Když budeš hodný, dostaneš zmrzlinku

4. 2. 2011 / Ivo Šebestík

Člověk plně ztotožněný se zájmy svého nepřítele jedná v souladu s nimi, a hlavně jej ani nenapadne, že hostí v sobě cizí vůli. Je s ní v dokonalém souznění. Časem si to může uvědomit, je ale pozdě, protože alternativou k tyranovu vyhoštění je v podstatě smrt.

Svoboda je tak problematická kategorie, že pro praktický život obvykle vystačíme s představou společnosti, ve které jejím členům nehrozí nečekaný noční vpád policejních složek do bytu, jeho následné převrácení vzhůru nohama a odvlečení hlavy rodiny k výslechu pro nějaké nejapné podezření z podvracení republiky.

Společnost, ve které tyto nepříjemnosti (a jim podobné) nehrozí, bývá automaticky chápána jako svobodná. Každá společnost, aby mohla vůbec existovat, ale uplatňuje nátlak na své členy. V zásadě existují dvě metody nátlaku. Ta první je jednoduchá, přímočará a transparentní a charakterizuje systémy autoritativní a totalitní, jichž bylo v dějinách, počínaje starými Sumery, zdaleka nejvíc.

Filozofie vztahu společnosti k jejímu členu byla vyjádřitelná následujícím laskavým doporučením: "Buď budeš poslouchat, nebo dostaneš přes hubu." Někdy toto dilema představovalo hamletovskou volbu, jindy neuposlechnutí znamenalo pouze sérii četných nepříjemností. Transparentnost tohoto totalitního přístupu měla pro systém tu nevýhodu, že občas plodila hrdiny, kteří si to s režimem rozdali v nerovném souboji.

Takhle jasně formulovaná výhrůžka plodí nevoli a odpor. Navíc, kdo vyhrožuje, dává najevo svou existenci, své zájmy i své případné obavy. Prostě se definuje v čase a prostoru a má jakousi viditelnou tvář, do které by bylo teoreticky možno vrátit políček. Společnost se projevuje jako tyran, který má své vrtochy, svůj represivní aparát a své slabiny. Je to zkrátka nepřítel, se kterým bojovat znamená přinejmenším naplnit svůj vlastní život nějakým hodnotným a smysluplným obsahem. Byť není vítězství vůbec zaručeno. A pokud by se podařilo tyrana porazit, pak existuje možnost změny systému v něco lepšího. Něco bez tyrana.

Málo totalitních režimů bylo samozřejmě tak primitivních, aby poslušnost vyžadovalo jen pod pohrůžkou, a nic za ni neslibovalo. Vždy vedle biče existoval i cukr. Někdy až na nebesích, jindy ve vzdálené budoucnosti, až "spolu dosáhneme skvělých zítřků". Tyran byl ale vždy někdo, kdo stál mimo prostor osobní svobody člověka. Kdo do něj zasahoval zvnějšku. A hlavně to byl někdo, kdo mohl být nahrazen lepší alternativou. Odpovídal staré stoické definici tyrana, jemuž bylo možno čelit silnou vůlí a osobní statečností. Autoritativní režimy jsou tedy velmi příznivé víře v lepší budoucnost. V reformovatelnost.

Situace se rázem kvalitativně změní, pokud se tyran dostane dovnitř člověka a ovládá jej prostřednictvím jeho vlastní vůle a skrze jeho tužby. Člověk se stane jeho zajatcem a začne se ztotožňovat se zájmy svého věznitele. Nepřítel tedy nestojí venku, před branami prostoru osobní svobody, není tudíž možno provést výpad směrem k jeho osobě. Tyran se dostal dovnitř jako trojský kůň.

Člověk plně ztotožněný se zájmy svého nepřítele jedná v souladu s nimi, a hlavně jej ani nenapadne, že hostí v sobě cizí vůli. Je s ní v dokonalém souznění. Časem si to může uvědomit, je ale pozdě, protože alternativou k tyranovu vyhoštění je v podstatě smrt.

Dosáhnout tyranie tohoto druhu byl dlouhý proces, který plně funguje v podstatě teprve několik desetiletí. Jak k tomu došlo? Vedle "totalitního" dilematu: Buďto poslušnost nebo pár facek byla známa i příjemnější varianta: "Když budeš hodný, dostaneš po obědě zmrzlinku." Tak nějak rozmlouvá maminka s malým dítětem.

Výhrůžka funguje rychleji a bezprostředně. Slib odměny je ale pro potenciálního příjemce nesrovnatelně příjemnější, a pokud odměna skutečně přichází, vzniká návyk. Pokud by současná tržní a konzumní společnost mohla disponovat lidským hlasem, pak by asi pronesla k malému dítěti (svému novému členu) následující uvítací projev:

"Ahoj, já jsem tvá kamarádka a budu si s tebou hrát. Na světě je spousta věcí, které se ti budou líbit, a já ti je všechny mohu dát. Když se budeš snažit, dostaneš všechno, co se ti líbí. Nejprve začneme tady tou stříbrnou bedýnkou s velkým černým sklem. Tady se posaď, vezmi si tuhle malou krabičku a stiskni červený obdélníček. A pak můžeš mačkat všechna tahle tlačítka a dobře se dívej, co je na světě krásných věcí. A pamatuj, všechny můžeš mít. Na koukání budeš mít denně moře času, protože maminku i tatínka jsem poslala na robotu... Promiň, chtěla jsem říct do práce, protože mají plnou poštovní schránku složenek. Až se vrátí večer domů, tak jim řekni, cos viděl v bedýnce a že bys to chtěl mít doma. Mají tě rádi, a tak ti to koupí, a trh bude fungovat... Ale promiň, co ti to říkám. Jsi ještě maličký. Tak se zatím hezky dívej, na nic nemysli a spřádej své touhy."

Současná společnost v našem geografickém prostoru vytvořila velice důmyslný systém tyranie, který je obvykle označován jako svobodný. Denně předvádí všem lidem možnosti, které by mohli naplnit a věci, které by mohli mít. Chce se jen maličkost. Zůstávat uvnitř systému. Považovat jej za věčný a nereformovatelný a jediný vývoj očekávat ve směru zvyšování množství všeho, co lze mít.

Společnost má zájem na každém člověku, ale jen za předpokladu, že dotyčný si umí obstarat peníze, které průběžně vrací zpátky do systému. Funguje-li člověk tímto způsobem, pak je plnoprávným členem systému a má právo užívat všeho, nač stačí jeho konto. Společnost tento člověk jinak, než jako majitel peněz, nezajímá. Svoboda je tudíž jen projevem nezájmu společnosti o jeho ostatní kvality a schopnosti. Člověk se stává v takovém systému svobodný jen díky tomu, že se vzdal nebo ztratil schopnost systém ovlivnit jinak než svou účastí na produkci a spotřebě.

Všechno, včetně kultury, vzdělání, zdravotnictví, ba i samotný pohřeb, se stalo součástí produkce a spotřeby. Mrtvý jako poslední akt své spotřeby "koupí" rakev a "zaplatí si" vykopání hrobu nebo žeh. Ještě v této chvíli je stále milým a váženým klientem Společnosti. Váženějším a milejším než živý bezdomovec, který neplatí nájem a nemůže si nic koupit, a který bude spálen a rozsypán na obecní útraty.

Společnost našeho současného typu vypěstovala ve svých členech pocit, že mají svobodnou vůli. Všichni se točí na řetízkovém kolotoči a onou "alternativní cestou" je možnost z něj za jízdy vyskočit nebo vypadnout, letět chvíli nad střechami domů a přistát doprostřed Seiny či Vltavy.

Toto vyskočení z kolotoče znamená rezignaci. Člověk to prostě nezvládá, je mu nevolno, chce ven, a jelikož nemá dost sil na to donutit kolotočáře, aby zastavil a on mohl v klidu vystoupit, tedy vyskočí. Výsledkem je sociální exkluze a pomalé umírání na ulici. Totalitní společnost by takového člověka popadla za límec a strčila na pár neděl do chládku. Její vztah k člověku připomíná vztah pastýře k ovcím. Chce je mít pěkně všechny v ohradě, a když se nějaká vzpírá, tak ji popožene holí a vystraší psem. Autoritativní společnosti minulosti tak nějak počítají s každým, s prominutím, kusem ve stádu. Mají pocit, že přijít o jeden kus je tak nějak škoda. Navíc si říkají, že kus jako kus, hlavně, že jsou ovečky pěkně v ohrádce.

Naše tržní a konzumní společnost je jiného názoru. Lidé jsou zajímaví, jen pokud se účastní trhu. Je jich dost, dokonce strašně moc, takže, kdo chce pryč, nechť si jde. Je to jeho "svobodná vůle". A opět ta svoboda! Zatímco totalitní stát je připraven se neposlušným jedincem nějak zabývat (pochopitelně velmi nelaskavým způsobem), pak svobodná společnost takového človíčka prostě škrtne. Nemáš peníze? Nechceš si je opatřit? Tak co tu, ty vole, vlastně chceš?

Svobodná volba tedy spočívá ve výběru mezi dvěma alternativami. Buď sedačka na řetízkovém kolotoči, nebo sociální vyloučení, tedy smrt na ulici tak do dvou tří let. Moderní doba tedy vytvořila dvě zajímavé, ba vskutku pozoruhodné formy svobody: 1) svoboda projevu a 2) svoboda rozhodnutí. Svoboda projevu je výsledkem dlouhodobé progresívní devalvace slova jako účinné zbraně schopné mobilizovat vědomí a svědomí lidí. A svoboda rozhodnutí je jako svoboda volby, při níž druhá z obou možných variant představuje vlastně elegantní a čistý rozsudek smrti, při kterém si soudce nešpiní svědomí a netřeba ani kata, který by si špinil meč a ruce.

Moderní konzumní společnost sice většinou všude, v tzv. civilizovaných zemích, zrušila trest smrti, ve skutečnosti jej denně vykonává v masovém měřítku formou nechávání zemřít své slabé nebo vzdorující spoluobčany.

Současná kvalita svobody je především Lhostejností společnosti vůči zcela bezcennému lidskému individuu. Takovým je každý člověk, který nemá peníze. Hodnota člověka není -- z hlediska této "svobodné" společnosti -- v tom, jaký má člověk charakter, jak se chová, jaké má vzdělání, ale prostě v tom, jestli má nebo nemá peníze a podle toho se může nebo nemůže účastnit produkce a spotřeby. Člověk tedy v takové společnosti nikdy nemůže dosáhnout trvalé hodnoty, ale jeho "kvalita" je pohyblivá. Podle výše konta. Tak se stává, že někdo, kdo byl včera vysoce ceněn a všude zván, stojí (obrazně řečeno) na druhý den u kontejneru. Možná to nejde tak rychle, ale v principu je to možné.

Sociologové mluví o době nejistoty, o prekérní situaci každého jedince. Většina lidí ve společnosti ji zažívá na vlastní kůži a je si jí vědoma. Z nejistoty existuje ještě jedna cesta, o které jsme zatím nemluvili. Člověk točící se na řetízkovém kolotoči může vytáhnout z kapsy kreditku nebo svazek bankovek a zařvat: "Zastavte, já to koupím!"

Ano, cestou, jak se dostat z prekérní situace, je zbohatnout. Koupit kolotoč a místo na sedačce ve větru sedět v budce a mačkat tlačítka, jimiž se tomuto ďábelskému přístroji dodává zrychlení. Zbohatnout je třeba ovšem hodně, a ani tak není zaručeno, že se člověk nedostane z deště pod okap. Neboť k velkým penězům se dá nejčastěji dostat jen za cenu spekulací nebo ne zcela čistých kroků, které předpokládají síť kompliců, takže se člověk, který se chce vykoupit (Peníze osvobozují!) z nejistoty, dostane do nejistot jiných.

Lidé jsou velice inteligentní bytosti, a tudíž tuto cestu znají téměř všichni. Odtud pramení tvrdý vnitrodruhový boj na život a na smrt, kterému se obvykle říká flexibilita, kreativita a soutěživost a pořádají se na toto téma konference. Nikdo nechce být veverkou v bubnu. Všichni bychom chtěli ven a zaujmout nějaké pevné místo ve vesmíru, jak po tom toužil už Archimédes. Osvobození jde ale jen prostřednictvím peněz, které umožní odrážet s přehledem frontální útoky složenek a říkat si: "Jen se nažer, ty mrcho, já na to mám!"

Člověk, který má peníze, je jako Achilles rozdávající rány mečem, aniž by sám nějakou utržil. Člověk bez peněz je spíš válečník sražený na kolena, který si už jen chrání hlavu zbytkem štítu a čeká na poslední rozhodující bodnutí. Nevím, je-li to můj subjektivní dojem, ale mám pocit, že život v nejistotě -- ovšem ve světě nabízejícím netušené množnosti -- nesmírně podporuje lakotu a sobectví lidí. Zejména těch, kteří mají k vykoupení se z nejistoty slušně našlápnuto. Kdyby cokoliv ze své hromádky pustili, snížili by míru bezpečí a oddálili okamžik vykoupení z nejistoty, ne-li o tuto šanci úplně přišli. Problém je, že lakomec nikdy neodhadne, kolik peněz ve skutečnosti potřebuje jako výkupné. Kolik to je? Milión? Deset miliónů? Sto miliónů? Miliardy?

Bezpečí je zřejmě odstupňováno jako hradby kolem tvrze. Ubránit první nádvoří hradu se dá za pár miliónů, ale zabezpečit ložnici, v níž se skrblík třese strachy pod postelí zaházen až po hlavu matracemi, dekami a kožešinami, to chce už pořádný balík.

A tak svět plný nejistoty a strachu, jejž označujeme jako svobodný, patrně podporuje rozkvět vlastností, které lidstvo vždy považovalo za nežádoucí. Byl bych nerad, kdyby tento text byl chápán jako vstřícný vůči autoritativním režimům. Většina z nich patří minulosti, a jejich charakter tomu odpovídá. V minulosti býval člověk otrokem, nevolníkem, poddaným, téměř bezprávným dělníkem, bezzemkem či chudým domkářem. Jeho hodnota byla z hlediska těch, kteří mu vládli, vždy dost nízká. Vztah mezi vládci a ovládanými býval ale aspoň trochu osobní. Svobodný Říman, který dal pohlavek svému otroku, mu věnoval aspoň pozornost nezbytnou pro výkon tohoto osobního aktu msty či úlevy. Dokonce, i pokud dal otrokář příkaz ke zbičování nešťastníka, věnoval postiženému jistou pozornost.

Současná (post)moderní společnost má na všechno "osobní" jednání své neosobní mechanismy. Vládci o svých ovládaných ani nevědí. A vykonavatelé vůle vládců bývají studení jak psí čumák, neboť tenhle jejich chlad je měřítkem jejich kvalifikace a způsobilosti. Společnost je zcela slepá a připomíná nejspíš mrazivý vesmír, ve kterém probíhají fyzikální procesy a chemické reakce, které nikdo neřídí a neusměrňuje, ale které spálí, co spálit mají a vyživí, co má přežít.

Lidstvo se v průběhu svého vývoje snažilo tyto slepé zákonitosti překonat a svět "polidštit". Dnes jsou lidé, ze své svobodné vůle, která je vlastně marxistickým předpokladem, že "svoboda je poznaná nutnost", opět podřizováni nelidským mechanismům, které už -- a to je historická novinka -- nechtějí ani měnit. Pascal kdysi napsal, že lidé jsou šílení, ale vzdorovat tomuto šílenství se dá jen jinou formou šílenství. Myslím, že pokud existuje vůči šílenství aspoň jiná "šílená" alternativa, že to ještě není tak šílené, jako když se jedno šílenství prohlásí za jedině možné a platné na věky věků.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 4.2. 2011