Jsem šokován poměry na ministerstvech

4. 2. 2011

Jsem pracovníkem městského úřadu, který se podílí na hospodaření s finančními prostředky. Každoročně před koncem roku musí náš útvar i útvary ostatní připravit návrh svého rozpočtu. Částky rozpočtu jsou výsledkem průzkumu na trhu a internet v tom hraje nezastupitelnou roli. Návrh rozpočtu poté prochází povinně procedurou schválení/neschválení vedením úřadu za účasti finančního útvaru, a pak jako vždy radou města a zastupitelstvem. Po schválení je pro nás nepřekročitelným zákonem, píše čtenář Karel Kameník.

Postup při pořízení konkrétního zboží a služeb je pak vždy identický. V souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek poptávka předepsanému a spíše raději většímu počtu možných dodavatelů, vyhlášení soutěže, výběrová komise, vyhlášení vítěze a teprve pak vystavování objednávky. Nepřichází vůbec v úvahu, že bychom vystavili objednávku, která není v rozpočtu jmenovitě podložena příslušnou částkou. O pěti a více násobném navýšení výdajů na nějakou věc oproti původnímu rozpočtu ani nemluvě. I ten poslední referent u nás totiž ví, že finanční útvar by mu fakturu na takovou částku neproplatil a následoval by velmi tvrdý postih.

Jsem proto šokován poměry na našich ministerstvech. Lidé v nich pracující zřejmě vůbec neovládají ani ta základní pravidla nakládání s rozpočtovými prostředky. Ještě více šokující je dětinské chování, výmluvy a neznalost vrcholových manažerů ministerstev, respektive přímo ministrů, ve věci uzavírání smluv a pozdější odpovědnosti za ně. Například v samosprávné organizaci je vždy vnitřními předpisy jasně vymezena jmenovitá odpovědnost za ty které činnosti, vždy lze zpětně dohledat, kdo a za co nese odpovědnost. Na misterstvech však jakoby neplatila žádná pravidla, zřejmě nic takového neznají a vládne zde benevolence a amatérismus. Bohužel, zjevně selhává i kontrolní systém těchto institucí. Je to o to více šokující, že právě ony by nám měli být vzorem.

Podivné poměry popisované výše jsou dokladem toho, že na misterstvech a netýká se to jen jich, není zajištěna kontinuita znalostí. Pokud má pracovník možnost převzít znalosti a pracovní návyky od zkušeného pracovníka, tak jak se to děje povětšině v samosprávě, je vyhráno. Systém se léta postupně "utřepává", jsou průběžně vychytávány jeho mouchy. Jenže na ministerstvech se co 4 roky střídají lidé dosazovaní podle politického klíče, kteří, jak se dočítáme v médiích, mají často nulovou kvalifikaci a předpoklady pro výkon funkce, do které byli dosazeni. Svou práci vykonávají metodou pokusu a omylu a někdy se člověk opravdu nestačí divit nad jejich nápady. Za řadu let své praxe vím, že člověk se stává (alespoň u technických oborů) odborníkem tak po 5 a více letech, za předpokladu, že vykonává stále tutéž profesi, průběžně se v ní vzdělává, zajímá se o nové poznatky ve světě, atd. I proto považuji představu o tom, že pracovníci ve veřejné správě by měli být vždy po určité době "odejiti" a nahrazeni jinými, za hloupou a nekvalifikovanou - viz názor ministra Drábka. Docílili bychom totiž přesně stejného patologického stavu, který vládne na našich ministerstvech. Totiž takového, kdy se nám na nich neustále střídají lidé, kteří, než se něco stihnou naučit a pochopit, jsou nahrazeni jinými - a tak stále dokola. Že tento personální kolotoč zřejmě průběžně devastuje i kontrolní systém ministerstev, jsem naznačil již výše.

Jednoznačně by zde pomohl zákon o služebním poměru, který by personálně stabilizoval veřejnou správu a oddělil odborníky od politické moci. Politik má zadávat své vize a úkoly, přitom by si měl vybrat z variant předkládaných odborníky, kteří představují jeho odborný servis. Neměl by se ale vměšovat do toho jak, za kolik a s jakými metodami lze takovéto zadání realizovat. Na to nemá, pokud se nepovažuje za brouka Pytlíka, potřebnou kvalifikaci.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 4.2. 2011