Vzpomínám, že mi v roce 1975 vysvětlil jeden pracovník francouzského velvyslanectví: "Francie bude evropská jen potud, pokud bude Evropa francouzská. Jakmile to přestane platit, "Francie Evropu odmítne. Zničí ji." Minulý týden se podle Jenkinse ukázalo, že tomu tak skutečně je. Francie se projevila jako sabotér.

V Holandsku šlo o něco trochu jiného, ale společným jmenovatelem je toto: V Evropě vznikla nová politika. Ta už nedůvěřuje mocným, že budou prosazovat požadavek veřejnosti, aby byla zachována jejich obchodní, společenská a etnická suverenita. Je to politika ochranářství v každém smyslu tohoto slova. Holanďané jsou možná o něco méně šovinističtí než Francouzi a méně požadují "sociální" Evropu, avšak už také nevidí Evropskou unii jako obranu, ale jako hrozbu.

Jak je v kuchyni globální konkurence stále větší horko, odmítnutí Evropské ústavy je hlasem projevujícím vůli opustit globální scénu a vrátit se do pohodlí ochranářství.

Holanďané sice o sobě říkají, že jsou liberální, jenže každým dnem přijíždějí po dálnicích ze severu další a další ekonomičtí přistěhovalci z Polska a chtějí pracovat za nízké mzdy. Holanďané nechtějí cizince.

Evropští byrokrati argumentují v médiích, že ratifikace evropské ústavy by měla stejně pokračovat - tvrdí, že většina vlád EU tuto ústavu podporuje a menšině by nemělo být dovoleno, aby jejímu schválení bránila. Žádný americký senátor by se neodvážil takto hovořit o právech jednotlivých států, ani v rámci USA. Evropská unie není stát, založený na rozhodování podle většinového hlasování, ale je to struktura samostatných zemí, svázaných smlouvami. Nyní je jasné, že Evropané nechtějí integraci.

Nová evropská politika musí být v souladu s tím, co si přejí etnické národy Evropy, nesmí jít proti jejich zájmům. Musí být založena na mínění obyčejných lidí. Musí vyrůst zezdola. Nelze ji dělat na francouzských zámcích u červeného vína a u kaviáru.

Švýcarský ministr financí Hans-Rudolf Merz řekl minulý týden: "Evropská integrace, která jde dále, než k ekonomice, vždycky selže na hranicích." Evropa má podle Jenkinse své hranice z velmi dobrých důvodů. Jsou psány krví a nelze je jen tak zrušit.

Je nyní nemyslitelné, že by Francouzi kdy přijaly 70 milionů Turků jako občany Evropy. Je nemyslitelné, že by Britové kdy tolerovali agresivní ochranářství Francie. Je nutno vytvořit nové vztahy.

Už není pravda, že jsou Německo a Francie "vysokorychlostními" státy: naopak, Francie a Německo jsou dnes problém, nikoliv řešení. Euro je brzdou, nikoliv akcelerátorem. Češi, Poláci, Skandinávci jsou v rychlém jízdním pruhu. V Evropě vzniká nová železná opona. Na západ od ní jsou staré socializované ekonomiky původního Společného trhu, uzavřené do ochranářských zdí a ochromené emigrací, nízkou porodností a vysokými sociálními výdaji. Tyto ekonomiky se stanou rukojmími bojácné pravice a bojácné levice. Jejich hranice se uzavřou a jejich politika bude stále introvertovanější.

Na východ od nich budou "noví tygři" bývalého sovětského bloku, jimž nebudou bránit staré sociální modely, budou mít otevřené pracovní trhy, přírodní zdroje a budou mít lehký přístup na Blízký východ a do Asie. Právě Česká republika označila ve čtvrtek francouzské hlasování jako "vítězství svobody". Většina východoevropských států zůstane svou podstatou oligarchická, a proto se v nich voličům nepodaří zabránit hospodářským reformám. Tyto reformy možná budou opravdu drsné, ale možná povedou k zbohatnutí.

Výsledek referenda ve Francii a v Holandsku byl také útokem proti francouzské a holandské ústavě. Hlasování "Ne" znamenalo, že Francouzi a Holanďané vyjádřili nedůvěru nejenom Bruselu, ale i svým vládám v Paříži a v Haagu.

V osmdesátých letech většina západoevropských zemí drasticky decentralizovala svou státní správu. Proto nyní tato decentralizace v těchto zemích vůlí občanů ochromuje hospodářskou reformu. Francouzská ústřední politika je mrtvá, komunální politika však kvete. Dosud tomu bylo tak, že v zemích, v nichž došlo k decentralizaci státní správy, občanům příliš nevadilo, že se jejich ústřední vláda přesunuje do Bruselu.

Jenže výsledek nynějších referend ukazuje, že ani tento "euroregionalismus" nestačí na to, aby uklidnil evropské občany, že přicházejí o vlastní moc. Všichni se nyní rychle vracejí k politice národní totožnosti.

Minulý týden hlasovali Holanďané, že chtějí zůstat Holanďany. Totéž chtějí Francouzi stejně jako Ukrajinci a ostatní Východoevropané, kteří se osvobodili od jha ruské homogennosti.

Vznikají demokracie malých etnických enkláv. Politikové, jako Le Pen či Jörg Haider nejsou jen pomíjejícími jevy.

V roce 1998 si objednal norský parlament studii toho, co se stane s norskou demokracií během dalšího století. Přišla stručná odpověď, že se "demokratická infrastruktura rozkládá".

Není vyloučeno, že demokracii je odzvoněno. Pokud nebude norská ústava zreformována, konstatovalo se v norské studii, Norsko se stane určitou formou oligarchie. Vybraní straničtí funkcionáři v Oslo budou sdílet moc s elitou nevolených technokratů, právníků, bankéřů a novinářů. Budou vytvářet politiku na základě občanských průzkumů veřejného mínění. Jedinou hrozbou této oligarchii budou politické protesty, ty však budou ochromovány stále intenzivnějšími policejními opatřeními.

Tato předpověď nastiňuje vývoj, který se začíná rýsovat po celé Evropě. Lidé předávají moc nad svými životy národním a nadnárodním elitám. Už se nepodílejí na politice a "začnou se o ni zajímat" vždycky jen tehdy, když je rytmus jejich života narušen nějakým nezvyklým rysem. A když jsou takto rozhněváni, exploze je velmi silná. Takováto politika je reaktivní, introspektivní a šovinistická. Je to skutečný význam slova "ne".

Pokud nám poskytují události minulého týdne nějaké poučení, jde o to, že Evropa se uchází o katastrofu, jestli dovolí, aby politika integrace převládla nad politikou rozrůzněnosti. Regiony, enklávy, provincie a státečky jsou součástí evropského kaleidoskopu. Lidé z východní Evropy, zejména v bývalém Československu a v Jugoslávii, riskovali své bohatství a dokonce i životy, aby se mohli navrátit k své historické totožnosti. Chtějí si vládnout sami, stejně, jako to chtějí etnické enklávy na Západě. Pouze až se přesvědčí, že tzv. "subsidiarita" je skutečně autentická, bude množství národů a nárůdků v Evropě souhlasit s celostátními či nadnárodními předpisy, které Evropa potřebuje, má-li si zachovat konkurenceschopnost.

Minulý týden byl svědkem toho, jak demokracie odpálila svou nejnebezpečnější zbraň, referendum. Uvolnění energie bylo neuvěřitelné. Moc vznesla otázku o svobodě a dostala pěstí do tváře. Takové chvíle jsou vzácné a jsou nádherné. Jsou také děsivé a mají obrovský význam, uzavírá autor.

Kompletní článek v angličtině ZDE