3. 6. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
3. 6. 2005

Je útlak plodný? Kvete umění při útlaku jinak?

Psáno pro letošní Salon kritického myšlení, Litoměřice, květen 2005

Svědčila česká literatura před rokem 1989 jinak o zkušenostech českého společenství, než jak to činí v letech po pádu komunismu? Byla tehdy přístupnější mezinárodní čtenářské obci než v současnosti a pokud ano, tak proč? Plnila literární a estetické funkce jiným způsobem než nyní? Proč jsou někteří autoři z šedesátých až osmdesátých let považováni za "velké" a co chybí českým spisovatelům, kteří píší v posledních patnácti letech? Způsobuje pozměněné vnímání literatury, že spisovatelé z období komunismu už mladší generaci nic neříkají? Má pravdu Petr Bílek, že se česká literatura stává v současnosti předmětem marketingové manipulace? Musí být v literatuře obsažena politika, anebo to snižuje umělecké dílo na úroveň propagandy? Lze text považovat za literaturu, včlení-li autor do něho záměrně "zpřístupňující" stereotypní postupy? Týká se to autorů píšících před rokem 1989 i po roce 1989? Může svědčit literární text podnětným způsobem o společnosti, přestože to není tvůrčí umělecké dílo?

Na tato témata jsem vedl seminář letos v březnu na pražské filozofické fakultě. Jde o téma „Literatura a politika“. Účelem bylo pokusit se zjistit, zda literatura skutečně za komunistické totality fungovala jinak.

Všichni známe onu argumentaci, že spisovatelé to měli za komunismu vlastně daleko lehčí, protože literatura suplovala politiku a lidé v ní hledali mezi řádky vyjádření odporu, s nímž se hluboce identifikovali. To literatuře prospívalo dvojí měrou: jednak o ni byl daleko větší zájem, než jaký lidé projevují v normální svobodné společnosti, kde se politické problémy řeší na politických fórech a v médiích, jednak – protože nebylo možno režim kritizovat otevřeně, vedlo to čtenáře k citlivosti vůči metaforickému vyjadřování. To výrazně posilovalo roli umění a literatury ve společnosti, neboť dobré umělecké dílo je přímo založeno na mnohoznačnosti, na interakci různých významových rovin.

Přitom – a to platí především o liberálním období druhé poloviny šedesátých let, o filmu i o literatuře – tehdejší díla, takzvaně „bojující proti režimu“ nebyla pouhou antikomunistickou propagandou. Oficiální povrchní, černobílou propagandu podvraceli tehdejší tvůrci – platí to i literatuře i například o filmu – tím, že vytvářeli autentická mnohovrstevnatá svědectví o realitě. Přirozený život vítězil nad nelidsky zjednodušenou ideologickou konstrukcí.

V prvních letech po pádu komunismu česká literatura i kinematografie jaksi ztratila půdu pod nohama, ztratila orientaci, ocitla se ve stavu zmatku. Přestala být schopna vytvářet autentické svědectví o současnosti. Jako první se začala vzpamatovávat nikoliv literatura, ale asi to není překvapivé od konce devadesátých let – právě česká kinematografie. Je to asi logické. Napíšete-li nový román, máte naději, že si ho přečte tak tisíc lidí. Natočíte-li nový film, uvidí ho v kinech alespoň statisíce osob.

V březnovém semináři na FFUK jsem se pokusil srovnat některá velká česká klasická díla ze sedmdesátých a osmdesátých let se zajímavějšími literárními texty z období po pádu komunismu. Účelem bylo zjistit: psalo se za komunistického útlaku opravdu jinak?

Zkoumali jsme Škvoreckého Mirákl, Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí, Hrabalovy Dopisy Dubence. Z nových autorů pak Michaela Viewegha a jeho Účastníky zájezdu, knížku povídek Ireny Douskové Dr. Kott přemítá a snad nejzajímavější prozaické dílo posledních let, soubor O létajících objektech od Emila Hakla.

Seminář se shodl, že Škvoreckého Mirákl je jedním z nejlepších, ne-li nejlepším dílem tohoto autora. Vyjádřil politování, že se tento román dnes v Čechách nečte a skoro nikdo ho nezná. Paradoxně, česká literatura se většinou na českých školách učí z historicko-encyklopedického hlediska. Tak jsou studenti nuceni opakovat, že Škvoreckého Zbabělci se stali v roce 1958 významným kulturněpolitickým mezníkem, protože jich tehdy režim použil jako záminky k protiútoku na liberalizační tendence v české kultuře. Také se studenti učí, že se Zbabělci svou neformálností a antiheroičností stali nástrojem, který zlikvidoval literární teorii a praxi socialistického realismu. Bohužel, Škvoreckého Mirákl se v českých školách za žádný kulturněpolitický mezník nepovažuje, a tak ho studenti většinou neznají, přestože je to lepší kniha.

Mirákl je poloautobiografickým svědectvím Josefa Škvoreckého i životě v Československu od stalinských padesátých let až po zázračně svobodný annus mirabilis Pražského jara – na všechno ovšem pohlíží autorův antihrdina, Škvoreckého alter ego Danny Smiřický, s ironickým až cynickým odstupem – tím autor charakterizuje svou postavu, nikoliv děje, které popisuje. Román je vybudován z mozaiky nejrůznějších anekdot a historek a vytváří tak širokoúhlou tapiserii světa. Celkově vzniká dojem grotesknosti – jako by šlo o černé, shakespearovské drama, předváděné v loutkovém divadle.

Jaký je v Miráklu vztah literatury a politiky? Myslím, že významnou skutečností bylo to, že Škvorecký byl nestraník. Svět v Miráklu lze myslím nejvýstižněji charakterizovat jako „život organismů skrytých pod kamenem“. Hlavní Škvoreckého postavy jsou nestraníci, jsou tedy vyloučeny z veškerého rozhodování, i o svém osudu. Politický útlak a jejich bezmocnost jsou ovšem všudypřítomné. Jediné, co těmto postavám zbývá, je stávat se ironickými, švejkovskými komentátory a glosátory. Hlavním charakteristickým rysem je škodolibost. Útlak totalitního režimu je všudypřítomný, ale zároveň irelevantní. Ve Škvoreckého stalinském Československu je „život jinde“. Lidé komunistický systém ignorují, zařídili se jinak. Vznikají neformální přátelství, alternativní struktury provázané napříč pražskými redakcemi, lidé žijí ve svém vlastním světě a dělají, co je zajímá: režimu poskytují jen nutnou úlitbu. K totalitnímu útlaku se tedy Škvoreckého antihrdinové stavějí většinou švejkovsky. Musejí s ním žít, ale je irelevantní. Do jaké míry mohla přítomnost politiky v tomto Škvoreckého antitotalitním díle vyvolat zájem mezinárodní čtenářské obce, jaksi v tom smyslu, že by to lidi v zahraničí četli jako „útok proti komunismu“? Škvorecký argumentuje: „Pohleďte, i za totalitního komunismu lidi žili stejně přirozeně normálně a lidsky jako vy na Západě – až na to, že byli nesvéprávní a rozsáhlým oblastem lidské činnosti se museli vyhýbat. Nicméně na prostoru – většinou soukromém – který zbýval – se chovali, jako by komunismus nebyl. Napětí, které z toho vznikalo, se mohlo stát katalyzátorem čtenářského zájmu.

Zřejmě vzhledem k tomu, že byl Milan Kundera komunistou, jsou jeho romány z hlediska vztahu politiky a literatury konstruovány zcela jinak. Kundera je samozřejmě ztraumatizován svou někdejší nekritickou podporou pro stalinský režim a od raných šedesátých let se snaží celým svým dílem tuto svou podporu stalinismu negovat a odstraňovat. Snad proto, že byl však Kundera jako komunista vždycky součástí rozhodovacích procesů – anebo si to alespoň namlouval, politické události v jeho románech přímo ovlivňují život jeho hrdinů a jsou důsledkem – často jistě nechtěným – jejich činů. Kunderova díla jsou samozřejmě popularizačními filozofujícími traktáty. Kundera vytváří apodikticky postavy a děje jako apriorní ilustrace určitých svých politizujících a filozofujících tezí. Přesně k témuž účelu využívá i politických událostí z totalitní éry. Ve svém souboru literárně-politických esejů z osmdesátých let Umění románu 2, se k tomu Kundera přímo přiznává – a vysvětluje také, že ve svých románech používá jen některé historické události – které považuje za významově signifikantní pro strukturu své filozofující argumentace.

U Kundery není rozdílu mezi tím, jak používal politických témat za komunismu i v období po pádu komunismu. Z tohoto hlediska je užitečné srovnat Nesnesitelnou lehkost bytí s románem Nesmrtelnost z roku 1990. Domnívám se, že Kundera svolil ze všech svých románů, napsaných na Západě, jen k vydání Nesmrtelnosti v Čechách, protože je tento román – na základě především francouzské zkušenosti – jeho varováním rodné zemi, jak děsivě to bude v Čechách vypadat, až se tam plně etabluje kapitalismus. Je velmi významné, že v tomto románu soustřeďuje Kundera většinu svého hněvu proti primitivním sdělovacím prostředkům, tvůrcům „imagologie“, autorům zprimitivnění veškerého vnímání současného světa. Na rozdíl od Škvoreckého jsou politická, historická a mediální témata jsou v Kunderových dílech stejně významná jako děje soukromé. Vždy slouží jako odrazový můstek k autorovým abstraktnějším diskusím. To, že si jsou v Kunderových dílech politická a soukromá témata rovna, bude mezinárodní čtenář asi interpretovat jako charakteristiku dospělosti. Dospělý člověk se totiž zabývá svým osudem, a tedy i politikou.

Dílo Bohumila Hrabala zdá se být z tohoto úhlu pohledu hybridem mezi přístupem Josefa Škvoreckého a Milana Kundery. Ve svých dílech ze šedesátých a sedmdesátých let se Hrabal přidržoval spíš přístupu Josefa Škvoreckého, oné analýzy „života pod kamenem“. Postavy Hrabalových textů žily – podobně jako u Škvoreckého – mimo oficiální totalitní režim, většinou na okraji společnosti, vlastně proti režimu. Jak Miloš Hrma z Ostře sledovaných vlaků, tak číšník Dítě z románu Obsluhoval jsem anglického krále jsou vlastně zosobněním českého komplexu méněcennosti, toho, že bych se rád podílel na určování dějů na jevišti Velké Historie, ale že na to nemám, tak se musím spokojit se svou infantilitou. Metaforou nedospělosti jsou v Ostře sledovaných vlacích u Miloše Hrmy jeho sexuální problémy – tímto příběhem Hrabal, jak se zdá, také varuje své české čtenáře: moji milí spoluvlastenci, je jistě nepříjemné být zotročujícím režimem nucen žít jako malé dítě, bez schopnosti rázně jednat a rozhodovat jako dospělý o vlastním osudu. Jenže, dospějeme-li a postavíme-li se hrdě jako muž do boje na jevišti Velké Historie, musíme počítat s rizikem smrti. Protože vždycky bude na světě někdo silný, kdo bude ochoten pro prosazení svých cílů jít až za smrt. Takže obojí je nepříjemné – žít nespokojeně, jako nedospělé, malé dítě, které nemá právo se postarat samo o sebe, anebo dospět a při prosazování svých práv zemřít.

Divil jsem se v osmdesátých letech, proč se ve svých tehdejších dílech Bohumil Hrabal natolik soustřeďuje na období první republiky, na dvacátá a třicátá léta. Usuzoval jsem, že je to asi proto, že tehdy byl Hrabal mladý, a tak se rád vrací do svých mladých let.

Až kolem roku 1989 se ukázalo, že Hrabal psal v osmdesátých letech o první republice jen proto, že se chtěl vyhýbat psaní o normalizačním komunismu. Co se komunistické totality týče, nechtěl psát o ničem jiném než o „životě pod kamenem“.

Jakmile se však komunismus začal rozkládat, Hrabal se okamžitě vrátil svými do současnosti, počínaje pozoruhodným textem „Kouzelná flétna“ z Palachova týdne v lednu 1989. Zde a v dalších svých položurnalistických pracích, sebraných v knížce Dopisy Dubence, zachází Hrabal s politickými tématy podobně jako Milan Kundera ve svých dílech. Motivicky jsou rovnocenné tématům z osobního života. Ve srovnání s Kunderou jsou Hrabalovy texty ovšem podstatně méně apodiktické – jsou vlastně autentičtější. Na rozdíl od Kundery, Hrabal neilustruje svými příběhy předem daná filozofická tvrzení – poskytuje svědectví o realitě obecné závěry teprve vyplývají z vylíčených skutečností. Hrabal byl pozoruhodně v devadesátých letech jediným významnějším českým autorem, který byl schopen traktovat novou, postkomunistickou realitu. Pochopil také, že hlavním tématem české současnosti je to, jak se Češi, po dlouhá desetiletí uzavřeni v totalitní izolaci, dokáží vyrovnat s interakcí s vnějším světem. Předjímal globalizaci jako snad nejvýznamnější téma doby. Sebeironicky se sám prezentuje v Dopisech Dubence jako primitivní český Honza. Politická a kulturní témata jsou však v Hrabalových textech tvoří plnohodnotnou součást struktury jeho textů.

Jak se s politickými tématy vyrovnali autoři postkomunističtí, Viewegh, Dousková a Hakl?

S Michalem Vieweghem je potíž. Inspirace jeho knížek je především literární. Viewegh o současném životě v České republice neví skoro nic – jeho životní zkušenost je omezena na zkušenost pražského mediálního zbohatlíka. Přitom své texty manipuluje, aby vyhovovaly mentalitě čtenářek „lesklých časopisů“ – takže jsou především o – silně stereotypizovaných – mezilidských vztazích a o sexu. Teprve poslední dobou – zřejmě v důsledku autorova stárnutí – se v jeho prózách začínají objevovat závažnější a hlubší tóny. Politika – jako kritické zhodnocení všeobecného stavu společnosti – se v jeho prózách skoro neobjeví, i když třeba Účastníci zájezdu mohou být vděčným zdrojem sociologického zkoumání pro hodnotový systém české společnosti devadesátých let. Jenže charakteristické rysy postkomunistické české společnosti se ve Vieweghových prózách objevují jen jaksi mimochodem.

Viewegh samozřejmě zvládl spisovatelské řemeslo a umí psát. Jeho vtípky, jeho sebeironie a zejména jeho hra s metarovinami vyprávění jsou nesmírně zábavné. Přesto je však záběr jeho psaní nesmírně úzký. Tam, kde se snaží o politická témata, jako jsou Báječná léta s Klausem, jeho text degeneruje v nepřesvědčivý propagandistický pamflet.

Někdo snad může argumentovat, že se Viewegh zaměřuje na omezenou, zkomercionalizovanou a zestereotypičtěnou oblast mezilidských vztahů a sexu jaksi manifestačně, že nám chce sdělit, že „jsme v dnešní České republice svobodni, a tak máme už luxus nemuset se zabývat politikou.“ Nemyslím. Zdá se mi, že charakteristika Vieweghova psaní vyplývá z jeho osobní letory a že by nebyl schopen vytvořit panoramatický obraz společnosti za totalitního útlaku, kdyby tehdy žil a psal.

Irena Dousková je ve své knize Doktor Kott přemítá takový lepší Viewegh. I ona se v těchto svých povídkách soustřeďuje vieweghovsky na mezilidské vztahy, její analýza pitomých chlapů i snobských dívek v jednání, které vyúsťuje v neuvěřitelnou trapnost, je však hlubší, zřejmě proto, že je vedena ženskou intuicí – její texty jsou humornější, autentičtější a hlubší. I u ní však chybějí politická témata.

Nejzajímavějším autorem z poslední doby se zdá být undergroundový bouřlivák Emil Hakl, zejména svým dosud asi nejhlubším povídkovým souborem O létajících objektech. Právě u Hakla se, aspoň v této knížce, vracejí monumentálním způsobem všechna velká lidská i politická témata, o nichž psali autoři v době útlaku. Leitmotivem této jeho knížky je podle mně infantilní krutost, která je tak významným prvkem dnešní české současnosti:

Dovolte mi závěrem z něho krátce citovat:

Co já to vlastně mám rád? Přece ten déšť, co se snáší venku na střechy, přece ty lesknoucí se koleje, ten ptačí zpěv ve čtyři ráno. Ty třaslavé hvězdy támhle nad Českým středohořím. Chrobáky rachotící v jehličí. Čím dál víc stejné kamarády. Měkké blondýny v účtárnách. Bledé holky ze sídlišť. Všechny ty věčně nasrané rumové dědky. Všechny ty humanitně vzdělané žabí prince, se kterými se tak pěkně žvaní a kteří pak pro člověka nehnou prstem. A koneckonců i všechny ty rychlé šmejdy, co s člověkem zametou dřív, než si jich stačí všimnout, protože je to jejich způsob komunikace.
Druhý den ráno jsem zjistil, že displej mého siemense přes noc zčernal. Zuřivě jsem mačkal knoflíky, ale nic se nedělo; displej vypadal jako pohled do tunelu. Přístroj byl ještě v záruce, tak jsem se sebral a jel do centra TMobile v Londýnské. U pultu stála bezchybná modrooká mladice. Bílá podprsenka pod bílou košilí. Vysvětlil jsem jí problém.

„Ano, ale to je mechanicky poškozeno, na to se záruka nevztahuje,“ řekla.

„Jenže já jsem žádný mechanický náraz určitě neabsolvoval,“ namítl jsem, „a ten mobil byl ještě včera večer v pořádku, tohle se stalo až dneska.“

„To je mechanicky poškozeno, na to se záruka nevztahuje,“ řekla.

„Jak to může být mechanicky poškozeno, když na tom zvenku není ani škrábnutí?“ ptal jsem se.

„Je to mechanicky poškozeno, a na to se záruka nevztahuje,“ odpověděla a během následujícího dialogu tu větu použila ještě několikrát.

„Mechanicky poškozeno to není, protože jsem do ničeho nenarazil,“ opakoval jsem já.

„To nám tvrdíte vy, ale my vám říkáme, že je to mechanicky poškozeno,“ uzavřela.

(...)

„To je mechanicky poškozeno, na to se záruka nevztahuje, za tři tisíce vám vyměníme displej a bude to do osmi neděl,“ řekl mi vyšlechtěný osmadvacetiletý krasavec, který měl v obličeji napsáno, co má rád a co ne. Hokej. Dovolenou ve Španělsku. Auta. Kretény.

Po chodníku přicházela nakrátko ostříhaná mladá holka s obličejem pokrytým zarudlými uhry a nesla v náručí velkého černého psa. Pes kňučel a olizoval jí předloktí. Její triko bylo celé od krve.Z rány na hřbetě za krkem trčel psovi šíp. Krev odkapávala na chodník.

„Někdo mi zastřelil psa,“ řekla.

„Kde?“ zeptal jsem se nesmyslně.

„Tady za rohem v parku... můžete někoho zavolat?“

Šíp byl krátký a silný, s plastikovými stabilizačními ploškami na konci, nejspíš z nějaké kuše, co se jich všude prodávají mraky. Trčel v ráně skoro celý. Zkusil jsem se ho dotknout. Pes strašlivě zanaříkal a holka vykřikla.

V tu chvíli pes vydal zvuk, pro který neexistuje pojem. Něco mezi zoufalým, skoro lidským zablekotáním a marným pokusem promluvit. Pak evidentně umřel. Holka ho nepřestávala hladit. Vstal jsem a odcházel pryč. Po několika krocích jsem se otočil. Holka se na mě dívala. Byla doopravdy hodně ošklivá.

„Jste všichni kurvy,“ řekla tichounce.

„Já vím,“ řekl jsem.

A závěr? Seminář dospěl k závěru, že na tom, zda autor píše za totality či za svobody, vůbec nezáleží. O tom, zda je dílo velké, rozhoduje vždycky jen autorův talent.

                 
Obsah vydání       3. 6. 2005
3. 6. 2005 Británie: Úřady zasahují proti pirátům s farmaceutiky
3. 6. 2005 United Islands of Control & Profit podruhé? Petr  Šafařík
3. 6. 2005 Děti žijící v blízkosti vedení vysokého napětí trpí leukémií
5. 6. 2005 Vzkazuje vám Jeremy Paxman Jan  Čulík
3. 6. 2005 Poučení z francouzského a nizozemského NE Michael  Kroh
3. 6. 2005 Barroso: Evropská ústava není mrtvá
2. 6. 2005 John Bruton: Evropská ústava není mrtvá
3. 6. 2005 Demokracie je vláda nevědoucích Martin  Škabraha
3. 6. 2005 Vždyť přece létat časem je krásné Tomáš  Koloc
3. 6. 2005 Jak to chodí na Ruzyni
3. 6. 2005 Proč byl odvolán ředitel Českého krasu?
3. 6. 2005 V Litoměřicích se konal 11. Salon kritického myšlení Jan  Čulík
3. 6. 2005 Azyl a království Alex  Koenigsmark
3. 6. 2005 Je útlak plodný? Kvete umění při útlaku jinak? Jan  Čulík
3. 6. 2005 O čem právě hlasuji/eme... Vladimír  Rott
3. 6. 2005 Okupace politické strany a její důsledek Stanislav A. Hošek
3. 6. 2005 Je načase zrušit euro
3. 6. 2005 Jak ochočit kamiony Jiří  Kofránek
3. 6. 2005 Nechte Gatesovi jeho miliardy
2. 6. 2005 Používáte MS Office? Pak jste dinosauři! Jan  Sýkora
2. 6. 2005 Po privatizaci britských železnic: Vlaky jezdí pomaleji
2. 6. 2005 Malý - ať člověk nebo stát - je vždycky bit Josef  Vít
2. 6. 2005 Elita bohužel selhává a kritika Národní galerie má slabiny v argumentaci Jan  Paul
2. 6. 2005 Památník anebo byty? Přemysl  Janýr
1. 6. 2005 Jak se Japonsko brání globalizaci
1. 6. 2005 Elity informačního věku a útlak v Americe?
22. 11. 2003 Adresy redakce
6. 5. 2005 Hospodaření OSBL za duben 2005

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
5. 6. 2005 Vzkazuje vám Jeremy Paxman Jan  Čulík
3. 6. 2005 Poučení z francouzského a nizozemského NE Michael  Kroh
3. 6. 2005 Jak ochočit kamiony Jiří  Kofránek
3. 6. 2005 Okupace politické strany a její důsledek Stanislav A. Hošek
3. 6. 2005 Británie: Úřady zasahují proti pirátům s farmaceutiky   
3. 6. 2005 Je útlak plodný? Kvete umění při útlaku jinak? Jan  Čulík
3. 6. 2005 O čem právě hlasuji/eme... Vladimír  Rott
3. 6. 2005 Vždyť přece létat časem je krásné Tomáš  Koloc
3. 6. 2005 Azyl a království Alex  Koenigsmark
2. 6. 2005 Používáte MS Office? Pak jste dinosauři! Jan  Sýkora
2. 6. 2005 Pozor, v Ruzyni se krade Jan  Čulík
2. 6. 2005 Památník anebo byty? Přemysl  Janýr
2. 6. 2005 Elita bohužel selhává a kritika Národní galerie má slabiny v argumentaci Jan  Paul
1. 6. 2005 Jak se Japonsko brání globalizaci   
1. 6. 2005 Elity informačního věku a útlak v Americe?   

Česká literatura RSS 2.0      Historie >
3. 6. 2005 Vždyť přece létat časem je krásné Tomáš  Koloc
3. 6. 2005 Azyl a království Alex  Koenigsmark
3. 6. 2005 Je útlak plodný? Kvete umění při útlaku jinak? Jan  Čulík
23. 5. 2005 „Bez paměti žilo by se lépe …“ Jakub  Kára
12. 5. 2005 Viewegh se k stáru naučil psát Jan  Čulík
10. 5. 2005 Sedmero rozchodů Irena  Zítková
6. 5. 2005 Horory v domácím balení František  Hrdlička
14. 4. 2005 Neprožívám žádné velké excesy Filip  Sklenář
21. 1. 2005 K čemu je podivné myšlení o takových věcech, jako je například literatura Pavel  Janoušek
19. 1. 2005 Jana Černá neboli Honza Krejcarová, dcera Mileny Jesenské, milenka Egona Bondyho, černá lyra nebo bílá labuť s poraněnou perutí Bohumila Hrabala ... Ludvík  Hess
14. 12. 2004 "Kolik budu muset studovat literatury?" Rajendra A. Chitnis
14. 12. 2004 ‘How much literature do I have to do?’ Rajendra A. Chitnis
6. 12. 2004 Supermarket sovětských hrdinů v časopise Téma   
6. 12. 2004 Na genologické vycházce František  Hrdlička
1. 12. 2004 Autorské čtení "nezavedených" spisovatelů