Zmínkou o své ekonomické nezávislosti jsem pouze replikoval pořekadlo Jiřího Davida "čí chleba jíš...." které na mě v souvislosti s odpověďmi na 13 otázek k situaci na pražské výtvarné scéně použil, nic víc. Chtěl jsem jen dát najevo, že nejsem korumpovatelný nikým, tedy ani Knížákem ne, protože mám své sběratele, či spíše mecenáše, kteří mě živí, umožňují mi svobodu, jistěže jiní stejně tak, jako Jiřímu Davidovi a dalším jiným umělcům. Přesto si nemyslím jako on, že by to byla zcela běžná věc, jakkoliv je pro umělce přirozené, chtít se podílet na trhu s uměním, který u nás bohužel zatím nefunguje.

Takže ono jde i o ty peníze, o komerční hledisko, není třeba to zastírat, konečně i pokus v Karlíně je také pokusem skupiny umělců prosadit se na trhu s uměním, i když je to více méně charita ze strany finanční skupiny vlastníků a jakkoliv může být jejich projekt přínosem kultuře, což se teprve ukáže.

Pronajímatel společnost Karlín Real Estate před tím sice nevěděla, co s těmi prostory, nebyl o ně zájem, ale jejich čin, kterému osobně fandím, bude průkopnický jenom tehdy, budou-li kulturu v tomto místě dotovat i tehdy, když si na sebe nevydělá. V zajímavé lokalitě by mohl vzniknout přínosný umělecký komunikační prostor, pokud majitel po pěti letech neznění svůj podnikatelský záměr.

Přesně ale rozumím tomu, co Jiří David myslel onou mentální závislostí na výtvarném provozu. Obávám se, že mé umenšující se sdílení s předmětem mého zájmu, je rovněž jistým prvkem mé mentální nezávislosti, respektive rezignací na účasti v elitě (která to vlastně je?), neboť velmi rozdílný segment ve společnosti se nutně stává i v dobrém slova smyslu elitou (u nás bohužel přehlíženou) a je to dobře a není nutné se za to stydět, to má Jiří David pravdu. Potíž ale je, že každá elita si začne vůči jiným segmentům ve společnosti definovat svá vlastní pravidla a utvářet svoji vnitřní hiearchii, svoji strukturu toho, o co jí jde. Začne se vymezovat, bohužel někdy ne ve svém poslání a cíli.

I to je přirozené, jenomže to už není současně daleko od problému vytváření "pozic" v elitě a forem jejich získávání, či nabytí. Později může přijít okamžik, kdy už obvykle začíná jít stranou i vlastní důvod existence elity, jako "nástroje potlačení" či omezení, nebo redukování konformity ve společnosti a začnou být odsouvány požadavky vlastní etiky, umělecké hrdosti, programu, atd. Elita tím vlastně začne ztrácet svoji sílu, funkčnost, svůj smysl, neboť v rámci "boje" o své vnitřní pozice, převezme třeba skrze média či politiku konformní způsoby komunikace s většinovou společností, její identifikační znaky. Jenomže veřejnost uznává převážně jen popkulturu a podobné elity i přes jejich snahy odmítá a nikdy nepřijme, jsou pro ně podezřelé, protože sice využívají stejný systém, ale ještě mluví jiným jazykem.

Jedinou možností je infiltrace, splynutí takové elity s popkulturou, což se u nás už vlastně děje. Mnoho nových termínů, jako napři označení "vizuální umělec", nebo "multimediální umělec" má za cíl zamlžit původní význam slova výtvarný umělec, protože příliš odkazuje k tradici elity, k jejím kořenům. Vizualita je všechno, na co vůbec lidské oko dohlédne, takže v tomto kontextu je třeba "kabaretiér" Karel Gott stejně významným vizuálním umělcem, jako třeba Jiří David, či Milan Knížák. Samozřejmě přirozená cesta vytváření pozice v elitě, skrze kvalitu tvorby, je optimální, jenomže pojem kvality je vytěsněný, zrelativizovaný, to ví Jiří David také moc dobře, koneckonců sám se o to jako postmoderní umělec zasloužil.

Takže pro mě to bylo tohle téma, ne paušální poukazování na umělé partičky, (každému přeji upřímně úspěch a těším se z toho) jak mi Jiří David ve své odpovědi podsouvá. Je mi jasné, že to, co píši, se nebude poslouchat dobře a musím přiznat, že tohle téma už mě vlastně unavuje a nezajímá. Slovní obrat "mentální závislost na předmětu svého vlastního zájmu" je ale úžasná intelektuální formulace, sofistikovaná, dobře čtivá, dobře poslouchatelná, nicméně prochází jenom kolem mě a rozumím ji i jinak, byť je myšlena třeba upřímně. Tato mentální závislost totiž může mít šanci na větší nadhled a schopnost přesněji a aktivněji formulovat (formulovat co?) jenom tehdy, zůstane-li si vědoma svého původního účelu, tzn.znejišťovat a podvracet všechno, co se zdá být pevně usazeno.

Ano, pokud má mít nějaký segment společnosti ve své rozdílnosti silné povědomí sebe sama i skrze prostřednictví těchto rozdílností, pak musí nutně a právě proto vystupovat a formulovat nepříjemné otázky i sám "proti sobě" a vůči sobě, pakliže to nemá být ona Davidem zmíněná falešná hra, poplácávání po zádech a pouhé vzájemné verbální ujišťování se vlastní výlučností. Takový segment společnosti musí tolerovat i odlišnosti uvnitř sebe sama jako tvůrčí proces, jako stále otevřený komunikační prostor, kam může vstoupit kdokoliv, s onou mentální závislostí na předmětu svého zájmu a nebude ihned ocejchován a onálepkován. Obávám se, že tomu tak často je a proto se elita časem stane zakonzervovaným satelitem, hvězdou, která sice ještě září, ale už se vzdaluje.

Není bez zajímavosti, že elita infiltrovaná do popkultury s ní nikdy nesplyne, jenomže to už je pozdě na hledisko kvality. Popkultura totiž žádnou kvalitu nemá, protože kromě peněz za zprostředkování zábavy, nemá na rozdíl od elity žádné cíle a kromě své vlastní mediální výlučnosti, nemá ani povědomí sama o sobě. Souhlasím, že Knížák rozhodně není obětí a přesto může opustit svoji pozici jako "oběť" spiknutí elit, na druhou stranu postrádám přesnou argumentaci v kritice Národní galerie a jejího ředitele, většina z toho jsou emoce. Milan Knížák chtěl za můj článek o spojení NG s Art.cz Redhot žalovat, výsledek ale je, že už s Art.cz další smlouvu nepodepsal, takže ředitel Národní galerie je reformovatelný, alespoň z hlediska této mé zkušenosti.

V kritice Milana Knížáka jako ředitele Národní galerie zazněl například názor, že nákupní politika Národní galerie v oblasti současného umění se pohybuje mimo aktuální centra světového kulturního dění, jakými jsou například New York, Londýn, či Berlín (Berlín bude ale zastoupen na bienále v NG) . Vzpomínám si, že "totalitní" ředitel Národní galerie, avšak současně velmi fundovaný a uznávaný odborník Jiří Kotalík, odmítal při "povinných" návštěvách Sovětského Svazu navštěvovat ateliery tehdejších oficiálních výtvarníků a raději se nechal dovézt za neznámými umělci mimo "centra". To bylo tehdy docela odvážné. Milan Knížák samozřejmě není Jiří Kotalík, řediteluje v jiné době, ale v Koncepci rozvoje Národní galerie v Praze do roku 2020 mimo jiné uvedl:

"Znovu zdůrazňuji, že jedním z hlavních rysů, které již blízká budoucnost začne oceňovat, je odlišnost. Rozhlédneme-li se po světových muzeích, často se nám naskytne poměrně jednotvárná podívaná. Muzea v nejrůznějších částech světa si začínají být svým obsahem velmi podobná. Některá muzea umění, lépe řečeno jejich pracovníci, si začínají tuto uniformitu uvědomovat. Ví, že role uměleckých muzeí přerůstá dosavadní meze a muzea se stávají jedním z hlavních elementů edukativního procesu, který má za úkol (v tomto přeplněném až zmateném světě) akcentovat hodnoty ukotvení, kontinuity, odvahy a především jemnosti".

Myslím, že prioritním úkolem kritické diskuse by mělo být téma koncepce, poslání a naplňování funkce NG, tedy například zodpovězení otázek, co jsou to dnes ony hodnoty ukotvení kontinuity (kontinuity s čím? S tradicí?S jakou?), co znamenají, čím jsou závazné a proč přínosné, neboť se zdá, že ředitel NG svoji představu o tom, co chce nakupovat a co v Národní galerii vystavovat, již má. Jestliže Milan Knížák podle kritiků vědomě rezignuje na presentaci aktuálního světového "elitního" umění, pak touto snahou skutečně hodlá naplnit hledisko deklarované odlišnosti Národní galerie a je kritizován vlastně za něco, co je mu bytostně blízké a čím vždycky byl, totiž rebelem. Potíž je, že tuto svoji vnitřní svobodu devalvuje propojením s politickou a popkulturní elitou, ale to už je jiná dělba údělu.

A propó, v úterý 31.5.2005 jsem chtěl navštívit Praguebiennale2, ale bylo zavřeno z technických důvodů, že by se tam recipročně někdo vykálel ? :-))) Ovšemže to je jenom bonmot.