3. 6. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
3. 6. 2005

Azyl a království

(příspěvek na konferenci Umění a politika, Salon kritického myšlení, Litoměřice 2000)

Titul odkazuje na Camuse, ovšem.

Goethe, který díky Eckermannovi zanechal největší množství výroků, ještě víc, než dosavadní rekordman anglický dr. Johnson, řekl mj., že „jediná díla trvalá jsou díla příležitostná“. Můžeme se o smyslu tohoto výroku přít, ale jedním z výkladů může být, že znamená toto: aktualitě, chcete-li politické-mu faktu, se nelze vyhnout, protože nemůžeme ohluchnout a oslepnout, jde ale o to, zda je to umění.

Z umělců to muzikanti měli vždy jednodušší – hráli Stalinovi nebo Hitlerovi, Husákovi nebo Havlovi, pořád Mozarta. Kdysi odpověděl Harry Macourek na otázku, jak se rozezná pokroková či angažovaná hudební skladba od neangažované, že přece podle názvu. O něco hůř už na tom bývají výtvarníci a nejhůře spisovatelé. Dá se asi říci, že opravdu dobrý spisovatel je vždycky nepřítelem režimu a je jedno, jakého a míra fatality tohoto nepřátelství je měřítkem svobodnosti zřízení.

***
Největší spiknutí světa jsou nedomluvená, nepsaná a nezaznamenaná a jejich činitelé se z 99,9% nikdy navzájem nesešli a nemluvili spolu a většinou jen matně tuší, že jsou součástí nějakého konceptu. Dá se říci, že je spojuje vlastnictví určitých informací, ale ani tyhle informace není třeba příliš konkretizovat – je to spiknutí těch, kteří „vědí“ a není to spiknutí „proti těm, kteří nevědí“ ale spiknutí „nad těmi, kteří nevědí“. Ti, kdo nevědí, jsou manipulováni a chlácholeni, aby si ničeho nevšímali. A střeženi, aby se neposmívali.

Milan Kundera říká, že „každý estetický koncept - a agelastie k nim patří (agelasté jsou lidé, kteří se neumějí a nemohou smát) otevírá nekonečnou problematiku. Ti, kteří kdysi napadali Rabelaise ideologickými (theologickými) anatématy, k tomu byli podněcováni čímsi hlubším než jen věrností abstraktnímu dogmatu. Podněcoval je totiž estetický nesouhlas: viscerální nesouhlas s ne-vážností; pohoršení ze skandálu nemístného smíchu. Neboť jestliže agelasté mají tendenci v každém žertu vidět svatokrádež, je tomu tak proto, protože každý žert svatokrádeží je. Existuje nepřekročitelná nesouměřitelnost mezi komičnem a posvátnem. Lze se pak jen tázat kde posvátno začíná a kde končí. Zůstává omezeno na chrám? Nebo jeho oblast sahá dále, anektuje také to, co se nazývá velkými laickými hodnotami, jako je mateřství, láska, vlastenectví, lidská důstojnost? Ti, pro něž je posvátný život vcelku a bez omezení, reagují se skrytou či otevřenou podrážděností na jakýkoliv vtip, neboť v každém vtipu se odhaluje komično, jež je jako takové urážkou posvátného charakteru života.“

Ale ovšem, v tom to spočívá. Jen pomocí posvátného, dobrého a pozitivního, tedy nesměšného lze přece „napravit“ svět. A náprava světa zpravidla znamená úprava směrem k naší představě, naší moci a našemu zisku. Vítězství našeho dobra. Tak, jak se kdysi ironizovalo heslo o pravdě a lásce : „moje pravda a moje láska zvítězí nad tvou lží a tvou nenávistí“.

Slušní lidé si prostě jen vnitřně přejí, aby se to dobré s velkým D povedlo a podvědomě tedy vytlačují skutečnosti, které se jim nelíbí, ohrazují se proti skutečnostem, které jim připadají nebezpečné „dobrému“. Nemohou upozorňovat na špínu na třetím schodu, protože domovnice je na straně dobrého. Toho právě politika vždycky obratně využívá – aktuálními prostředky, kterými jsou dnes totalita masových médií a simplifikující ideologie, samozřejmě nejrůznější.

***
Zdá se, že každá společnost potřebuje nějakého vhodného nepřítele. S tím nepřítelem pak hraje politické divadlo, i když právě politické divadlo je to, co opravdu upřímně nechce. Charakteristický je například posun dramatických témat po pádu „totalit“. Hlavním tématem dramat osvobozených zemí býval především vztah jedince a moci, principy manipulace a lidský vzdor.

Zjistili jsme, že „západní“ – budeme tomu tak zjednodušeně říkat – tvorba má jiné priority a jiná hlavní témata: když pomineme několik výjimek, o čem vlastně se hraje? Buď o problému homosexuality, anebo o drogách. Na všechno ostatní stačí Shakespeare, Čechov a Beckett.

Nová autorská generace se časem těchto témat také ujala. Napsal jsem v roce 1999, že „tragedií je, že dnes jsou i tato témata strašlivě nudná a zastaralá. Stejně jako jeden druh povrchního českého feminismu zlikviduje prostě dostatek myček, praček a potravinových polotovarů, takže si nebožačky nebudou mít nač stěžovat (problém dělby domácích prací totiž se vztahy mužů a žen ve skutečnosti nesouvisí), zmizí i námět homosexuality a fetování časem podobným způsobem a vlastně už mizí. Zabývat se diskriminací zoofilů a nekrofilů nebo dramaty automasochistů se divadlo nejspíš nebude. (Mýlil jsem se tehdy velice. Jedním z mimořádně úspěšných kusů roku 2003 a 2004 je hra Sylvie od Edwarda Albeeho, zabývající se architektem, který souloží s kozou, respektive zamiloval se do kozy. Dověděli jsme se mj., že jde o takřka antický podtext satyrského tématu. Jinak je to pořád to samé – jde o tzv.jinakost. Opravdu, i pedofilové jsou „jiní“ než my a tak jim špatně rozumíme, např. o nekrofilech ani nemluvě. Mám ovšem dojem, že Albee poněkud žertoval.)

Šokovat měšťáka už taky pomalu není možné. Nedávno jsem se zájmem prožil divadelní představení, kdy v hledišti malé scény sedělo 150 mužů a žen v oblecích a šatech, s kravatami a šperky, evidentně vzdělaných a poučených lidí (jiní do takových divadel ani nechodí) a sledovali představení, kde se na jevišti (nejen) onanovalo, létala hovna a ta „nejsprostší“ slova, všichni byli kundy a zmrdi a fuckovali a šoustali a publikum pozorně přihlíželo a na konci hezky zatleskalo. Šokovaný nebyl nikdo, jen někteří z nás měli dojem, že je to stupidní.

Obávám se, že tato tématika spiklencům vyhovuje.

***
Markýz de Valmont v románu Choderlose de Laclos popisuje „zajímavý pocit“, který se jej zmocnil, když - zcela vypočítavě a neupřímně – zachránil rodinu jakéhosi zadluženého nebožáka, zaplatil jejich dluhy, které pro něj znamenaly asi tak náklady na jednu snídani, udělal to, aby svedl jednu slušnou vdanou ženu, která měla sociální cítění a byla pak naměkko - a vyhladovělé děti mu líbaly ruce. „Zdá se,“ psal požitkář a donjuan Valmont, „že takzvaní ctnostní lidé si užijí daleko víc, než si myslíme…“ Ukázalo se totiž, že jedno „dobré“ nemusí být vždycky zárukou druhého dobrého. Leckdy pro nás politici skutečně vykonají něco dobrého, ale nemusí to být vždycky jejich cílem… Cílem dílčího dobra nemusí být dobro, ba nemusí být na konci ani výsledkem.

Člověk se zcela přirozeně zajímá o svět, ale spiklenci nové doby, to, čemu Erazim Kohák říká „nadkapitál“, ho nutí, aby se zajímal jenom o sebe, vnucují mu potřeby, které nemá, zájmy, které ho odvádějí od světa a podstatných věcí k egoismu konsumu. Se sobcem se lépe manipuluje. Zvláště, namluvíme-li mu, že jedině sobectví a hrabivost jsou motorem moderní společnosti.

V takovém světě je umění – nikoliv kýč, ať má formu úspěšného televizního seriálu nebo hromady uhlí v rohu galerie, ale obraz světa „za oponou“, který je tak či onak vždycky poněkud ironický, samozřejmě politickým nepřítelem.

Týž Milan Kundera píše v útlé a výtečné knížce Můj Janáček o tom, jak dlouho musel tento úžasný skladatel čekat na uznání a pochopení, jelikož jeho koncept byl antiwagneriánský a tudíž antismetanovský – a proto pro řadu lidí politicky nevlastenecký, dotýkající se kriticky Posvátného. Bezpochyby podprahově, bezpochyby neexistoval žádný pokyn shůry – a přesto vyvstal blok, podobný zákazu, nepsanému a přesto účinnému, jak si pamatujeme z reálného socialismu.

***
Spor s politikou řešili umělci, ve snaze zůstat živi nebo slušně živi, zpravidla exilem. V situaci, kdy není kam emigrovat, lze ovšem vždy emigrovat do žánru. Už dlouho tvrdím, že Kundera neemigroval do Francie. Kundera věděl, že odchází z vlasti (nebudeme se teď pokoušet tady to slovo, tolik otlučené a přemalované, nějak vysvětlovat), věděl, že sice najde domov a dům, nechtěl se ale stát emigrantem. Proto neodešel do Francie, ale do své druhé a možná skutečné země, do země románu. Definoval sám pro sebe ten žánr tak, aby v něm bydlet mohl a v něm také žije. Zastavil se v krajině románu jako v oase skutečné kultury, oáze, kde má jednotlivec právo myslet si o čemkoliv svoje, kde má právo být nejednoznačný, rozporný až k schizofrenii a kde smí být racionalista citový a kde emoce ovšem neexistují bez skryté racionality. Román je jedním z nejmocnějších prostředků, jimiž může být iracionalita světa „racionalizována“ – v uvozovkách proto, že výsledek je vždycky diskutabilní.

Budeme-li číst knihu Zrazené testamenty (lépe asi „odkazy“) touto optikou, lépe pochopíme, proč tu už Kunderu lidé nemají tak rádi, proč si ho kritici ještě neumějí vážit a správně ho vyložit (ach, was heisst hier správně, proč ho nechtějí vyložit) a proč je pro něj obtížné a svým způsobem bezdůvodné se opravdu vracet. Z krajiny - z kontinentu! - světového románu není kam se vracet. Je ale možné jít tam za ním.

Nuže, politika a umění jsou a budou bohužel na sebe dlouho vázány, právě svou protikladností. Politik a kněz budou stavět na posvátnu, umělec musí stavět na ne-vážnosti. Myslím, že jednou z posvátných povinností umění je politiku znevažovat. Nejde o posměch, ale výsměch, ironii, o ne-vážnost. V jiné souvislosti napsal Pavel Torch, v recenzi výstavy Aléna Diviše v časopise Ateliér, publikované na Neviditelném Psu 1.6.05: „ Jde také o výsměch smrti, tedy o morální vítězství nad ní“. Jestliže se ale umělec dostane nad vážné spiklence dobra, lásky a pravdy, k čemuž mu nejsnáze pomáhá smích, vyhrává. Umění je umělci vždy asylem před politikou a zároveň soudním tribunálem nad ní. Kumšt může být sluhou politiky, ale také azylem před ní. Je to království, kde můžeme zůstat doma i daleko od domova…

Jelikož jsem začal výrokem, také jím skončím. Je notoricky známý. Michelangelo odpověděl kritikovi, který tvrdil, že si jeho Lorenzo il Magnifico je málo podobný „Komu to bude za tisíc let nápadné?“ Michelangelo měl pravdu. Nu, doufám, že lidé budou číst Kunderu i v době, kdy už nebudou Klause s Havlem od sebe rozeznávat.

                 
Obsah vydání       3. 6. 2005
3. 6. 2005 Británie: Úřady zasahují proti pirátům s farmaceutiky
3. 6. 2005 United Islands of Control & Profit podruhé? Petr  Šafařík
3. 6. 2005 Děti žijící v blízkosti vedení vysokého napětí trpí leukémií
5. 6. 2005 Vzkazuje vám Jeremy Paxman Jan  Čulík
3. 6. 2005 Poučení z francouzského a nizozemského NE Michael  Kroh
3. 6. 2005 Barroso: Evropská ústava není mrtvá
2. 6. 2005 John Bruton: Evropská ústava není mrtvá
3. 6. 2005 Demokracie je vláda nevědoucích Martin  Škabraha
3. 6. 2005 Vždyť přece létat časem je krásné Tomáš  Koloc
3. 6. 2005 Jak to chodí na Ruzyni
3. 6. 2005 Proč byl odvolán ředitel Českého krasu?
3. 6. 2005 V Litoměřicích se konal 11. Salon kritického myšlení Jan  Čulík
3. 6. 2005 Azyl a království Alex  Koenigsmark
3. 6. 2005 Je útlak plodný? Kvete umění při útlaku jinak? Jan  Čulík
3. 6. 2005 O čem právě hlasuji/eme... Vladimír  Rott
3. 6. 2005 Okupace politické strany a její důsledek Stanislav A. Hošek
3. 6. 2005 Je načase zrušit euro
3. 6. 2005 Jak ochočit kamiony Jiří  Kofránek
3. 6. 2005 Nechte Gatesovi jeho miliardy
2. 6. 2005 Používáte MS Office? Pak jste dinosauři! Jan  Sýkora
2. 6. 2005 Po privatizaci britských železnic: Vlaky jezdí pomaleji
2. 6. 2005 Malý - ať člověk nebo stát - je vždycky bit Josef  Vít
2. 6. 2005 Elita bohužel selhává a kritika Národní galerie má slabiny v argumentaci Jan  Paul
2. 6. 2005 Památník anebo byty? Přemysl  Janýr
1. 6. 2005 Jak se Japonsko brání globalizaci
1. 6. 2005 Elity informačního věku a útlak v Americe?
22. 11. 2003 Adresy redakce
6. 5. 2005 Hospodaření OSBL za duben 2005

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
5. 6. 2005 Vzkazuje vám Jeremy Paxman Jan  Čulík
3. 6. 2005 Poučení z francouzského a nizozemského NE Michael  Kroh
3. 6. 2005 Jak ochočit kamiony Jiří  Kofránek
3. 6. 2005 Okupace politické strany a její důsledek Stanislav A. Hošek
3. 6. 2005 Británie: Úřady zasahují proti pirátům s farmaceutiky   
3. 6. 2005 Je útlak plodný? Kvete umění při útlaku jinak? Jan  Čulík
3. 6. 2005 O čem právě hlasuji/eme... Vladimír  Rott
3. 6. 2005 Vždyť přece létat časem je krásné Tomáš  Koloc
3. 6. 2005 Azyl a království Alex  Koenigsmark
2. 6. 2005 Používáte MS Office? Pak jste dinosauři! Jan  Sýkora
2. 6. 2005 Pozor, v Ruzyni se krade Jan  Čulík
2. 6. 2005 Památník anebo byty? Přemysl  Janýr
2. 6. 2005 Elita bohužel selhává a kritika Národní galerie má slabiny v argumentaci Jan  Paul
1. 6. 2005 Jak se Japonsko brání globalizaci   
1. 6. 2005 Elity informačního věku a útlak v Americe?   

Česká literatura RSS 2.0      Historie >
3. 6. 2005 Vždyť přece létat časem je krásné Tomáš  Koloc
3. 6. 2005 Azyl a království Alex  Koenigsmark
3. 6. 2005 Je útlak plodný? Kvete umění při útlaku jinak? Jan  Čulík
23. 5. 2005 „Bez paměti žilo by se lépe …“ Jakub  Kára
12. 5. 2005 Viewegh se k stáru naučil psát Jan  Čulík
10. 5. 2005 Sedmero rozchodů Irena  Zítková
6. 5. 2005 Horory v domácím balení František  Hrdlička
14. 4. 2005 Neprožívám žádné velké excesy Filip  Sklenář
21. 1. 2005 K čemu je podivné myšlení o takových věcech, jako je například literatura Pavel  Janoušek
19. 1. 2005 Jana Černá neboli Honza Krejcarová, dcera Mileny Jesenské, milenka Egona Bondyho, černá lyra nebo bílá labuť s poraněnou perutí Bohumila Hrabala ... Ludvík  Hess
14. 12. 2004 "Kolik budu muset studovat literatury?" Rajendra A. Chitnis
14. 12. 2004 ‘How much literature do I have to do?’ Rajendra A. Chitnis
6. 12. 2004 Supermarket sovětských hrdinů v časopise Téma   
6. 12. 2004 Na genologické vycházce František  Hrdlička
1. 12. 2004 Autorské čtení "nezavedených" spisovatelů