Chci jen krátce zaznamenat, čeho si žádná česká média nepovšimla - v Litoměřicích se o minulém víkendu konal už 11. Salon kritického myšlení. Je to pravidelné výroční dvoudenní setkání lidí, projevujících zájem o kritické myšlení (nechce se mi použít zprofanovaného slova "intelektuálů"), kteří každoročně diskutují na dané téma. Letošním tématem bylo Umění a politika a hovořili mj. Zdeněk Zbořil, Ota Ulč, Gustáv Murín, István Voros, Václav Dušek, Jiří Krombholz a Jan Čulík.

Loni bylo tématem Umění jako komunikační jazyk a nakladatelství Votobia z loňského setkání vydalo stejnojmenný sborník (ISBN 80-7220-220-0), který je k dostání v dobrých knihkupectvích a také v galerii Vivo na Maltézském náměstí 3 v Praze 1.

Organizátory setkání jsou Alex Koenigsmark a Viktorie Hradská.

Osobně na něm oceňuji neuvěřitelnou názorovou otevřenost, nevídanou v českých médiích. Setkávají se tu a diskutují spolu "pravičáci", jako je Alexander Tomský, Ota Ulč či Jan Kovanic s "levičáky", jimiž jsou například bývalý špion Karel Koecher (letos nepřijel), spisovatel Arnošt Lustig (také letos nebyl), či bývalý diplomat Miroslav Polreich. Pořadatelé chtěli mladé lidi, avšak z mladých autorů Britských listů se mi podařilo přimět k účasti pouze Martina Škabrahu, Jan Sýkora se jen seminářem jen tak mihl, jiní bohužel nepřijeli.

Největším zážitkem bylo pro mě na letošním Salonu vystoupení Čestmíra Císaře, ministra školství a kultury v československé vládě od roku 1967. Císař vystoupil v diskusi po mém příspěvku, kdy lidé debatovali hlavně o tom, co dělá literární dílo relevantním a čteným v určité éře. Vzpomínal na své mládí ve třicátých letech a svým příspěvkem projevil neuvěřitelnou míru vzdělanosti a moudrosti. Netušil jsem, že někdejší komunističtí ministři (dobře, bylo to reformní období) byli takto vzdělaní. Žádný současný politik jim nesahá po pás. Posléze jsem se v kuloárech dozvěděl, že Čestmíru Císařovi (který právě dokončil třídílné kulturněpolitické dějiny Československa ve dvacátém století) je pětaosmdesát let.