Začnu od konce. Josef Vít popisuje bezvýchodnou situaci lidí, jejichž příjem nestačí na zaplacení nájemného. K analýze důvodů radikální asociálnosti české formy kapitalismu se nabízí zhodnocení vlivu "léčby Klausem" právě tak, jako odkaz na radikálnost forem předchozího komunistického zřízení i poválečného období, případně i na kontrast k sociální orientaci první republiky. Lhostejnost k bídě a utrpení, páchaným naším jménem na našich spoluobčanech, může vést k úvahám o celkové soudržnosti a identitě české společnosti. Řešení formou bytové výstavby pro nemajetné či jiných forem naturálních podpor je ovšem zvláštní otázka k diskusi.

Josef Vít však směšuje sociální vrstvu s etnikem. Statisticky se ovšem do velké míry překrývají, avšak nejsou identické: stejně jako existuje dostatek finančně soběstačných Romů, žije v hluboké bídě i dostatek gádžů. Významná korelace etnického původu a sociálního statusu by měla být předmětem další kritické analýzy, do jaké míry je způsobena genetickými předpoklady (zároveň s analýzou rozšíření a důsledků této extrémně rasistické interpretace), tradičními vzorci cikánské kultury, xenofóbními postoji a jednáním majoritní české společnosti (k nimž patří i Vítova identifikace Romů s neplatiči), sociálně inženýrskými zásahy (k nimž patří i návrh výstavby nových romských sídlišť) atd. Od ní by se měla odvíjet diskuse o možných řešeních.

Historicky Josef Vít vychází z věcně neudržitelné oficiózní interpretace, podle níž byly Lety "jeden z mnoha táborů, do kterých nacisté zavírali lidi". Lety měly s nacismem společného pouze tolik, že umožnil jejich fungování a obstaral fyzickou likvidaci těch, kteří je přežili. Vše ostatní je na nich české a ve všech fázích likvidace českých a moravských Cikánů předcházela česká iniciativa nacistické. Ke kritické analýze se tedy nabízí nejen geneze a realita Letů, ale i deficit českého historického vědomí, jeho důvody a souvislosti s ostatními zmíněnými aspekty.

Nechci se odvolávat na metafyzické etické kategorie, jako je pieta, svědomí či vina. Omezím se na pragmatické: Jakkoli velká horda jedinců, kteří se navzájem okrádají, dopouštějí se vůči sobě násilí a vražd, ještě netvoří společnost. Ta vzniká teprve konsensem o společných pravidlech a účinnými mechanismy pro jejich prosazení, přičemž zásada ochrany slabších před silnějšími je ve všech kulturách bez ohledu na další hodnotové vzorce základní premisou. Zaujetí jednoznačného a konsistentního postoje k vlastním minulým zločinům není alibistickou úlitbou duchům zemřelých, ale nezbytným potvrzením adresovaným dovnitř české společnosti, že se k dodržování svých elementárních funkcí a ke své zodpovědnosti hlásí. Zda to učiní právě formou památníku není nejdůležitější, ale nějak to učinit musí -- jinak implicitně potvrzuje právě tu svou společenskou dysfunkčnost, proti které Josef Vít ve svých jiných příspěvcích bojuje.