1. 6. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
1. 6. 2005

ANALÝZA

Problémy Evropské ústavní smlouvy

FRANCOUZSKÉ „NE“ V PRÁVNÍCH A POLITICKÝCH SOUVISLOSTECH

Občané Francie v referendu odmítli ratifikaci Evropské ústavní smlouvy. Navržený text tedy nemůže vstoupit v platnost, protože k nabytí účinnosti je třeba souhlasu všech 25 členských států. Na řadě je tedy diskuse o možných změnách. Diskuse o obsahu ústavní smlouvy, která ve Francii probíhala ve velmi intenzivní podobě, a která bohužel v Česku neprobíhá vůbec.

Kniha s textem evropské ústavy se ve Francii stala bestsellerem roku. V knihkupectvích se jí prodalo několik milionů výtisků. Ve srovnání s tím je číslo 1250 kusů, které České republice přidělil Úřad pro úřední tisky EU naprosto směšné. Česká vláda se k dotisku ústavy na své náklady odhodlala až nyní.Možná i proto žádná občanská debata neprobíhá. V Česku zaznívají pouze bezobsažné „výkřiky“. Na jedné straně prezidenta republiky Václava Klause, který je absolutně proti evropské integraci – a tudíž i stoprocentně proti evropské ústavě. A na druhé straně vlády (sociálních demokratů, křesťanských demokratů a Unie svobody), která se deklaruje jako proevropská a je tudíž pro schválení ústavní smlouvy. Ani jedna strana se však zatím příliš nenamáhala vysvětlit vlastním občanům proč „ano“ nebo proč „ne“ evropské ústavě. Výjimku tvoří z českých parlamentních stran pouze opoziční komunisté, kteří od počátku upozorňují na řadu problémů obsažených v tomto dokumentu. Avšak za naprostého ignorování ze strany sdělovacích prostředků. Lze tedy říci, že v Česku se občanské preference „pro“ nebo „proti“ neodvíjejí z racionálního zvážení textu, ale spíše z emocionálního postoje k EU.

Velká francouzská debata

Obrovská prodejnost knihy s textem evropské ústavy ve Francii svědčí o velkém občanském zájmu o tuto problematiku, který referendum vyvolalo. V tomto světle se tedy vysvětlení zamítnutí ratifikace nesouhlasem s nepopulární politikou nepopulární vlády premiéra Raffarina ukazuje jako nedostatečné. Bonmot o raffarindu je pravdivý jen částečně.

Francouzi v tomto hlasování zcela nepochybně odmítli politiku demontáže sociálního státu. Odmítli politiku tzv. zpružňování pracovního trhu, které je ve skutečnosti snižováním právní ochrany zaměstnanců. Odmítli odbourávání 35-ti hodinového pracovního týdne. Tedy požadavek, aby v zájmu vyšších zisků akcionářů museli pracovat více za stejné peníze.

Odmítli rovněž penzijní reformu, jejíž podstatou je prodlužování hranice odchodu do důchodu a snižování státem garantovaných výší důchodů. A proti pokusu přehodit závazek státu postarat se slušně o své občany ve stáří na penzijní fondy, které se na rozdíl od vlády nezpovídají občanům ve volbách, ale pouze svým akcionářům a jejich správním radám.

Stejně tak voliči většinově hlasovali proti tomu, že Raffarinova vláda podnikům toleruje propouštění Francouzů ze zaměstnání, a jejich nahrazování východoevropany z nových členských států EU. Nikoli na základě svobodné soutěže pracovníků v tom, který umí danou profesi lépe. Ale v podstatě mafiánským způsobem, kdy např. polská firma, kterou si francouzský uzenářský podnik najme jako subdodavatele, nevyrábí nic v Polsku, ale dodá podobně jako ve starověkém Římě četu řezníků, kteří pracují na francouzských jatkách. Jejich mateřská firma je platí o něco lépe než doma v Polsku – avšak mnohem hůře, než kolik by francouzská firma musela zaplatit Francouzům. Polská firma za tyto pracovníky neplatí ve Francii příspěvky na zdravotní a sociální zabezpečení, protože jde o zaměstnance polské firmy, která platí odvody – a mnohem nižší, v Polsku.

Francouzům se rovněž nelíbí zavírání továren ve Francii a přesouvání výroby do zemí s levnější pracovní silou a s nižším zdaněním. Zvláště pak dlouhodobá tolerance vlády vůči levným dovozům z těchto zemí, která rovněž vede k zániku pracovních míst ve Francii. Zde je nutno dodat, že Raffarinova vláda se proti tomuto jevu ohradila až těsně před referendem, kdy jen velmi liknavě volala po zavedení ochranných opatření proti dovozům levného textilu z Číny.

Ekonomická věda tento jev označuje jako sociální dumping. V jeho důsledku je francouzský systém veřejných financí okrádán o finanční prostředky, z nichž se hradí veřejné služby a sociální zabezpečení občanů. Na což vláda reaguje tak, že navrhuje penzijní reformu, jejíž podstatou je zvyšování věku pro odchod do důchodu, zdravotnickou reformu, jejíž podstatou je snižování možností čerpat zdravotní péči hrazenou ze solidárních veřejných zdrojů. A další reformy, jejichž podstatou je „dávat občanům méně ze společných prostředků“.

V plebiscitu o evropské ústavě Francouzi hlasovali proti této politice.

Proti tunelování Evropy

Do Česka pronikly z intenzivní občanské debaty o politice vlády, a o způsobu evropské integrace, která provázela kampaň před referendem, jen slabé ozvěny. Česká média je redukovala do fráze, podle nichž proti evropské ústavě jsou ti Francouzi, kteří jsou méně vzdělaní, pracují v méně placených profesích a jsou celkově méně úspěšní – zatím co „pro“ je spíše bohatší, vzdělanější a úspěšnější část populace.

Při pracovních cestách do Francie a z kontaktů s francouzskými partnery jsme však zjistili něco zcela jiného. Lékaři patří mezi nejvzdělanější část populace. Na rozdíl od Česka patří ve Francii lékařská profese mezi nejlépe placené. Dr. Louis-Jean CALLOC'H, generální tajemník L'Ordre National des Médecins (organizace sdružující všechny lékaře vykonávající profesi ve Francii – v Česku plní stejné poslání Česká lékařská komora – pozn. aut.) na přímý dotaz uvedl, že francouzští lékaři jsou jasně proti navržené podobě evropské ústavy. Odmítají ji jako příliš liberální a protisociální. Artikulace obdobných výhrad i ze strany zástupců advokátů při Evropském parlamentu nás vedlo k hlubšímu zamyšlení nad důvody francouzského „NE“.

Na první přečtení a bez znalosti právních a politických souvislostí ústavní smlouva nepůsobí jako liberální protisociální text. Ústavní smlouva skutečně zakotvuje některá občanská, politická a sociální práva. Háček je ovšem v tom, že jen NĚKTERÁ. Řadu práv, které občanům členských států EU zaručují mezinárodně právní dokumenty, jimiž jsou členské státy právně vázány, Evropská ústavní smlouva kupodivu ignoruje!

Rozpory s mezinárodním právem

Francie, stejně jako Česko a ostatní členské státy EU jsou členy Organizace spojených národů, Rady Evropy a Mezinárodní organizace práce. Všechny členské státy EU, tedy i Francie a Česko, jsou právně vázány dohodami sjednanými na půdě těchto organizací a závazky plynoucími z těchto dohod.

Stejně jako v případě všech členských států EU i Francie a Česko (ČR je nástupnickým státem Československa – pozn. aut.) jako zakládající členové OSN podepsaly a ratifikovaly Všeobecnou deklaraci lidských práv, která je nedílnou součástí Charty OSN. Všechny členské státy EU – tedy i Francie a Česko – jsou vázány Mezinárodním paktem o občanských a politických právech a Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které byly podepsány na půdě OSN v roce 1966. Signatářské země se v nich zavázaly zajisti a chránit svým občanům práva zakotvená v těchto dohodách.

spolu se všemi ostatními členskými státy EU je i Francie a česko členem Rady Evropy. Jako členské táty jsou tedy vázány Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a jejími dodatkovými protokoly. V případě porušování práv zakotvených v těchto úmluvě, nebo nečinnosti státu při ochraně těchto práv se občané členských států Rady Evropy mohou svých práv domáhat žalobou u Evropského soudního dvora pro lidská práva ve Štrasburku. Tento soudní dvůr Rady Evropy pravidelně odsuzuje státy v nichž se občan nemůže domoci svých práv zakotvených v úmluvě. Občan, v jehož prospěch rozhodl Evropský soudní dvůr pro lidská práva, má na základě rozsudku tohoto soudu právo nejen na odškodné, které mu tento soud přiřkl – a které je povinen platit odsouzený stát. Jde li o občana EU, pak má právo domoci se soudní cestou před vnitrostátním soudem zjednání právního stavu podle verdiktu štrasburského soudu.

V případě ratifikace Evropské ústavní smlouvy by vzniklo zvláštní právní schizma. Každý občan členského státu EU by na základě mezinárodně právních závazků státu, jehož je občanem, měl práva zakotvená v evropské úmluvě o ochraně lidských práv. Těchto práv by se jakožto občan členského státu Rady Evropy mohl samozřejmě domáhat u Evropského soudního dvora pro lidská práva. Vedle toho by jako občan EU měl podle ústavní smlouvy rovněž určitá práva, kterých by se mohl domáhat před Evropským soudním dvorem v Luxemburgu, který je soudním orgánem EU. Právní problém je však v tom, že rozsah práv zakotvených ústavní smlouvou je menší, než rozsah práv zakotvených v úmluvě Rady Evropy a v Paktech OSN. Srovnání lze nalézt v přiložené tabulce. Jako občan členského státu EU – a tedy i občan EU, by tak měl menší práva než jako občan stejného státu, který je zároveň členským státem OSN a Rady Evropy.

Evropská unie versus Rada Evropy?

V době existence Rady Evropy a jejího Evropského soudního dvora pro lidská práva lze tuto námitku odbýt konstatováním, že jde o právní kuriozitu, která sice nesvědčí o dobře odvedené práci členů Konventu, ale nemá praktický dopad na práva občanů, protože podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv nemůže být nikdo zbaven práv, která jednou nabyl.

Mnohem vážněji však tato otázka zní, pokud vezmeme v úvahu možnost postupného vyprázdnění či dokonce zániku Rady Evropy. Kdo sledoval nedávný vrcholný summit Rady Evropy ve Varšavě, na nějž řada členských států vyslala své delegace jen na úrovni ministrů zahraničí (místo hlav států nebo šéfů vlád), mohl si sám udělat obrázek, nakolik vlády členských států EU do budoucna počítají s další perspektivou Rady Evropy. Obzvláště varujícím signálem v tomto směru může být fakt, že tento summit odmítl podpořit finančně, personálně a materiálně a činnost přetíženého Evropského soudu pro lidská práva. A neschválil reformu jednacích procedur tohoto soudu, která měla zvýšit efektivitu jeho činnosti, zvýšit přístupnost tohoto soudu pro občany členských států a zkrátit délku soudního řízení. Tento soudní dvůr pro lidská práva je zahlcen žalobami zejména z východoevropských zemí. V poslední době je terčem kritiky za to, že čekací lhůty jsou u něj již téměř stejně tak dlouhé jako v případě některých zemí, které tento stát odsoudil za nepřiměřenou délku soudního řízení. Od této kritiky v myslích politiků již není daleko úvaha o zbytečnosti Rady Evropy. Obdobně se ostatně již dnes vyjadřuje Václav Klaus.

Co by potom však občanům členských států EU zbylo, pokud by Rada Evropy jednoho dne přestala existovat? V případě ratifikace ústavní smlouvy by měli zaručena práva zakotvená v ústavní smlouvě. Jejich rozsah je však menší, než rozsah práv zakotvených v úmluvě o ochraně lidských práv. A v paktech OSN, které by si zřejmě nadále platily. Pokud by se signatářské státy nerozhodly je vypovědět. Prakticky by však občané neměli kde je vymáhat. OSN totiž nemá žádný soudní orgán, k němuž mají přístup i občané. Před Mezinárodním soudním dvorem v Haagu se totiž mohou soudit pouze státy.

Je mezinárodní právo cár papíru?

Další významnou částí mezinárodně právních závazků všech členských států EU tvoří závazky vyplývající z úmluv Mezinárodní organizace práce, které všichni členové Unie ratifikovali. Mezinárodní organizace práce byla založena v roce 1919 na Versailleské mírové konferenci, kterou skončila I. světová válka. Její zřizovací listinou je Ústava Mezinárodní organizace práce (MOP), která byla vypracována Asociací pro pracovní právo – založené v roce 1901 v Basileji. Ústava MOP byla zahrnuta do Versailleské mírové dohody společně se zřízením Společnosti národů. V období mezi světovými válkami fungovala MOP jako součást Společnosti národů. Na její půdě byla vypracována řada úmluv, které zakotvily pracovní a sociální práva zaměstnanců a pracovníků. Například o omezení délky pracovní doby, o ochraně matek při práci nebo o zákazu dětské práce. Systém kontroly dodržování závazků vyplývající z úmluv MOP byl vytvořen v roce 1926. Je postaven na Výboru expertů, který posuzuje dodržování závazků ze strany členských států. Se stížnostmi se na něj mohou obrace občané nebo organizace. Tento výbor však nemá tak silné pravomoci jako Evropský soudní dvůr pro lidská práva a nemůže např. stát odsoudit. Stanovisko tohoto výboru však má velkou váhu jako důkaz při soudním řízení např. před štrasburským soudem.

Během II. světové války byla činnost MOP prakticky paralyzována v důsledku okupace většiny evropských zemí a obklíčení Švýcarska. Přesto byla v roce 1941 z popudu americké prezidenta Roosevelta na konferenci MOP, které se zúčastnili zástupci vlád, zaměstnavatelů a pracujících 41 svrchovaných zemí přijata Philadelphská deklarace, která posloužila později jako základ pro sjednání řady úmluv o ochraně pracovníků a jejich zabezpečení. Po skončení II. světové války byla z popudu Valného shromáždění OSN obnovena činnost Mezinárodní organizace práce v původním rozsahu. Na Konferencích MOP byla následně sjednána řada úmluv k ochraně práv pracujících, o zdraví, o sociální ochraně ve stáří, či o pomoci a v nezaměstnanosti. K dnešnímu dni jde celkem o 170 úmluv, které lze najít v plné verzi na internetové strance Mezinárodní organizace práce www.ilo.org.

Každou z nich všechny dnešní členské státy EU podepsaly a ratifikovaly. Všechny členské státy EU – včetně Francie a Česka jsou jimi právně vázány. S vymáháním těchto závazků je to už horší. Staré členské státy EU (EU-15) závazky z úmluv MOP důsledně zapracovaly do svých vnitrostátních zákonů. Soudy v západoevropských zemích navíc pracují ve srovnání s novými členskými státy EU mnohem rychleji. Takže např. Francouz, který se cítí poškozen jednáním svého zaměstnavatele má možnost se v celku v přijatelné době domoci nápravy soudní cestou. Tuto ochranu práv však výrazně „nabouralo“ přistoupení východoevropských zemí do EU. Které v rámci volného pohybu služeb otevřelo dveře pro v podstatě otrokářské pronajímání zaměstnanců do Francie v podobě subdodávek. Zaměstnanec např. české firmy, která jako subdodavatel pracuje pro francouzský koncern – i když ve skutečnosti jen četu pracovníků – totiž nedosáhne na práva, kterých požívají francouzští zaměstnanci. Zaměstnanci české subdodavatelské firmy by si na pracovní podmínky museli stěžovat proti svému českému zaměstnavateli před českým soudem. S nadějí, že tak za 10 let soud snad rozhodne. Na tuto českou firmu se navíc nevztahují francouzské daňové zákony. Česká firma, která takto pronajímá zaměstnance platí daně a odvody na zdravotní a sociální zabezpečení podle českého práva. Platí tedy nižší daně a odvody. V ekonomii je tento jev označován jako daňová konkurence. Tento jev významně poškozuje francouzské zaměstnance, protože zaměstnavatelům dává do ruky nátlakový prostředek – hrozbu nahrazení francouzských zaměstnanců východoevropskou firmou.

Agresivita ve zneužívání těchto praktik je o to ostřejší čím více stát pohrdá mezinárodně právními závazky. Úmluvy MOP mimo jiné řeší i otázky zabezpečení zaměstnanců ve stáří a v případě nemoci či nezaměstnanosti. Stanoví např. poměr mezi výdělkem a starobní penzí. Staré členské státy EU, které se úmluvy snaží dodržovat a v zájmu splnění těchto závazků vybírají vyšší daně než východoevropské země. Nové členské státy praktikují politiku daňové konkurence. Při upozornění na fakt, že z nižšího výběru daní nestačí pokrýt závazky např. na úmluvami MOP požadovanými nároky na sociální zabezpečení ministři těchto zemí hovoří o tom, že vláda uvažuje o vypovězení příslušných úmluv. Což je případ nejen Slovenska, ale v poslední době i Česka.

Potom se ale není možné divit, že Francouzi nesouhlasí s tímto směrem vývoje evropské politiky, který ohrožuje jejich životní úroveň. A že svůj nesouhlas vyjádřili hlasováním proti návrhu Evropské ústavní smlouvy.

Co s vůlí voličů

Po zamítnutí ratifikace ve francouzském referendu nemůže ústavní smlouva v navržené podobě vstoupit v platnost. Nemá tedy smysl pokračovat v ratifikaci současného textu. Rada EU však může navržený text upravit. Například tak, že navržená ustanovení Charty základních práv Unie doplní o všechna práva zakotvená v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv, v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, a v úmluvách Mezinárodní organizace práce. Ať již formou přímého odkazu na tyto dokumenty, nebo vepsáním všech práv, které zakotvují.

Takové řešení by bylo právně korektní. Nutně by však vyvolalo potřebu změny hospodářské politiky Unie a členských států. Takové změny, které by ve svém důsledku vedly k potlačení sociálního a daňového dumpingu. Mezi ně rozhodně patří vyškrtnutí ustanovení tzv. Maastrichtského kritéria omezujícího výši rozpočtových deficitů členských států na 3% HDP a výši veřejného dluhu na 60%. Toto ustanovení je v návrhu ústavní smlouvy, kterou Francouzi odmítli rovněž zakotveno, i když jej Rada EU, která schválila Maastrichtskou dohodu zásadním způsobem pozměnila. Tím vzniká otázka: Co by v případě přijetí evropské ústavy vlastně platilo – text ústavy nebo rozhodnutí Rady, které bylo učiněno později než schválení ústavy?

Revize vnitřní hospodářské politiky členských států EU směřující k odstranění sociálního a daňového dumpingu by však nevyhnutelně musela směřovat i ke změně zahraničně obchodní politiky EU. tato změna politiky by však byla v kolizi s mezinárodně právními závazky členských stát ke světové obchodní organizaci. Podle všeobecných dohod o clech a obchodu a o Světové obchodní organizaci státy odbourávají množstevní omezení dovozu a cla ve vzájemném obchodě a nahrazují je složitým a v podstatě mnohem méně účinným způsobem ochrany vnitřního trhu.

Po změně vnitřní politiky EU směřující k upevňování práv občanů a dodržování mezinárodních závazků v oblasti lidských práv by Unie nevyhnutně musela sáhnout k nástrojům regulujícím zahraniční obchod takovým způsobem, aby formou cel dorovnala konkurenční výhody výrobců v Asijských zemích, která si z práv zaměstnanců a z lidských práv obecně udělaly cár papíru. unie by tedy musela vyvolat revizi dohod ze Světové obchodní organizace, které by takové regulace umožnily.

Je otázka jestli jsou toho evropští politici schopni. Respektive jestli jim to dovolí firmy, které významně financují volební kampaně a činnost politických stran. Firmy, které z dosavadního směru evropské politiky hodně vydělávaly.

Srovnání z hlediska práv občana

 

Práva zakotvená v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a dodatkových protokolech
Pravá zakotvená v Mezinárodním paktu o občanských a  politických právech, Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech
Práva zakotvená v Evropské ústavní smlouvě
Právo na život (článek 2)
 
 1. Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.
 
 2. Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při:
a) obraně každé osoby proti nezákonnému násilí;
b) provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně  zadržené;
c) zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury.
 
právo na život: (článek. 6  Paktu o občanských a politických právech)
 
1. Každá lidská bytost má právo na život. Toto právo je chráněno zákonem. Nikdo nebude svévolně zbaven života.
 
 2. V zemích, kde nebyl zrušen trest smrti, může být rozsudek trestu smrti vyhlášen pouze za nejtěžší trestné činy v souladu s právem platným v době, kdy byl trestný čin spáchán, a nikoli v rozporu s ustanoveními tohoto Paktu a Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia. Tento trest může být vykonán pouze na základě konečného rozsudku vyneseného příslušným soudem.
Právo na život (čl. II-62)
 
1. Každý má právo na život.
 
Právo na nedotknutelnost lidské osobnosti (čl. II-63)
 
1. Každý má právo na to, aby byla respektována jeho fyzická a duševní nedotknutelnost.
 
2. V lékařství a biologii se musí dodržovat zejména
a) svobodný a informovaný souhlas dotčené osoby poskytnutý zákonem stanoveným způsobem,
b) zákaz eugenických praktik, zejména těch, jejichž cílem je výběr lidských jedinců,
c) zákaz využívat lidské tělo a jeho části jako takové jako zdroj finančního prospěchu,
d) zákaz reprodukčního klonování lidských bytostí.
 
Zákaz trestu smrti (Čl.1 protokolu č. 6)
 
 Trest smrti se zrušuje. Nikdo nemůže být k takovému trestu odsouzen ani popraven.
 
 Čl.2
 
 Trest smrti v době války
 
 Stát může zákonem stanovit trest smrti za činy spáchané v době války nebo bezprostřední hrozby války; tento trest bude uložen pouze v případech, které předvídá zákon a v souladu s jeho ustanoveními. Stát sdělí generálnímu tajemníkovi Rady Evropy příslušná ustanovení tohoto zákona.
 
Právo na život (čl. II-62)
 
2. Nikdo nesmí být odsouzen k trestu smrti ani popraven
 Zákaz mučení (Čl.3)
 
 Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.
 
zákaz mučení: (čl. 7 Paktu o občanských a politických právech)
 
Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Zvláště nebude nikdo bez svého svobodného souhlasu podrobován lékařským nebo vědeckým pokusům.
zákaz mučení: (čl. II-64)
 
Nikdo nesmí být mučen ani podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.
 
 Zákaz otroctví a nucené práce (Čl.4)
 
 1. Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví.
 
 2. Od nikoho se nebude vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce.
 
 3. Za "nucenou nebo povinnou práci" se pro účely tohoto článku nepovažuje:
a) práce běžně požadovaná při výkonu trestu uloženého podle článku  5 této Úmluvy, nebo v době podmíněného propuštění z tohoto  trestu;
b) služba vojenského charakteru nebo v případě osob, které  odmítají vojenskou službu z důvodů svědomí v zemích, kde je  takové odmítnutí vojenské služby uznáváno, jiná služba  vyžadovaná místo povinné vojenské služby;
c) služba vyžadovaná v případě nouze nebo pohromy, která ohrožuje  život nebo blaho společenství;
d) práce nebo služba, která tvoří součást běžných občanských  povinností.
 
zákaz otroctví: (čl. 8 Paktu o občanských a politických právech)
 
1. Nikdo nesmí být držen v otroctví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány.
 
 2. Nikdo nesmí být držen v nevolnictví.
 3. a) Na nikom se nesmí vyžadovat, aby vykonával nucenou nebo  povinnou práci;
 b) článek 3. a) nebrání vykonávání těžké práce v zemích,  kde je možno uvalit trest vězení s těžkou prací za  trestný čin, byl-li vynesen příslušným soudem takový  rozsudek;
 c) pro účely tohoto odstavce termín "nucená nebo povinná  práce" nezahrnuje:
 (i) jakoukoli práci nebo službu, jež nejsou zmíněny v  pododstavci b), které se normálně vyžadují od  osoby, která je ve vazbě v důsledku pravomocného  platného rozhodnutí soudu, nebo od osoby, která  je podmíněně propuštěna z takové vazby;
 (ii) jakoukoli službu vojenské povahy a v zemích, kde  se uznává odmítnutí vojenské služby na základě  přesvědčení, jakoukoli národní službu, jež se  podle zákona vyžaduje od osob, které odmítají  vojenskou službu z důvodů svého přesvědčení;
 (iii) jakoukoli službu vynucenou v mimořádných  případech nebo při pohromě ohrožující život nebo  blahobyt společenství;
 (iv) jakoukoli práci nebo službu, jež tvoří součást  běžných občanských povinností.
 
Zákaz otroctví a nucené práce (čl. II-65)
 
1. Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví.
 
2. Od nikoho se nesmí vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce.
 
3. Obchod s lidmi je zakázán.
 
 Právo na svobodu a osobní bezpečnost (Čl.5)
 
 1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:
a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;
b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo  proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem;
c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem  předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze  spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k  domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu  nebo v útěku po jeho spáchání;
d) jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení před příslušný orgán;
e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků;
f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se  zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti  níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.
 
 2. Každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu.
 
 3. Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě
nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.
 
 4. Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
 
 5. Každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.
 
právo na svobodu a bezpečnost:
(čl. 9 Paktu o občanských a politických právech)
 
 1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem.
 
2. Každý, kdo je zatčen, musí být v době zatčení seznámen s důvody svého zatčení a musí být neprodleně informován o obviněních proti němu vznesených.
 
 3. Každý, kdo je zatčen nebo zadržen na základě obvinění z trestného činu, musí být neprodleně předveden před soudce nebo jiného úředníka, který je zákonem zmocněn vykonávat soudcovskou pravomoc, a má právo na trestní řízení v přiměřené době nebo na propuštění. Není obecným pravidlem, aby osoby čekající na trestní řízení byly drženy ve vazbě; propuštění může však být podmíněno zárukami, že se dostaví k trestnímu řízení v jakémkoli jiném stadiu soudního řízení a k vynesení rozsudku.
 
 4. Každý, kdo je zatčen nebo se nalézá ve vazbě, má právo na řízení před soudem tak, aby soud mohl rozhodnout bez prodlení o právoplatnosti jeho zadržení a nařídit jeho propuštění, jestliže vazba není zákonná.
 
 5. Každý, kdo se stal obětí nezákonného zatčení nebo vazby, má vymahatelné právo na náhradu.
 
 Čl.10
 
 1. Se všemi osobami zbavenými osobní svobody se jedná lidsky a s úctou k přirozené důstojnosti lidské bytosti.
 
 2. a) Obviněné osoby jsou s výjimkou mimořádných okolností  odděleny od osob odsouzených a zachází se s nimi úměrně  ke skutečnosti, že o jejich vině dosud nebylo  rozhodnuto;
 b) obviněné mladistvé osoby jsou odděleny od dospělých a  jsou co možná nejrychleji postaveny před soud.
 
 3. Vězeňský řád zajistí takové zacházení s vězni, jehož hlavním cílem je jejich převýchova a náprava. Mladiství zločinci budou odděleni od dospělých a dostane se jim zacházení přiměřeného jejich věku a právnímu postavení.
právo na svobodu a bezpečnost: (čl. II-66)
 
Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost.
 Právo na spravedlivý proces (Čl.6)
 
 1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
 
 2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
 
 3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s  povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního  výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu  byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti  vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout  předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných  podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku  používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
 
 Právo na odvolání v trestních věcech
(Čl.2 dodatkového protokolu 7)
 
 1. Každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Výkon tohoto práva, včetně důvodů, pro něž může být vykonáno, stanoví zákon.
 
 2. Z tohoto práva jsou přípustné výjimky v případě méně závažných trestných činů, které jako takové kvalifikuje zákon, nebo jestliže byla příslušná osoba souzena v prvním stupni nejvyšším soudem nebo byla uznána vinnou a odsouzena na základě odvolání proti osvobozujícímu rozsudku.
 
 Odškodnění za nezákonné odsouzení
(Čl.3 dodatkového protokolu 7)
 
 Je-li konečný rozsudek v trestní věci později zrušen nebo je-li udělena milost, protože nová nebo nově odhalená skutečnost dokazuje, že došlo k justičnímu omylu, je osoba, na níž byl vykonán trest podle tohoto rozsudku, odškodněna podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu, pokud se neprokáže, že k včasnému odhalení neznámé skutečnosti nedošlo úplně nebo částečně vinou této osoby.
 
 Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát
(Čl.4 dodatkového protokolu 7)
 
 1. Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.
 
 2. Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.
 
(čl. 14 Paktu o občanských a politických právech)
 
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina.
 
 3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tyto minimální záruky:
a) má být neprodleně a podrobně informován v jazyce, jemuž  rozumí, o povaze a důvodu obvinění proti němu;
b) má mít dostatek času a možností pro přípravu své obhajoby a aby  se mohl spojit s obhájcem podle své vlastní volby;
c) má být souzen bez zbytečného odkladu;
d) má být souzen za své přítomnosti a obhajovat se osobně nebo  prostřednictvím obhájce, kterého si sám zvolí; má být poučen o  svých právech a má mu být poskytnuta právní pomoc v každém  případě, kdy toho zájmy spravedlnosti vyžadují, a aniž by v  takovém případě sám platil náklady, jestliže nemá dostatečné  prostředky k úhradě;
e) má mu být dána možnost, aby provedl výslech nebo dal provést  výslech svědků proti sobě a aby měl možnost účasti a výslechu  svědků svědčících v jeho prospěch za stejných podmínek jako  u svědků svědčících proti němu;
f) má se mu dostat pomoci tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku  nebo nemluví jazykem, jehož se užívá u soudu;
g) nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu.
 
 4. V trestním řízení proti mladistvým se vezme v úvahu jejich věk a skutečnost, že je žádoucí usilovat o jejich nápravu.
 
 5. Každý, komu bylo dokázáno, že se dopustil trestného činu, má právo, aby důkazy a rozsudek byly přezkoumány vyšším soudem.
 
 6. Jestliže bylo někomu dokázáno spáchání trestného činu a jestliže byl později tento důkaz vyvrácen nebo byl zproštěn obžaloby na základě toho, že nějaká nová skutečnost přesvědčivě ukazuje, že výrokem soudu byl porušen zákon, poskytne se tomu, kdo byl potrestán na základě takového důkazu, náhrada podle zákona, pokud se nedokáže, že včasné uvedení ve známost dříve neznámé skutečnosti nejde zcela nebo částečně na vrub této osoby.
7. Trestní stíhání nelze zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž čin skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl obžalovaný uznán vinným nebo jímž byl obžaloby zproštěn.
 
 Čl.15
 
 1. Nikdo nesmí být potrestán za čin, který nebyl trestný podle zákona v době, kdy byl spáchán. Pachateli nelze uložit vyšší trest než dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy byl trestný čin spáchán. Nový zákon má zpětnou působnost pouze tehdy, jestliže je pro pachatele příznivější.
 
 2. Nic v tomto článku neprejudikuje potrestání za jakýkoli čin, který v době, kdy byl spáchán, byl trestný podle obecných právních zásad uznávaných společenstvím národů.
 
 Čl.16
 
 Každý má právo na to, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost
Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces
(Čl. II-107)
 
Každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem. Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Každému musí být umožněno poradit se, být obhajován a být zastupován. Bezplatná právní pomoc je poskytnuta všem, kdo nemají dostatečné prostředky, pokud je to nezbytné k tomu,  by jim byl zajištěn skutečný přístup ke spravedlnosti.
 
Presumpce neviny a právo na obhajobu
(Čl.  II-108)
 
1. Každý obviněný se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
 
2. Každému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu.
 
Zásady zákonnosti a přiměřenosti trestných činů a trestů
(Čl. II-109)
 
1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době. kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. Pokud poté, co již byl trestný čin spáchán, stanoví zákon mírnější trest, uloží se tento mírnější trest.
 
2. Tento článek nebrání souzení a potrestání za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných zásad uznávaných mezinárodním společenstvím.
 
3. Výše trestu nesmí být nepřiměřená trestnému činu.
 
 
Právo nebýt dvakrát trestně stíhán nebo trestán za stejný trestný čin
(Čl. II-110)
 
Nikdo nesmí být stíhán nebo potrestán v trestním řízení za čin, za který již byl v Unii osvobozen nebo odsouzen konečným trestním rozsudkem podle zákona.
 
 Zákaz trestu bez zákona (Čl.7)
 
 1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.
 
 2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.
 
 
 
 Právo na respektování rodinného a soukromého života (Čl.8)
 
 1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
 
 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
 
právo na rodinu: (Čl.23 Paktu o občanských a politických právech)
 
 1. Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má právo na ochranu společnosti a státu.
 
 2. Uznává se právo mužů a žen uzavřít v přiměřeném věku sňatek a založit rodinu.
 
 3. Manželství nebude uzavřeno bez svobodného a plného souhlasu snoubenců.
 
 4. Státy, smluvní strany Paktu, podniknou vhodné kroky k tomu, aby zajistily stejná práva a povinnosti snoubenců při sňatku, v manželství a při rozvodu. Při rozvodu se rozhodne o nutné ochraně dětí.
 
Čl.24
 
 1. Každé dítě má bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, národnostního nebo sociálního původu, majetku nebo rodu právo na takovou ochranu, která mu přísluší s ohledem na jeho postavení nezletilce, ze strany jeho rodiny, společnosti a státu.
 
 2. Každé dítě je registrováno okamžitě po narození a dostane jméno.
 
 3. Každé dítě má právo na státní příslušnost.
 
právo na soukromí: (čl. 17 Paktu o občanských a politických právech)
 
1. Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst.
 
 2. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.
 
Respektování soukromého a rodinného života (čl. II-67)
 
Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.
 
Ochrana osobních údajů (čl. II-68)
 
Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.
1. Každý má právo na ochranu osobních údajů, které se jej týkají.
 
2. Tyto údaje musí být zpracovány poctivě, k přesně stanoveným účelům a na základě souhlasu dotčené osoby nebo na základě jiného oprávněného důvodu stanoveného zákonem. Každý má právo na přístup k údajům, které o něm byly shromážděny, a má právo na jejich opravu.
 
3. Na dodržování těchto pravidel dohlíží nezávislý orgán.
 
Právo uzavřít manželství a právo založit rodinu (čl. II-69)
 
Právo uzavřít manželství a založit rodinu je zaručeno v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon těchto práv.
 
 
 
Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (Čl.9)
 
 1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.
 
 2. Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
 
svoboda smýšlení a vyznání: (čl. 18 Paktu o občanských a politických právech)
 
1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou, zachováváním obřadů a vyučováním.
 
 2. Nikdo nesmí být podroben donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle své vlastní volby.
 
 3. Svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předpisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných.
 
 4. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů, a tam, kde je to vhodné, poručníků, zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí podle vlastního přesvědčení rodičů nebo poručníků.
 
Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. II-70)
 
1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě,
bohoslužbou, vyučováním, prováděním úkonů a zachováváním obřadů.
 
2. Právo odmítnout vykonávat vojenskou službu z důvodu svědomí se uznává v souladu
s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva.
 
 
                                                  
  Svoboda projevu  (Čl.10)
 
 1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.
 
 2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.
 
svoboda projevu: (čl. 19 Paktu o občanských a politických právech)
 
  1. Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky.
 
 2. Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby.
 
 3. Užívání práv uvedených v odstavci 2 tohoto článku s sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost. Může proto podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákon a jež jsou nutná:
a) k respektování práv nebo pověsti jiných;
b) k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo  veřejného zdraví nebo morálky.
 
Svoboda projevu a informací (čl. II-71)
 
1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice.
2. Svoboda a pluralita sdělovacích prostředků musí být respektována.
 
 
 Svoboda shromažďování a sdružování (Čl.11)
 
 1. Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.
 
 2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy.
 
právo na shromažďování:  (čl. 21 Paktu o občanských a politických právech)
 
Uznává se právo na pokojné shromažďování. Výkon tohoto práva nesmí být žádným způsobem omezován s výjimkami, jež stanoví zákon a jež jsou nutné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných
 
právo na sdružování: (čl. 22 Paktu o občanských a politických právech)
 
1. Každý má právo na svobodu sdružovat se s jinými, i právo zakládat na ochranu svých zájmů odborové organizace a přistupovat k nim.
 
 2. Výkon tohoto práva nesmí být žádným způsobem omezován; výjimkou jsou omezení, jež jsou stanovena zákonem a jež jsou nutná v demokratické společnosti v zájmu národní nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Nic v tomto článku nebrání omezit zákonem výkon tohoto práva příslušníkům ozbrojených sil a policie.
 
 3. Nic v tomto článku neopravňuje smluvní strany Úmluvy Mezinárodní Organizace práce z roku 1948 o svobodě sdružování a  ochraně práva organizovat se, aby přijaly zákonodárná opatření, jež by prejudikovala záruky stanovené v tomto Paktu nebo aplikovala právo takovým způsobem, jenž by tyto záruky prejudikoval.
 
(čl. 8  Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech)
 
1. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují zajistit:
a) právo každého na zakládání odborových organizací a právo  přistupovat do odborových organizací podle vlastního výběru,  podléhající pouze stanovám příslušné odborové organizace, k  uplatňování a ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů.  Výkon tohoto práva nesmí být omezen žádnými omezeními kromě  těch, která jsou stanovena zákonem a která jsou nezbytná v  demokratické společnosti, v zájmu národní bezpečnosti nebo  veřejného pořádku, nebo k ochraně práv a svobod druhých;
b) právo odborových organizací na zakládání národních federací  nebo konfederací a jejich právo vytvářet mezinárodní odborové  organizace nebo se k nim připojit;
c) právo odborových organizací na svobodnou činnost, nepodléhající  žádným omezením kromě těch, která jsou stanovena zákonem a  která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní  bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo k ochraně práv a svobod  druhých;
 
Svoboda shromažďování a sdružování (čl. II-72)
 
1. Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými na všech úrovních, zejména pokud jde o záležitosti politické, odborové či občanské, což zahrnuje právo každého zakládat na ochranu svých zájmů odbory a vstupovat do nich.
 
2. Politické strany na úrovni Unie přispívají k vyjadřování politické vůle občanů Unie.
 
 
 Právo uzavřít manželství (Čl.12)
 
 Muži a ženy, způsobilí věkem k uzavření manželství, mají právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva.
 
(článek 23 Paktu o občanských a politických právech)
2. Uznává se právo mužů a žen uzavřít v přiměřeném věku sňatek a založit rodinu.
 
 3. Manželství nebude uzavřeno bez svobodného a plného souhlasu snoubenců.
 
 4. Státy, smluvní strany Paktu, podniknou vhodné kroky k tomu, aby zajistily stejná práva a povinnosti snoubenců při sňatku, v manželství a při rozvodu. Při rozvodu se rozhodne o nutné ochraně dětí.
 
 Právo na účinné opravné prostředky (Čl.13)
 
 Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
 
záruka rovných práv:  (čl. 2 Paktu o občanských a politických právech)
 
3. Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje:
a) zajistit, aby se kterékoli osobě, jejíž práva nebo svobody  tímto Paktem uznané byly porušeny, dostalo účinné ochrany bez  ohledu na to, zda se porušení jejího práva nebo svobody  dopustily osoby jednající v úřední funkci;
b) zajistit, aby každá osoba, jež se domáhá takové ochrany, měla  na ni právo stanovené příslušnými právními, správními nebo  zákonodárnými orgány nebo jakýmkoli jiným orgánem ustanoveným  právním systémem státu, a aby měla možnost právní ochrany;
c) zajistit, aby příslušné orgány tuto ochranu prosazovaly,  jakmile je poskytnuta.
 
 
 Zákaz diskriminace (Čl.14)
 
 Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.
 
zákaz diskriminace: (Čl.26 Paktu o občanských a politických právech)
 
 Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu.
 
(čl. 2 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech)
 
3. Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje:
a) zajistit, aby se kterékoli osobě, jejíž práva nebo svobody  tímto Paktem uznané byly porušeny, dostalo účinné ochrany bez  ohledu na to, zda se porušení jejího práva nebo svobody  dopustily osoby jednající v úřední funkci;
b) zajistit, aby každá osoba, jež se domáhá takové ochrany, měla  na ni právo stanovené příslušnými právními, správními nebo  zákonodárnými orgány nebo jakýmkoli jiným orgánem ustanoveným  právním systémem státu, a aby měla možnost právní ochrany;
c) zajistit, aby příslušné orgány tuto ochranu prosazovaly,  jakmile je poskytnuta.
Zákaz diskriminace (Čl. II-81)
 
1. Zakazuje se jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci.
 
 
Rovnost žen a mužů(Čl.II-83)
 
Rovnost žen a mužů musí být zajištěna ve všech oblastech včetně zaměstnání, práce a odměny za práci.
Zásada rovnosti nebrání zachování nebo přijetí opatření poskytujících zvláštní výhody ve prospěch
nedostatečně zastoupeného pohlaví.
 
 
 Ochrana vlastnictví
(Čl.1 dodatkového protokolu 1)
 
 Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
 
 Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
 
 
Právo na vlastnictví (čl. II-77)
 
1. Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej.
Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek,
které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může
rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu.
2. Duševní vlastnictví je chráněno.
 
 Právo na vzdělání
(Čl.2 dodatkového protokolu 1)
 
 Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením
právo na vzdělání: (čl. 13 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech)
 
1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na vzdělání. Souhlasí, že vzdělání bude směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a smyslu pro její důstojnost a posílení úcty k lidským právům a základním svobodám.
 
 Souhlasí, že vzdělání má umožnit všem osobám účinnou účast ve svobodné společnosti, napomáhat k vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a všemi rasovými, etnickými a náboženskými skupinami, jakož i k rozvoji činnosti Organizace spojených národů pro zachování míru.
 
 2. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že se zřetelem na dosažení plného uskutečnění tohoto práva:
a) základní vzdělání bude povinné a svobodně přístupné pro  všechny;
b) středoškolské vzdělání ve svých různých formách, zahrnujíc v to  technické a odborné středoškolské vzdělání, bude všeobecně  umožněno a zpřístupněno pro všechny všemi vhodnými prostředky a  zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání;
c) vyšší vzdělání bude rovněž zpřístupněno pro všechny, a to podle  schopností všemi vhodnými prostředky a zejména postupným  zaváděním bezplatného vzdělání;
d) elementární vzdělání osob, které nezískaly nebo nedokončily  základní vzdělání, bude pokud možno povzbuzováno nebo  zintenzívněno;
e) bude na všech stupních aktivně usilováno o rozvoj školského  systému, bude zaveden přiměřený systém stipendií a soustavně  budou zlepšovány materiální podmínky vyučujících.
 
 3. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů, případně poručníků, zvolit pro jejich děti jiné školy než ty, které byly zřízeny veřejnými orgány, které odpovídají takové minimální úrovni vzdělání, jaká je stanovena nebo schválena státem, a zajišťovat náboženskou a morální výchovu jejich dětí ve shodě s jejich vlastním přesvědčením.
 
 4. Žádná z částí tohoto článku nemá být vykládána jako vměšování do svobody jednotlivců a organizací zřizovat a řídit výchovné instituce, vždy však za podmínek zachování zásad stanovených v odst. 1 tohoto článku a požadavků, že vzdělání poskytované v takových institucích má odpovídat minimální úrovni stanovené státem.
 
Právo na vzdělání (čl. II-74)
 
1. Každý má právo na vzdělání a přístup k odbornému a dalšímu vzdělávání.
 
2. Toto právo zahrnuje možnost bezplatné povinné školní docházky.
 
3. Svoboda zakládat vzdělávací zařízení při náležitém respektování demokratických zásad a
právo rodičů zajišťovat vzdělání a výchovu svých dětí ve shodě s jejich náboženským,
světonázorovým a pedagogickým přesvědčením musí být respektovány v souladu s vnitrostátními
zákony, které upravují jejich výkon.
 
 
 Právo na svobodné volby
(Čl.3 dodatkového protokolu 1)
 
 Vysoké smluvní strany se zavazují konat v rozumných intervalech svobodné volby s tajným hlasováním za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru.
 
právo účasti na věcech veřejných: (čl. 25 Paktu o občanských a politických právech)
 
Každý občan má právo a možnost, bez jakýchkoli rozdílů uvedených v článku 2 a bez neodůvodněných omezení:
a) podílet se na vedení veřejných záležitostí přímo nebo   prostřednictvím svobodně volených zástupců;
b) volit a být volen v pravidelných volbách, jež se budou konat na  základě všeobecného a rovného hlasovacího práva, tajným  hlasováním zabezpečujícím svobodu hlasování;
c) vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země.
 
Právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu (Čl. II-99)
 
1. Každý občan Unie má právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu
v členském státě, v němž má bydliště, za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu.
 
2. Členové Evropského parlamentu jsou voleni v přímých a všeobecných volbách svobodným a tajným hlasováním.
 
 
Právo volit a být volen v obecních volbách (Čl. II-100)
Každý občan Unie má právo volit a být volen v obecních volbách v členském státě, v němž má bydliště, za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu.
 
 Zákaz uvěznění pro dluh
(Čl.1 dodatkového protokolu 4)
 
 Nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku
(Čl.11  Paktu o občanských a politických právech)
 
 Nikdo nebude uvězněn pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
 
 
 Svoboda pohybu
(Čl.2 dodatkového protokolu 4)
 
 1. Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.
 
 2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.
 
 3. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
 
 4. Práva uvedená v odstavci 1 mohou v určitých oblastech podléhat omezením stanoveným podle zákona a odůvodněným veřejným zájmem v demokratické společnosti.
 
svoboda volného pohybu:
(čl. 12 Paktu o občanských a politických právech)
 
1. Každý, kdo se právoplatně nachází na území určitého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.
 
 2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.
 
 3. Výše zmíněná práva nepodléhají žádným omezením kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nutná pro ochranu národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky nebo práv a svobod druhých a která jsou v souladu s ostatními právy uznanými v tomto Paktu.
 
 4. Nikdo nesmí být svévolně zbaven práva vstoupit do své vlastní země.
 
 
svoboda volného pohybu
 
článek II-75
2. Každý občan Unie může svobodně hledat zaměstnání, pracovat, usadit se nebo poskytovat služby v kterémkoli členském státě.
 
3. Občané třetích zemí, kteří jsou oprávněni pracovat na území členských států, mají právo na
pracovní podmínky rovnocenné pracovním podmínkám občanů Unie.
Svoboda podnikání se uznává v souladu s právem Unie a vnitrostátními zákony a zvyklostmi.
 
Volný pohyb a pobyt (Čl. II-105)
 
1. Každý občan Unie má právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států.
 
2. Volný pohyb a pobyt může být v souladu s Ústavou přiznán státním příslušníkům třetích zemí
oprávněně pobývajícím na území členského státu
 Zákaz vyhoštění státních občanů
(Čl.3 dodatkového protokolu 4)
 
 1. Nikdo nebude, ať individuálně nebo hromadně, vyhoštěn z území státu, jehož je státním občanem.
 
 2. Nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území státu, jehož je státním občanem.
 
Zákaz vyhoštění státních občanů
(Čl.13 Paktu o občanských a politických právech)
 
 Cizinec nacházející se právoplatně na území státu, který je smluvní stranou Paktu, může být z něho vyhoštěn pouze na základě rozhodnutí, k němuž se dospělo v souladu se zákonem, a má možnost, kromě případů, kdy naléhavé důvody národní bezpečnosti vyžadují jiný postup, předložit námitky proti svému vyhoštění a dát svůj případ přezkoumat příslušným orgánem nebo osobou nebo osobami příslušným orgánem zvláště označenými a být před nimi za tímto účelem zastoupen.
 
 Zákaz kolektivního vyhoštění cizinců
(Čl.4 dodatkového protokolu 4)
 
 Hromadné vyhoštění cizinců je zakázáno.
 
 Procesní záruky týkající se vyhoštění cizinců
(Čl.1 dodatekového protokolu 7)
 
 1. Cizinec, který má povolen pobyt na území některého státu, může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost:
a) uplatnit námitky proti svému vyhoštění;
b) dát přezkoumat svůj případ;
c) dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo  před osobou nebo osobami tímto úřadem určenými.
 
 2. Cizinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 a), b) a c) tohoto článku, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je odůvodněno zájmy národní
bezpečnosti.
 
 
Ochrana v případě vystěhování, vyhoštění nebo vydání (Čl. II-79)
  1. Hromadné vyhoštění je zakázáno.
 
 
2. Nikdo nesmí být vystěhován, vyhoštěn ani vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí,
že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení
anebo trestu.
 
 
 Rovnost mezi manželi
(Čl.5 dodatkového protokolu 7)
 
 Při uzavírání manželství, za jeho trvání a při rozvodu mají manželé rovná práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Tento článek nebrání státům přijmout opatření, jež jsou nezbytná v zájmu dětí.
 
 
 
 
právo na sebeurčení: (čl. 1 Paktu o politických)
 
1. Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj.
 
 2. Všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím a zdroji bez újmy na jakýchkoli závazcích vyplývajících z mezinárodní hospodářské spolupráce, založené na vzájemné výhodnosti a mezinárodním právu. V žádném případě nesmí být národ zbaven svých vlastních prostředků k životní existenci.
 
 
 
rovnost pohlaví: (čl. 3 Paktu o občanských a politických právech)
 
Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují zajistit stejná práva mužů a žen na požívání všech občanských a politických práv stanovených v tomto Paktu.

(čl. 4 mezinárodního paktu o hospodářských sociálních a kulturních právech)

Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují, že zajistí rovná práva mužů a žen při požívání všech hospodářských, sociálních a kulturních práv uvedených v tomto Paktu.
 
 
 
zákaz propagace násilí: (čl. 20 Paktu o občanských a politických právech)
 
1. Jakákoli válečná propaganda je zakázána zákonem.
 
 2. Jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem.
 
 
 
ochrana menšin: (čl. 27 Paktu o občanských a politických právech)
 
Ve státech, kde existují etnické, náboženské nebo jazykové menšiny, nebude jejím příslušníkům upíráno právo, aby spolu s ostatními příslušníky menšiny užívali své vlastní kultury, vyznávali a projevovali své vlastní náboženství nebo používali svého vlastního jazyka.
 
 
povinnost státu použít všech prostředků k zajištění lidských práv:
(Čl.2. Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech)
 
 1. Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje podniknout při maximálním využití svých zdrojů samostatně, i prostřednictvím mezinárodní součinnosti a spolupráce kroky hospodářské a technické k postupnému dosažení plného uskutečnění práv uznaných v tomto Paktu, a to všemi vhodnými prostředky, včetně přijetí zákonodárných opatření.
 
 2. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují, že zaručí, že práva formulovaná v tomto Paktu budou se uskutečňovat bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního a sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.
 
 
právo na práci: (čl. 6 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech)
 
1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo na práci, které zahrnuje právo každého na příležitost vydělávat si na živobytí svojí prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme, a učiní příslušné kroky k ochraně tohoto práva.
 
 2. Opatření, jež mají být učiněna státy, smluvními stranami Paktu, k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, budou zahrnovat programy technického a odborného zaškolení a výcviku, plány a prostředky k dosažení stálého hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje a plné a produktivní zaměstnanosti za podmínek, zajišťujících jednotlivci základní politické a hospodářské svobody.
Právo svobodné volby povolání a právo pracovat (čl. II-75)
 
1. Každý má právo pracovat a vykonávat svobodně zvolené nebo přijaté povolání.
 
2. Každý občan Unie může svobodně hledat zaměstnání, pracovat, usadit se nebo poskytovat
služby v kterémkoli členském státě.
 
3. Občané třetích zemí, kteří jsou oprávněni pracovat na území členských států, mají právo na
pracovní podmínky rovnocenné pracovním podmínkám občanů Unie.
 
Právo na přístup ke službám zaměstnanosti (Čl. II-89)
Každý má právo na bezplatné služby zaměstnanosti.
 
 
 
právo na spravedlivou odměnu za práci a bezpečnost při práci:
(čl. 7 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech)
 
Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, které zajišťují zejména:
a) odměnu, která poskytuje jako minimum všem pracovníkům:
 (i) spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty  bez jakéhokoli rozlišování, přičemž zvláště ženám jsou  zaručeny pracovní podmínky ne horší než jaké mají muži, se  stejnou odměnou za stejnou práci;
 (ii) slušný život pro ně a jejich rodiny, v souladu s  ustanoveními tohoto Paktu;
b) bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky;
c) stejnou příležitost pro všechny dosáhnout v zaměstnání povýšení  na odpovídající vyšší stupeň, přičemž nebudou uplatňována jiná  kritéria, než délka zaměstnání a schopnosti;
d) odpočinek, zotavení a rozumné vymezení pracovních hodin a  pravidelná placená dovolená, jakož i odměna ve dnech veřejných  svátků.
 
Slušné a spravedlivé pracovní podmínky (Čl. II-91)
 
1. Každý pracovník má právo na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost.
 
2. Každý pracovník má právo na stanovení maximální přípustné pracovní doby, na denní a týdenní odpočinek a na každoroční placenou dovolenou.
 
 
 
Zákaz dětské práce a ochrana mladých lidí při práci (Čl. II-92)
 
Dětská práce se zakazuje. Minimální věk pro přijetí do zaměstnání nesmí být nižší než věk pro ukončení povinné školní docházky, aniž jsou dotčena pravidla, která jsou příznivější pro mladé lidi, a omezené výjimky.
 
Mladí lidé přijatí do práce musí práci vykonávat za podmínek odpovídajících jejich věku a být chráněni před hospodářským vykořisťováním a před jakoukoli prací, která by mohla ohrozit jejich bezpečnost, zdraví nebo tělesný, duševní, mravní nebo sociální rozvoj nebo narušit jejich vzdělávání.
 
 
 
právo na stávku: (článek 8 odstavec 1 písmeno d) Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech)
 
  1. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují zajistit:
d) právo na stávku za předpokladu, že je vykonáváno v souladu se zákony příslušné země.
 
Právo na kolektivní vyjednávání a akce
(Čl. II-88)
 
Pracovníci a zaměstnavatelé či jejich příslušné organizace mají v souladu s právem Unie a vnitrostátními předpisy a zvyklostmi právo sjednávat a uzavírat na vhodných úrovních kolektivní smlouvy a v případě konfliktu zájmů vést kolektivní akce na obranu svých zájmů, včetně stávky.
 
 
právo na sociální zabezpečení:
(Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech)
Čl.9.
 
 Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na sociální zabezpečení, zahrnujíc v to právo na sociální pojištění.
 
 Čl.10.
 
 Státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že:
 
 1. Nejširší možná ochrana a pomoc by měla být poskytnuta rodině, která je přirozenou a základní jednotkou společnosti, zvláště k jejímu založení a po dobu, kdy odpovídá za péči a výchovu nezletilých dětí. Sňatek musí být uzavřen na základě svobodného souhlasu snoubenců.
 
 2. Zvláštní ochrana by měla být poskytována matkám v průběhu přiměřeného období před a po narození dítěte. Během tohoto období by pracujícím matkám měla být poskytnuta placená dovolená nebo dovolená s odpovídajícími požitky ze sociálního zabezpečení.
 
 3. Zvláštní opatření by měla být činěna pro ochranu a pomoc všem dětem a mládeži bez jakékoli diskriminace na základě rodinného původu nebo jiných podmínek. Děti a mládež by měly být ochraňovány před hospodářským a sociálním vykořisťováním. Jejich zaměstnávání prací, která by škodila jejich morálce nebo zdraví nebo byla nebezpečná jejich životu, nebo by mohla brzdit jejich normální vývoj, by měla být trestná podle zákona. Státy by měly také stanovit věkovou hranici, pod kterou by dětská námezdní práce měla být zakázána a trestána podle zákona.
 
 Čl.11.
 
 1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Smluvní státy podniknou odpovídající kroky, aby zajistily uskutečnění tohoto práva, uznávajíce pro dosažení tohoto cíle zásadní důležitost mezinárodní spolupráce, založené na svobodném souhlasu.
 
 2. Státy, smluvní strany Paktu, uznávajíce základní právo každého na osvobození od hladu, učiní jak jednotlivě, tak i na základě mezinárodní součinnosti taková opatření, zahrnujíc v to zvláštní programy, jichž je zapotřebí:
a) ke zlepšení způsobů výroby, uchovávání a distribuce potravin  plným využitím technického a vědeckého poznání, šířením  znalostí o zásadách výživy a rozvíjením nebo reformováním  zemědělských systémů takovým způsobem, aby se dosáhlo  nejúčinnějšího rozvoje a využití přírodních zdrojů;
b) k zajištění spravedlivé distribuce světových zásob potravin v  poměru k potřebě, s přihlédnutím k problémům jak zemí  dovážejících potraviny, tak zemí, které potraviny vyvážejí.
 
Práva dítěte (Čl. II-84)
 
1. Děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho. Mohou svobodně vyjadřovat své názory. V záležitostech, které se jich dotýkají, se k těmto názorům musí přihlížet s ohledem na jejich věk a vyspělost.
 
2. Při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňované veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být nejvlastnější zájem dítěte prvořadým hlediskem.
 
3. Každé dítě má právo udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu s jeho zájmy.
 
 
 
Práva starších osob (Čl. II-85)
Unie uznává a respektuje práva starších osob na to, aby vedly důstojný a nezávislý život a podílely se na společenském a kulturním životě.
 
Začlenění osob se zdravotním postižením
(Čl. II-86)
Unie uznává a respektuje právo osob se zdravotním postižením na opatření, jejichž cílem je zajistit jejich nezávislost, sociální a profesní začlenění a jejich účast na životě společnosti.
 
Rodinný a pracovní život (Čl. II-93)
1. Rodina požívá právní, hospodářské a sociální ochrany.
 
2. V zájmu zachování souladu mezi rodinným a pracovním životem má každý právo na ochranu před propuštěním z důvodu spojeného s mateřstvím a právo na placenou mateřskou dovolenou a na rodičovskou dovolenou po narození nebo osvojení dítěte.
 
Sociální zabezpečení a sociální pomoc (Čl. II-94)
 
1. Unie uznává a respektuje nárok na přístup k dávkám sociálního zabezpečení a k sociálním službám zajišťujícím ochranu v takových případech, jako je mateřství, nemoc, pracovní úrazy, závislost nebo stáří, jakož i v případě ztráty zaměstnání, podle pravidel stanovených právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi.
 
2. Každý, kdo oprávněně pobývá a pohybuje se uvnitř Evropské unie, má nárok na dávky sociálního zabezpečení a na sociální výhody v souladu s právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi.
 
3. Za účelem boje proti sociálnímu vyloučení a chudobě Unie uznává a respektuje právo na sociální pomoc a pomoc v oblasti bydlení, jejichž cílem je zajistit důstojnou existenci pro všechny, kdo nemají dostatečné prostředky, v souladu s pravidly stanovenými právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi.
 
 
právo na ochranu zdraví: (čl. 12 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech)
 
1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví.
 
 2. Státy, smluvní strany Paktu, učiní opatření k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, která budou zahrnovat:
a) opatření ke snížení počtu potratů a kojenecké úmrtnosti a  opatření ke zdravému vývoji dítěte;
b) zlepšení všech stránek vnějších životních podmínek a průmyslové  hygieny;
c) prevenci, léčení a kontrolu epidemických, místních nemocí,  chorob z povolání a jiných nemocí;
d) vytvoření podmínek, které by zajistily všem lékařskou pomoc a  péči v případě nemoci.
Ochrana zdraví (Čl. II-95)
 
Každý má právo na přístup k preventivní zdravotní péči a na obdržení lékařské péče za podmínek stanovených vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi. Při vymezování a provádění všech politik a činností Unie je zajištěn vysoký stupeň ochrany lidského zdraví.
 
 
ochrana vědy, kultury a umění: (čl. 15 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech)
 
1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého:
a) účastnit se kulturního života;
b) užívat plodů vědeckého pokroku a jeho využití;
c) požívat ochrany morálních a materiálních zájmů, které vyplývají  z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby.
 
 2. Opatření, která mají být učiněna státy, smluvními stranami Paktu, k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, budou zahrnovat i ta, jež jsou nutná pro zachování, rozvoj a šíření vědy a kultury.
 
 3. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu, nezbytnou pro vědecký výzkum a tvůrčí činnost.
 
 4. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají prospěch, plynoucí z povzbuzování a rozvoje mezinárodních styků a spolupráce ve vědecké a kulturní oblasti.
Svoboda umění a věd (čl. II-73)
 
Umělecká tvorba a vědecké bádání nesmějí být omezovány. Akademická svoboda musí být
respektována.
 
 
 
 
Svoboda podnikání (čl. II-76)
Svoboda podnikání se uznává v souladu s právem Unie a vnitrostátními zákony a zvyklostmi.
 
 
 
Právo na azyl (Čl. II-78)
Právo na azyl je zaručeno při dodržování Ženevské úmluvy ze dne 28. července 1951 a Protokolu ze dne 31. ledna 1967 týkajícího se právního postavení uprchlíků a v souladu s Ústavou.
 
 
 
Právo pracovníka na informování a na projednávání v podniku (Čl. II-87)
 
Pracovníci nebo jejich zástupci musí mít na vhodných úrovních zaručeno právo na včasné
informování a projednávání v případech a za podmínek, které stanoví právo Unie a vnitrostátní
právní předpisy a zvyklosti.
 
 
Ochrana v případě neoprávněného propuštění (Čl.  II-90)
 
Každý pracovník má v souladu s právem Unie a s vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi právo na ochranu před neoprávněným propuštěním.
 
 
Přístup ke službám obecného hospodářského zájmu (Čl. II-96)
 
Unie v souladu s Ústavou a s cílem podpořit sociální a územní soudržnost Unie uznává a respektuje přístup ke službám obecného hospodářského zájmu tak, jak je stanoven vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi.
 
 
 
(Čl. II-97)
Ochrana životního prostředí
Vysoká úroveň ochrany životního prostředí a zvyšování jeho kvality musí být začleněny do politik Unie a zajištěny v souladu se zásadou udržitelného rozvoje.
 
 
 
(Čl.II-98)
Ochrana spotřebitele
V politikách Unie je zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele.
 
 
 
Právo na řádnou správu (Čl. II-101)
 
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě.
 
2. Toto právo zahrnuje především
a) právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout;
b) právo každého na přístup ke spisu, který se jej týká, při respektování oprávněných zájmů důvěrnosti a profesního a obchodního tajemství;
c) povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí.
 
3. Každý má právo na to, aby mu Unie v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států nahradila škodu způsobenou jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce.
 
4. Každý se může písemně obracet na orgány Unie v jednom z jazyků Ústavy a musí obdržet odpověď ve stejném jazyce.
 
 
 
Právo na přístup k dokumentům
(Čl.  II-102)
 
Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má právo na přístup k dokumentům orgánů, institucí a jiných subjektů Unie bez ohledu na použitý nosič.
 
 
 
Evropský veřejný ochránce práv (čl. II-103)
 
Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má právo obracet se na evropského veřejného ochránce práv v případě nesprávného úředního postupu orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie, s výjimkou Soudního dvora Evropské unie při výkonu jeho soudních pravomocí.
 
 
 
Petiční právo (Čl. II-104)
 
Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má petiční právo k Evropskému parlamentu
 
 
Diplomatická a konzulární ochrana
(Čl. II-106)
 
Každý občan Unie má na území třetí země, kde členský stát, jehož je státním příslušníkem, nemá své zastoupení, právo na diplomatickou nebo konzulární ochranu kterýmkoli členským státem za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu.
                 
Obsah vydání       1. 6. 2005
1. 6. 2005 Holandsko odmítlo ústavu EU
1. 6. 2005 Elity informačního věku a útlak v Americe?
31. 5. 2005 Francie má nového premiéra
1. 6. 2005 Konce umění Štěpán  Kotrba
1. 6. 2005 Problémy Evropské ústavní smlouvy Martin  Kunštek
1. 6. 2005 Michael  Marčák
1. 6. 2005 PBS: Co bude znamenat odmítnutí EU Francií pro USA?
1. 6. 2005 Návrat politiky do Francie Milan  Neubert
1. 6. 2005 Kracie Petr  Pospíchal
1. 6. 2005 Marihuanové lži Jakub  Ježek
1. 6. 2005 Pomůže penzijní reforma řešit životní náklady důchodců? Jiří  Martišek
1. 6. 2005 Michael  Marčák
1. 6. 2005 Rozhodnout se podle své vůle je právem každého občana Oldřich  Průša
1. 6. 2005 Nepořádám hon na Knížáka Jiří  David
31. 5. 2005 Zúčtování s šejkem Hamadem II. Zdeněk  Jemelík
31. 5. 2005 Timothy Garton Ash: Francii ovládl strach
31. 5. 2005 Taky bude Vaše dovolená samozřejmě s leteckou dopravou? Miloš  Dokulil
31. 5. 2005 Jak Jiří David reflektuje odpovědi na Třináct otázek k situaci na pražské výtvarné scéně Jan  Paul
31. 5. 2005 Může za to systém, anebo je to prostě realita? Marian  Kechlibar
31. 5. 2005 Kapitálu se nikdo nenají Jan  Hošek
30. 5. 2005 Lety, Lety a zase Lety Josef  Vít
30. 5. 2005 NGO: Nejsou nástrojem americké moci
22. 11. 2003 Adresy redakce
6. 5. 2005 Hospodaření OSBL za duben 2005

Evropská unie RSS 2.0      Historie >
1. 6. 2005 Návrat politiky do Francie Milan  Neubert
1. 6. 2005 Problémy Evropské ústavní smlouvy Martin  Kunštek
1. 6. 2005 PBS: Co bude znamenat odmítnutí EU Francií pro USA?   
31. 5. 2005 Timothy Garton Ash: Francii ovládl strach   
10. 5. 2005 Co se stane po odmítnutí euroústavy?   
2. 5. 2005 Ústavní smlouva není ústava Petr  Jantač
29. 4. 2005 Evropská unie hledá pro své národy cestu, jak neválčit - proto je životně důležitá Petr  Wagner
29. 4. 2005 1. výročí vstupu České republiky do Evropské unie   
25. 3. 2005 Rozšiřování a zužování Evropské unie Jan  Friedlaender
15. 3. 2005 Co bude po odmítnutí Ústavy EU?   
11. 2. 2005 Evropská ústava se může občanským demokratům vymstít Jiří  Štefek
17. 1. 2005 Centralismus a roubování národních států Jindřich  Tichý
13. 1. 2005 Nejsme hlupáci, pane profesore!   
10. 1. 2005 Občan o ní může rozhodnout, i když jí nerozumí Pavel  Urban
7. 1. 2005 Referendum o Evropské ústavě: chybí étos i důvěra Josef  Brož

Evropská ústava a Lisabonská smlouva RSS 2.0      Historie >
1. 6. 2005 Návrat politiky do Francie Milan  Neubert
1. 6. 2005 Problémy Evropské ústavní smlouvy Martin  Kunštek
1. 6. 2005 PBS: Co bude znamenat odmítnutí EU Francií pro USA?   
31. 5. 2005 Timothy Garton Ash: Francii ovládl strach   
10. 5. 2005 Co se stane po odmítnutí euroústavy?   
28. 4. 2005 Osud evropské ústavy na vážkách Kateřina  Hodická
4. 4. 2005 Utváranie európskej politiky Radovan  Geist
15. 3. 2005 Co bude po odmítnutí Ústavy EU?   
29. 11. 2004 Schröder, Zapatero a Gross vyzvali evropské občany k schválení Evropské ústavy   
22. 11. 2004 Klaus a Gross v Berlíně představili diametrálně různý pohled na EU Radek  Vogl
12. 11. 2004 Euroústava a česká otázka Milan  Neubert
30. 10. 2004 Euroústava byla podepsána, občan však stále tápe v nevědomosti Radek  Vogl
30. 10. 2004 Evropská ústava - největší změna od zavedení EURA Radek  Vogl
29. 10. 2004 Stanovisko Strany evropské levice k ústavní smlouvě bude negativní   
26. 10. 2004 III. Evropské sociální fórum - pohled zevnitř Zdeněk  Štefek