6. 6. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
6. 6. 2005

Jak jsem se pokusil vymezit část prostoru na české vizuální scéně v rámci 2. pražského bienále 2005

Byl jsem vyzván hlavními organizátory 2. Pražského mezinárodního bienále, abych se pokusil prezentovat devadesátá léta v českém vizuálním umění. Přistoupil jsem na tento úkol s tím, že pokusím zvýraznit takové umělce, kteří byli a jsou pro mne v tomto údobí podstatní a nemusím přitom s nimi žít jejich osobní životy.

Věděl jsem rovněž, že můj výběr nikdy v tomto limitovaném prostoru nemůže regulérně postihnout kompletní sestavu umělců, kteří se v té době jednoznačně a smysluplně prosazovali.

Oslovil jsem tak jednak umělce, kteří svou současnou prací kontinuálně a smysluplně navazují na svou předchozí práci a samotná povaha této jejich práce koresponduje s projevy evropského uměleckého kontextu. Za druhé jsem od jiných vybral jejich konkrétní dobové práce, které „vydržely teror času“.

Mé dilema jako umělce i kurátora koho vybrat, koho ne, vzhledem k možnému omezenému počtu vybraných umělců z české scény devadesátých let bylo a zůstalo samozřejmě rizikové.

Uvědomuji si, že mi zde někteří čeští umělci nutně chybí (což mi jistě brzo vyčtou či už vyčítají) a jistě by tu právem měli být zastoupeni!

Prostor se však musel ctít a nemínil jsem zde české umění na mezinárodní scéně prezentovat salónně, což by stejně nešlo.

Charakter a povaha takto vzniklé expozice nechce a ani nemůže z vlastního zadání diverzně parazitovat na případném užším koncepčním plánu. Což by bylo jistě snazší řešení. Avšak nemohl jsem, pokud bych neporušil prvotní vzájemnou dohodu s pořadateli bienále, pracovat na alternativním koncepčním projektu, kde bych si zvolil téma a dle něho sesazoval jednotlivé práce umělců.

Proto jsem zvolil po delší a mnohostranné rešerší skrze českou vizuální scénu, nejdříve jména umělců, která mi zaručovala kontinuální kvalitu a na tomto základě pak jejich konkrétní práce.

Z výsledku je tak zřejmé, že důraz je položen na jistou míru spektakulárnosti, se zvýrazněným emocionálním prožitkem. Podmínkou však není a nebyla čistě snaha po snadném vizuálním efektu, či příliš jednoduchém šoku, ale spíše snaha po sdílení, aktivní komunikaci s tímto světem. Rovněž jsem nechtěl, zcela vědomě, přehlížet úlohou profesního, ale i laického diváka.

Takže například: nikoliv snadná parafráze k politickým excesům skrze didaktickou ilustrativní formu, ale především snaha o podprahově reflexní sdělení složitosti této reality, přitom vyslovené s vědomím si vlastní paměti umění s její zpětnou reflexí .

Nechtěl jsem dále nacházet příliš zašifrované, nepředmětné, suše rafinované parafráze v podobách již pro mne známých a značně prozkoumaných, vyzkoušených záměrných přesahů vně území této paměti, neboť jsem v tuto chvíli přesvědčen, že vně pro paměť umění vlastně není.

Může tak vzniknout i jistý druh chaosu, jakoby instalační „nevycválanost“, bez přísné selekce apod. Připouštím, bienále si obecně sebou nesou jednoznačnou informaci: moc různého i různě kvalitního umění na jednom prostoru. Buď to na to přistoupíte a neofrňujete se, nebo se pokusíte o trucovité vnitřní diverzní protiakce, které jsou stejně ve výsledku do celku zahrnuty a nebo se neúčastníte. Zvolil jsem první, plně reflektovanou možnost.

Má vizuální strategie české scény na bienále mapuje tak formou přímé, avšak, jak věřím, nikoliv jen prvoplánově a populárně, k čemuž mohou zdánlivě některé artefakty svádět, stav a interpretace naší žité reality (nereality), aniž ji pouze formálně komentuje, nebo dělá, že o ní neví, nechce vědět.

Objevuje se tu tak vedle jistě znatelné političnosti i prvek humoru a jisté brutality. Je tu více a než je asi na první pohled zřetelné, zachycen člověk, jako měřítko i oběť ve své nepostižitelné složitosti.

Nehraji si ( ačkoliv je to hra) v této expozici na sofistikovanou hru s významy, ale zabývám se zde spíše se libidními vizuálními smysly, které však mohou a snad i vyvolávají myšlenkové uzly s veškerou mírou jejich příslušné ambivalence .

Mám rád chytrá a emocionální překvapení, které zůstávají zafixovaná v paměti, i když mohou být na první pohled protivná, směšná, někdy i částečně patetická, věřím totiž, pokud jsou silná, v jejich dlouhodobou paměťovou rezonanci. Je to jistě jen jeden ze způsobů jak vnímat současné umění, nedělám si právo něco dogmaticky určovat.

Jen doufám, že české zastoupení v této konkrétní bienálové expozici, bude tuto paměťovou rezonanci srozumitelně rozechvívat i v lidech, kteří například nemohou a neznají zdejší politicko- ekonomický-teritoriální- umělecký kontext.

P.S. Věřím, že se někdo z kompetentních lidi pokusí zmapovat smysl celého bienále. Jistě to stojí za to stojí.

Moje, čistě subjektivní, rozvaha se velmi pozitivně přiklání k expozici jihoamerické (kurátor Marco Scotini) Acción Directa.

Nejde samozřejmě přehlédnout hlavní díl bienále Expanded painting. Jeho kurátoři Giancarlo Politi a Helena Kontová rozehráli v karlínských halách mnohostranný a rizikový projekt se současnou světovou malbou.

Rizikový zejména proto, že se doposud na podobných bienále malba jako taková, podobně nepreferovala. Není to však rozhodně marná snaha a věřím, že není, jak se někteří pochybovači snaží sugestivně podsunout, podložena pouze zájmem trhu s uměním! To by opravdu nebylo příliš zajímavé.

Rovněž koncepční projekt (Definice každodennosti) tří českých kurátorů (V. Havránek, K. Císař, J. Mančuška) by se ve světle tohoto mohl jevit jako snadná projekční protiváha předmětným obrazům, či dalšímu okolnímu „spektáklu“. Nechci teď polemizovat, jestli to byl jejich prvotní záměr, neboť si nejsem jistý, jestli to bylo v rámci celého bienále viditelné.

Nerozdávám zde návod, zvláště, když jsem jeho nedílnou součástí.

Věřím však, že kdo chce dát šanci svému nezatíženému zraku a svobodné mysli, nebude se nudit. Může srovnávat, zdali projekt domácí 0: hosté 0 od Kamery Skury lze číst jako šance se plnohodnotně včlenit a nebo rezignovat v marném poli zatracení.

Praha 5. 6. 2005

                 
Obsah vydání       6. 6. 2005
6. 6. 2005 Rebelie kmánů
6. 6. 2005 Pozice mrtvého brouka v časech globalizace Milan  Černý
6. 6. 2005 O tvrdém rasismu mezi mladšími Čechy Jindřich  Kalous
5. 6. 2005 Stráž v táboře Guantánamo kopala do koránu
6. 6. 2005 Jak jsem se pokusil vymezit část prostoru na české vizuální scéně v rámci 2. pražského bienále 2005 Jiří  David
6. 6. 2005 Počítač má známkovat studentské seminární práce
5. 6. 2005 Vzkazuje vám Jeremy Paxman Jan  Čulík
6. 6. 2005 Jezdit automobilem přestane být právem Jan  Čulík
6. 6. 2005 Britský komik šokován znesvěcením slovenského hřbitova
6. 6. 2005 Ano, v Ruzyni se krade
6. 6. 2005 Japonci jsou agresivní Marian  Kechlibar
3. 6. 2005 Děti žijící v blízkosti vedení vysokého napětí trpí leukémií
6. 6. 2005 ITÁLIE: Represe proti internetovým stránkám anarchistů
3. 6. 2005 United Islands of Control & Profit podruhé? Petr  Šafařík
3. 6. 2005 Poučení z francouzského a nizozemského NE Michael  Kroh
3. 6. 2005 Británie: Úřady zasahují proti pirátům s farmaceutiky
3. 6. 2005 Vždyť přece létat časem je krásné Tomáš  Koloc
6. 6. 2005 Pánové politologové jistě něco vymyslí Michal  Vimmer
3. 6. 2005 V Litoměřicích se konal 11. Salon kritického myšlení Jan  Čulík
3. 6. 2005 Je útlak plodný? Kvete umění při útlaku jinak? Jan  Čulík
3. 6. 2005 Azyl a království Alex  Koenigsmark
2. 6. 2005 Používáte MS Office? Pak jste dinosauři! Jan  Sýkora
6. 5. 2005 Hospodaření OSBL za duben 2005
22. 11. 2003 Adresy redakce