"Je to silnější než já." Když vás ovládne politická nenávist

6. 10. 2023 / Karel Dolejší

Jakmile se vám v hlavě udělá názor, že liberální internacionalismus je nejhorší možná věc na světě, jste ochotni podniknout proti němu cokoliv a spojit se s kýmkoliv. Jak to právě předvedla americká ultralevice. 

Aktivistky z levičácké feministické "mírové" organizace Code Pink si zašly zaprotestovat proti podpoře bránící se Ukrajiny do kanceláře vermontského nezávislého senátora Bernieho Sanderse, jinak známého umírněně levicovými názory. Při té příležitosti se nafotily s ultrapravicovou konspirační teoretičkou a členkou Sněmovny reprezentantů za Georgii Marjorie Taylor-Greene, která je nadšeně pochválila.

Připomenu, že tato milá paní kromě jiného vyzývala k zavraždění Baracka Obamy a Hillary Clintonové, přičemž jde zároveň o známou fanynku Vladimira Putina. Aby toho nebylo málo, chcimírky z Code Pink se v případě Taylor-Greene také družily s osobou, která systematicky napadá i velmi mírné republikánské návrhy na kontrolu prodeje zbraní v USA. Často a ráda se fotí s puškou v ruce, s ohněm v srdci, jako například tady.

Čistě teoreticky by se Code Pink a Taylor-Greene neměly sejít nikde jinde, než na opačných stranách politické barikády, v rámci vzájemného boje. Vždyť co může spojovat deklarované pacifistky s fašizující jedubabou zamilovanou do sbírky útočných pušek?

A přece takové věci existují. Oba typy extrémistek pevně pojí zavilá nenávist k liberálnímu internacionalismu americké zahraniční politiky a odmítání vojenské podpory bránící se Ukrajiny. Ruský imperialismus naopak vůbec nepovažují za problém.

To co Code Pink a Taylor-Greene sjednocuje je evidentně mnohem významnější než to, co by je mohlo a mělo nesmiřitelně rozdělovat.

Pozorujeme zde obdobný vzorec jako v ČR, kde se také mnozí levičáci bez mrknutí oka síťují s fašizujícími subjekty, s nimiž je dostatečně pojí společná nenávist k "liberálnímu dobru".

Představa, že se proti Fialově vládě vymezí nějaký demokratický levicový subjekt a začne sbírat nespokojence obdobně, jako to nyní dělají ultrapravičáci a populisté, je tedy velmi nerealistická - právě proto, že větší část zbylých levičáků se zde s nadějí upíná k východu, obdobně jako větší část bobtnající ultrapravice.

Spory a střety v českém prostoru tam, kam až lze dohlédnout, nebudou napříště artikulovány v zastaralé terminologii střetu pravice s levicí. Politické dělící linie jdou teď úplně jinudy - týkají se geopolitické orientace ČR, postoje k EU, dichotomie město-venkov, postoje k modernitě nebo důvěry k institucím.

Když v této zemi sociální demokrat Špidla nabízel solidní a poctivou levicovou politiku, voliči, kteří jsou dnes vesměs u Babiše, dali už tenkrát jasnou přednost mafiánským figurám typu Zeman a Paroubek.

Jestli se od té doby v Česku na levém křídle politického prostoru něco změnilo, je tomu tak - podobně jako v USA - jedině k horšímu.