Učitelé se také střílejí

30. 10. 2012 / Pavel Táborský

Někteří dospělí pesimisté říkají, že jak které a jak kdy. O kráse dětského květenství se asi dá obtížně vyprávět mamince táhnoucí řvoucího potomka od oddělení hraček v supermarketu, případně rodičům pubertální květiny, která se v pozdních nočních hodinách ještě nevyskytuje ve svém skleníku.

V takových a jiných případech si mnozí dospělí představují před sebou spíše rozkvetlou masožravou rostlinu, někdy také uvažují o různých možných i nemožných způsobech pocuchání jejich příslušného okvětí. A to přes všechny módní importované výchovné metody pod značkou "Dítě může vše!" Prý jen tak v budoucnu z něj vyroste ten správný lidský zdroj a taky dokonalý demokrat.

Francouz Paul Hazard doplnil všeobecně zažité tvrzení o dětech jako květech života zajímavou myšlenkou. Dospělých "zahradníků" se provokativně ptá: "Pokoušeli byste se na podzim vyhojit květiny? Chcete-li je mít krásnější, působte na jaro!" Tedy ne na květiny samotné, nýbrž na podmínky zásadně ovlivňující jejich možnou krásu.

Když budou zase v televizi besedovat na slovo vzatí odborníci o příčinách košatění výchovných problémů v nedospělé populaci, měli by patřičně zdůraznit, že především kvalita podmínek pro pěstování našich dětských květů rozhoduje o budoucí sklizni.

Jaké jsou ty okolnosti, které jako proměnlivé jarní počasí, případně letní sucho, ovlivňují vybarvení květů a jejich "tržní kvalitu"?

Vedle rostoucích sociálních rozdílů a nebývalými ztrátami vlivu autorit na eticky únosný společenský vývoj, který je navíc soustavně negovaný atmosférou vyznačující se honbou za konzumním pozlátkem, jsou to naprosto nedostatečné podmínky pro skutečný systém výchovy a vzdělávání, kam nepochybně patřila i tradiční funkce spolupracující rodiny a moudrého státu.

I proto se nám nezřídka stává, že nám přibývá květinek a květin pouze vegetujících na citově vyprahlé poušti s úžasnou schopností přizpůsobit se modle vypjatého individualismu.

I děti se ve světě stávají zbožím. Dokonce krátce po narození. Obludnost takových činů může být stokrát maskována rádoby humánními představami o jejich možném lepším osudu. Samotný fakt, že se tak společnost vrací ke kupčení s lidmi, to asi nezmění. Jako se zbožím se s některými dětmi zachází i přičiněním obchodníků s "bílým" masem. Přibývá nám lolitek a jejich protějšků opačného pohlaví. Návrh na snížení věkové hranice pro beztrestný sexuální styk byl skutečně originální.

Nestávají se z dětí především naší vinou " malí dospělí"? Kolik rodičů si do důsledku uvědomuje zákonitost, že dětská psychika se od té dospělé výrazně liší?

Pro většinu dětí je skutečnost buď černá, nebo bílá. Mají navíc silně vyvinutý smysl pro nápodobu a nezměrnou touhu uspokojovat vlastní potřeby. Případné kulturní zábrany se teprve postupně začínají vytvářet a upevňovat. U pubertálních jedinců mohou navíc negativní roli sehrávat projevy "stádního" chování.

Předčasné uvádění dětí do všech zákoutí světa dospělých se stalo jakousi módou i v jinak funkčních rodinách. Úvodní setkání s alkoholem se posouvá do rané části první dekády věku dítěte při různorodých rodinných oslavách.

Kouření se stává znakem dospělosti pro stále mladší žáky. S tichým souhlasem učitelů a rodičů probíhají neabstinentní závěrečné večírky žáků posledních ročníků základní školy.

Konzumace alkoholu mladistvými je přes všechna opatření stále běžným jevem. Účinnost protidrogové prevence obecně lze jen odhadovat. Nebude náhodou dětská přirozená touha po experimentu silnější než sebelépe připravená přednáška?

Děti prý nezlobí, když si hrají. Ale jaké hračky a jaké hry jim my dospělí, a tudíž údajně moudří, předkládáme? Příliš vhodným prostředkem citové sexuální výchovy asi nebude zdánlivě utajená rodičovská videotéka s tvrdým porno.

V kolika rodinách funguje na elektronice rodičovský zámek? Často otřesná realita surového světa dospělých bývá dnes a denně zprostředkována v přímém televizním přenosu. Po zhlédnutí nepřeberného množství lidského utrpení dochází k otupení soucitu dokonce u řady dospělých.

I virtuální svět počítačových her a stovek titulů filmových mordýren může být pro slabší povahy návodem k jednání. Nevedli ruce dětských vrahů a organizátorů šikany také jinak počestní autoři počítačových, filmových a televizních braků?

K zesurovění mysli a skutků přispívá celá řada jevů a nevšímavost k jejich projevům. Děti bývají velmi dobře informovány o svých právech. Povinnostmi se většinou příliš nezabývají.

Je velmi zvláštní, že řada odborníků si údajně nedokáže vysvětlit příčiny rostoucích projevů dětské brutality a agresivity.

Úvahy o snižování věku trestní odpovědnosti jsou možná nezbytné. Měly by však být vedeny souběžně s úvahami o zpřísnění trestu rodičům a všem dospělým, kteří jakýmkoliv způsobem ohrožují nebo znemožňují mravní výchovu dětí a mládeže.

Předávání pomyslného štafetového kolíku míry odpovědnosti za rostoucí počet závažných dětských trestných činů a přečinů mezi rodinou, školou a všemi společenskými vlivy nebude tím správným přístupem.

Slovní podpora významu výchovy a vzdělávání potažmo autority pedagogů ze strany politiků nestačí. Učitelé stále nemají svou profesní komoru, která by kromě jiného důsledně hájila oprávněné zájmy svých členů.Mimo jiné i zařazení pedagogů mezi úřední osoby (bývalé osoby veřejně činné) a mezi neformální státní zaměstnance se všemi právy a povinnostmi.