Kánon klasické literatury, kontinuita, aktuálnost a něco k bartolomějské noci

24. 8. 2026 / Boris Cvek

Bloomův pokus o kánon není ale úplný nesmysl, stejně jako názorový vývoj Thomase S. Eliota. Jde o reakce mimořádně vzdělaných lidí na svou dobu, společnost, své potřeby a prožitky. Jsou to jedni z nejvýznamnějších a nejvlivnějších vzdělanců 20. století. A oba se hlásí k hledání kontinuity až někam zpět k Dantovi. A já bych se vracel až k antice nebo Gligamešovi. Ale proč vlastně?

Můj argument není seznam děl a víra v jejich objektivní hodnotu. Můj argument se týká toho, co vůbec umožňuje kulturu. Představte si, že máte vesnici, která je kulturně omezena jen na sebe a poslední týden. Může mít kulturu? Ne, geograficky, ani historicky. Písmo, jazyk, věda, instituce nejsou věcí včerejška a malého území naší vsi. A když nad tím začnete vážně přemýšlet a začne vám o to jít, musíte vlastně až ke Gilgamešovi. Vaše vztahování bude osobní, dobové, bude dáno vašimi schopnostmi pojmout tu šíři, vidět kontexty, obnovovat a vracet aktuálnost.

Žádný objektivní seznam nemá smysl. Třeba najdete někde v minulosti nové, netušené génie, třeba jich mnoho bylo zapomenuto. Jisté je jedno: je tu věda, politické instituce, jazyk, umění, filozofie atd. Můžeme si myslet, že nějaký mnohem větší génius než Newton byl neprávem úplně zapomenut. Ale hledat ho musíme porovnáváním s Newtonem.

Můžeme ignorovat Goetha, dokonce i Shakespeara (vzpomínám si, jak mě kdysi ohromilo, když jsem četl ve Wittgensteinových Rozličných poznámkách, jak je mu Shakespeare cizí, nepochopitelný – pro Blooma byl naopak centrem jeho kánonu), pokud ale nejsme jen ignoranti, musí být jasné, o co nám vlastně šlo, proč jsme je minuli. Goethe považoval Byrona za mimořádného génia, jednoho z vůbec největších. Eliot Byrona řadil do četby pro děti.

Kontinuita i aktuálnost musí být žité, nelze je objektivizovat, stanovit, musí se za ně ručit vlastním příběhem. Ručit ve smyslu lidské vrženosti, emocionální a kulturní situovanosti, ale jen tak je možný smysl a autenticita. Umělá inteligence nikdy nebude ničeho takového schopna, není součástí kultury ani schopna emocí, prožitků.

Martha Nussbaum říká, že Homérův Odysseus se stále používá k psychologické léčbě traumat spojených s válkou. Může být více aktuální než aktuální literatura. Třeba, řekl bych za sebe, v tom, že ukazuje nadčasovost emocí a vztahů. Nejsme uvězněni v nějakém týdnu v nějaké vesnici. Všechno, co jsme, co děláme, co prožíváme, má široký kulturní základ táhnoucí se tisíce let zpět a tisíce kilometrů do šíře.

Stejně příběh Ignáce Semmelweise nebo dokonce ještě spíše Andrease Vesalia  (16. století) může být mnohem aktuálnější pro naše potřeby najít léky pro smrtelné nemoci než drtivá většina aktuálních objevů biomedicíny, po kterých za týden ani pes neštěkne. Je aktuální to, co nemá žádnou relevanci a bude hned zapomenuto? A pokud byste chtěli dělat revoluci ve fyzice jako Einstein nebo Bohr, musíte jít hodně zpátky k základům fyziky a jejím dějinám. Z perspektivy jednoho týdne a jedné vesnice se nemůžete fyziky ani dotknout.

Stejně příběh Bartolomějské noci (noc z 23. na 24. srpna 1572), tedy masová vražda hugenotů v Paříži zbožnými katolíky a reakce Michela de Montaigne na náboženskou nenávist v jeho Esejích, může být vysoce aktuální. Třeba v tom, abychom si nedělali iluze o minulosti a abychom se učili chápat člověka konečně realisticky: u Montaigne jako zakladatele velké tradice francouzských „moralista“ (zde moralista není karatel morálky, ale naopak její pozorovatel pokud možno bez lží a iluzí o tom, jací jsme). Ale klidně už předtím u Rabelaise nebo v Dekameronu.

K tomu přidám své výpisky z dějin francouzské literatury (A New History of French Literature, Harvard University Press 2001):

24. srpna 1572 – masakr Bartolomějské noci. Hlavní představitelé hugenotů, ujišťováni svým vůdcem Colignym o naprosté bezpečnosti, přijíždějí do Paříže na usmiřovací svatbu Jindřicha Navarského s Markétou z Valois, dcerou Kateřiny Medicejské. Kateřina se pokusí využít situace k vraždě Colignyho, který měl velký vliv na jejího syna Karla IX. Nepovede se to a Kateřina se svým okolím spouštějí masakr, který měl být původně omezen „jen“ na pár stovek hugenotských vůdců, ale vedl k masovému vraždění hugenotů. Výmluvná je scéna, kdy si král Karel (tehdy mu bylo 22 let) hraje se svým blízkým přítelem, hugenotem. Hrají si dlouho do noci a král ho nechce pustit z paláce u vědomí toho, co se má stát. Mladý hugenot ale odejde k sobě domů, a když za ním přijdou maskovaní muži, bere to jako vtip a hru. Směje se, když ho vraždí. Tento kontrast ukazuje proměnu světa. Dvorská mentalita byla založena na hře, symbolech, zábavě. Místo toho nyní nastupuje brutální realita. Samozřejmě hugenoti věnovali obrovské množství nejen literárního úsilí, aby na vraždění reagovali. Nejslavnější a nejlepší je asi epická báseň Tragické příběhy, v níž autor s obrovskou naléhavostí a hrůzou popisuje, co se stalo hugenotům. Barikády náboženské nenávisti neznamenají, že zde není také vzájemný obdiv. Například literární mistrovství Pierra de Ronsard, který se postavil jasně na katolickou stranu, bylo mnoha protestanskými literáty obdivováno. U Ronsarda zůstává ještě mnoho ze hry a dvorského myšlení. Jeho snaha je argumentovat učeně, dívat se na spor z nadhledu dějin, dokonce tvrdí, že suma zla a dobra byla ve všech dobách stejná, i když nakonec sklouzává také k požadavku likvidace hugenotů. Ronsard vychází z Erasma a Horáce, hugenoti ve své kruté trpkosti z Lukana a Juvenala. Pro hugenoty je zase pochopitelně vzývanou povinností pomstít se vojensky. Proklínají Řím atd. Snad za zmínku stojí, že v katolické straně byly dva hlavní proudy. Jeden fanatický a napojený na Španělsko, druhý umírněný a spojený s národními zájmy. Umírnění katolíci často literárně napadali fanatické katolíky a vykreslovali je jako sluhy nepřítele. Stará dvorská literatura postavená na hře a zábavě se ve světle náboženských válek (1562-1598) rozpadá. Jeví se jako mimo realitu, ba jako hnusně cynická.

1573 – v tomto roce jsou zkompletovány dvě důležité básnické sbírky, což autorovi dává příležitost k diskusi toho, co je to vlastně baroko a jak přichází po renesanci. Shrnuje různé definice baroku a zůstává v zásadě u toho, že baroko je proti renesanci typické větší násilností, neuspořádaností, intenzitou a opravdovostí. Renesance je z velké části hrou. Ve Francii mezi renesancí a barokem je tzv. manýrismus, který přichází z Itálie. Do značné míry lze vrcholnou renesanční poezii ve Francii považovat za manýristickou, třeba i Ronsarda. Manýrismus klade důraz na dokonalost formy a vyjádření. Ve sporech o to, kde končí manýrismus a začíná baroko, bylo objeveno mnoho dlouho zapomenutých básníků té doby. Mnozí se věnují typicky barokní náboženské poezii s velkými vášněmi a napjatostí. Nacházíme zde zálibu v kontrastech, extrémech, vyhrocení. V mnoha ohledech je tato poezie blízká tomu, čemu se v Anglii říká metafyzická poezie (John Donne). Posledním z těchto barokních básníků je Francois de Malherbe (1555-1628), jehož dílo obsahuje ale už typicky klasicistický důraz na uměřenost, nezdobnost. Malherbe bývá považován za prvního autora francouzského klasicismu.

Nyní citace ze závěru eseje o Montaignovi:

„In the opennes of its clear, hard outrage, the Discours (BC: La Boétieho spis o tyranii) was itself a powerful instrument of awakening of a common will to liberty. But the effectiveness of this instrument would obviously depend upon wide circulation, the circulation Montaigne originally intended to confer upon it. His belated decision to suppress publication of the Discours at the center of the first book of his own Essais (1st ed. 1580) is a move to restrict its readership. Montaigne characteristically does not efface the traces of his altered intention: he has changed his mind, he writes, because he found that the Discours had already been published by seditious Protenstants, „those who seek to disturb and change the state of our government without worrying whether they will improve it“ (…). In the embittered climate of France's religious wars, La Boétie's work seems to Montaigne less liberating than dangerous; in the place that was meant for the heroic critique of voluntary servitude, Montaigne decides to print twenty-nine love sonnets by La Boétie.

„My brother, my brother, do you refuse me a place?“ (BC: slova La Boétie vůči Montaignovi, když umíral) Montaigne does refuse a place in his own writing to his friend's most significant and enduring work. But as if in recompense for this refusal, with its trace of political difference and even of betrayal, Montaigne spends his whole life trying to do what La Boétie only dreamed of: to open a little window in his heart and to make his thoughts visible.“

Denis Hollier (ed.): A New History of French Literature, Harvard University Press 2011, str. 227.