Svoji obhajobu zabíjení v zájmu „dosažení svobodné společnosti“ vybudoval na sofistikovaném kontrastu „biologického života“, jež je vlastní „otrokům a zvířatům“, a „autentickém životě“ lidí, kteří protestují, vzdorují vůči „nespravedlnostem, které režim páchá systémově na nevinných“. Cituji: „Lidský život v jeho biologickém rozměru není cílem o sobě, ale jen prostředkem k naplňování toho, co je autenticky lidské: úsilí o spravedlnost. Vědomé smíření se záměrně páchanou nespravedlností je neslučitelné s lidskou důstojností. Důstojný život, aby byl vskutku důstojný, musí být svobodný či o svobodu usilující. Proto zabíjení druhých ...nikoli jako cíl sám osobě, nýbrž jako prostředek...je morálně přípustné, ba za určitých okolností i žádoucí“.

Jedním z hlavních pilířů současné české demokracie je přihlášení se k odkazu křesťanské civilizace v nejširším slova smyslu. S její adorací posmrtného života, který je „autentickým životem“ věřících. V církevní praxi máme také co do činění s antikomunismem, neboť listopadem 89 poražená ideologie (v Česku) soupeřila víc než úspěšně s ideologií založené na víře v život nikoli autenticky svobodný, ale „v Kristu“. Nicméně i život „poté“ bude možný jen tehdy, pokud neupadneme do hříchů, a mezi ty „smrtelné“ patří právě zabíjení. Má tedy Roman Joch nového protivníka. Dokonce bychom mohli paradoxně držet palce člověku, který se staví vůči novým autoritám (církvi) a chce prosadit svoji představu logického boje proti „nespravedlnosti, která je neslučitelná s lidskou důstojností“ i za cenu zabíjení. Tak jednoznační totiž nebyli ani stalinisté.

Svoji „tirádu“ vystavěl autor na srovnání komunismus=nacismus. Představy skupiny bratří Mašínů o válečném pokračování v Evropě (právě zkoprnělé z poznání válečných hrůz) posiluje nesmyslným přirovnáním k poměrům v poražené Francii z roku 1940, kde rovněž tamní odbojáři (včetně komunistů) spatřovali naději a záchranu v nezbytném pokračování války. Nemusel ani putovat na západ. Totéž, víru v pád nacismu za každou cenu, mohl najít i zde, v Čechách, po 15. březnu 1939. Jenže to by nalezl i víru našich národů v pomoc SSSR při osvobození ČSR. Víru ve Stalina. Toho však Roman Joch potřebuje mít v jednom houfu v Heydrichem, Hitlerem, Gottwaldem.

Odpor vůči nacismu, a podle Jocha i komunismu, byl oprávněný, ba mravně povinný. Má po ruce „přesný“ argument, že i v případě komunismu se jednalo o válečný stav, neboť se „jednalo o válku ze strany režimu vůči lidu“. Možná ho dodnes pobuřuje, jak zde mohl existovat režim založený na ústavním principu, že „všechna moc patří lidu“, když režim vedl s lidem válku? Určitě je zajímavé, že v čele Občanského institutu stojí člověk horující pro ozbrojený odpor za důstojný život. Existují totiž významné menšiny, inspirované tolstojovsko-gandhiovským nenásilným odporováním zlu, avšak my jsme tu podle autora žili ve „vražedném režimu“. „Legitimní byl i násilný odpor bratří Mašínů a Milana Paumera“.

Ředitel Občanského institutu zdůrazňuje: „Ano, stálo to za to. Vylodění v Normandii a všechny boje o Francii, bombardování a mrtví, stálo to za to. Varšavské povstání, stálo to za to. Maďarská revoluce, stálo to za to. A pokus Mašínů, Paumer a dalších, stálo to za to taky.“

Za co to stálo, nechám na vás. A už se těším, jak nám Roman Joch představí vývoj v této zemi, pokud by se nenaplnila jeho lítost: „Mám-li vůbec něčeho litovat, pak jen toho, že se k nim nepřidalo více lidí“.