Bylo by podle mne velmi laciné svádět tuto amorálnost naší společnosti na současný kabinet, který ještě nezískal ani důvěru ve Sněmovně.

Každý, kdo se podívá kolem sebe, zjistí, že lidem jako takovým jsou uvedená témata úplně lhostejná. A možná právě mladá generace by místo pseudopravicového darwinismus měla zvednout v revoltě proti společenskému pokrytectví právě tuto kartu, jež by měla spojovat všechny slušné občany, ať pravicového či levicového smýšlení.

Můj dlouhodobý postoj je takový: dejme maximální podporu beznocným na úkor těch, kteří se mohou a mají postarat o sebe sami.

Bohužel, společnost žije tím, jak si užít života na dluh (a tím nemyslím ten státní či veřejný dluh, ale hypotéky, leasingy, půjčky na spotřební zboží a na dovolené), nikoli všeobecnou úsporností, aby bylo dosti pro lidi potřebné. Lidé si chtějí užít a nechtějí se zneklidňovat pohledem na bolest, umírání, beznaději. Mají často postoj, který jsem ke svému zděšení zaznamenal v diskuzi na stránkách krnovského motorkářského klubu, kde jsem byl vyzván, abych nechal motorkáře být na pokoji, protože platí daně, a zaměřil se na bezdomovce, kteří otravují zákazníky uprostřed orgií obžerství v okolí jednoho supermarketu.

Logika je to asi taková: když jsem zdravý, pracuji, odvádím daně, nemusím dodržovat zákony a zákony by mne naopak měly chránit před neštěstím těch nemocných, neúspěšných, nešťastných.

Mám navíc právo na maximalizaci toho, co zkonzumuji, koupím na dluh, užiji - a kdo to za mne zaplatí, to je jedno. Tohle je amorální zrůdnost.

Česko je na tom špatně i s ohledem na místní charity, které nedokáží vybrat dost peněz a dost efektivně je využít (můj kamarád se mne stále ptá, když dávám něco charitě: a víš, že ty peníze nejdou na jejich byrokracii, na jejich topení, na jejich auta, místo aby šly těm strádajícím a potřebným?), aby mohly významnou měrou přebrat iniciativu místo státu, jako je to běžné v anglosaských zemích. Je to způsobené i tím, že čeští zbohatlíci jsou povětšinou naprosto přízemní materialisté, kteří zřejmě ani netuší, že nějaké morální hodnoty existují (v duchu Klausova výroku, že neexistují špinavé peníze).

Zde všude by tedy měla být úloha mladých, totiž v tom nutit společnost k sebereflexi a k probuzení se k závažným otázkám kvality života, nikoli v tom, přesvědčovat své prarodiče, aby volili pravici. Ostatně mladí sami se na vlnách cetkového konzumu z pouhých požitků bez povědomí o romantické lásce, hodnotách přátelství, ideálu poctivosti a pracovitosti, frustrují a upadají do stále větší samoty, beznaděje a prázdnoty, jež je pouze na povrchu překrytá pozlátkem zábavy a užívání si.

Ono i všichni ti bojovníci za osvobození člověka od náboženství přece jen jaksi věřili v to, že život nakonec má hlubší smysl, a velmi by se asi divili, do jaké nicoty lidstvo padá, když je všechno "bez předsudků" úplně jedno a zbývá jen povrchní požitek. Proto také kritika náboženství má smysl pouze jako jeho reforma, nikoli jako znivelizování všech hodnot v prázdnotě vesmíru a absolutní relativnosti každého pocitu uvnitř člověka. Ve své podstatě je každá hodnota, které opravdu věříme proti bezhodnotové temnotě vesmíru a historie, hodnotou náboženskou.

Budeme se muset vrátit ke starým tématům smyslu života, umírání, pomíjivosti, zodpovědnosti, podstatě štěstí a dobra, jinak se propadneme do vnitřní prázdnoty a proměníme civilizaci do obrovských hald odpadků. Nehledě na to, že člověk nemůže být šťastný z toho, co prožere a užije si, nýbrž pouze z toho, co prožívá a procítí, co je jeho domov a smysl života i proti vší temnotě smrti.