Nikdo nemůže vidět ani odhadnout, co se dělo třeba na začátku roku 2007 v tom kterém kraji, ale paní Klenovcová podává svědectví dost pochmurné. Patří do něj i to, že příspěvek mohl dědeček použít i na nákup služby od sousedstva, nejen registrovaných poskytovatelů. Také se prudce změnila povaha domovů pro seniory, jsou teď hlavně sociálními zařízeními v plném slova smyslu.

Dokonce ani vstup do domova není neodvolatelná věc, lidé se vracejí do rodin, které si mezitím upravily byt nebo jiné podmínky. Konkrétně? Stará paní potřebovala velkou péči, rodina v mnohém vyhověla, ale ztrácela dech. Babička šla do domova s tím, že může běžně odcházet na návštěvu, jak chce dlouhou (což je dnes samozřejmé naprosto všude). Mezitím se další, osamělá dcera ocitla bez práce, takže se všichni domluvili, dcera tam v dáli prodala byt, nastěhovala se k mamince a dnes žijí společně, zbytek rodiny v témže domě. Pobyt v domově si všichni pochvalují, protože stará paní má menší prostor na výmluvy. V domově byla společenská, jedla všechno – a také viděla, jak jiní přemáhají větší potíže, než má ona, jen aby vyšli z domu a třeba poklábosili na terase a pozorovali cvrkot venku.

Péče o staré lidi v rodině pomáhá díky příspěvku i v krizi a nezaměstnanosti, ale jak paní Klenovcová upozorňuje, dcerám a synům dělá starost potřeba odpracovaných let. To se má změnit, započítání těchto let má být samozřejmostí. Uvidíme, jak se záměry dotlačí do praxe, já osobně je velice vítám. Přimlouvala bych se za další samozřejmost, jakou jsou krátkodobé pobyty potřebných lidí v domovech. Jde o odlehčovací službu, tedy o možnost pobytů v čase onemocnění nebo dovolené pečovatelů. Dnes se hodně takových událostí řeší umístěním v léčebně (LDN), ale domovy by byly (a už jsou) jakousi rekreací i pro seniory. Bohužel jsou často plné a naopak tam, kde mají volné kapacity, není možnost takovou informaci běžně zjistit. Také toto je problém, nad jakým se dnes zamýšlíme a hledáme možnosti řešení v rámci kraje.

Dřív totiž veškeré žádosti vyřizoval právě kraj a lidi umisťoval podle volného místa, ze dne na den, kamkoliv a kohokoliv. Nejvíc rozhodovala sociální potřebnost. Od roku 2007 pořadníky převzaly jednotlivé domovy, lidé se jim mají hlásit sami, mohou si na internetu vyhledat a stahovat žádosti. Jenže tady narážíme na problém – lidé by leckdy zkusili dostat někoho z příbuzných stylem „ze známosti“ do domova, ale skutečně potřebné rodiny jsou jakoby za skleněnou stěnou.

Jednoznačně zavrhují myšlenku na „odložení“, dokud je nepřesvědčí pracovnice odboru na MÚ, aby se alespoň zajeli podívat. „Smím?“ zněla nedůvěřivá otázka jedné paní, takto přemlouvané, ale ještě půl roku trvalo, než se odhodlala na svou (život zachraňující!) operaci jít. Maminka do domova opravdu na pár dní šla, dcera se uzdravila a získala navíc nadhled, když viděla, co a jak se s maminkou dá také dělat.

Pečovatelé nejsou otroci. Potřebují vydechnout, žít také vlastní život. To se týká především dcer, na něž automaticky v mnohých rodinách péče padne. Ba i vnučku, takto poctěnou od početné rodiny a nechanou bez pomoci, znám. Starala se dvanáct let sama v rozlehlém stavení, od šestnácti let, dokonce ani netušila, že může dostat příspěvek na péči. Naopak leccos dotovala, protože strýčkové a tety nikdy z návštěvy neodjeli s prázdnou, zato po sobě zanechávali kupu doporučení a výtek.

Možná to někoho překvapí, ale hořkým rysem pečování bývá právě to, že (ponejvíce) dcery, případně jejich manžel, jsou využívány k péči až na hranici bezpodmínečné podřízenosti – a bez jakéhokoliv ocenění. Synové, kteří se třeba ani neukážou, případně odmítají pomoc, to jsou miláčci a pro ně se škudlí a jim podstrojuje.

Pobyt v domově, byť jako odlehčovací, může seniorům nastavit zrcadlo a často napravit jejich vnímání hodnot. Navíc se jim na nějaký čas naplní potřeba společenského setkání s vrstevníky, která právě může být závažným důvodem, proč je péče doma o maminku nebo tatínka psychicky vyčerpávající.

Staří lidé se bojí domovů, protože to pro vrstevníky jejich rodičů bývala konečná, čekárna na smrt. Velké ložnice s mnoha lůžky, žádné soukromí, málo ohleduplnosti okolí. Jak někdo umřel, druhý den jeho postel obsadil nový člověk. Z tohoto důvodu je také pochopitelné, že těžko kdy najdete inzerát, že je tam nebo onde tolik a tolik míst. Je to dvojsečná informace. To tam tolik umírají? Tahle otázka napadne lidi jako první.

Pokud ale starý člověk zjistí, že krátkodobý pobyt nebyla bouda a past, že z toho domova odjedou opravdu domů, jak jim bylo slíbeno, může se také stát, že si zamlouvají návrat. Právě do domova, mezi „své“, kde nejsou sami nebo jen s rodinou bez dalších kontaktů. Komu to je nepochopitelné, ten může najít jakékoliv stránky některého z domovů. Lidé se nejen různě baví, ale udržují své schopnosti a dokonce se učí nové věci. Včetně těch, kteří onemocněli demencí.

Služby se mění a je velká škoda, že si toho veřejnost nestačí všímat. Příspěvek na péči mnozí stále berou jako přilepšení k důchodu (ačkoliv v rozhořčených diskuzích o níži/výši důchodů se tato dávka vůbec nezmiňuje) a nakupují služeb minimum. Proto se uvažuje o poukazech a snížení prvního stupně ze dvou tisíc na osm set korun. Bude kolem toho křik, ale ve skutečnosti nikomu nevezmou JEHO peníze, pouze bude snížena nenároková dávka. Nákup služeb znamená zároveň více lidí, zaměstnaných v sociální sféře, pestřejší paletu nabídky, například aktivizační činnosti.

Takové služby, jaké silně postrádala paní Klenovcová, a jaké již po Čechách a na Moravě místy fungují. Je ovšem také na občanech, zda je budou vyžadovat – to oni určují poptávku a na jejich naléhání záleží, jak jim obce a kraje ulehčí život. My z terénu a služeb můžeme mluvit o svých odhadech a znalostech, můžeme se snažit zaujmout nějakého úředníka na kraji, žádat podporu vzniku dalších služeb, jenže hlasy veřejnosti jsou mnohem platnější. Právě v této době, právě teď.

Ještě jedno téma si neodpustím. Setkávám se s názory, že každý má právo i na vlastní byt a pokud lidem navrhuji nějaké sestěhování rodiny, bydlení vnuka na studiích, případně plánování v tomto smyslu již od předdůchodového věku v rámci přípravy na vlastní stáří, jsem pro leckoho téměř nemorální. Proč by lidé neměli žít, třeba osamoceně, nemohoucí, ale ve vlastním?

Samozřejmě, že mohou, ale tam, kde se ptá někdo na radu, zřejmě nebude taková situace ideální. Vede mne dost podrobná informovanost o stinných stránkách osamělého života seniorů, mnohých dokonce docela mladých, kolem sedmdesáti. Protože například chápou, že vana se může stát pastí, bojí se koupat – ale přitom jen málokdo z nich ví o centrech pečovatelské služby, kde jsou i vany, vybavené zvedáky a možnost dohledu (platí se z příspěvku), které se objevují v dalších městech, nejsou jen v Praze. Někteří se cítí být dost silnými a pohyblivými, ale ne každý má to štěstí, že pokud ve vaně uvízne, stráví v ní neobjevený jen pár hodin. Lze v ní prožít i několik dní. A co pád? Dovede si někdo představit hrůzu několikadenní bezmoci, bez jídla a pití? Pouhá donáška obědů by leckdy znamenala pomoc - někdo spustí poplach.

Kdysi o staré lidi pečovaly geriatrické sestry, které měly každá svůj revír a obcházely ho s injekcemi a léky, znaly nemoci a problémy a dávaly signály lékařům. Ti často upozornili na potřebu umístění v domově nebo jinou pomoc. (Bývalo to ale direktivní, dotyčného převezli a hotovo. Ztratil všechny své věci, minulost, nevěděl, kde skončil nábytek a podobně.) Nějak se nám tyto odbornice nevešly do nového systému soukromých ambulancí a pečovatelská služba byla tak málo zajištěná a vytížená, že je zastupovala jen pomalu.

Jednoduché řešení, jakým by bylo karty starých lidí předat na sociální odbor, bylo nemožné – šlo přece o zdravotní záznamy. Na nějaké výpisy neměl nikdo čas, nikoho to ani nenapadlo zařídit - a konečně sociálních pracovnic na úřadech tehdy bylo minimum. Do péče o staré lidi poněkud zasahovaly také závodní výbory ROH, které se měly starat o bývalé zaměstnance – důchodce. Počítalo se s tím, že sociální péče se do velké míry rozvine právě v závodech, ale byly to především akce typu dárky k MDŽ s oslavou, posezení s důchodci a podobně. Takže mají přehled alespoň obvodní lékaři, když mají jejich karty? Kdepak. Pokud někdo k lékaři nechodí, neodebírá služby, neví se o něm. Dnes uvidíte domácí návštěvy doktora pouze na venkově, výjimečně v malých městech.

Výsledkem je to, že v dnešní samostatnosti a odpovědnosti sama za sebe mnozí lidé ani jejich rodiny nemají dostatečný náhled na situaci, dokud není pozdě. Dokud zanedbané nemoci nevyřadí lidi z běžného života, dokud se „něco“ nestane. Začátek léta například zdravotně ublížil mnoha lidem. Viděli jste svého staršího, osamělého souseda nebo sousedku v posledních dnech?

Sociální služby se klubou do našeho života s velikou vervou, nadějemi a plány, rozvíjí se do šíře, jakou jsme si nedovedli představit. Nezatracujme tuto oblast, nýbrž sledujme její vývin. Hledejme další možnosti a cesty, podílejme se na nich. Rostou nám i počty dobrovolníků, ale stále jich je málo. Mohou ulehčit, zpříjemnit a naplnit život mnohých z nás.