Po roce 1989 se stát, kterému vládnou politici soupeřících stran, co nejrychleji zbavuje všeho svého majetku. Tak, že co do výroby a lidové spotřeby je zcela závislý na majitelích průmyslu, obchodu a služeb.

Politici proto nerozhodují o tom, co lid spotřebovává. Rozhodují jen o tom, kolik lid spotřebovává.

Všechny velkolepé svobody lidu se dají redukovat na spotřebu.

Do roku 1989 pociťovali někteří lidé v Česku náboženskou potřebu. Komunistická strana rozhodovala, jak bude tato potřeba uspokojována. Vládla i církvím.

Teď politici o nabídce církevních služeb nijak nerozhodují. Kdo chce, ten může dokonce založit vlastní církev.

Aby se realizovalo právo shromažďovací, musí někdo přijít s nabídkou spolku a vyvolat po něm poptávku. Komunisté tvrdě předcházeli vzniku jakékoli nabídky, která nectila jejich hegemonii.

Protože jsem obecní chudý, léčím se ze zhnusení politikou jen koukáním do výloh knihkupectví.

Když strana pronásledovala své zdánlivě politické odpůrce, tak jen bránila svůj majetek – o kterém pokrytecky říkala, že to je majetek všeho lidu.

Pravicové politické strany ideálně hájí v politice zájmy majitelů průmyslu, obchodu a služeb. Starají se o to, aby život boháčů byl příjemnější a život chudáků nepříjemnější.

Levicové politické strany ideálně hájí v politice zájmy těch, kteří oživují výrobní a obchodní majetek a majetek služeb. Starají se o to, aby život chudáků byl příjemnější a život boháčů nepříjemnější.

Komunistická strana chtěla, aby nikdo kromě ní neměl zisk z výrobního a obchodního majetku, z majetku služeb. Sama rozhodovala o umístění hospodářských přebytků do nových výroben, obchodů a služeb.

Zisk z držení majetku měla strana. Teď mají zisk soukromí majitelé. Bez zisku z drženého majetku v obci hospodařit nejde.

Nepřesně si pamatuji citát ze starého Řecka: “Lidé se při správě obce nutně obohatí. Proto je žádoucí, aby se ve správě obce střídali.”

Lidé v Česku jsou rozčarováni z politiky. Hloubají, jak se stalo, že skoro všechen průmysl se octl v rukou cizinců. Hloubají, proč vlády prodaly všechny banky, které stojí za řeč, cizincům. Hloubají, proč někteří Češi jsou multimiliardáři, a co to je nabýt takového majetku čestně. Nikdo neví. Hloubají, jak velký měsíční plat je ještě cena práce – a co je ta část platu nad ní.

Lidé pozdě poznávají, že všechen výrobní a obchodní majetek byl de iure jejich, a že to nebyli komunisté, kteří jim ho ukradli.

Levice by ráda odebírala majitelům více ze zisku a dávala to lidu ke spotřebě. Pravice by ráda nechala majitelům co nejvíce ze zisku, aby svůj majetek mohli zvětšit. I hlupák vidí, že oba extrémy jsou zhoubné. Zdravé je najít rovnováhu mezi spotřebou a investicemi do výrobního a obchodního majetku, do služeb.

V ideálním světě Strana statkářů hájí v parlamentě zájmy statkářů, Strana bezzemků hájí zájmy bezzemků, Strana dělníků zájmy dělníků, … Zatímco v Česku existuje politické tržiště. Člověk, který doufá, že svým kouzlem a přitažlivostí zláká nějaké lidi, si postaví na tržišti svůj stánek s názory a vykřikuje je.

Jak se říká o jízdním řádu vlaků v jednom filmu, “V tom aby se blbej vyznal.”

Představuji si tuto žertovnou utopii: revoluční vláda v Česku zabavuje privatizérům a restituentům jejich majetek s tím, že ho nenabyli v dobré víře. Museli přece vědět, že rozkrádají majetek všeho lidu. Kolo historie se opět otočilo o jeden zub a Evropská unie posílá do Česka husitů ozbrojenou bratrskou internacionální pomoc majitelům.