Reakcionářské nenásilí, aneb O třídních základech matematiky

6. 2. 2010 / Karel Dolejší

Brněnského programu Českého sociálního fóra jsem se nezúčastnil (pouze části programu pražského), takže k celkovému hodnocení této akce z pera Bohuslava Binky se nemohu ani nebudu vyjadřovat. Coby čtenáře "mluvčího kmenové aristokracie" Hérakleita, "otrokáře" Aristotela, "kulturního pesimisty" Rousseaua, "rasisty" Kanta, "pruského státního filosofa" Hegela a "německého nacionalisty" Marxe mne však zaujala Binkova zmínka o nevhodnosti nápadu "vycházet při promýšlení levicových alternativ z myšlenek konzervativně-náboženského myslitele M. Gándhího".

Konečně jsem totiž prozřel. Levice by měla okamžitě zavrhnout dialektiku - ne snad proto, že tento myšlenkový nástroj není vhodný k sociální či ontologické analýze, ale jelikož vůbec první evropský dialektik byl reakcionář a formuloval některé opravdu odporné myšlenky (jako třeba, že by se všichni jeho spoluobčané měli oběsit). Proč se vůbec špinit s Aristotelem, když tvrdil, že někteří lidé jsou svojí přirozeností pouhé mluvící nástroje - k čertu s ním i s logikou! Rousseau, velmi podobně jako Indové, vnímal pokrok coby proces rozporný, a formuloval několik značně konzervativních, ba přímo totalitárních myšlenek - takže kdo čtete Dumy samotářského chodce, styďte se! Kantovy poznámky o líných černoších (nikdy žádného neviděl...) představují politicky nekorektní skandál takového řádu, že kdo mi tu jen zmíní kategorický imperativ, na toho se vrhnu jako rozzuřený pitbulteriér. Hegel nedělal samozřejmě nic jiného než oslavoval pruský stát, takže hned zítra před domem slavnostně upálím Fenomenologii ducha v Patočkově překladu. A o Marxovi už mi vůbec nemluvte - pro něj byli Češi přece kontrarevolučním národem...

Gándhího politika nenásilí inspirovala takové postavy jako Martina Luthera Kinga nebo Nelsona Mandelu; jeho důraz na komunitní samosprávu může být třeba i v Evropě aktuální mnohem dříve, než by někomu bylo milé. Znehodnocovat obojí a priori poukazem na to, že Gándhí zastával i postoje, které z aktuálního evropského pohledu vypadají podivně či dokonce rovnou nepřijatelně, tak trošičku připomíná trucování rozmazleného dítěte, které odmítá jíst bramborový salát, protože je v něm obsažena také mrkev. Pomoc je v obou případech jednoduchá: Ujistit toho, kdo se rozčiluje, že jíst mrkvičku ho rozhodně nikdo nenutí - možná by však stálo za úvahu všimnout si také všeho toho ostatního, co má před sebou... Dějiny lidského ducha jsou totiž jenom jedny, a porcovat je podle politické tendence tak trochu zavání hledáním třídních základů matematiky.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 5.2. 2010