To se stává zvlášť problematickým v době jako je dnešní, kdy centrální tropus populární kultury, jenž tvaruje lidské obavy a naděje ohledně budoucnosti, představuje apokalyptické proroctví. Když kolektivní imaginaci posedne sen o náhlém kataklyzmatu, jež přes noc smete starý svět a uvede svět nový, dokonce i relativně rapidní sociální změny mohou uniknout pozornosti. Poslední roky Římské říše zde nabízejí vhodnou názornou lekci; tolik lidí bylo přesvědčeno, že v každém okamžiku může nastat druhý příchod Ježíše Krista, že kolaps klasické civilizace proběhl takřka bez povšimnutí; pouze velmi málo spisovatelů oné doby vůbec ukázalo nějaký smysl pro to, že se děje něco neobvyklého.

Úvahy tohoto druhu nedávno dost zaměstnávaly mou mysl, a důvod je tenhle: Mezi statistickým popraskem na povrchu většiny dnešních zpráv jsou rozptýleny údaje, které podle mě naznačují, že obvyklý provoz kolem nás potichu dospívá ke svému konci a ocitáme se v novém světě, na nějž se velmi málo z nás vůbec nějak připravilo.

Zde je jeden příklad. Mí přátelé v několika státech na Středozápadě si všimli, že trvalý příliv uprchlíků z chicagských slumů do jejich komunit prudce zesílil. Stojí za tím dlouhá historie dysfunkce. V roce 1999 Chicago začalo bourat ohromnou říši vysokých věžáků, které slibovalo nahradit méně strašným a šířeji distribuovaným bydlením pro chudé. Samozřejmě, že většina nových budov nebyla nikdy postavena. Když seznam žadatelů o sociální byty byl dost dlouhý na to, aby představoval problém v oblasti public relations, příslušní byrokraté jednoduše zastavili zapisování nových žadatelů; pověsti (chicagskou radnicí důrazně popírané) tvrdí, chudé chicagské rodiny dostaly otevřené doporučení, aby odešly do jiných států. Ať už proto, nebo kvůli prostému ekonomickému přežití, to mnoho z nich udělalo.

Přejděme rychle k roku 2009. Zhruba tehdy stát Illinois, který čelí druhým nejhorším deficitům po Kalifornii, potichu přestal platit poskytovatelům sociálních služeb. Teoreticky jsou peníze stále alokovány; v praxi illinoiská předškolní zařízení, domovy důchodců, výdejny jídla a tak dále, již více než šest měsíců nedostaly od státu zaplaceno za služby, jež poskytují, a mnohé z těchto institucí se nacházejí na pokraji bankrotu. Sociální nájemné patrně potkal podobný osud. Ti kdo věří ve volnotržní ekonomiku po léta tvrdili, že zrušení dotovaného nájemného dovolí volnému trhu snížit nájemné na úroveň, kterou si lidé mohou dovolit, ale nedoporučuji, abyste tomu věřili; vzpomeňte si, je to tentýž volný trh, který ve Spojených státech na přelomu 19. století vytvořil jedny z nejhorších slumů na světě.

Současné dění je poučné. Mnoho chicagských chudých, tísněných z jedné strany rychle klesajícími podporami a z druhé zmenšujícím se trhem práce, se vydává na cestu a míří jakýmkoliv směrem, který nabídne více možností. Zapomeňte na survivalistickou fantazii o násilných hordách vnikajících do měst a drancujících vše, co jim přijde do cesty; dnešní obyvatelé slumů se místo toho stávají obdobou ekonomických migrantů z dob Velké recese. Tímto způsobem část "obvyklého provozu" ve Spojených státech dospívá ke svému konci.

Illinois není ani zdaleka jediným státem, který sám sebe vehnal do úzkých, když předpokládal, že růst daňových výnosů z ekonomické bubliny může být extrapolován donekonečna. Jednačtyřicet amerických států nyní čelí rozpočtovým deficitům. Kalifornii se dosud dostalo největší mediální pozornosti, velká část z ní se zaměřila na politický zádrhel, který udržuje stát v nehybnosti a trvalé krizi již po léta. Za stranickými pozicemi v Sacramentu však leží ještě hlubší a krutější skutečnost. Stát Kalifornie v zásadě bankrotuje; takřka všechny omyly, jichž se kdysi dopustily bohaté státy průmyslového severovýchodu, aby pak nastoupily cestu k úpadku, byly v Kalifornii důvěřivě zkopírovány. Nevím, kolik místních úřadů v sousedních státech má plány pro případ přílivu ekonomických uprchlíků, až Kalifornie nedokáže zaplatit svůj systém sociálního zabezpečení a chudí z Los Angeles a dalších kalifornských měst se přidají k těm, kdo už jsou na cestě z Chicaga.

Mohl bych pokračovat, ale myslím, že je jasné, kam mířím. Vlády jednotlivých států jsou kanárky v dole Unie; jejich daňové účty představují jeden z velmi mála ukazatelů ekonomické aktivity, který není federální vládou systematicky zkreslován. Údaje o příjmech jednotlivých států přitom ostře kontrastují se zprávami ohledně údajného oživení a okamžitého návratu prosperity, které slýcháme z Washingtonu DC a médií. Po celé zemi, vždy po několika měsících, státy, které již drasticky omezily výdaje, aby se přizpůsobily rekordnímu poklesu daňových výnosů, zjišťují, že se k tomu musejí opět vrátit a znovu škrtat, protože jejich výnosy - a tedy patrně i příjmy, nákupy, podnikatelská aktivita a další ekonomické fenomény, z nichž se daně odvozují - ještě více klesly. Je pravda, že státní rozpočty jsou zasaženy, kdekoliv ekonomika sklouzne do recese, a trpí i tehdy, když je recese považována za překonanou; ale ve srovnání s předchozími případy jsou ztráty postihující dnes státní finance zcela nesouměřitelné, a velká část programů, jež tvořily pevnou součást amerického veřejného života, pokud si jen většina z nás pamatuje, jde pod sekyru.

Uvnitř okružních bulvárů Washingtonu DC je situace jiná. Zatímco státy, jimž se nedaří vyrovnat své rozpočty, čelí poklesu ratingu a v některých případech mají problém najít kupce pro své dlužní obligace za jiných než vysloveně lichvářských úvěrových podmínek, federální vláda, zdá se, je s to normální chování trhů s dluhopisy beztrestně obcházet. Navzdory prudce rostoucím deficitům, nemluvě o klesající ochotě cizích vlád pokračovat v jejich financování, každá nová emise amerických pokladničních poukázek jaksi nachází natolik četné kupce, že úroky zůstávají pozoruhodně nízké. Tom Whipple z ASPO se před několika týdny stal dalším z dost početné řady těch, kdo poukazují na skutečnost, že to celé dává smysl jedině potud, pokud americká vláda tajně nakupuje své vlastní dluhy.

(Whippleův komentář ovšem nepřináší žádnou konkrétní analýzu toho, kdo vlastně nakupuje kolik amerických dluhopisů - a ačkoliv Greer uvádí, že Whipple není sám, kdo zastává názor, podle nějž je to americká vláda, kdo nyní nakupuje vlastní dluhopisy, žádného jiného autora již nezmiňuje. Vzhledem k tomu, jaké závěry se níže z této domněnky vyvozují, by bylo namístě doložit výchozí předpoklad přinejmenším jednou podrobnou analytickou studií; bez toho zůstává domněnka, že FED je hadem požírajícím v komplotu s "bailoutovanými" bankami vlastní ocas, nadále pouze domněnkou, kterou je sice záhodno vést v patrnosti, nepostačuje však k tomu, aby se na jejím základě neprodleně přijímala nepromyšlená a ukvapená osobní rozhodnutí. To, že americkou ekonomiku nejspíše nečeká zrovna růžová budoucnost, je v zásadě zjevné, nikoli však na základě toho, co zde Greer píše; a nikdo nemůže vědět, kdy přesně se věci opět posunou špatným směrem a do mozaiky bude zasazen poslední kamínek - KD.)

Celý proces funguje nějak takhle: FED, který vlastně není vládní agenturou, ale konsorciem velkých bank fungujícím na základě federální koncese, má statutární právo emitovat v USA peníze. Dnes to může udělat několika údery do klávesnice počítače, a jiných pár úderů může tyto peníze převést do kterékoliv banky. Některé z těchto bank použijí peníze k nákupu amerických pokladničních poukázek, patrně prostřednictvím poboček zřízených na Kajmanských ostrovech a tak podobně, a tytéž neregistrované dceřinné společnosti pak poukázky drží bez toho, aby je zapsaly do účetních knih. Takto vyprané peníze nakonec dorazí na americké ministerstvo financí, které je utratí.

Může to být i poněkud složitější. Velké sumy peněz, které Kongres vyčlenil na záchranu finančního systému, mohou být použity na zmíněný účel - to by jistě vysvětlovalo, proč ministerstvo financí a Federální reservní banka v New Yorku zabránily všem pokusům přesně zjistit, kam všechny tyto peníze směřovaly. Mohlo dojít k zapojení spřátelených cizích vlád. Tak či onak, těm z mých čtenářů, kteří si vybaví finanční inženýrství, jež přineslo patnáct minut slávy Enronu, to vše může cosi nepříjemně připomínat. Největší světová ekonomika se vlastně změnila ve Spojené státy enronské.

V minulosti se řada zemí snažila zakrýt výdaje překračující příjmy roztočením rotaček tiskárny cenin. Výsledkem byla obecně hyperinflace toho druhu, jaký proslavil Německo 20. let a nedávno pak Zimbabwe. Ale pokud vím, nikdo tento experiment nezkoušel s ekonomikou na pokraji deflační deprese, v situaci, jaká vznikla v Americe i všude jinde po prasknutí hypotéční bubliny v roce 2008. Teoreticky, přinejmenším v krátkodobém výhledu, to prostě může fungovat; inflační tlaky způsobené tištěním peněz nakonec patrně mohou vyrovnat deflační tlaky splaskávající bubliny a ekonomiky zasažené poklesem - přinejmenším na chvíli.

Obtíž samozřejmě spočívá v tom, že pumpování peněz odstraňuje symptomy ekonomického selhání bez toho, aby zrušilo jejich příčiny, a pokud vím, vlády, které se pro tento krok rozhodly, skončily lapeny v šlapacím mlýně, jenž požaduje k udržení statu quo stále větší infúze peněz. Dříve či později, až objem oběživa překročí objem dotupného zboží a služeb, se inflace vymkne kontrole, měna ztratí většinu své hodnoty a ekonomika se zastaví, dokud nedojde k zavedení nové měny na nějakém solidnějším základě. V Německu 20. let to zvládli tak, že dali do zástavy celou zemi, a zavedli "zástavní marku" (Rentenmark) krytou touto hypotékou. Toto řešení se zdá být tentokrát kvůli hypotéční bublině nepravděpodobné, ačkoli nějaký trik bude jistě nalezen.

Je tedy zásadně důležité uvědomit si, že tento krok tvoří závěr dlouhé historické trajektorie. Od prvních dnů průmyslové revoluce až do začátku 70. let Spojené státy disponovaly nezměrnou ekonomickou výhodou v podobě značných rezerv všech nejmodernějších energetických zdrojů. Během toho, čemu Lewis Mumford říká eotechnická éra, když hlavním pohonem v průmyslu bylo vodní kolo a hlavní dopravní technologii představovaly vodní kanály, Spojené státy prosperovaly, protože měly nadbytek vhodných lokalit pro umístění mlýnů i nadbytek splavných toků. V Mumfordově paleotechnické éře, když vodu a lodě nahradilo uhlí a železnice, byly Spojené státy opět obdařeny ohromnými zásobami uhlí, a v neotechnické éře, když se novým zdrojem síly staly ropa a dálnice, zjistily USA, že je příroda obdařila tak velkými zásobami, že v roce 1950 vyprodukovaly více ropy než všechny ostatní země dohromady.

Tato trajektorie dospěla k náhlému konci počátkem 70. let, když se jaderná energie - od níž prakticky všichni očekávali, že se stane dalším krokem v této řadě - ukázala být beznadějně neefektivní, a obnovitelné zdroje nebyly schopny ji nahradit. V důsledku toho neotechnický věk odešel bez následníka. Od té doby, po větší část posledních třiceti let, se Spojené státy pokoušely vyhnout nevyhnutelnému - příkrému přizpůsobení našeho životního standardu a mezinárodního významu v důsledku vyvrcholení a poklesu naší produkce ropy, a vyčerpání většiny ostatních přírodních zdrojů, jež kdysi podpíraly americkou ekonomickou a politickou moc. Snažili jsme se zrychlit spotřebovávání přírodních zdrojů; snažili jsme se vzdát se infrastruktury, průmyslu, a zemědělského venkova; snažili jsme se vybudovat ještě více rozbujelý systém finančních triků sloužících k pohonu naší upadající ekonomiky prostřednictvím zahraničního bohatství; během posledních patnácti let jsme systematicky nafukovali spekulativní bubliny - a nyní, když jsme zahnáni do kouta, tiskneme peníze, jako by neměl přijít žádný zítřek.

Je možné, že nynější americká administrativa bude s to vytáhnout z klobouku ještě jednoho králíka, že nalezne nový trik, který umožní udržet věci na chvíli v chodu. Musím se přiznat, že se mi to nezdá pravděpodobné. Monetizace národního dluhu, jak ekonomové nazývají snahu platit účty s pomocí hyparaktivních tiskáren, je zoufalý krok; je těžké představit si nějaký důvod, proč by byla zvolena, kdyby byla v dohledu nějaká jiná možnost.

Pokud se nemýlím, tak to znamená, že jsme právě v závěrečné fázi prohrané bitvy, kterou Amerika vedla s důsledky své vlastní historie. Lidé z komunity ropného zlomu - a jistě i z širší komunity těch, kdo chovají obavy ohledně budoucnosti - po řadu let měli, nebo mysleli že mají, přepych v podobě dostatku času na vypracování plánů a zahájení příslušných akcí. Knihy i projevy často upozorňovaly, že je třeba konat, dokud je ještě čas, ale většina lidí to brala jako rétorickou figuru, o niž také zpravidla šlo, a pokračovala ve svých životech s důvěrou, že krize je dosud ještě vzdálena.

Možná, že tato možnost už před námi neleží. Pokud si příznaky vykládám správně, Amerika dospěla do bodu, kdy její ekonomika tak daleko překročila zdrojovou bázi, že opravdu začíná katabolický kolaps. Pokud je tomu tak, velká část toho, co většina z nás považovala za neměnné konstanty, se patrně během následujících let vytratí, zatímco se Spojené státy budou měnit v zemi Třetího světa. Tyto změny nebudou náhlé, a zdá se nepravděpodobným, že by většina z nich získala velký ohlas v domácích masmédiích; řekněme, že za deset let, kdy polovina americké pracovní síly nebude mít stálé zaměstnání, rozpadající se předměstí se změní ve špinavé chudinské čtvrti a na jihu a na hornatém Západě vypuknou povstání, ti kdo dosud budou mít přístup ke kabelové televizi nepochybně budou moci sledovat mluvící hlavy vysvětlující, že se nám vede lépe než v roce 2000.

Těm z mých čtenářů, kteří ještě nebyli ožebračeni rozkladem zbytků ekonomiky a mají nějakou naději, že si v předvídatelné budoucnosti udrží střechu nad hlavou, lze jen doporučit, aby naplnili své spižírny, zbavili se dluhů a seznámili se se sousedy, pokud už tak neučinili. Ti z mých čtenářů, kteří si nenašli čas, aby se naučili jedné či dvěma praktickým dovednostem, dost dobře na to, aby druzí byli ochotni za ně platit nebo provádět výměnný obchod, by si raději měli pospíšit. A nakonec ti, kdo si přejí zachránit část dědictví dneška pro budoucnost, si mohou přát podniknout něco praktickéhoa to brzy. Mohu se mýlit - a abych byl upřímný, doufám, že se mýlím - ale stále více to vypadá, že máme před sebou v nepříliš vzdálené době velmi drsné období.

Celý článek v angličtině: ZDE