21. 1. 2010
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
21. 1. 2010

Nemůžeme prostě obejít otázku, komu a k jakým účelům věda poskytuje prostředky

"Nemyslím si, že by ideologické diskuze na internetu či v tisku byly příliš smysluplné a plodné." Tato věta Vladimíra Wagnera vystihuje téměř klasicky tragickou iluzi, které část vědců propadá - iluzi, že to oč v současnosti jde může být pojato jako prostá obrana statu quo, že se věda bude nadále legitimizovat jednotnou metodou, neutralitou vůči ideologii a praktickými výsledky. Jsem si vědom toho, že ty, kdo v tomto dosluhujícím paradigmatu vězí až po uši, a tím spíše pak ty, kdo jsou s ním přímo existenčně svázáni, nemám šanci jakkoliv přesvědčit. Protože se tu však vytváří iluze, že zastánci jiných pohledů na tentýž problém, jako třeba Martin Škabraha, jednoduše nedokážou pro svou intelektuální nedostatečnost pochopit, co věda vlastně je, připojuji co nejstručnější a nejsrozumitelnější výklad historie vzniku tradičního institucionálního postavení vědy.

Ze školy všichni víme, že ve středověku byl rozum služkou teologie, a proto i vědecké výzkumy či teorie podléhaly ideologické kontrole. Tato kontrola nebyla snad zničena rozvojem vědy samé, jak by třeba někteří chtěli tvrdit, ale komplexní společenskou krizí pozdně středověké společnosti; ideologickým zpečetěním a ospravedlněním této společnosti se stala právě ta křesťanská teologie (jedno zda tomistická nebo melanchtonovská), která zdůvodňovala i vědeckou cenzuru. Z vlny náboženských válek vyšlo oficiální církevní křesťanství v takovém stavu, že již nebylo schopno hrát roli ideologického svorníku královské moci. Po spletitých experimentech panovníků zahrnujících mj. inspirace byzantské nebo čínské se vznikající absolutistická monarchie stojící zdánlivě neutrálně nad všemi společenskými vrstvami rozhodla do svých služeb kromě byrokracie a stálé armády angažovat také nyní uvolněnou vědu, která ve vizi Francise Bacona měla lidem umožnit, aby se stali pány a vládci přírody. Stejně jako absolutní monarchie, i věda byla ve vztahu ke sporu zprofanovaných náboženských sektářů neutrální, a proto se náramně dobře hodila do struktury historického bloku zahrnujícího údajně ideologicky neutrální modernizaci společnosti ve formě její stále racionálnější byrokratické správy a stále bohatšího průmyslového čerpání přírodních zdrojů. Tacitní konsensus, který byl společnosti vnucen shora státní mocí, byl po období buržoazních revolucí doplněn o vzývání všeobecné emancipace, jíž měly procesy byrokratizace a industrializace údajně sloužit.

Zdánlivě neutrální postavení vědy a ničím neomezovaná svoboda bádání prostě nejsou intelektuálním výdobytkem chytrých vědců, kterému hloupí Škabrahové nerozumějí. Šlo o historicky unikátní řešení prekérní situace evropských společností na počátku novověku, které se opíralo o ideologicky (filozofií dějin zahrnující představu pokroku) impregnovaný předpoklad, že zvyšování naší moci nad přírodou v jakémkoliv směru je vždy univerzálním zájmem všech příslušníků společnosti. Tento původní konsensus však již neexistuje; kdysi neutralizované pole vědy už není interpretováno coby bezpečné území, na němž se nebojuje. Jedni zastánci konkrétních hospodářských zájmů maskovaní za prezidenty bojují proti klimatologii, která hrozí poškodit kšefty ropných společností; jiní mají opět námitky proti podrobným výzkumům působení geneticky modifikovaných potravin, atd. Jednoduše již dnes není pravda, že existuje ničím neomezovaná svoboda bádání; ta nyní existuje jedině v tom smyslu, že si mohu ve svém volném čase, bez grantu, bez výzkumné aparatury a bez přístupu do vědeckých publikací zkoumat, co chci.

Věda, jak již koncem 70. let v klasické studii ukázal Lyotard, se postupně stává nástrojem na výrobu pravdy pro ty, kdo si mohou dovolit zaplatit drahé aparatury. Tak stále častěji probíhá výběr mezi tématy, nad nimiž se má bádat, zcela nezávisle na úvaze o společenských prioritách; zatímco mnohé obory a témata, které souvisely s novověkým "velkým vyprávěním" západních společností o univerzální emancipaci, jsou postupně odřezávány od prostředků, dobře se žije tomu, kdo dokáže uzavírat aliance s kapitálově silnými podniky. Ideologická neutralita vědy je tedy už jen pouhou prázdnou slupkou, vyplněnou případně osobním přesvědčením těch, kdo pod pláštíkem vědy ukrývají naprosto nereflektovanou archaickou filozofii dějin obsahující mj. víru v automatický společenský pokrok zprostředkovaný vědou a průmyslem. To je ovšem v takových oborech jako např. sociologie už přinejmenším padesát let považováno za neudržitelné ideologické haraburdí, s nímž by se kdekdo styděl vystoupit na vědecké konferenci. Pokus o politizaci tématu není násilným vniknutím na dosud bezpečně neutralizovaný apolitický terén vědy, jak nás přesvědčuje Vladimír Wagner, ale naopak snahou zahájit společenskou rozpravu nad tím, zda je skutečně v zájmu celé společnosti, aby o směrech a cílech vědeckého bádání nadále rozhodovaly výhradně bohaté korporace usilující výhradně o obhajobu zájmů vlastních. O to tu jde - o nic víc a o nic míň.

Pokud budou přírodovědci a zastánci biologizujících směrů v rámci "humanities" i nadále odmítat byť i jen připustit, že depolitizace vědy měla své zcela přesné historické souřadnice, a že tacitní společenský konsensus, který za tímto historickým projektem industriální společnosti stál, již neexistuje; pokud budou strkat hlavu do písku rychle se rozkládající mumie vědecké neutrality, do vnitrovědních rozprav o metodě a do plochého prakticismu, zatímco jde o společenskou legitimitu a institucionální postavení vědy, stanou se prostě v době nepříliš vzdálené pasivním objektem boje znepřátelených táborů, které od konce třicetileté války toto potenciální bitevní pole systematicky obcházely. A ve zmíněném politickém boji jako v každém jiném platí, že "Ten, kdo si vždycky až do dnešního dne odnášel vítězství, i ten kráčí v triumfálním pochodu, který vede dnešní vládce přes mrtvoly dnešních poražených. Kořist, jak tomu bylo vždycky zvykem, se veze v triumfu s sebou. Říká se jí kulturní statky." (Walter Benjamin)

                 
Obsah vydání       21. 1. 2010
21. 1. 2010 Obnovení strachu I. Milan  Valach
21. 1. 2010 Náklady na udržení společenství John Michael Greer
21. 1. 2010 Americký prezident může změnit jen rychlost, ne směr Jiří  Drašnar
21. 1. 2010 Jákobův žebřík a soulož s andělem Jan  Stern
20. 1. 2010 Samková: Arcelor Mittal se tuneluje zevnitř Klára Alžběta Samková
20. 1. 2010 Exit strategy a ztráta paměti Štěpán  Kotrba
21. 1. 2010 Ministerské zastrašování Petr  Štengl
21. 1. 2010 Rodiče, za jazykovou výchovu dětí odpovídáte hlavně vy, nikoli jen škola! Milan  Kubr
21. 1. 2010 Co je věda, co může a co naopak nemůže poskytnout Vladimír  Wagner
21. 1. 2010 Nemůžeme prostě obejít otázku, komu a k jakým účelům věda poskytuje prostředky Karel  Dolejší
21. 1. 2010 Bejvávalo... František  Řezáč
21. 1. 2010 Bezděkova komise nás nezachrání Ivo  Bubeník
21. 1. 2010 Podmínky vývojových úspěchů Bohumír  Tichánek
21. 1. 2010 Tak ještě jinak : Skutečně morální lidé se v současném systému státní podpory musí uskrovnit, chtějí-li pečovat o své rodiče Jan  Paul
21. 1. 2010 Odpověď panu Dokoupilovi: propagandu dělám pouze férové volební soutěži Michael  Kroh
21. 1. 2010 Klientelistická politika, neboli Dárky s nevítaným vedlejším účinkem Uwe  Ladwig
21. 1. 2010 Nesmrtelný Egon Bondy Marie  Haisová
21. 1. 2010 Poněkud neobvyklá strategie sportovních svazů Jiří  Baťa
21. 1. 2010 O čem je vlastně řeč? Pavel  Urban
21. 1. 2010 O prototypech pravicovosti Pavel  Urban
21. 1. 2010 Silná slova bez důkazů
21. 1. 2010 Zpětnovazební oprátky aneb špatně nastavená pravidla Milan  Dubský
20. 1. 2010 Strana zelených: Neomezujte pražskou veřejnou dopravu, šetřete na správném místě!
20. 1. 2010 Sexuální "pánské jízdy" Britů do Prahy: Svatouškovství manipulujícího zpravodajství Karel  Dolejší
20. 1. 2010 Google v Číně: 'Business as usual'
20. 1. 2010 Stiglitz: Spojené státy žijí v "náhražkovém kapitalismu"
20. 1. 2010 Mít dítě či být otcem? Marie  Haisová
20. 1. 2010 Nejsme jako Turci Petr  Schnur
19. 1. 2010 Obama: Rok vlády a skutečné změny Miroslav  Polreich
20. 1. 2010 Důvěřuj, ale neďáky prověřuj! Josef  Švéda
9. 1. 2010 Hospodaření OSBL za prosinec 2009

Vědecký výzkum, Akademie věd a společnost RSS 2.0      Historie >
21. 1. 2010 Nemůžeme prostě obejít otázku, komu a k jakým účelům věda poskytuje prostředky Karel  Dolejší
18. 1. 2010 Znovu věda a politika Hynek  Bíla
18. 1. 2010 O politickom aspekte vedy František  Cudziš
15. 1. 2010 Tato fakulta bude... Karel  Dolejší
7. 1. 2010 Opisujeme -- a co má být? Petr  Bakalář
2. 1. 2010 Země, která není pro intelektuály Karel  Dolejší
31. 12. 2009 Vážené a milé ženy v domácnosti... Karel  Dolejší
29. 12. 2009 Přelud konsenzu a idiocie užitečnosti Martin  Škabraha
29. 12. 2009 Šusterovo pravidlo Jan  Keller
29. 12. 2009 Plebs a intelektuálové Milan  Valach
29. 12. 2009 Vláda práva a svobody má zajišťovat občanům takové prostředí, v němž mohou rozvíjet své schopnosti Boris  Cvek
29. 12. 2009 Teoretická demokracie praktického mocnářství, aneb "gesunder Sinn" Karel  Dolejší
28. 12. 2009 Liberalismus a státní dotace společenských věd Matěj  Šuster
18. 12. 2009 Společenská hygiena a smysl humanitních věd Jan  Matonoha
16. 12. 2009 Něco o ozónových dírách Leopold  Kyslinger