21. 1. 2010
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
21. 1. 2010

Náklady na udržení společenství

John Michael Greer

Společenství potřebuje pravidelné vstupy v podobě času a úsilí svých členů, jinak se zhroutí do masové společnosti izolovaných jedinců - zhruba řečeno do toho, v čem žijeme. Společenství potřebuje také jemnější vstupy: Smysl pro odpovědnost, pro sdílený cíl, emoční vazbu a důvěru (trust). Abychom se těšili z výhod života ve společenství, je nezbytné obětovat určitou část autonomie, kterou si tolik dnešních Američanů tak žárlivě střeží.

KD│ Věc, kterou hodlám tentokrát probrat, je poněkud složitější, a věřím, že mí čtenáři budou mít trpělivost pročíst se zdánlivě nesouvisející příhodou, která k ní vede. Před pár lety jsem zkoumal fenomén UFO a napsal o něm knihu. Byl to zajímavý projekt, v neposlední řadě proto, že zkratka "UFO" takřka úplně ztratila svůj původní význam - tedy cosi viděného na obloze, co svědkové nebyli s to identifikovat - a stala se podivným atraktorem exotických přesvědčení, v nichž se moderní mýtus nekonečného pokroku slučuje s archaickými náboženskými vizemi bytostného zla a apokalyptické obnovy.

V pozadí mýtu jsem však zaznamenal zajímavý fakt, že "mimozemská kosmická loď" měla v každé dekádě dost společného s tajnými leteckými projekty, které v dané době zrovna testovala americká armáda. Od kulatých stříbrných tvarů konce 40. let, kdy poslední výkřik strategického průzkumu představovaly balóny ve velkých výškách, až po černé trojúhelníky počátku let 80., kdy byly letouny stealth nové a přísně utajované, jsou paralely dobře patrné, stejně jako zapojení americké armády do vyvolávání rozruchu kolem UFO. I když za objevením ufologické mytologie stála celá řada faktorů, zdá se dost jasné, že tato mytologie bylo opakovaně použita ke strategickému klamání toho druhu, jaké Spojenci použili k obalamucení Němců před invazí do Francie, a poskytla krytí tajným leteckým projektům v USA i kdekoliv jinde, nemluvě o mnoha méně exotických situacích, kdy bylo nepříjemné hovořit o tom, kdo vlastně letěl v cizím vzdušným prostorem.

Co mě při zpětném pohledu na projektu nejvíce zaujalo byla reakce, s níž se setkal. Skončil jsem ve velmi známé rozhlasové talk show věnované paranormálním jevům. Hostitel mi kladl obvyklé otázky a mimo jiné se zeptal i na to, co mě na tématu nejvíce fascinuje, a tak jsem načrtl výše zmíněnou hypotézu.

Okamžitě změnil téma hovoru.

Zaujalo mě to, a jakmile to konverzace dovolila, k tématu jsem se vrátil. Hostitel téma znova změnil, a to tak rychle, že musel jistě na rozhlasových vlnách zanechat smykové stopy. Vrátil jsem se tedy k věci znovu, a stalo se totéž. Proběhla komerční přestávka a po ní hostitel najednou toužil hovořit o mých dalších knihách; dělal jsem si z něj legraci, hovořil o dalších titulech, přivedl hovor zpět k UFO a znovu nastínil mou hypotézu. Znova změnil téma. Když došlo na další přestávku, můj vstup skončil o půl hodiny dříve, a hostitel vyzval posluchače, aby s ním prostřednictvím telefonu sdíleli své paranormální zkušenosti. Není asi nutné říkat, že už mě pak nikdy nepozvali.

Tato zkušenost byla pro recepci knihy společenstvím ufologů typická a poskytla mi o tomto společenství cenné poučení, které zní, že významná část lidí, kteří trvají na víře v mimozemské kosmické lodě na pozemském nebi, ve skutečnosti na nic takového nevěří. Slyšel jsem o některých lidech věřících v UFO, kteří své přesvědčení o návštěvách mimozemšťanů bránili duchaplně. S nimi spor nevedu, i když s jejich přesvědčením nesouhlasím; ale mnohem častěji jsem se setkal s reakcí připomínající typického liberálního klerika, který už v žádného boha nevěří, ale pokud se někdo otevřeně přihlásí k atheismu, je mu to nepříjemné, šoupá nohama a dívá se z okna.

Účelem zmíněného příběhu není omílat téma, zda UFO jsou či nejsou mimozemskými vesmírnými koráby. Jde o to předložit příklad zvláštního druhu špatné víry, jak tomu říkali existencialisté - víry, která skrz naskrz prostupuje diskuse o předmětu, o němž hodlám pojednat.

Co kdybych, milý čtenáři, navrhl občanskou strategii prosazení konstruktivní sociální změny ve Spojených státech, která v minulosti fungovala - ne jednou, ale opakovaně? Strategii, která vychází od obyčejných lidí (grassroot), k rozběhnutí nepotřebuje téměř žádné peníze ani mediální pokrytí, a využívá sociální technologii, která je po ruce (off-the-shelf social technology)? Strategii, která také ukázala, že vedlejším produktem je budování společenství velkého rozsahu? Půjdete po tom jako pes po stopě, abyste to co nejdříve rozjeli? Proveďme experiment.

Ohlédněme se zpět do amerických dějin od koloniálních dob až do současnosti a objevíme, že důsledně úspěšnou strategií občanů, kteří usilují o změnu směru své společnosti, je zorganizovat se. Když Alexis de Tocqueville nedlouho po revoluci psal Demokracii v Americe, jedna z věcí, kterou v nové republice považoval za nejpozoruhodnější, byl fakt, že běžní občané, kteří si přáli svou společnost změnit, tak činili organizováním v rámci různých společenství, lóží, hnutí, politických stran nebo jiných občanských skupin, na které si vzpomenete. Totéž platilo až dosud; podívejte se na jakoukoliv změnu v životě Ameriky a najdete za ní organizovanou skupinu občanů.

Dnes je populární tvrdit, že takové organizace patrně nemohou získat vliv potřebný k překonání vlivu například velkých korporací. Dějiny ale ukazují opak. Například v roce 1880 byla moc korporací ve Spojených státech ještě méně omezena než dnes, a železniční společnosti patřily k těm nejbohatším a nejsilnějším. Farmářská organizace The Grange se přesto rozhodla pro nepravděpodobný cíl rozbití železničního monopolu, který rodiny farmářů zbídačoval tím, že uměle udržoval vysoké náklady na dopravu zemědělské produkce na městské trhy. Krátce, jak to dopadlo? The Grange dosáhla naprostého vítězství a železniční korporace ztratily status monopolu.

Klíč k pochopení moci občanských organizací spočívá v tom, že reprezentativní demokracie nereaguje na vůli jednotlivce; reaguje však na tlak vyvíjený skupinami. Ti kdo se organizují, aby na systém vyvinuli tlak, obecně získávají alespoň část toho, oč usilovali, a čím je tlak delší a tvrdší, tím větší je i zisk. Ti kdo se neorganizují se stávají pro politický proces irelevantními.

Velmi dobře to víš, milý čtenáři. Pravděpodobně si stěžuješ na vliv nátlakových skupin ve Washingtonu, nebo v Kongresu svého státu, nebo na radnici, či kdekoliv jinde. Možná dokonce jednu nebo dvě takové skupiny podporuješ příležitostnými dary. Je tedy zcela samozřejmé položit otázku, proč dnešní příval hlasitých vyjádření nespokojenosti se statem quo nevyústil v další kolo občanského organizování zezdola, jak tomu bylo v jiných dobách u abolicionistů (kteří usilovali o zrušení otroctví - KD), Grange, progresivistů (politický směr prosazující na přelomu 19. a 20. století alternativu ke konzervativismu, víceméně se uzavřel Rooseveltovým programem Nového údělu - KD), sufražetek, hnutí za občanská práva a mnoha dalších, aby došlo k ovlivnění politického procesu proměnou lidové nespokojenosti ve faktor změny. Pokud být slyšen v americké politice znamená disponovat nátlakovou skupinou, proč nezorganizovat skupinu, která by umožnila zaznít hlasu těch, kdo se domnívají, že žádný hlas nemají? Proč místo remcání o chybějící třetí straně takovou stranu nezaložit, spíše než čekat na nějaký politický ekvivalent Wal-Martu, kde bychom ji našli v plastovém obalu vystavenou na regálu?

Nejde o pouhé rétorické otázky. Velká část toho, co je na nynějším americkém politickém systému špatného, je výsledkem vakua v centru systému - obrovského prázdného prostoru, v němž dříve působil organizovaný tlak veřejnosti. Pomyslete například na to, jak dříve ve Spojených státech fungovaly politické strany. Základní jednotkou bylo místní shromáždění, kde se mohli sejít sousedé, probrat témata a kandidáty, zorganizovat propagaci a aktivity vyzývající voliče k účasti v nastávajících volbách. Každý okrsek volil zástupce na okresní konference, kde se proces opakoval, a kaskádovitě pokračoval až ke státnímu a národnímu sjezdu. Posledně jmenované akce se ještě nestaly zbytečnými mediálními spektákly, v jaké se změnily později; šlo o pracovní setkání, na nichž probíhal finální výběr z kandidátů a návrhů vyrostlých ze základní úrovně na kandidátku a do programu, jež strana v den voleb nabídne voličům.

Dnes místní shromáždění mizí a okresní i státní konference jsou jen o trochu víc než cvičení; politické iniciativy a kandidáti nejsou vybíráni na sousedských shromážděních v obývácích, ale vzcházejí z mediálních kampaní navržených marketingovými firmami a ze strategických porad dobře placených stranických funkcionářů. Ale tento stav nezpůsobilo nějaké spiknutí korporátních nohsledů; většina Američanů prostě vystoupila ze stranického systému a vzniklou prázdnotu zaplnili profesionálové.

Je zajímavé spekulovat o tom, proč k tomu došlo. Mám podezření, že řada mých čtenářů četla široce diskutovanou knihu Roberta Putnama Bowling Alone (2000), která mapuje kolaps sociálních sítí a institucí napříč americkou společností. Zhroucení starého stranického systému vyrůstajícího zezdola je prostě jen jedním z příkladů Putnamem zdokumentovaného trendu. Putnamova kniha vyvolala velkou diskusi, část z ní se odehrála uvnitř komunity ropného zlomu, ale tato diskuse se takřka úplně zaměřila na výhody, které by bylo možno znovuobnovením společenství získat, přičemž z nich vypadl faktor klíčové důležitosti: Totiž náklady.

Tím nemyslím peníze. Společenství potřebuje pravidelné vstupy v podobě času a úsilí svých členů, jinak se zhroutí do masové společnosti izolovaných jedinců - zhruba řečeno do toho, v čem žijeme. Společenství potřebuje také jemnější vstupy: Smysl pro odpovědnost, pro sdílený cíl, emoční vazbu a důvěru (trust). Abychom se těšili z výhod života ve společenství, je nezbytné obětovat určitou část autonomie, kterou si tolik dnešních Američanů tak žárlivě střeží. Totéž platí o složkách společenství, které jsme již probrali - například o politických stranách, občanských organizacích, nebo jakémkoliv jiném rámci kolektivní akce, který je nečím více než jen místem, kde se lidé shromažďují a účastní, pokud jim to vyhovuje.

Znám mnoho lidí z aktivistických kruhů, kteří ohnivými slovy hovoří o společenství; většina z nich však není členem ani jedné komunitní organizace. Vím také o mnoha lidech, kteří se snažili rozjet komunitní projekty; většina těchto projektů ztroskotala na fatálním nedostatku lidí ochotných věnovat čas, úsilí a emocionální energii, které by vyžadovalo přežití projektu. Ztroskotala většina, ale ne všichni; někteří z těch, kdo věří ve společenství, ve snahách vybudovat a udržet je sehráli aktivní roli; některým projektům se podařilo najít obecenstvo a vybudovat společenství, nebo alespoň k němu položit základy. Jeden z důvodů, proč nezatracuji hnutí Transition Towns, ačkoliv mám vážné pochybnosti o některých jeho stránkách, spočívá v tom, že mnoho lidí, kteří se v něm angažují, je mu smysluplným způsobem zavázáno, a hnutí samo na některých místech dokázalo vytvořit kritické množství oddanosti a energie.

Myslím, že je důležité zhodnotit pokusy o obnovu společenství, které právě probíhají nebo proběhly v nedávné minulosti, a to jak úspěšné, tak ty, jež selhaly, a snažit se pochopit faktory, které posouvají rovnováhu na jednu či druhou stranu. Klíčovou důležitost má také uznání faktu, že existuje rozdíl mezi fantastickými představami společenství, které poskytuje veškeré výhody zcela bez nákladů, a skutečným společenstvím, v němž každá výhoda musí být zaplacena odpovídajícím závazkem. Mám podezření, že obvyklé nadšení některých aktivistů hnutí ropného zlomu pro záchranné komunity (lifeboat communities), jež jde ruku v ruce s naprostým nedostatkem nadšení pro skutečná společenství nebo skutečné lidi žijící právě teď, je prostě jedním ze způsobů, jak se vyhnout změně.

Proto jsem se tento týden nesnažil prosazovat, řekněme, založení Občanských odborů, které by obyčejným lidem poskytly vlivové skupiny k působení na místní, státní a národní vládu, tak jako to dělalo tolik úspěšných občanských vlivových skupin v minulosti. Myslím, že by to byla excelentní myšlenka, jenže pokud by lidé byli ochotni do takové organizace investovat čas, energii a oddannost, už bychom takovou organizaci měli.

Problém, jemuž nyní čelíme, je v tom, že nepříjemné pohledy, šoupání nohama a abstraktní pohledy z okna už nepředstavují adekvátní odpovědi na situaci, která se rapidním tempem vymyká kontrole. Náklady na udržení společenství možná nejsou tím, co by většina z nás byla ochotna platit - ale ve světě, který kolem nás vzniká, by alternativa pro velkou většinu z nás byla mnohem horší. Mám v plánu o tom pojednat příště.

Celý článek v angličtině: ZDE

                 
Obsah vydání       21. 1. 2010
21. 1. 2010 Obnovení strachu I. Milan  Valach
21. 1. 2010 Náklady na udržení společenství John Michael Greer
21. 1. 2010 Americký prezident může změnit jen rychlost, ne směr Jiří  Drašnar
21. 1. 2010 Jákobův žebřík a soulož s andělem Jan  Stern
20. 1. 2010 Samková: Arcelor Mittal se tuneluje zevnitř Klára Alžběta Samková
20. 1. 2010 Exit strategy a ztráta paměti Štěpán  Kotrba
21. 1. 2010 Ministerské zastrašování Petr  Štengl
21. 1. 2010 Rodiče, za jazykovou výchovu dětí odpovídáte hlavně vy, nikoli jen škola! Milan  Kubr
21. 1. 2010 Co je věda, co může a co naopak nemůže poskytnout Vladimír  Wagner
21. 1. 2010 Nemůžeme prostě obejít otázku, komu a k jakým účelům věda poskytuje prostředky Karel  Dolejší
21. 1. 2010 Bejvávalo... František  Řezáč
21. 1. 2010 Bezděkova komise nás nezachrání Ivo  Bubeník
21. 1. 2010 Podmínky vývojových úspěchů Bohumír  Tichánek
21. 1. 2010 Tak ještě jinak : Skutečně morální lidé se v současném systému státní podpory musí uskrovnit, chtějí-li pečovat o své rodiče Jan  Paul
21. 1. 2010 Odpověď panu Dokoupilovi: propagandu dělám pouze férové volební soutěži Michael  Kroh
21. 1. 2010 Klientelistická politika, neboli Dárky s nevítaným vedlejším účinkem Uwe  Ladwig
21. 1. 2010 Nesmrtelný Egon Bondy Marie  Haisová
21. 1. 2010 Poněkud neobvyklá strategie sportovních svazů Jiří  Baťa
21. 1. 2010 O čem je vlastně řeč? Pavel  Urban
21. 1. 2010 O prototypech pravicovosti Pavel  Urban
21. 1. 2010 Silná slova bez důkazů
21. 1. 2010 Zpětnovazební oprátky aneb špatně nastavená pravidla Milan  Dubský
20. 1. 2010 Strana zelených: Neomezujte pražskou veřejnou dopravu, šetřete na správném místě!
20. 1. 2010 Sexuální "pánské jízdy" Britů do Prahy: Svatouškovství manipulujícího zpravodajství Karel  Dolejší
20. 1. 2010 Google v Číně: 'Business as usual'
20. 1. 2010 Stiglitz: Spojené státy žijí v "náhražkovém kapitalismu"
20. 1. 2010 Mít dítě či být otcem? Marie  Haisová
20. 1. 2010 Nejsme jako Turci Petr  Schnur
19. 1. 2010 Obama: Rok vlády a skutečné změny Miroslav  Polreich
20. 1. 2010 Důvěřuj, ale neďáky prověřuj! Josef  Švéda
9. 1. 2010 Hospodaření OSBL za prosinec 2009

Ropa - Peak oil a energetická bezpečnost RSS 2.0      Historie >
21. 1. 2010 Náklady na udržení společenství John Michael Greer
11. 1. 2010 Ochočení korporací John Michael Greer
7. 1. 2010 Nestoudné návrhy John Michael Greer
6. 1. 2010 Evropské vlády plánují miliardové investice do obnovitelné energetiky   
5. 1. 2010 Naděje, beznaděj a důvěra   
4. 1. 2010 Budoucnost jaderné energetiky: Renesance nebo útlum? Jindřich  Kalous
28. 12. 2009 Zemní plyn a energetická bezpečnost Jaroslav  Ungerman
28. 12. 2009 Politická ekologie kolapsu, část třetí: John Michael Greer
23. 12. 2009 Technika nás zachrání... nebo ne?   
23. 12. 2009 Elektřina vyráběná v domácnostech, personalizovaná spotřeba   
21. 12. 2009 Fermentační alchymie aneb Návod k ochočení mikrobů Karel  Dolejší
21. 12. 2009 Politická ekologie kolapsu John Michael Greer
19. 12. 2009 Planeta Země, s.r.o. Karel  Dolejší
18. 12. 2009 Termodynamické zákony nezmění ani množivé reaktory Jindřich  Kalous
18. 12. 2009 Pascalova sázka aneb Apokalypsa možná začíná zítra v 6:30 Jiří  Drašnar

Hypoteční, finanční ... ekonomická krize RSS 2.0      Historie >
21. 1. 2010 Náklady na udržení společenství John Michael Greer
20. 1. 2010 Stiglitz: Spojené státy žijí v "náhražkovém kapitalismu"   
15. 1. 2010 Tvořivost v době krize, neboli o riziku a růstu počtu podniků Uwe  Ladwig
13. 1. 2010 Lehký survivalismus   
12. 1. 2010 Tak kde to praskne? Karel  Dolejší
11. 1. 2010 Většina nechce víc čistého z hrubého, neboli O taktickém jednání politiků v době ekonomických nezbytností Uwe  Ladwig
11. 1. 2010 Ochočení korporací John Michael Greer
8. 1. 2010 O třech odpovědnostech Milan  Dubský
8. 1. 2010 Státními penězi zachráněné investiční banky vyplatí svým zaměstnancům prémie ve výši 65 miliard dolarů   
8. 1. 2010 O vlastní odpovědnosti a vydírání státu, neboli Proč by měli Islanďané platit za chamtivost neprozíravých střádalů Uwe  Ladwig
7. 1. 2010 Nestoudné návrhy John Michael Greer
7. 1. 2010 O dosažení předkrizového stavu, neboli Co bude z té už hrozící úvěrové bubliny? Uwe  Ladwig
30. 12. 2009 Čína versus svět   
18. 12. 2009 O závažné a zásadní změně pracovních podmínek, neboli Měl by stát převzít mzdové náklady soukromníků? Uwe  Ladwig
18. 12. 2009 Světlo na konci tunelu… Ladislav  Žák