Daniel Veselý o Haiti:

Silná slova bez důkazů

21. 1. 2010

Tak www.thirdworldtraveler.com a www.cubanow.net pánů M.Zapezauera a S.Laramího mají pro výzkum oblasti Karibiku přesně stejnou relevanci, jako druhdy Froňkův Špígl pro popis politických dějů v ČSFR a ČR v 1. pol. 90. let minulého století, míní Jan Kurfürst.

Zcela opomíjeny jsou práce doktorů Nálevky, Opatrného, a druhdy nestora české iberoamerikanistiky, prof. dr. Josefa Polišenského, DrSc. Obrys dějin politiky Juana Bosche, člověka trávícího desetiletí v exilu, bychom museli začít sdělením, že nikdy nebyl lékař, ale povídkář, politik a publicista. Za svých 90 let života stvořil 2 novely, 6 povídek a 41 esejí, založil několk politických stran a napsal desítky politických programů.(www.juanbosch.org/biografia.php).

Přirozeně, jeho vlastí byla Dominikánská republika, jeho působišti však Madrid a Havana. Za prezidentství Zaldivar-Batistova ve 40. letech se stal otcem PRDu, neboli Dominikánské revoluční strany.

Hlásil z havanské stanice CMQ, organizoval nákup a uskladňování zbraní na Kubě, a přátelil se jak se Zaldivar-Batistou, tak i několikanásobným prezidentem Grau San Martínem, kterému vydával lokální noviny a senátorem, ministrem a prezidentem Kuby Pio Soccarasem.

Revoluční strana, kterou vedl,měla ke konci války 600.000 $, vlivné přátele (venezuelského prezidenta Romula Betancourta) a i zainteresovaný haitský prezident Elie Lescat věnoval Boschovi 25.000$ na úspěch protitrujillovské akce. Výsadek Dominikánců se soustředil v roce 1947 na kubánské Cayo Confite (5.000 osob).

Nepodařilo se však odplout do 30.6.47, a Grau San Martin byl nucen zbraně na kubánské námořní základně rekvírovat, a dobrovolníky určené k invazi na ostrov Hispaniola rozehnat. Juan Bosch odešel do Venezuely, a na Hispaniolu se vrátil až po smrti diktátora Trujilla v r. 1961.

To už ovšem byl na Kubě u moci jeho přítel Fidel Castro, který svrhl jeho bývalého přítele, Rubena Zaldívara.(od roku 1939 Fulgencio Batista). Zaldívar byl mulat s kvakerskou výchovou, zvyklý na těžkou práci v cukrovarech. Vstoupil do armády a avansoval.

V roce 1933 vedl revoluci seržantů (obdoba dřívější brazilské revoluce poručíků), podpořil Grau San Martina a stal se velitelem armády (hodnost: plukovník). V roce 1940 kandidoval na úřad prezidenta, a byl zvolen. V zemi byla zavedena osmihodinová pracovní doba, sociální reformy a pracovní zákonodárství.

Partido Social Popular, jinak též "stará" KS Kuby s Anibalem Escalantem a Blas Rocou působila legálně, měla 8 členů v Kongresu a Zaldivar-Batista jmenoval komunistu ministrem vlády. "Prezidentské volby v červenci 1940 vyhrál Batista, vystupující v předvolební kampani s ostrou kritikou pravicových skupin v kubánském politické životě" napsal Polišenský, aby dále bilancoval"

Batista získal důležitý předstih velmi obratnou demagogií (v r. 1952-pozn. J.K.), neustálým zdůrazňováním korupce a neschopnosti vlády Pia Socarráse a vyzdvihováním svého prezidentského úřadu v letech 1940-1944, kdy se Kuba účastnila boje proti fašismu a PROŽÍVALA OBDOBÍ DEMOKRATICKÉHO ROZVOJE" (Polišenský, J. a kol.: Dějiny Latinské Ameriky. Praha 1979, s. 527 a 594) Zaldivar-Batista původně ukončil mandát prezidenta a odjel do USA, ale v roce 1948 byl in absentia zvolen členem kubánského Kongresu. Vrátil se už "jiný člověk", pro něhož přátelství s Meyerem Lanskym bylo více, než úřad prezidenta, a pozornost jednoho milionu dolarů za každou licenci na kasino-normou.

Posledním zůstává dr. Ernesto Guevara de la Serna, o kterém autor mínil, že "byl mizerný lékař". Rodák z argentinského Rosaria (nar. 1928) studoval lékařskou fakultu v Buenos Aires, a v 1.ročníku pracoval jako laborant v městské nemocnici. Ve 2., sám alergik, začal pracovat jako volontér v Ústavu pro výzkum alergií, pod vedením dr. Salvadora Pissaniho. Z jeho popudu píše práci o prahu citlivosti morčat při injekční aplikaci pylu pomerančovníku, a o prázdninách volí s přítelem cesty motocyklem po Latinské Americe, kde oba navštíví leprosaria San Pedro, Cerritos, Diamante, General Rodriguez..

Guevara de la Serna se ještě rychle specializuje na pediatrii, a 1.6.1953 promuje. O tři týdny později, konkrétně 24.6.1953 mu Argentinská lékařská komora (Matrícula Profesional Médico) vydává "Carnet profesional de identificación como médico" Průkaz profesní identifikace lékaře, č. 14.703. Vzápětí odjíždí na sever, do Guatemaly. Nejen kvůli politice, ale také proto, že prezidentem je stále ještě dr. Arivalo, bývalý profesor pedagogiky na Univerzitě ve městě Tucumán v jeho rodné Argentině. S prací pro mladého Argentince problém tedy nebyl.

Rok pracuje v Centro Médico de Maestros v Guatemala La Nueva, v Hospital Francés a v Centro de Investigaciones Alergicas del Instituto de Cardiología u prof. Maria Salazara Malléna. Píše o antigenech při kožních reakcích, publikuje v Revista Iberoamericana de Alergología a teprve při chaosu po pádu J. Arbenze uvažuje jako cizinec o odchodu z Guatemaly. Překročí hranici do Mexika, kde ho čeká jiný osud. Nemohu osvědčit (bez důkazů) že dr. Guevara de la Serna je "homicida", jak tvrdí D.V.

Možná, že silná slova bez důkazů jsou naopak jevy, vlastní tomu, kdo je "asesino del bueno periodismo", vrahem dobré žurnalistiky.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 21.1. 2010