Putin odhaluje mýtus o tom, že je Rakousko obětí

20. 9. 2023

Nikdo ze sebe nedělá oběť tak jako Rakousko.

Během uplynulého století se tato středoevropská země prezentovala okolnímu světu jako nevinný přihlížející na ostrově Gemütlichkeit, který dělá, co může, aby přežil ve zrádném globálním prostředí.

"Rakousko bylo vždy apolitické," tvrdí pan Karl, archetypální rakouský oportunista, kterého v roce 1961 přivedl k životu Helmut Qualtinger, největší satirik v zemi. "Nikdy jsme nebyli političtí lidé."

Když pan Karl vzpomínal na rakouskou kolaboraci s nacisty, byl pan Karl, statný skladník, který mluví dělnickým vídeňským dialektem, plný sebelítosti: "Dali jsme dohromady trochu peněz – museli jsme si vydělat na živobytí... Jak jsme bojovali o přežití!"

Ruská válka proti Ukrajině nabízí hořkou připomínku, že Rakousko zůstává zemí pana Karla, který to hraje na všechny strany, vyznává oddanost západním ideálům, i když tiše hledá způsoby, jak nadále těžit z přátelských vztahů země s Moskvou.

Nejkřiklavějším příkladem tohoto pokrytectví je pokračující závislost Rakouska na ruském zemním plynu, který představuje asi 55 % celkové spotřeby země. Ačkoli je to pokles z 80 % na začátku roku 2022, Rakousko, na rozdíl od většiny ostatních zemí EU, zůstává závislé na Rusku.

(Česká republika dováží z Ruska až 65 % své spotřeby ropy, což je více než před ruskou invazí na Ukrajinu - pozn. BL.)

Konfrontujte rakouského vládního úředníka s touto skutečností a setkáte se s dlouhým fňukáním nad tím, jak se země, jedna z nejbohatších na světě, snaží vyrovnat s ekonomickým bočním větrem vyvolaným válkou. Bude následovat litanie příkladů toho, jak se řada dalších zemí EU provinila mnohem nehoráznějším chováním vůči Moskvě.

Nevyřčený, i když nevyhnutelný závěr: Skutečnou obětí je zde Rakousko.

Mýtus rakouské oběti byl dlouho leitmotivem žlučovitých bulvárních plátků, které čtenářům pravidelně pomáhají objevit všechny způsoby, jimiž je okolní svět, zejména Brusel a Washington, podráží.

Externí dohled

Začátkem tohoto měsíce se zástupce EU v Rakousku Martin Selmayr ocitl v hledáčku bulváru – a vlády – za to, že vyslovil nepohodlnou pravdu, že miliony, které Vídeň každý měsíc platí Rusku za plyn, se rovnají "krvavým penězům".

"Chová se jako důstojník koloniální armády," zuřil Andreas Mölzer, pravicový komentátor rakouského bulvárního deníku Kronen Zeitung, a s potěšením poznamenal, že oba Selmayrovi dědové byli za války německými generály.

"Eurokraté mají takový postoj, že mohou Rakušanům říkat, co mají dělat," uzavřel Mölzer.

Pokud však historie Rakouska od rozpadu habsburské říše v roce 1918 něco ukázala, pak to, že země potřebuje vnější dohled. Ponechána svému osudu, uvolní nejhorší instinkty Rakušanů.

Člověk se nemusí dívat dál než do roku 1938, aby pochopil důsledky. O další příklady však není nouze: Nadšená podpora voličů bývalému generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů Kurtu Waldheimovi jako prezidentovi v roce 1986, navzdory věrohodným důkazům, že lhal o své válečné službě jako zpravodajský důstojník pro nacisty; otálení státu s placením reparací otrockým dělníkům využívaným rakouskými společnostmi během války; odpor proti navrácení cenných uměleckých děl ukradených Židům nacisty jejich právoplatným majitelům.

Ne že by se Rakušané učili ze svých chyb. Dodnes Rakušané jen zřídka dbají na lepší stránky své povahy, pokud je k tomu nenutí vnější svět, ať už tím, že je zahanbí do podřízenosti, nebo hrubou silou.

To znamená, že Západ nese téměř stejnou vinu za morální nedostatky Rakouska, jako Rakušané sami.

Magnu chartu rakouského kultu oběti lze nalézt v takzvaných Moskevských deklaracích z roku 1943, v nichž spojenecké mocnosti prohlásily zemi za "první svobodnou zemi, která padla za oběť hitlerovské agresi". Ačkoli text také zdůrazňuje, že Rakousko nese odpovědnost – "které se nemůže vyhnout" – za kolaboraci s nacisty, Rakušané se po válce chytili nálepky "oběť" a neohlíželi se zpět.

V následujících desetiletích se země spoléhala na své ohromující přírodní krásy a vybledlý imperiální šarm, aby přeměnila svůj mezinárodní obraz na alpské Shangri-La, sněhovou kouli plnou vzpínajících se lipicánů a veselých lidí, kteří si užívali vídeňského řízku a Sacherova dortu.

Pohodlná výmluva

Klíčovým prvkem této křiklavé fantazie byla neutralita země, kterou jí v roce 1955 vnutil Sovětský svaz jako podmínku pro ukončení poválečné spojenecké okupace Rakouska. V té době Rakušané považovali neutralitu za nutné zlo směřující k opětovnému získání plné suverenity.

V průběhu studené války však neutralita nabyla téměř náboženské kvality. V lidové představivosti to byla neutralita spojená s obratným přístupem Rakušanů k sovětským vůdcům, co zemi umožnilo uniknout osudu svých sousedů z Varšavské smlouvy (a zároveň obchodovat s východním blokem).

Dnes je rakouská neutralita jen o málo víc než pohodlná výmluva, jak se vyhnout odpovědnosti.

Rakouská středopravicová vláda trvá na tom, že pokud jde o Ukrajinu, je neutrální pouze z hlediska vojenské akce, nikoli z hlediska politického principu. Jinými slovy, nebude posílat zbraně do Kyjiva, ale podporuje sankce EU a umožňuje, aby zásilky zbraní určené pro Ukrajinu procházely přes rakouské území.

Současně mnoho rakouských společností pokračuje v obchodování s Ruskem, za což doma čelí jen malé kritice.

V rakouské populaci jako celku zanechala desetiletí fetišizace neutrality mnoho lidí přesvědčených, že je jejich přirozeným právem nestranit. Většina z nich blaženě netuší o klauzuli EU ohledně vzájemné obrany, podle níž se členské státy dohodly, že si v případě "ozbrojené agrese" vzájemně přijdou na pomoc.

Tato mentalita vysvětluje, proč se rakouské politické strany – s pozoruhodnou výjimkou liberálního Neos – odmítají dotknout neutrality země a jejích bezpečnostních důsledků, nebo o ní dokonce jen diskutovat.

V březnu, právě když ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj zahájil projev prostřednictvím videa k rakouskému parlamentu, poslanci Svobodné strany umístili na své stoly transparenty s nápisy "Neutralita" a "Mír", než unisono vstali a opustili jednací sál.

Krajní pravice nebyla jediná, kdo se Zelenským nesouhlasil. Více než polovina sociálně demokratických poslanců také bojkotovala akci, aby se vyhnula rozrušení Ruska.

Geografické štěstí

Andreas Babler, který se v červnu ujal vedení sociálních demokratů, má dlouhou historii odporu nejen proti NATO, ale i proti rakouské účasti v jakýchkoli obranných iniciativách EU.

V roce 2020 charakterizoval EU jako "nejagresivnější vojenskou alianci, která kdy existovala" a dodal, že "je horší než NATO".

Je to mimořádné tvrzení, vzhledem k tomu, že NATO je jediná věc, která během studené války zabránila Sovětskému svazu spolknout Rakousko. Obranná aliance zůstává základním pilířem bezpečnosti země z jednoduchého důvodu: Jediným sousedem Rakouska, který není členem NATO, je Švýcarsko.

Neutralita Rakouska a geografické štěstí vedly k tomu, že za obranu neutrácelo téměř nic. Například v loňském roce výdaje klesly na pouhých 0,8 % HDP z 0,9 %, což je řadí na dno tabulky EU spolu s Lucemburskem, Irskem a Maltou.

Před několika lety ministr obrany dokonce navrhl úplné zrušení "národní obrany", aby se armáda mohla soustředit na výzvy, jako je pomoc při přírodních katastrofách a boj proti kybernetickým hrozbám. Tato myšlenka byla nakonec zamítnuta, ale to, že byla vůbec navržena - osobou, která dohlíží na armádu - ilustruje, jak vážně bere Rakousko své bezpečnostní potřeby.

Během uplynulého roku se vláda zavázala zvýšit výdaje na obranu, ale tyto plány jsou stále hluboko pod tím, co by země byla povinna zaplatit, pokud by byla v NATO.

Jednoduše řečeno, Rakousko parazituje na svých sousedech a Spojených státech a bude v tom pokračovat, dokud nebude pod tlakem, aby změnilo kurz.

Konfrontace s realitou

Proto potřebuje více přímých řečí od lidí, jako je Selmayr, ne méně.

Několik týdnů před svými poznámkami o "krvavých penězích" diplomat řekl vídeňským novinám, že "evropská armáda je NATO," a poznamenal, že vstup Švédska a Finska do aliance by zanechal mimo stan pouze Rakousko a několik malých ostrovních států.

Konfrontace s realitou zmařila naději Rakouska, že by se mohlo vyhnout placení svého podílu na obranu EU tím, že počká, až Brusel vytvoří své vlastní síly.

Přesto rétorika sama o sobě Rakousko nepřesvědčí, aby změnilo kurz. Téměř 80 % Rakušanů podporuje neutralitu, protože je to tak pohodlné. EU a USA to musí znepříjemnit.

V současné době většina Rakušanů vidí pouze výhody neutrality; a to jen proto, že Západ odmítl na zemi uvalit jakékoli náklady za parazitování. To se musí změnit.

Kritici agresivnějšího přístupu vůči Vídni tvrdí, že to jen upevní odhodlání obyvatel udržet neutralitu a posílí krajní pravici. To může být pravda v krátkodobém horizontu, ale historie zahraničního tlaku na Rakousko, zejména z Washingtonu - ať už je to izolace, které čelilo během Waldheimovy aféry, nebo tlak na odškodnění otrockých dělníků z války - ukazuje, že intervence nakonec fungují.

Pokud budou nuceni si vybrat mezi setrváním v západním společenství nebo tváří v tvář izolaci, Rakušané si vždy zvolí to první.

Ačkoliv to téměř žádný rakouský bezpečnostní činitel neřekne veřejně, jen málokdo si dělá iluze o nutnosti radikální změny. Více než třetina uznává, že neutralita země již není důvěryhodná, podle studie zveřejněné tento měsíc rakouským Institutem pro evropskou a bezpečnostní politiku. Další třetina tvrdí, že účast země na společné zahraniční a bezpečnostní politice EU má "silný vliv" na důvěryhodnost jejího tvrzení o neutralitě (pravděpodobně ne v dobrém slova smyslu).

A téměř 60 % říká, že země potřebuje zlepšit svou interoperabilitu s NATO, aby mohla bojovat po boku svých spojenců v EU v případě ozbrojeného konfliktu.

Problém je v tom, že ji nikdo nenutí.

Pokud se partneři Rakouska budou i nadále vyhýbat konfrontaci, země bude pravděpodobně pokračovat ve svém sklouzávání k orbánismu.

Strana svobodných, která chce pozastavit pomoc EU Ukrajině a zrušit sankce proti Rusku, vede v průzkumech s rostoucím náskokem s pouhým rokem do příštích všeobecných voleb. Vzhledem k tomu, že sousední Slovensko je na podobné trajektorii, ruský prezident Vladimir Putin může mít brzy hlavní oporu v srdci EU.

EU a Washington zatím o znepokojivém vzestupu Svobodných mlčí a spoléhají na to, že se z něj Rakušané vymaní.

Pokud nedojde k zahraničnímu tlaku, neudělají to. Proč by to dělali? Svobodní svými populistickými recepty a rétorikou pivnic povzbuzují Rakušany, aby se považovali za to, čím chtějí být nejvíce: Za oběti.

Nebo, jak to slavně vyjádřil pan Karl: "Nic z toho, z čeho nás obvinili, nebyla pravda."

Zdroj v angličtině: ZDE