30750

Boris Cvek



Boris Cvek (nar. 1976, Krnov) vystudoval anorganickou chemii na Univerzitě Palackého (UP) v Olomouci, v roce 2006 úspěšně obhájil dizertační práci v oboru koordinační chemie niklu a obdržel titul Ph.D., působil také jako učitel na ZŠ Haškova v Uničově, na gymnáziu v Kojetíně, jako badatel i učitel na Lékařské a Přírodovědecké fakultě UP. V roce 2015 obhájil na Přírodovědecké fakultě (Katedra dějin a filozofie přírodních věd) Univerzity Karlovy dizertační práci „Vědění jako nástroj: instrumentalizmus ve filozofii přírodních věd“, kterou zpracoval pod vedením prof. Peregrina, a byl mu udělen tak druhý titul Ph.D

Od roku 2007 se ve spolupráci s prof. Raymondem Deshaiesem (Caltech, nyní Vice President pro výzkum ve farmaceutické společnosti Amgen), prof. Ping Douem (Karmanos Cancer Institute) a prof. Jiřím Bartkem (Danish Cancer Society) podílel na přípravě vědecké publikace o molekulární podstatě protinádorového účinku antabusu (disulfiramu). Tato práce byla publikována v prosinci 2017 v časopise Nature (první autoři: Zdeněk Škrott, Martin Mistrík, korespondenční autoři: Bartek, Cvek, Deshaies) pod názvem „Alcohol-abuse drug disulfiram targets cancer through p97/VCP segregase adapter NPL4“.

V současnosti je zaměstnán na Institutu sociálního zdraví UP, kde se věnuje prosazování antabusu jako neziskového léku v onkologii. V článku „Nonprofit drugs as the salvation of world's healthcare systems“, publikovaném v časopise Drug Discovery Today v roce 2012, ukázal, jak by bylo možno pomocí starých, nepatentovatelných léků, použitých jako tzv. neziskové léky, výrazně zlevnit a zefektivnit zdravotnické systémy na celém světě. Na toto téma publikoval korespondenci v časopisech Lancet Global Health, Health Affairs, Trends in Pharmacological Sciences a American Journal of Public Health. Spolupracuje s harvardskýmn profesorem Vikasem Sukhatmem, který na podobné myšlence neziskových léků postavil se svou ženou bostonskou organizaci Global Cures.

Přednášel buněčnou biologii a filozofii přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci. Je pravidelný čtenář časopisů Nature, Science a Times Literary Supplement, jež v poslední době výrazně formují jeho myšlení. Je členem Správní rady Nadačního fondu UP a Spolku pro konání Letní filozofické školy. Biomedicínsky zaměřené články publikoval v Journal of Medicinal Chemistry, Drug Discovery Today, Current Pharmaceutical Design, Current HIV Research, Journal of Hepatology, Current Cancer Drug Targets a International Journal of Cancer. Všude jako první nebo jediný autor. Byl pozván jako Guest Editor do časopisu Mini-Reviews in Medicinal Chemistry, kde do „jeho čísla“ přispěli vědci z Británie, Itálie a USA. Je též jediným autorem kapitoly Proteasome Inhibitors v knize The proteasomal system in aging and disease, kterou vydal Elsevier v rámci série Progress in Molecular Biology and Translational Science (další kapitoly jsou psány odborníky z USA, Francie, Řecka a Německa).

Ve sborníku k Monodově knize Náhoda a nutnost (nakladatelství Pavel Mervart 2008) publikoval článek „Ve vědě jsme vždy právě na začátku – Monod z pohledu deweyovského instrumentalismu“. Ve Filozofickém časopise vyšly jeho texty „Relativizmus ve světle nejnovější filozofie přírodních věd“ (2/2011) a „Filozofie přírodních věd a filozofie člověka u Richarda Rortyho“ (6/2012). V přírodovědném časopise Vesmír v letech 2011-2012 pak série tří glos „Filozofie přírodních věd na začátku 21. století“. Od září roku 2003 do konce roku 2008 vydával literární časopis Téma, dostupný volně na internetu a zaměřený na klasickou světovou literaturu. V tomto časopise jsou zveřejněny jeho rozhovory např. s Janem Čulíkem, Ivanem Štampachem, Igorem Chaunem, Janem Sokolem, Viktorem Šlajchrtem či Ivanem Havlem. Kromě toho v Tématu publikoval také podrobné komentáře k různým dílům klasické světové literatury, např. k Faustovi, Homérovým eposům, k dílu Dantovu a Petrarkovu, rozsáhlou polemiku s Milanem Kunderou, úvahy nad tvorbou starořeckých tvůrců attické tragédie nebo tvorbou Allena Ginsberga a Williama Burroughse.

Od roku 2004 píše publicistické články na nejrůznější témata (kromě Britských listů psal příležitostně dříve také pro Hospodářské noviny, Respekt, Přítomnost, Mladou frontu, Lidové noviny, Literární noviny, A2). Autor na internetu dostupných básní a dramat (např. v decimě napsaná báseň Endymión, publikovaná v Britských listech, nebo drama Vitellius, které vyšlo v Tématu). Publikoval dvě recenze na knihy Jana Paula v časopise Host a napsal brožuru pro Letní filmovou školu v roce 2005 s názvem Stručné dějiny revolty.

Svůj základní postoj k české literatuře a své přihlášení se ke goethovskému konceptu Die Weltliteratur publikoval v internetovém literárním časopise Dobrá adresa v lednu 2009 (Česká a světová literatura: zpět za Goethem?). Rozhovor s ním (tázal se Martin Škabraha) vyšel v časopise Texty na podzim 2005 (Dnešní dotovaná literatura mi připomíná císařovy nové šaty!). V roce 2010 vyšel knižně další rozhovor (kniha „K věci“, vydavatelství Karmášek 2010, tázal se Michal Giboda).

Politicky náleží k liberálnímu středu. Nábožensky se hlásí k Novému Zákonu, blízké je mu starokatolické pojetí církve, církevně je ale „bez vyznání“. Anglofil vyrostlý na antice a k antice se vracející. Milovník klasické literatury (zejména Dante, Rabelais, Montaigne, Shakespeare, Sterne, Goethe, Gogol, Proust, Joyce, Ginsberg a Burroughs), ale i malířství (Giotto, Michelangelo, Rembrandt a holandští mistři, Klee) a hudby (Mozartovo Requiem a Berliozova Fantastická, velice blízký je mu Händel či Beethoven). Nepovažuje se za intelektuála, a když by si měl vybrat životní vzor, vybral by si „tajného radu“ von Goetha (botanik, optik, básník, dramatik, filozof, romanopisec, ředitel divadla a dvořan). Pobývá často v olomouckých pivnicích, ale patří také mezi ctitele (výlučně červeného) vína. Konečně je také velikým fanouškem rytíře Falstaffa, zejména v podání Orsona Wellese v jeho slavném filmu Chimes at Midnight. Z dnešního výtvarného umění za vrcholná díla považuje cyklus obrazů Jana Paula „Mezi životem a smrtí“.