Jen na nás...

23. 4. 2012 / Jaromír Habr

Sobotní úspěch nás občanů na Václavském náměstí, organizovaný spolupracujícími odborovými organizacemi, občanskými iniciativami či hnutími, ale i dalšími subjekty, ponechám stranou, neboť jde o úspěch pouze dílčí a pouze v rámci první fáze, která bude završena vypsáním nových voleb, zatímco za skutečný úspěch bude možné považovat až úspěšné završení fáze druhé, tedy až dokážeme, a't už svojí přímou účastí či maximálním uplatněním aktivní kontrolní role, nahradit stávající vládnoucí asociály lidmi, kteří budou dělat politiku coby službu lidu, a to dlouhodobě. Lidmi, jejichž důvěra potažmo popularita nebude stát na skutečnosti, že po slepém je i jednooký mistrem, tedy že po současné garnituře je téměř jakákoli další lepší. Lidmi, jejichž důvěra neskončí spolu s procitnutím občanů z další kritiku a realismus postrádající nekritické euforie, nýbrž kteří si budou při vládnutí počínat obecně prospěšně a humánně, a to nikoli z obav před hněvem veřejnosti, nýbrž primárně z vnitřních pohnutek. Že takoví neexistují, tvrdí dle mého názoru pouze dvě skupiny lidí:

- ti, kteří podle sebe soudí všechny a nedokážou si tudíž představit, že by kdokoli byl ochoten počínat si i jinak než pouze zištně. Svým postojem pak nanejvýš podávají smutné svědectví o sobě,

- takoví, kteří jsou buď přímo součástí současné garnitury nebo jsou s ní úzce propojení a to ve snaze udržet co nejvíce ze získaných pozic a výhod z toho pro ně plynoucích. Přičemž už nyní se třesou hrůzou při představě, že kdokoli další si na případných mocenských pozicích bude počínat stejně jako oni a že navíc zveřejní vše, co za svého působení páchali a před veřejností úspěšně skrývali. Proto usilují veřejnost přesvědčit, že všichni, kteří přijdou po nich, budou opět špatní, případně i stejně špatní, jako byli oni sami. Zdá se to absurdní, ale není: protože jde o tvory, kteří nemají charakter, je-li to nutné k udržení osobních výhod, nečiní jim potíže odkrýt svoji pravou tvář a poté si na ni sami plivnout. ODS svého času, politicky úspěšně, užila Topolánkova hulvátství, aby ČSSD přiměla chovat se v opoziční roli adekvátně, což za daných okolností znamenalo recipročně, s úmyslem zařadit ČSSD v očích veřejnosti do stejné páchnoucí stoky, aby tak jednak radikalizovala své příznivce až k fyzickým útokům a současně aby další část slušných lidí, kteří by stranu modrého ptáka nevolili, odradila od účasti ve volbách (tehdy to byl Jiří Paroubek, který dokázal tlaku ODS úspěšně čelit, ovšem poté, co ODS svého pitbula (pejsci prominou) před volbami takticky uklidila z očí veřejnosti, ČSSD tentokrát nebyla schopna recipročně reagovat, což ji stálo nemálo hlasů a Jiřího Paroubka paradoxně smetlo ze scény).

Jistě - pokoušet se budovat systém stojící na lidech pouze vysoce morálních má blíž utopii než realitě. Nevidím ale důvod, proč bychom se měli rozplývat blahem nad systémem, který jde na ruku tomu nejhoršímu, co v nás lidech je - individualistickému egoismu, cynicky šlapajícímu po torzu solidarity, pošetilé snaze nakupovat a vlastnit či rovnou brát ostatní lidi jako konkurenty v boji za ovládnutí a přivlastnění si světa. Ano, i tyto atributy k lidské povaze patří. A ani zdaleka ne pouze k povaze těch nejhorších z nás, jak by se chtělo věřit. Nicméně dovolím si otázku: je možno seriózně opírat legitimitu ideologie a následně společenského systému postaveného k jejímu obrazu o skutečnost podobně absurdní jako počínání hasiče zapalujícího stoh s argumentem, že jednou z jeho vlastností je náchylnost k hoření, tak proč tuhle přirozenost potlačovat? Proč ji rovnou nepopostrčit? I velkému zabedněnci je jasné, že na stupiditě užitého argumentu nesejde, jestliže onen hasič jím získá výnosný džob, který zaplatí poškození...

A je tady druhá otázka: jsou lidé v intencích výše uvedených - obecně prospěšně a humánně jednající - v dostatečném počtu přítomni v některé ze současných opozičních stran, kterým svým počínáním otevíráme dokořán cestu k moci? Mají tyto strany potenciál posunout společnost skutečně dopředu nebo budou jen těžit z lehce nabytých pozic?

Byl-li bych tím, kdo o tom má rozhodnout, abych podpořil ČSSD, musela by mne nejprve přesvědčit o tom, že je stranou skutečně demokratickou a myslící věrohodně sociálně, nikoli pouhou pokračovatelkou ideologie volné ruky trhu v nějaké nepatrně a populisticky odlehčené formě. Svým počínáním v minulosti mne o tom rozhodně nepřesvědčila a některými současnými výroky mnohých svých významných členů rovněž ne. A dále - má ČSSD na to, aby zpřetrhala toky lobbisticko-mafiánských korupčních peněz proudících téměř volně ve všech sférách naší společnosti tím, že nekompromisně prosadí majetková přiznání včetně zákonem posvěceného nahlížení do stavů kont a soudního zabavování nedoložených částek i majetků? Jestliže na to nemá, pak volit ji je ztracená investice, neboť nejpozději po volbách budou scénář dalšího směřování naší země psát ti, kdo ovládají toky těchto peněz. Pokud ovšem ČSSD není jedním z článků onoho vše obepínajícího řetězu do značné míry už dnes...

Abych podpořil KSČM, musela by mne přesvědčit, že je stranou jinou než téměř výhradně pasivně vyčkávající, až se jí v důsledku asociálního počínání současné garnitury její popularita vrátí. Její členové se nesmějí divit, když si takovouto pasivitu při marné snaze najít jiné vysvětlení mnozí vykládají jako počínání rezignované či dokonce nějakou měrou koketující s neoliberalismem. Například rozhodnutí regionální KSČM novojičínskou nemocnici vhodit do chřtánu Agelu bylo odůvodňováno úmyslem zachovat co největší míru zdravotní péče občanům. Což se ovšem v kontextu jeví minimálně jako ryze populistické gesto, které si v budoucnu vybere několikanásobně vyšší daň, asi jako snaha prodloužit agónii člověka ohroženého chladem zapínáním košile namísto úsilí vedoucího k získání kabátu. Jak z takového počínání omluvit zavedenou, nikoli čerstvě vzniklou politickou stranu? Ale abych KSČM při nařčení z pasivity nekřivdil: jestliže v situaci, kdy stále ještě početně významná skupina občanů považuje právě ji za větší nebezpečí než bezuzdné řádění vládních a jiných na ně nabalených zlatokopů, mnoho prostoru pro aktivitu, aby se ta vzápětí neobrátila proti ní, jí to neposkytuje. Zvlášť když jediným skutečně účinným osvětovým prostředkem všech podobně "krátce" myslících a obdobně volících občanů je osobní zkušenost v podobě vyprázdněné peněženky. Pak se zdrženlivost skutečně může jevit jako nejlepší a zcela legitimní taktika. Platí to ale ještě i dnes, po sobotním plném Václavském náměstí?

Jsem realista a tudíž neočekávám, že se mi, či spíše nám, tato opoziční očekávání naplní. A nechceme-li opakovat chybu velmi podobnou té, jaké jsme se dopustili po listopadu 89 v přesvědčení, že vše špatné již skončilo a nyní nás čeká už jen stále světlejší budoucnost, kdy jsme správu naší země s naivně bezmeznou důvěrou svěřili našim zástupcům, a to bez jakékoli snahy je průběžně kontrolovat, musíme především opustit bipolární dichotomické vidění současné politické scény a její nejbližší budoucnosti provázené očekáváním opět už jen světlých zítřků, tentokrát oranžových.

Docházím tedy k závěru, že nezbývá, než abychom se my, aktivisté, ale i všichni ostatní, přestali štítit slova "politika", neboť ono nepředstavuje nic jiného než terminus technicus, označující, mírně zjednodušeno, službu veřejnosti nebo též, z širšího pohledu, společenskou samosprávu. A to navzdory faktu, že ti, kteří byli námi v uplynulých dvou desetiletích pověřeni jejím výkonem, politiku svým naprostým selháním proměnili v žumpu a pro veřejné mínění toto, za normálních okolností emotivně zcela neutrální slovo, zařadili na seznam vulgarismů. Je ovšem nanejvýš vhodné si uvědomit, že to tak být nemusí. A že to bude vždy záviset především na nás, občanech dole, neboť moc, dokážeme-li jí užít, patří nám. A taky, že právě se otevírá nová příležitost posunout naši společnost dál. Ledy se pohnuly a po třeskuté zimě, která, kromě modrého ptáka, jeho klonů a hrstky ptáčníků v zákulisí celé té odporné frašky, neprospívala nikomu, se zas do naší vlasti vrací slunce a začíná hřát. Po dvaceti letech se nám otevírá možnost navázat na společenskou aktivitu, která sice byla, velmi pravděpodobně záměrně, dost možná už při psaní jejího scénáře, uťata dříve, než by byla způsobilá vymknout se z kontroly těch, kteří jí stáli v pozadí vedeni vlastními cíli, nicméně přesto vykázala určitý potenciál otevřít společenský diskurz, a pokročit dál.

Začalo jaro a je cítit všude. Pokud i vy, kteří jste v sobotu na Václavské náměstí nepřišli v přesvědčení, že nemůžete nic změnit nebo že vás se to netýká, otevřete oči a přestanete být pasivní, je reálná šance, že nezůstane u jevu pouze přírodního...

Autor je občanský aktivista.

0
Vytisknout
4272

Diskuse

Obsah vydání | 23. 4. 2012