Pohřeb, nebo divadlo?

21. 12. 2011 / Josef Liška

Když se v těchto dnech občas, jen na několik minut přemohu a odvážím se podívat na názvy publikovaných článků v Novinkách na internetu, je mi z toho zle. Dnes ráno při otevření portálu Seznam na mne někdo z mnoha mediálních manipulátorů s lidskou psychikou nastražil portrét Havla. S obavami zapínám veřejnoprávní televizní stanice, abych neviděl a neslyšel stále to samé -- komentáře s chválou o dobrých skutcích, které Havel vykonal za svého života.

Na Novinkách.cz je ke čtení článek o tom, ( světe div se !), že:

Čtyři poslanci KSČM odmítli vzdát hold Havlovi. Představte si tu opovážlivost!

Převážný počet sdělovacích prostředků se snaží o aktivní masáž mozků českého národa s působivým využitím předváděných ostatků občana Václava Havla a za neustálého omílání sugestivních vět o jeho nezištnosti a jeho vynikajících charakterových vlastnostech. Mám k takovému jednostrannému a tendenčnímu hodnocení své výhrady.

Nejokázalejší divadlo, které dnes a pro příští dny uspořádala pro celý český národ divadelní ochotnická společnost Vláda, s.r.o. je v plném proudu.

K hlavní roli byl donucen, když se už nemůže bránit, prý jeden z "nejslavnějších Čechů." Kdyby věděl co za tyjátr a jaké ciráty se s ním budou provádět, možná by ještě ani neumřel, snad aby ten cirkus dnešním pořadatelům včas rozmluvil.

Do komparzu se hlásí státníci z mnoha míst Evropy i ze zámoří a do průvodu za rakví pozvala lid Dagmar Havlová.

Nechci podezřívat podnikatele ve filmovém průmyslu pana Fero Feniče z poťouchlosti, když navrhuje, aby se ruzyňské letiště jmenovalo po Václavu Havlovi. Dává do souvislosti letiště a blízkou ruzyňskou věznicí ve které disident strávil několik let.

Lidé si ale také vybavují jinou historku spojenou s ruzyňským letištěm. Při návratu Havla z jedné z prvních zahraničních cest nechybělo moc a mohlo dojít k tragické události. Byl tehdy tak těžce indisponován, že bylo štěstím, když po přistání na Ruzyni, po přeložení z letadla do sanitky a pak po krátké hospitalizaci mu lékaři zachránili život. Národ mohl být již počátkem devadesátých let bez tohoto zbožňovaného člověka.

Producenti i scénáristé současného divadla připraveného pro masy lidí mohou být spokojeni.

Podařilo se jim velice výrazně překonat protokolární úroveň předchozích smutečních okázalostí a kultovního pojetí tryzny pořádané za představitele našeho státu.

Viděl jsem v roce 1948 na Václavském náměstí smuteční průvod bez okázalostí, při důstojně uspořádaném státním pohřbu prezidenta Dr. Edvarda Beneše.

Noviny v roce 1953 byly plné pláče občanů a vzlykání rozhlasových reportérů před katafalkem "nenahraditelného" Klementa Gottwalda.

O nepředstavitelné ztrátě se hovořilo a psalo také po úmrtí druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého. Přihlížející tisíce lidí, kteří tehdy dostali placené volno ze svých zaměstnání ho také se slzami v očích vyprovázeli cestou z Hradu.

Opět stejné, dříve i dnes, reportáže o zásluhách na budování státu, o věčné památce, stejná vyjádření náhodně oslovených občanů o převelikém bolu celého národa. Davová psychóza působí spolehlivě.

Každý, kdo si pamatuje pompésní průběh pohřbů Stalina, Brežněva nebo Andropova na Rudém náměstí v Moskvě musí uznat, že všichni tehdejší papaláši by měli právo závidět našemu "uctívanému" součastníkovi Havlovi. Naši scénáristé a producenti ve Vládě i v Parlamentu s velkorysou okázalostí překonali všechny v minulosti uspořádané smuteční tryzny a jejich severokorejští kolegové, kteří také v těchto dnes připravují pohřeb svého představitele státu budou blednout závistí a třeba od nás něco pochytí.

0
Vytisknout
8211

Diskuse

Obsah vydání | 21. 12. 2011