Přikláníme-li se k mýtu, signalizuje to naši slabost

21. 12. 2011 / Jan Čulík

Úmrtí osobnosti, jakou byl Václav Havel, by vyvolalo pozornost v každé společnosti. Způsob, jímž se to děje ve společnosti české, o té společnosti, nebo alespoň o jejích médiích a politicích, vypovídá mnoho zajímavého. Ta informace je tak silná, tak ozvláštněná, že jsem poněkud znepokojen slepotou těch, kdo to nevidí a nechávají se nekriticky unášet proudem, jako by "tohle přece bylo normální".

Jak na to poukazoval Michael Foucault, jednání a chování každé společnosti sděluje určitý diskurs. To, jak ta společnost, její média a politici vystupují vypovídá podle Foucaulta mnohé o tom, jaké jsou v té společnosti zvyklosti, jak se ta společnost třeba chová k ženám, k svým slabým členům, jakou funkcí v ní hraje či nehraje morálka, racionalita a pravda, čeho se ta společnost bojí. Podle Foucaulta je každý diskurs, bez výjimky, mocenský. Jinými slovy, to, co vám sdělují média či politikové, je VŽDYCKY v něčím mocenském a ekonomickém zájmu. Ptáte se, pane Hudec, v čím mocenském a ekonomickém zájmu je nynější havlovské šílení?

Příznakovost divadla okolo úmrtí Václava Havla přináší obrovské množství informací. Je zřejmé, že společnost, nebo jen její média, je nejistá v kramflecích, proto se vrhá na první dosažitelný, monumentální lživý mýtus a objímá ho, protože doufá, že ji utěší a zakryje její neřešené problémy.

Nikdo nepopírá, že byl Václav Havel výraznou osobností české kultury a politiky. Osobně si myslím, že jeho největší zásluhy spadají do období před rokem 1989, kdy se často skutečně choval jako hrdina. Jeho role politika po roce 1989 je sporná. Je také otázka, do jaké míry skutečně Havel určoval tvář postkomunistického režimu v Česku - jak na to poukázala nejrůznější zahraniční média i čeští činitelé v rozhovorech s nimi, Havlova funkce jako prezidenta byla jen ceremoniální.

Havel byl však zároveň osobností rozpornou. O tom hovoří nejen četná osobní svědectví jeho přátel, která jsou někdy až trapná a ty tady na veřejnost vytahovat nebudu. Ale skoro každý je zná. Mělo se počkat s objektivnějším hodnocením až několik dní po jeho pohřbu?

Nemyslím. Společnost, která je dospělá a svéprávná, je schopna vnímat pravdu a nepropadá falešným, z mocenských důvodů zkonstruovaným mýtům. Nekrology v zahraničních médiích, aspoň těch britských, se právem soustřeďovaly na Havlovu roli dramatika a disidenta před rokem 1989, jeho život po roce 1990 buď víceméně pominuly, anebo objektivně zaznamenaly, že to bylo s ním v tomto období složitější.

Nikdo neupírá Havlovi jeho význam ani státní pohřeb. Hysterické excesy českých médií však připomínají spíše pohřeb Stalinův než pohřeb demokratického státníka a vypovídají tím něco hodně znepokojujícího o české společnosti - znepokojen by tím jistě byl i sám Václav Havel.

0
Vytisknout
9149

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2011