Hlupáctví a lež tu stále hrají primát

21. 11. 2011 / Daniel Strož

Sotvaže básník zvaný Magor (sám si kdysi připojil k svému jménu tuto přezdívku vymyšlenou Eugenem Brikciusem) zavřel oči navždycky, spustila se kolem něj obvyklá lavina ústního žvanění a novinových článků ve sdělovacích prostředcích. Převážně ovšem od lidí, o které by si zesnulý za života neotřel ani boty. Tohle konání není v této morálně ušmudlané české kotlině bohužel ničím výjimečným, ale naopak čímsi, co lze označit za staletou tradici. Básník je mrtev, nemůže v ničem oponovat, takže se dostává volného prostoru pro celou plejádu nejrůznějších vychytralců, aby si na něm přiohřáli svou rozbředlou kaši. Nejhůře je mi pak, čtu-li o Jirousovi příspěvky od takových veličin, jako Martina Komárka, nebo Jiřího Peňáse a všelijakých těch dalších překabátěnců, jimž před převratem ze zbabělosti bývalo na omdlení, zahlédli-li třeba jenom zpovzdálí jakýkoli literární samizdat, nebo dokonce exilovou knihu.

Básníka Ivana Jirouse jsem osobně nepoznal. Český tzv. underground mě téměř ničím nezaujal (s krátkodobou výjimkou "undergroundové"písničkářky Dáši Vokaté, ale to bylo ještě v exilu, hodně dávno před tím, než se po návratu stala básníkovou poslední družkou). A ani v produkci Plastic People of the Universe, hudební skupiny, jejíž byl Jirous hybnou silou, jsem pro sebe nic pozitivního nenalézal. Událo se však v roce pětaosmdesátém minulého století, že jeho básnická sbírka Magorovy labutí písně -- tehdy ještě ve strojopisné formě -- obdržela literární cenu Toma Stopparda. Téměř vzápětí mi dodal jeden její opis Dr. Vilém Prečan z Dokumentačního střediska v Scheinfeldu s přípisem, že by bylo Havlovým přáním, abych tu věc vydal. Havel zároveň také zamýšlel opatřit knižní vydání svým doslovem. Jirousovy verše mě -- přiznávám, že až po několikerém důkladném čtení -- nadmíru zaujaly a potom přímo strhla i historie jejich vzniku, včetně dobrodružného propašování Jiřím Gruntorádem z valtického kriminálu, prakticky před očima dozorců.

Jelikož básník Ivan Jirous nebyl žádným typickým českým poserou, který by sice toužil v exilových nakladatelstvích publikovat, avšak pouze pod podmínkou, že jeho dílo bude označeno alibistickým "vychází bez vědomí autora", nýbrž skutečně tím, čemu se říká odvážný chlap, dohodli jsme (opět prostřednictvím dr. Prečana), že autor dodá namísto průklepů s tisíci překlepy přehlédnutý a definitivní rukopis, z něhož připravovaná kniha bude tištěna. Jirousův text došel do termínu a já jsem v závěru knihy použil velmi kvalitního rozhovoru, který s ním vedla v říjnu roku 1985 Petruška Šustrová. To mj. také hlavně proto, že Havel se ke slíbenému doslovu nedokázal rozhoupat, čímž knižní vydání zdržoval. Za finanční podpory Prof. Františka Janoucha a jeho Nadace Charty 77 ve Stockholmu Labutí písně spatřily hned v roce 1986 světlo světa a "tvrďas" Jirous neváhal obratem vyjádřit svou spokojenost. Marginální zmínku o jeho vděku lze nalézt kupř. taktéž v jedné ze statí Magorova zápisníku, a to na str. 480 (vydal Torst, Praha 1997).

Doslovně bez rozdílu všichni ti "odborníci", kteří se o dnes už navždycky uzavřeném díle básníka a novináře Ivana Martina Jirouse veřejně šířili, uváděli jako vůbec prvního nakladatele knižního vydání Magorových labutích písní Alexandera Tomského a jím v Británii provozovaný kontroverzní podnik Rozmluvy. (O některých pochybných Tomského metodách se možno dočíst v publikaci V. Havel, F. Janouch: Korespondence 1978-2001, vydané v nakl. Akropolis, Praha 2007, zejména na str. 329.)

Je zatěžko pro mne určit, jednalo-li se výhradně o vědomé lži oné skupiny v těchto hrubých neznalostech se předhánějících individuí (jsem přece v tomto státě spojován s opovrhovanou komunistickou levicí), anebo zčásti i o jakési "pouhé", ačkoli stejně trestuhodné hlupáctví, zakrývající nevědomost.

Po podrobnějším zvažování upřednostňuji tedy domněnku, že všem těmto pisálkům přece jen chybí především jakákoliv odbornost, a že si tudíž předstíranou suverénní nabubřelostí vynahrazují svou zakomplexovanost. Nehledě na to, že právo manipulovat s nezměnitelnými fakty patří tady jak známo už kdekomu. Nevylučuji konečně ani možnost, že žádnou z Jirousových knih nikdy ani neotevřeli a obsloužili se jednoduše Jirousovým heslem ve Wikipedii, jejíž česká verze ovšem doslova hýří nespolehlivostí a pro Čechy až dodneška zhusta nezbytným politickým kádrováním.

Pokud kdosi Tomského vydání Labutích písní doopravdy držel v ruce (vyšlo roku 1989), nemohl v tiráži přehlédnout poznámku, že "kniha je reprintem původního vydání nakladatelství PmD (Poezie mimo domov) v Mnichově z roku 1986, které edičně připravil Daniel Strož". Tytéž údaje není možno obejít ani v souborném vydání Jirousovy poezie Magorova summa (Torst, Praha 1998), kde je navíc (na str. 794) uváděn i další pozdější reprint, tentokrát již v domácí knižní edici Libri prohibiti z roku 1990, v tiráži poněkud neobratným slohem uvádějícím: "Toto vydání je 3., s použitím sazby Daniela Strože, který vydal 1. vydání v Mnichově roku 1986. V Československu vychází poprvé...", atd. Hlupáctví a lež si budou ještě dlouho udržovat v českém prostředí primát, jenomže pravdu nakonec stejně nepředčí. Dobrou noc, básnický souputníku Ivane Martine Jirousi! A ať je ti hlína lehká v zemi lidí, kteří si tě nezasloužili...

0
Vytisknout
5501

Diskuse

Obsah vydání | 23. 11. 2011