Evropa vstupuje do „supercyklu“ národních voleb. Jejich výsledky by mohly otřást základy EU

23. 11. 2026

čas čtení 9 minut

Vzhledem k tomu, že ve čtyřech z největších členských států Unie sílí nacionalistické a euroskeptické strany, mohly by nadcházející volby v příštím roce prověřit její odolnost jako nikdy předtím, varuje John Henley

Na konci roku 1998 byl Tony Blair premiérem Velké Británie, Lionel Jospin premiérem Francie a Gerhard Schröder byl právě zvolen německým kancléřem. EU měla 15 členských států a ve všech kromě dvou byly u moci proevropské středolevicové strany – buď samostatně, nebo v koalicích.

Rychlý ekonomický růst zvyšoval životní úroveň. Probíhalo rozšíření na východ. Ve Washingtonu prosazoval Bill Clinton stejný typ centristického „třetího směru“ jako střední cestu mezi kapitalismem volného trhu a tradičním socialismem. EU měla pocit, že má za sebou proud dějin.

O necelé tři desetiletí později se politika kontinentu opět zdá směřovat jedním směrem – tentokrát však má navrch nacionalistická krajní pravice a výsledkem by mohlo být významné narušení poválečného evropského konsensu, na němž byla EU vybudována.

 

Od konce tohoto měsíce do konce příštího roku se přes blok přežene mimořádný volební cyklus. K urnám se vydají voliči ve čtyřech z pěti největších členských států EU, co se týče počtu obyvatel a ekonomiky; parlamentní volby se budou konat také v Estonsku, Finsku, Řecku a na Slovensku a v Německu proběhnou regionální volby.

Španělsko zahájí tento cyklus předčasnými parlamentními volbami 29. listopadu, přičemž socialistická koalice premiéra Pedra Sáncheze čelí pravděpodobné porážce ze strany pravicových stran v podobě konzervativní Lidové strany (PP) a krajně pravicové strany Vox, které již společně vládnou v některých španělských regionech.

Následují na jaře prezidentské a parlamentní volby ve Francii. Jasnou favoritkou prezidentského klání je Marine Le Penová z krajně pravicového Národního shromáždění (RN), která má značný náskok před radikálně levicovým agitátorem Jean-Lucem Mélenchonem a beznadějně rozdělenou mainstreamovou opozicí.

Až se v Polsku bude volit později v příštím roce, nacionalistické strany, které dohromady disponují téměř polovinou hlasů v celostátním měřítku, by mohly liberální koalici premiéra Donalda Tuska sesadit z vlády, a to i přes nedávné rozkoly. A v Itálii doufá Giorgia Meloniová, jejíž strana Bratři Itálie má krajně pravicové kořeny, že si zajistí druhé funkční období ve volbách, které se mají konat do konce roku 2027 – přičemž čelí tlaku ze své pravé strany ze strany nové strany Národní budoucnost.

Paradoxně k tomuto nacionalistickému vzestupu dochází uprostřed silné veřejné podpory EU. Šokováni chaosem kolem brexitu a hledající jistotu ve stále více znepokojivém světě uvádí rekordních 74 % Evropanů, že jejich země z členství těží, a jen velmi málo euroskeptických stran nyní otevřeně prosazuje odchod z Unie.

Euroskeptici a nacionalisté však stále vnímají Unii jako projekt řízený shora, který podkopává národní suverenitu, a usilují o její přeměnu na mnohem volnější sdružení suverénních národních států. Podle slov italské politoložky Natalie Tocci to znamená, že nadcházející volební supercyklus by mohl „dramaticky změnit tvář Evropy“ – a vyvolat tak nejen „pomalu postupující erozi evropského projektu, ale jeho vyprázdnění, ne-li přímo implozivní kolaps“.

Všechny volby se liší a velkou roli hrají národní specifika. Analytici se však shodují, že základní síly, které zde působí, spolu souvisejí: pomalý růst, stárnoucí obyvatelstvo, napjaté veřejné finance a spirálovitě rostoucí životní náklady postupně oslabily podporu tradičních evropských stran středolevé a středopravé orientace, které oslovovaly široké spektrum voličů. Vlna protestů vedených mladými lidmi, která se valí Evropou, je pouze nejviditelnějším projevem hluboké nespokojenosti voličů.

Nacionalistické strany se mezitím stávají stále zdatnějšími v tom, jak vyvolávat a využívat neustále se měnící seznam údajných hrozeb a krizí, od migrace a vakcín po zelenou transformaci, podporu Ukrajiny, globalizaci, mezinárodní elity a nadnárodní instituce – tyto narativy jsou posilovány ruskou dezinformací a otevřenou podporou „vlasteneckých“ stran ze strany Bílého domu Donalda Trumpa. V důsledku toho došlo k roztříštěnosti a polarizaci politiky: téměř každý čtvrtý volič nyní podporuje krajně pravicové strany – tento podíl se od poloviny 90. let téměř pětinásobně zvýšil.

Tento nárůst nebyl lineární: během posledního roku, zatímco krajně pravicová Alternativa pro Německo zaznamenala historické vítězství v regionálních volbách ve východním Německu, v Nizozemsku Strana svobody Geerta Wilderse ztratila téměř třetinu svých křesel, Fidesz Viktora Orbána utrpěl drtivou porážku v Maďarsku a krajně pravicoví Švédští demokraté poprvé za 16 let ztratili podporu.

Základní vzestupný trend se však jeví jako jasný – podle politologů je poháněn především normalizací a mainstreamováním krajně pravicových myšlenek, zejména v otázce imigrace. Středopravicové strany postupně odstraňují „ochranné bariéry“, které kdysi bránily spolupráci s radikální pravicí. Na evropské úrovni se středopravicová Evropská lidová strana stále častěji obrací na skupiny z ještě pravicovějšího spektra, aby zvrátila části Evropské zelené dohody a zpřísnila pravidla pro migraci.

Pro EU by největší dopad tohoto volebního supercyklu mohl být patrný v Evropské radě národních lídrů, kde nyní z 27 členů zasedají pouze tři středolevicoví předsedové vlád. Pokud by se do konce roku 2027 k lídrům z Česka, Itálie, Rumunska, Slovenska a Slovinska přidali euroskeptičtí lídři z Francie, Španělska a Polska, neměli by sice dostatečný počet hlasů k přepsání právních předpisů EU – představovali by však impozantní blokující menšinu.

Analytici varují, že jednání o rozpočtu EU, budoucí rozšíření, pomoc Ukrajině a hlubší integrace v klíčových oblastech, jako je obrana, energetika, finance a technologie, by mohly čelit paralýze.

„Bezpečnost v počtu“, poznamenává Tocci, by mohla změnit chování současných lídrů v Radě. Relativní zdrženlivost Meloniové byla částečně diktována její relativní izolací mezi mainstreamovými kolegy, jako jsou Tusk, Sánchez a francouzský prezident Emmanuel Macron (spolu s tím, že Řím je závislý na 200 miliardách eur z fondů EU na oživení)

Kdyby místo toho seděla u stolu s lidmi jako Le Penová, polským vůdcem krajně pravicové strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosławem Kaczyńským a španělskou vládou podporovanou stranou Vox, přičemž by jí doma na krk dýchal zastánce tvrdé linie z Národní budoucnosti Roberto Vannacci a prostředky z fondů EU by se vyčerpávaly, možná by měla menší motivaci hrát proevropskou hru.

Analytici se však shodují, že rozhodujícím bojištěm je Francie. Le Penová se svým volebním programem vydává na kolizní kurz s Bruselem: jejím cílem je snížit příspěvek Francie do rozpočtu EU o 11 miliard eur, uspořádat ústavní referendum s cílem prohlásit nadřazenost francouzského práva nad právem evropským a porušit různá pravidla jednotného trhu.

A Francie „má na EU velmi významný vliv“, uvedl Mujtaba Rahman z poradenské společnosti Eurasia Group. Ve srovnání s Orbánem, poznamenává, by prezidentka Le Penová měla „mnohem větší páku k prosazení strategie krajní pravice, jejímž cílem je podkopat na právu založenou nadnárodní architekturu EU“.

Dosud se Bruselu dařilo udržet na uzdě rušivé síly, jako je Orbán, hlavně proto, že jich u jednacího stolu zřídka seděly více než dvě či tři. Soudržný euroskeptický blok by EU znemožnil prosazovat standardy právního státu, dále integrovat hospodářskou a bezpečnostní politiku nebo se vlastně na čemkoli podstatném vůbec dohodnout. První obětí by velmi pravděpodobně byla Ukrajina, přičemž Le Penová by stála v čele blokující frakce proti další pomoci.

Tři desetiletí po roce 1998 by se nadcházející evropské volby, uzavřel Stefan Lehne z think-tanku Carnegie Europe, mohly klidně proměnit v „klíčové zkoušky odolnosti EU“. Hrozba pro blok nemusí být bezprostřední ani existenční, uvedl, ale střednědobá rizika jsou značná.

„Silnější role radikální pravice sice pravděpodobně nerozloží EU v její dnešní podobě,“ řekl Lehne, ale mohla by „zabránit tomu, aby se stala tím, čím musí být, aby mohla čelit výzvám budoucnosti“. A postupně, ale nevyhnutelně by dlouhodobá neschopnost jednat kolektivně tam, kde je to potřeba, vedla ke „ztrátě relevance“.


Zdroj v angličtině ZDE

0
Vytisknout
112

Diskuse

Obsah vydání | 23. 11. 2026