Giavazzi toto radostné poselství vyslovuje, zatímco se právě vrátil z FEDu, a odvolává se pochopitelně na údaje Mezinárodního měnového fondu a OECD. Vše vypadá skvěle: Pokud vlády již teď věrohodně a závazně prodlouží lhůty pro odchod svých občanů do důchodu, trhy jim uvěří a nebudou jim pak zazlívat deficitní financování stimulů. Potenciální důchodci budou celí šťastní, že mohou do penze odejít později a že tedy více vydělají, a začnou tím více utrácet, čímž podpoří agregátní poptávku. Zároveň začne znova utrácet i vláda, která ušetřila, což pomůže definitivně vytáhnout ekonomiku z recese. Mladí upadnou v nadšení, že kvůli přesluhování seniorů nemohou pracovat, a budou si užívat prodlouženého vyplácení podpor v nezaměstnanosti. Vzali se, a jestli neumřeli, žijí šťastně dodnes.

Na rozdíl od rozpačitých a rozvláčných statí odborníků na důchodové systémy, kteří také vesměs - z nezbytnosti, nepochybně - navrhují nejrůznější úspory, nicméně zdržují se podrobným výkladem toho, za jakých vstupních podmínek důchody vznikaly, jaká tehdy byla demografická struktura společnosti a naděje na dožití atd. - aby budoucí důchodce přiměli spolknout hořkou pilulku - Giavazzi pracuje s horolezeckou metaforou ruka-noha, takže jistě žádný stařík nezůstane na pochybách, že je jeho občanskou povinností poskytnout skrze státní kasu rekordní odměny manažerům velkých bank. V podání italského makroekonoma je vše tak prosté a vzrušující, jednoduše klasická hra win-win. Tak nějak vypadá pozitivní spin v podání skutečného virtuosa.

Koneckonců - no řekněte - kdo z vás by vlastně dneska chtěl být důchodcem?