Chození kolem horké kaše: Znamenitou mrtvolu sociálního státu make-up nezachrání

22. 7. 2010 / Karel Dolejší

Všechno již bylo v posledních letech dopodrobna vypsáno miliónkrát, leč málo platno - žádný byrokrat nikdy nedokáže rozpoznat vlastní historickou přechodnost. Na rozdíl od Štěpána Kotrby se nemíním zeširoka rozepisovat ke každému jednotlivému bodu Špidlova projevu, jako by šlo o biblickou exegezi, ale budu maximálně stručný.

Socialistická internacionála má na základě vlastních podrobných analýz nejméně dvacet let jasno v tom, že národní sociální stát oslabený globalizací se na celoevropské úrovni znovu vybudovat nepodaří, protože k tomu chybí celá řada nezbytných mocenských předpokladů - sumárně řečeno, rovnováha mezi prací a kapitálem je pryč a stát ani obdobně prolobbovaná EU nejsou subjekty, které by chtěly a dokázaly tuto rovnováhu obnovit. Ohlížet se za těchto okolností do Skandinávie, jejíž specifické historické tradice a periferní postavení v rámci evropského kontinentu dosud umožňují zachovávat leccos z klasického sociálnědemokratického modelu, je sice možné, ale musí se analyzovat, v čem spočívá ono specifikum, a klást otázky po podobnostech a rozdílech.

Jestliže je sociální stát projektem, který nemá perspektivu - protože projekt průmyslové moderny vyčerpal své vývojové možnosti, Evropa demograficky stárne, společnosti, z nichž je složena, jsou stále fragmentovanější, starý kontinent už není pupkem světa, brzy nebude patřit ani mezi jeho nejbohatší regiony, národní státy už nemohou hrát roli silnějších partnerů nadnárodního kapitálu a EU tuto roli nikdy neobsadí, atd. - pak jedině konzervativní sociální demokracie může nadále hájit sociální stát v jeho "klasické" podobě. Marketing, módnost a "modernizaci" není radno plést si ani s programem, natož s nosnou ideou univerzální emancipace, která bývávala významovým jádrem sociálně demokratického hnutí. Nabalzamovaná a nalíčená mrtvola může být zajisté dosud mrtvolou znamenitou, nic to ale na její mrtvolnosti nezmění; nebude tančit kozáčka jako Jelcin po bypassu. Že si tohle nechce uvědomit eurokrat a bývalý předseda ČSSD Špidla je smutné, leč svým způsobem pochopitelné; že si to nepřipouští ani novinář Kotrba je ovšem mnohem smutnější.

Naopak pokud jde o vážnost, s jakou promýšlí politické důsledky sociální fragmentace, udržuje Špidla před Kotrbou náskok nejméně dvou koňských délek. Pod sběrným pojmem "velikosti", se kterým si Kotrba na Špidlu počíhal za keřem, můžeme a musíme rozlišovat celou řadu různých věcí. Fragmentovanou společnost nelze nikde dobře uvést na společného jmenovatele dokonce už ani nacionalismem; "velké věci" ve smyslu záležitostí důležitých a (možno-li dosud užít tohoto dvojsečného pojmu) vznešených jsou pro každou z jednotlivých, vzájemně izolovaných a stále se drobících skupin tvořících dnešní společnosti jiné. Uvést všechny divergující sociální skupiny na nejmenšího společného jmenovatele se denně pokouší mediální bulvár; a jiný jmenovatel už opravdu neexistuje. Pokud jsou tohle ty "velké věci", které má Kotrba na mysli a po nichž volá, pak nech sa páči na pekáči - ale nečekejme příliš mnoho.

Logika průmyslové moderny a v širším smyslu rigidní etnocentrická západní logika ovládá i ty nejtajnější záhyby imaginace. V nich se pak vynořují stíny masovosti, jednotnosti, velikosti vyznačující se snad až jakousi numinózní silou. Talibán, který brzy vypráská NATO z Afghánistánu, aniž by budoval rigidní centrální struktury, stavěl obrněné sbory a vrhal se do rozhodujících bitev, ví moc dobře, oč mu jde, a nepotřebuje se proto opíjet jednotou a velikostí; Pentagon, který po selhání nacionalistické mobilizace americké veřejnosti přijal strategii cíleného působení na jednotlivé navzájem oddělené zájmové skupiny čítající maximálně desetitisíce lidí a skládající teprve dohromady "americkou společnost" také nepochybně ví, co dělá, když se snaží adresovat každému poselství šité na míru místo všeobecných "velkých věcí". "Čelem k masám" dnes znamená jen ten návrat ke Gottwaldovi. Žádné masy neexistují; ty, které každodenně s velkými náklady na přechodnou dobu vytváří bulvár tavící voskové stěny jednotlivých buněk společnosti teplem perverze, se scházejí kolem nahotinek a voyeuristických historek o celebritách.

Jistě, dvacet let usilovné a občas i pěkně špinavé práce na "organizačním sjednocení" levice lze sotva jen tak přes noc zrušit a prohlásit za chybnou strategii, zvlášť pokud se komentátor s minulou praxí osobně ztotožňuje a nechce nebo nedovede si zřejmě představit nic jiného.

Jenomže nikdo kolem nemá a nenabízí tu kýženou velkou vábivou pravdu přitažlivou pro všechny - ani žádný přesvědčivý recept na úspěch. Kde vládne programová bezradnost, přirozeně chybí i solidní důvod "sjednocovat" (zvlášť je-li společnost názorově a hodnotově silně diverzifikovaná...). Příroda v podobných případech nasazuje druhovou pestrost, mutace a přirozený výběr, z nichž teprve postupem času sukcesí vznikne něco nového a situaci přiměřeného. Je to cesta pomalá a plná slepých uliček, ale koneckonců ani Homo sapiens sapiens nevznikl jinak.

Vize velké a vznešené monokultury zbavené smyslu je oproti tomu jen zaručeným receptem na to, jak nechat pečlivě nalíčenou znamenitou mrtvolu v rakvi řádně zasmrádnout.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 22.7. 2010