Konvenční vědění, stejně jako většina velkých klamů, začíná pravdou a přehání ji tak dlouho, až se v praxi stane lží. Pravda, vlastně jeden z velkých výdobytků myšlení posledních tří století, spočívá v uznání faktu, že lidský život tvoří množství oddělených sfér, jež se protínají pouze v životě jednotlivce. Většina z nás se například učila, že když náboženský vůdce učiní prohlášení týkající se vědeckých faktů, tak takové prohlášení nezasluhuje větší (ale ani menší) respekt než obdobný výrok kteréhokoliv jiného člověka, jenž se o danou věc zajímá; a pokud si náboženský vůdce pro své názory nárokuje božskou sankci, překročil náležité hranice náboženství. (Dosud se teprve učíme tomu, že i opak je pravdou, a že vědec, který se pokouší využít vědecké prestiže k útoku na náboženství, je také mimo hru.) Literatura a umění definují jinou takovou sféru; stejně tak politika; a podobně oblast produkce a výměny bohatství, které se nepřesně říká ekonomika.

Ovšem oddělení těchto sfér, ať už je jakkoliv důležité, nikdy nemůže být absolutní, protože každá lidská bytost se podílí na všech a musí vzájemně vyvažovat jejich nároky. Z tohoto důvodu je řekněme pro náboženské vůdce zcela přiměřené, aby kladli otázky ohledně morální dimenze ekonomiky, a pro malíře jako Picasso zase provozovat devastující kritiku politického činu vedenou štětcem a vytvořit tak úžasná díla své umělecké kariéry. Stejně se významně vzájemně pronikají politická a ekonomická sféra, v neposlední řadě i proto, že peníze (ekonomická měna) a moc (politická měna) mohou být často vzájemně směňovány. Z uvedeného důvodu je rozumné diskutovat o způsobech, jimiž se distribuce bohatství vzájemně protíná s distribucí moci.

Jenže právě tohle konvenční vědění odmítá udělat. V současnosti je přijatelné diskutovat o tom, zda by vláda měla regulovat byznys, a o podobných podružnostech; jen velmi příležitostně je přijatelné hovořit o korupci vlády byznysem, obvykle zřejmě jen tehdy, když je některý opravdu přehnaný případ této standardní praktiky vybrán k pranýřování před veřejností. V americkém mainstreamu není nikdy přijatelné hovořit o rozsahu, v jakém byl celý politický proces odshora až dolů vychýlen ekonomickými zájmy až k úplné absurditě. Nynější fraška "reformy zdravotnictví" to dobře dokládá; většina plánů, o nichž se právě diskutuje v Kongresu, zachází s faktem, že si polovina Američanů nemůže dovolit zdravotní pojištění, tak, že je nutí, aby si je pod trestem zákona přesto koupili, a přemisťuje uprostřed recese desítky miliard dolarů z kapes rodin bojujících o přežití do pokladen průmyslu zdravotního pojištění, který je i bez toho jednou z nejpřeplácenějších a nejzkorumpovanějších institucí amerického veřejného života. (Pokud vám to připadá stejně zvrácené jako mě, milý čtenáři, možná je načase napsat oběma zástupcům v Kongresu.)

Je zásluhou toho, co nazývám nekonvenčním věděním, tedy konsensuální perspektivy kritiků stávajícího systému, že zmíněné překrývání uznává. Co ale činí toto nekonvenční vědění problematickým stejně, jako všude jinde, je fakt, že toto překrývání redefinuje v pojmech tak extrémních, že to platný náhled znova falšuje. Je nepochybně pravda, že obchodní zájmy vyvíjejí na americký politický systém neúměrný vliv, ale neospravedlňuje to ještě častá divoká tvrzení ohledně rozsahu, centralizace a špatných úmyslů těchto zájmů a o jejich vlivu.

Vezměme například u radikálů zleva i zprava tak často se vyskytující trvání na tom, že Amerika je fašistickým státem. Pokud Amerika skutečně takovým státem byla, obě tyto strany politického spektra, které se nyní těší svobodě slova ji tak nazvat, by už dávno byly vprostřed noci vytaženy z postele uniformovanými bandity a už by je nikdo nikdy neviděl – přinejmenším dokud by jejich kosti po uplynutí desítek let nebyly vyhrabány z masového hrobu a identifikovány podle zubařských karet. Takhle věci chodí ve fašistickém státě, a pokud se dnešní samolibí a rozmazlení američtí radikálové navlékají do kostýmu obětí fašismu, zatímco se spoléhají na občanská práva, jež žádný fašistický stát svým občanům nezaručuje, znamená to hlubokou neúctu k těm, kdo skutečně trpěli v totalitních režimech.

Do jisté míry je tento návyk rozšiřování extrémních tvrzení prostě normální rétorickou extravagancí těch, kdo vědí, že za svá slova nebudou muset nést zodpovědnost. Přesto je sotva prospěšné trvat tom, že jelikož americká demokracie je v potížích, zkorumpována ekonomickými zájmy a stále nefunkčnější, měla by být postavena na jednu rovinu s nejhoršími příklady politické démonologie naší kultury. A je to ještě méně prospěšné, pokud tento způsob uvažování vede k předpokladu, že cokoliv tuto demokracii nahradí, musí být lepší než systém, v němž právě žijeme. To je předpoklad, který se v obtížných časech vyskytuje často, ale současně také předpoklad, jenž historie devastujícím způsobem vyvrací.

Představ si, milý čtenáři, že někdy příštím rokem či tak nějak zaslechneš z médií zprávy o nastupující nové postavě americké politiky. Je to mladý a charismatický vojenský veterán, který získal Distinguished Service Cross za statečnost pod palbou, a vede energickou novou třetí stranu, která vypadá, jako by mohla překonat smrtící stisk stran již etablovaných v politickém systému. Některé z jeho myšlenek pocházejí rovnou z okrajového prostředí, a existují zprávy o tom, že řekl velmi negativní věci o Arabech a islámu, je však takřka jedinou osobou amerického politického života ochotnou upřímně hovořit o obtížích, jimž Američané v éře ekonomického kolapsu čelí, a platforma jeho strany zahrnuje mnoho z těch nejinovativnějších myšlenek levice i pravice. Ať se vám to líbí nebo ne, nabízí přesvědčivou alternativu k běžnému rutinnímu politickému provozu ve stále problémovějším a zkorumpovanějším systému.

Budete pro něj hlasovat? Miliony Němců tak učinily; nahraďte Distinguished Service Cross Železným křížem a Araby Židy, a paralela nepotřebuje žádné vysvětlování. Taková paralela přitom není v dané věci vůbec jedinečná; změňte pár detailů a máte před sebou počátek kariéry Mussoliniho, Salazara, Peróna a mnoha dalších diktátorů té doby. Jedním z problémů neustálého používání strašidla fašismu ze strany politických extrémistů je fakt, že umožňuje velmi snadno zapomenout na to, jak slibný připadal fašismus ve 20. a 30. letech mnoha dobrým lidem znechuceným selháváním demokratických vlád. Nejde o "Hitlera s kukuřičnými vdolky", jehož se máme obávat podle předpovědi Jamese Howarda Kunstlera, a tím méně o imaginární spiknutí, která v dnešním alternativním diskursu zabírají tolik prostoru – ale o zdvořilou, výřečnou a charismatickou figuru, která využije rozšířeného předpokladu, že cokoliv musí být lepší než to, co existuje dnes, a nahradí dysfunkční demokracii až příliš funkční tyranií.

Je třeba připomenout, že taková figura se může stejně snadno objevit na levici jako na pravici. Jedno DVD před pár lety široce populární v kruzích kolem ropného zlomu se jmenovalo The Power of Community (Síla komunity), a šlo o dokument o tom, jak Kuba přežila vlastní ekvivalent ropného zlomu, když na konci Studené války skončilo sovětské dotování paliv. Šlo o důležitou případovou studii toho, jak se může společnost vyrovnat s extrémním nedostatkem energie, ale pominula jednu z klíčových skutečností, která kubánskou odpověď umožnila, jmenovitě tu, že Kuba je diktaturou. Aby Castro uvalil na zemi drakonická omezení využívání energie, která provedla jeho zemi "Výjimečným obdobím", Castro nemusel mobilizovat veřejné mínění, uklidnit silné zájmové skupiny a protlačit legislativu svárlivým Kongresem rozděleným ideologickými rozdíly a rozhodnutým bránit vlastní pravomoci; prostě mu stačilo tato opatření zavést, a ti kdo s nimi nesouhlasili byli pozváni, aby příštích pár let strávili důkladnými diskusemi na toto téma se svými politickými spoluvězni.

(Poznámka KD: Na Greerovu kritiku dokumentu The Power of Community už v časopise Community Solutions reagoval jeden z autorů, Pat Murphy, jenž se zejména cítí dotčen faktem, že se ocitl ve společnosti Nicka Griffina a Davida Kortena (viz níže). Murphy poukázal na to, že drakonická úsporná opatření 90. let na Kubě de facto organicky vyplynula ze spolupůsobení ruského a amerického vlivu, takže na zemi, která prostě najednou zčistajasna neměla téměř žádné energetické zdroje, rozhodně nebyla "diktátorsky uvalena". V tomto smyslu má Murphy v podstatě pravdu, neboť šlo o skutečný boj obyčejných lidí o fyzické přežití (zhroutilo se i kubánské průmyslové zemědělství, chyběly potraviny), který byl na režimu v podstatě nezávislý a vycházel do značné míry z vrchností posvěcené sousedské svépomoci, nikoliv z tupé realizace byrokratických direktiv. Greer má ovšem zase pravdu v tom, že ani podobně katastrofální situace by ve zkorumpované demokracii, jaká dnes v USA vládne, nutně nemusela umožnit prosazení racionálních úsporných opatření, legalizaci převzetí některých pozemků místními komunitami za účelem zahradničení konkurujícího zavedenému potravinářskému průmyslu atp. Koneckonců neschopnost odložit krátkozraké politické zájmy, třídní a rasové předsudky atd., ani v situaci naprosté katastrofy, lze snadno ilustrovat na událostech spojených s úderem hurikánu Katrina na New Orleans v srpnu 2005. Greerův instinkt je v podstatě správný, když ve sporném dokumentu vidí nepřímou apologetiku kubánského režimu, která mlčky přechází jeho stinné stránky – a zejména otázku, do jaké míry lze v těchto politických podmínkách vůbec hovořit o autentickém společenství jinak než o naprosto historicky bezprecedentní výjimce z pravidla.)

Zdá se, že velká část americké levice na podivné definici "komunity" neshledává nic špatného. To je samo o sobě znepokojující – stejně jako nadšená recepce knihy Davida Kortena The Great Turning (Velký obrat), jednoho z nejvíce protidemokratických děl nedávných let, v těchto kruzích. Korten tvrdí, že jistí lidé – v zásadě ti, kdo sdílejí jeho sociální zázemí a hodnoty – se nacházejí ve vyšším "vývojovém stádiu" než ostatní, a jsou tedy lépe uzpůsobeni k vládnutí. Jedinou cestu jak přežít krize dneška i blízké budoucnosti vidí v odebrání moci "vývojově měněcenným" lidem, kteří ji nyní drží, a v jejím poskytnutí několika géniům. Je sotva třeba říkat, že myšlenka, že by tito nemnozí pak mohli být podřízeni systému brzd a rovnováh, který by jim zabránil ve zneužití moci, nemá v Kortenově knize žádné místo – a tato skutečnost měla za následek jen nepříjemně malý pokles její popularity.

Z podobných zdrojů na levici se může okamžitě vynořit americký fašismus. Samozřejmě, že neofašismus pravice se může objevit stejně snadno, a nejnebezpečnější možností ze všech – protože minulým sociálním kritikům nejspíše unikla – by představovalo hnutí, které obsadí vyklizený střed americké politiky. Existuje ohromný prázdný prostor, v němž kdysi zdravý rozum a kompromis překlenovaly rozdíly mezi hlavními stranami, a tyto strany samy jsou stále odtrženější od hodnot a potřeb lidí, o nichž tvrdí, že je zastupují.

Tento prostor může mazanému a ambicióznímu demagogovi nabídnout bezpříkladnou příležitost. Není zrovna příjemné, že Nick Griffin, šéf neofašistické Britské národní strany, nyní namísto nacistických odznaků, které jeho příznivci kdysi nosili, používá symboliku Churchilla a Bitvy o Británii; Griffin není hloupý, a jiní ho mohou následovat.

Klíčový bod, jenž je nutno uznat a který se zrovna teď přílišnému uznání netěší, představuje fakt, že je docela dobře možné nahradit špatný systém systémem ještě mnohem, mnohem horším. Historikové se obecně shodují na tom, že Výmarská republika selhala, ale nevím o žádném, který by tvrdil, že režim, který přišel po ní, představoval zlepšení. Stejně tak filosofové kritizující poslední léta francouzského Ancien Régime byli velmi přesní při poukazech na to, že francouzská monarchie a vláda jsou nefunkční, zkorumpované a strašně neúčinné. NIcméně jejich hlavní předpoklad – že náhrada tohoto režimu může být jedině lepší než on – byl brutálně vyvrácen Terorem, Napoleonovou imperiální tyranií a čtvrtstoletím krvavého válčení, které nakonec nevedlo k ničemu lepšímu než k devastaci Francie a restauraci ještě neschopnějšího monarchy než byl ten, v jehož svržení filosofové doufali.

Zhroucení americké demokracie, či toho, co z ní zbývá, do takové či onaké formy autokracie, může být v tuto chvíli předem rozhodnutou záležitostí. Oswald Spengler, jehož myšlenky se stále solidně dotýkají budoucnosti, kterou kritikové důsledně přehlíželi, o tom již uvažoval. Tvrdil, že velkým bojem příštích jednoho či dvou století bude dlouhý, ale nakonec prohraný zápas upadajících demokracií zkorumpovaných bohatstvím s nastupující silou toho, co nazýval ceasarismem – s nástupem charismatických vůdců, kteří dokončí zničení otřesených demokratických institucí a povládnou s pomocí kombinace osobnostního vlivu a hrubého fyzického násilí. První kolo tohoto boje začalo ještě za Spenglerova života, ačkoliv už se nedožil pádu první generace cézarů; popírat možnost, že druhé kolo leží právě na dosah ruky, však nevypadá jako moudrá strategie.

Nicméně poslední slovo v tom všem patrně přísluší nepravděpodobnému, ale výmluvnému řečníku, jehož jméno neznám. Byl to starý muž, veterán válečného námořnictva s vnoučaty, který čekal na vyprání svého prádla v automatické prádelně tady v Cumberlandu, když jsem dnes dorazil za stejným účelem. Jak plynul čas při čekání na usušení, hovořili jsme o počasí a špatném chování politiků sídlících kousek po proudu řeky, ve Washingtonu DC. A pak potřásl hlavou a řekl: "Cítím vůči svým vnoučatům vinu. Pokud jde o mě, prožil jsem dobrý život, a všichni moji synové rovněž, ale má vnoučata a děti jiných lidí nikdy nebudou mít to, co jsme mívali."

Po více než dvě století byla tmelem, který držel americkou společnost pohromadě, naděje – často vyvracená, ale ještě častěji splněná – že každá generace, bez ohledu na to, jak obtížný je její život, může doufat ve zlepšení pro své děti. Tato víra se nyní rozpadá, pokud již není rozbita. Je až příliš pravděpodobné, že teď dojde k rozvinutí podivně pestrých praporů, a chovám podezření, že velmi mnoho lidí, kteří si představují, že jsou imunní vůči svodům jednoduchých odpovědí, bude pod nimi pochodovat vstříc jakémusi strašnému osudu.

Celý text v angličtině: ZDE