Vzpomínky na budoucnost...

26. 10. 2009 / Ladislav Žák

Kolem stolu se nás sešlo kolem dvaceti a kromě domácích byli přítomni i účastníci z Estonska, Německa, Polska a Slovenska. Věkové složení bylo docela pestré a jeho těžiště bylo někde kolem padesátky. Tím byl dán i charakter diskuse, která se sice obracela do minulosti a často zazněly jako perličky i zajímavé osobní vzpomínky, ale věnovala se především současnosti a hledala i odpovědi na to, co a jak dál, jaké jsou možné scénáře. To vše v klidu, bez emocí a politických ambicí. Soustředil jsem se na to, abych uplatnil v diskusi svou otázku, která zněla, zda může intelektuál vůbec prohrát, kterou jsem posléze doplnil o otázku, kdy je intelektuál vítězem. Uvedl jsem, že podle mého názoru je intelektuál člověk, který se tak jako jiní lidé snaží hromadit bohatství, ale nejde o bohatství hmotné ani mocenské, ale duševní. Pokud se toho drží a nechce se stát prostřednictvím svého duševního bohatství mocným nebo hmotně bohatým, pak si jeho společenské vítězství ani porážku neumím v běžném smyslu slova dost dobře představit. Pokud se ovšem dá na byznys, tak se může snadno stát žebrákem a pokud dá na politiku a vloží se do mocenského zápasu, může skončit ještě hůře. A tak se zdá, že intelektuálovi může nejméně uškodit, když zatouží po slávě.

Četl jsem kdysi jakýsi citát z přednášky Friedricha Schillera, který mi byl do té doby znám pouze ze šuplíku "německý literární romantismus" a byla to i otázka k maturitě. Friedrich Schiller ve své stati z roku 1789, která nesla název "Co jsou obecné dějiny a proč je studujeme?" rozdělil intelektuály a učence vůbec na ty, jimž jde o poznání pravdy, a na ty, kteří se tím jen živí, a jimž nejde o hodnotu pravdy, ale jen a jen o ohodnocení jejich činnosti. Schillerův popis osob druhého typu se ohromujícím a děsivým způsobem hodí i na nový typ evropského vědeckého manažera nebo hůře "manažera vědění", usilujícího o eficienci, který jasně rozlišuje mezi užitečným věděním zaměřeným na výsledky a studiem, které slouží jen k potěšení ducha duchem, a proto je prohlašuje za zbytné a veškerá jeho píle se řídí požadavky, které mu dává budoucí pán jeho osudu. Dále Schiller říká o takových "učencích", že nehledají odměnu v pokladu svého myšlení, ale očekávají odměnu skrze cizí uznání. Pokud k němu nedojde, jsou takoví učenci nejnešťastnějšími lidmi ze všech. Žili zbytečně, marně se starali a pracovali, nadarmo hledali pravdu, když se jim pravda neproměnila ve zlato, chválu současníků, knížecí přízeň. Politováníhodný je člověk, který s nejušlechtilejšími ze všech nástrojů, vědou a uměním, neusiluje o nic vyššího a vyššímu nesměřuje než námezdná síla s nástrojem nejnižším! Protože v říši naprosté svobody v sobě nosí duši otroka. Je patrno, že se středoškolské osnovy let sedmdesátých příliš nemýlily, když zařadily Schillera mezi romantiky, ale jeho postřehy jsou přesné. Evropa bohužel v minulosti doplatila právě na vypjatě romantické, elitářské pojetí německé vědy a celé společnosti, které nakonec vyústilo v praxí naprosto pokřivenou ideu, či spíše karikaturu árijského nadčlověka a všeho toho dalšího, co to s sebou neslo, včetně Norimberských zákonů a plynových komor. Dnes trpí Evropa a její věda naopak tím, že když se chce jakýmkoliv způsobem opřít o kořeny svých vědeckých tradic, které jsou nepochybně významně německé, tak zaznívá anglosaský ryk, že jde o návrat hnědého moru. Už nelze ani označit živočicha nebo rostlinu za nižší a vyšší, jak jsme se ještě donedávna běžně učili ve škole. Všechno si je tak nějak víceméně rovné. Více triček a kecek na operních premiérách, méně krve na barikádách. Tak asi uvažují dnešní tvůrci toho, co se právě nosí a hodí. Prostě, tak nějak všeho mnoho škodí. Ze všeobecného zglajchšaltování vzdělání a vědění v současné Evropě ovšem zcela zákonitě začínají vystupovat požadavky na elitní university, centra excelence a mnohá jiná dříve zapovězená témata. Připomeňme jenom pokusy o ustavení Evropského technologického institutu jako protiváhy amerického MIT a především až mičurinské nadšení eurooptimistů lisabonské strategie, že špičky vědění nám porostou jako houby po dešti, jen co jim ukážeme ohrádku s krásným názvem EIT. Opravdu to více než zdravým rozumem zavání nejen Lisabonem, ale ještě spíše Lebensbornem. Jen málokdo si klade otázku, proč se mají v nějakém místě soustřeďovat lidé, aby tam dostali svobodu bádat a byli ochráněni od vzdělávacích reforem všeho druhu, namísto toho, aby každý získal svobodu bádat tam, kde právě je. Nicméně zpátky do Belvederu na debatu o tom, zda a kdy mohou intelektuálové prohrát nebo vyhrát.

Byl jsem velmi rád, že se mé otázky dotkla ve svých vystoupeních většina vystupujících. Vedlo to i k debatě o tom, kdo že je to vlastně intelektuál. Dozvěděl jsem se mnoho zajímavého a to mne přesvědčilo o tom, jak důležité jsou debaty lidí, kteří nepřišli na setkání pouze prezentovat nebo dokonce prosadit jen ten svůj jediný správný názor nebo dokonce jen svou osobu. Takové debaty jsou základem toho, aby se postupně utvářely nějaké širší názory na věc. Na takových setkáních se nebude nikdy hlasovat ani rozhodovat, jaký názor je ten nesprávnější, a nebudou se tam názory soudit a odsuzovat. Možná proto nejsou taková setkání v naší politické kultuře příliš častá ani populární. Zdržují od stranických kroků k uchvácení moci a získání vlády nad veřejným prostorem a prostředky. Politické strany jsou maximálně ochotny svolávat propagandistické mítinky, na kterých pod pláštíkem vědecké diskuse cpou účastníkům do hlavy svůj jediný názor pravý. Dovolím si názor, že debata v Belvederu byla opravdu intelektuální a velice se těším na to, že snad nebyla poslední.

Na závěr si dovolím poznámku, že intelektuálové v roce 1989 byli na tehdejší situaci naštvaní velmi podobně jako ti současní na tu dnešní. Společně s podstatnou částí společnosti toužili po změně. Rozdíl byl ovšem v tom, že tenkrát se možná podoba změny jasně rýsovala a proto se v zásadě nikdo nebránil jejímu uskutečnění. Je velká otázka, co kdo vlastně viděl a jak se mu jeho vize naplnila, ale to, že to takhle dál nejde, tenkrát viděli asi všichni. Dnes se taková podoba změny nerýsuje ani vzdáleně, i když rovněž stále silněji zaznívají hlasy, že takhle už dál nejde. Ale možná se dnes více mluví, než skutečně vidí. Možná je to prostě jen tím, že mluvit může a nikoho ani příliš nezajímá, co kdo říká. Možná to začíná být dokonce jedno. A lhostejnost je tou nejspolehlivější cestou do otroctví. Pro intelektuály, stejně jako pro analfabety, prostě pro všechny, kterým je to prostě všechno jedno...

Vytisknout