Kouzelná lucerna

21. 8. 2009 / Tomáš Koloc

entropía = řecky mířit k (čemu?)

Na okraj článku Zánik Laterny magiky -- další zlikvidované rodinné stříbro, nebo opravdová nutnost?

Chci poděkovat dirigentu Národního divadla Marko Ivanićovi, Štěpánu Kubištovi a (podle mých informací dosud úřadujícímu) řediteli Laterny magiky Petru Tošovskému za cenné informace, ke kterým bych se jinak nejspíš propracovával velice těžko.

O Laternu magiku jsem se zajímal už na střední škole a základ informací o ní jsem dostal za svých univerzitních studií v přednáškách filmového teoretika doc. Jana Dvořáka. Myslím, že člověku zasvěcenému do kulturních souvislostí Laterny magiky je k posouzení celé kauzy zániku Laterny magiky jako subjektu třeba hlubšího vhledu do institucionálních a ekonomických nuancí historie tohoto gigantického plodu československé kultury. Z těchto, mnohdy ani v odborné literatuře nepublikovaných informací, které ZDE, ZDE a ZDE osvětlili za Národní divadlo pánové Ivanović, Kubišta a za Laternu magiku pan Tošovský se v minulých číslech Britských listech zrodilo něco, co celá kauza podle mého postrádá: totiž debata.

Mám za to, že kdyby se záminkou pro změnu statutu legendárního Atomia (které v roce 2006 také prošlo zásadní hmotnou rekonstrukcí) stalo v přepočtu tři sta tisíc euro aktuálního ročního deficitu, načež se by se nemalý počet produkčních a uměleckých zaměstnanců této legendární instituce dostal do zaměstnavateli neosvětleného existenčního vakua, vyvolalo by to v Belgii jistě celonárodní debatu. Zvláště když stát touž a někdy i vyšší částkou bez uzardění po léta dotoval řadu otevřeně komerčních kulturních institucí, které mají zlomkový, ne-li žádný vliv na kulturní, a i ekonomický růst země v minulém půlstoletí.

My Češi se ale přísloví "mluviti stříbro, mlčeti zlato" držíme obvykle ve špatnou dobu.

Bez ohledu na to, zda je způsob realizace tohoto přechodu, i samotný fakt, že je Laterna magika znovu včleňovánana do složek Národního divadla, správný, není správně mlčení, které tento přechod obestírá.

My Češi si nejspíš si ne dost uvědomujeme fakt, že jsme kdysi světu ukázali, kdo jsme, unikátní uměleckou formou, kterou jsme sami vytvořili. A to, že je hodnota, před kterou by měl každý Čech němě smeknout a postát -- jako třeba před Svatovítskou katedrálou.

Taková minuta ticha posiluje. Zvlášť v duchovně vyčerpané době, kdy do Bruselu jako důkaz naší kulturní vyspělosti posíláme -- Entropu...

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 21.8. 2009