BRITÁNIE:

Britské státní zdravotnictví má mnoho chyb - podobnost s českým systémem je čistě náhodná?

21. 8. 2009

Koncem čtyřicátých let dvacátého století bylo československé státní zdravotnictví založeno podle britského modelu. Navzdory postkomunistickým reformám má dodnes velmi podobné nedostatky. Posuďte podle níže uvedené argumentace Iana Birrela z deníku Independent, jehož invalidní patnáctiletá dcera trpí genetickou mutací:

Byla to další krevní zkouška, další vyšetřování, co způsobuje, že má moje dcera strašlivé záchvaty, že je slepá, že bez pomoci nemůže chodit, mluvit ani jíst. O rok později jsme se zeptali lékaře, genetika v jedné z neslavnějších nemocnic světa, co se stalo s výsledky těch testů. Jeho úřad se nám dlouze vymlouval, jak nemocnice nemá peníze a že se ty testy musely poslat do laboratoře v Německu.

Byla to drzá lež. Cenná ampule krve byla odložena do skladiště a zapomenuta. Následujícího dne byla odeslána do laboratoře ve Walesu a o 40 dní později specialisté identifikovali nemoc naší dcery, byla to vzácná genetická mutace nazvaná CDKL5.

Ale nejvíce šokující bylo to lhaní. Ani nás nešokovala nekompetentnost. Po patnácti letech zkušeností s britským státním zdravotnictvím jsme byli připraveni na téměř jakoukoliv neschopnost.

Od narození naší dcery jsme strávili dlouhé hodiny a dny, měsíce a roky bojem s byrokracií, letargií a neeektivností, zároveň jsme se neustále museli hlídat před nejnovější epidemií nekompetentnosti.

I když je nyní naše dcera v ústavu, moje manželka je v současnosti nucena trávit dvě hodiny denně bojem proti systému. Právě v tuto chvíli po určitých dramatických hormonálních a fyzických změnách u naší dcery čekáme na možnost prohovořit to s jedním z lékařů naší dcery. Prvně jsme v té věci telefonovali lékařům před třemi nedělemi, následovaly ještě tři další naše telefonáty a jeden email. Dosud žádná odpověď.

Anebo si vezměte žádost o větší velikost plenek, které jsou nutně zapotřebí, protože dcera náhle vyrostla. Řekli byste, že by to mělo být jednoduché, Ne v paralelním vesmíru britského státního zdravotnictví. Trvalo to čtyři týdny, vyžadovalo to tři telefonáty, dvě návštěvy od komunitních zdravotních sester, které hodnotily, co potřebujeme, a vyplnily s námi příslušné formuláře - a zdá se, že to přes to všechno bude trvat ještě týden, než pleny dorazí.

Varovné signály toho, co nás čeká, se vyskytly při naší první návštěvě dětské nemocnice v londýnské Great Ormond Street, kdy byla před námi mladá manželská dvojice, která cestovala několik stovek kilometrů ze severovýchodu Anglie, jejich malinké nemluvně téměř ztracené v plenkách. "On vám nikdo neřekl, že vaše návštěva u lékaře byla zrušena?" oznámila jim sestra. Podívali se na sebe v zoufalství.

Taková necitlivost je typická. Když bylo mé dceři sedm let, podrobila se hloubkovým lékařským testům ve specializované jednotce v Surrey. Trvalo to tři dny a tři noci a měla čidla připojená k hlavě, byla pod trvalým dohledem videokamery, a moje vyčerpaná manželka ji utěšovala a bránila ji v odtrhávání těch elektronických čidel. Byl to obrovský stress, ale doufali jsme, že to bude stát zato. Když jsme o několik týdnů později šli pro výsledky, zase jsme jako obvykle čekali. Když nás neuroložka konečně zavolala, zeptala se nás, proč jsme přišli. Pak otevřela složku mé dcery a zeptala se, co jí je. Pak nemohla najít ty výsledky. S prásknutím dveří jsme odešli, já jsem zuřil, manželka byla v slzách.

Jsou desítky dalších příkladů. Slavný neurolog, který tvrdil, že naše dcera - která má až 30 záchvatů denně - má jen o něco nižší IQ než průměrný člověk. Lékař, který dceři dal očkovací injekci navzdory našemu přání, navzdory varování, že ji to může zabít. Zdravotní sestra, která poté, co jí bylo řečeno, že naše dcera slepá, se zeptala, jestli by se dcera chtěla dívat na video. Nemluvě o přeplněných čekárnách, blazeovaných recepčních, nezodpovězených emailech, neosvíceném postoji vůči lidem s invaliditou.

Není pochyb, že téměř ztrojnásobnění rozpočtu britského zdravotnictví za poslední desetiletí vedlo k viditelnému pokroku, zejména v infrastruktuře. Některé nové nemocnice jsou velkým pokrokem ve srovnání s rozpadávajícími se nemocnicemi z devatenáctého století, velkou změnou jsou zdánlivé maličkosti jako moderní čekárny a hračky pro děti. Bohužel je stejně jasné, že miliardy byly proplýtvány. Byly napumpovány do centralizovaného monopolu, který se zaměřuje na manipulaci cílové kultury a nikoliv na výsledky či na inovace. Není překvapující, že britské zdravotnictví loni najalo více manažerů než lékařů. A často tito manažeři jen posilují arogantní postoj vůči pacientům a nejsou schopni odstranit zoufalé plýtvání.

Nedávná návštěva na oddělení gastroenterologie ve velké fakultní nemocnici byla typickým příkladem mnoha trvalých problémů. Mladý lékař-specialista byl zdvořilý a plný porozumění, podrobně nám vysvětlil klady a zápory invazivního chirurgického zákroku, o němž jsme hovořili. V jedné chvíli potřeboval zavolat kolegu, tak zvedl sluchátko starého telefonu na svém stole, aniž by použit hypermoderní technologický přístroj, který vyčníval z obrazovky jeho počítače. Vysvětlil, že nový komunikační systém stál 3 miliony liber, ale pořádně nefunguje, tak ho nikdo v nemocnici nepoužívá.

Po 10 minutách jsme odešli z jeho ordinace. Čekárna byla plná napětí, s rodiči ve stresu, se znuděnými dětmi, někteří se hádali, nebylo dost míst k sezení. Chudák lékař měl povinnost přijmout za dvě a půl hodiny své ordinační doby více než 50 pacientů - jednoho pacienta každé tři minuty, bez času na to přečíst si jejich anamnézu, bez jediné přestávky. A my už jsme mu způsobili zpoždění. Není divu, že lidé toho mají dost.

To jsou, samozřejmě, jen fragmenty zkušeností z doby za deset let. Možná jsme měli obrovskou smůlu. Přátelé, kteří utrpěli srdeční choroby, nehody na kole, nebo se jim narodily předčasně děti, svědčí o dokonalé lékařské péči. Ale pak znám spoustu jiných přátel se strašlivými zkušenosti od arogantních lékařů, zdravotních sester bez zájmu, o ztracené dokumentaci, a tak dále. Mohl bych vám vyprávět o svobodné matce, která zavolala do nemocnice uprostřed noci a žádala, aby lékaři resuscitovali její silně invalidní dítě. Neudělali, nic, dokud jim matka sama nepřijela do nemocnice vynadat.

Anebo o rodičích jiného dítěte, které mělo život ohrožující nádor a jehož léčba byla sérií vážných chyb, a když si rodiče stěžovali řediteli nemocnice, záznam o případu se záhadně ztratil. Anebo o starší paní, nemocné rakovinou, kterou její lékaři ignorovali. A tak dále.

To je realita britského zdravotnictví. Tím nechci ponižovat oněch mnoho opravdu dobrých zdravotníků. Zažili jsme lékaře a zdravotníky, kteří byli nápomocní, zajímali se a byli pro nás inspirací. Někteří nám pomáhali daleko více, než bylo jejich povinností. Ale zároveň jsme zažili i mnoho lidí, zdeprimovaných sklerotickým systémem, který zničí váš idealismus.

Zjevně trpí britské státní zdravotnictví systémovým selháním. A je to otázka managementu, nikoliv peněz. Každý, kdo kdy používal zdravotnictví v jiné západní zemí, ví, že návštěva u lékaře či v nemocnici nemusí být vždy frustrujícím zážitkem. Je možné provozovat zdravotnictví, založené na potřebách pacientů, kde se dodržuje doba, na kdy je pacient objednán, lékaři čtou anamnézu pacientů a přijímají pacienty v příjemném a přátelském prostředí.

Vzhledem k tomu, že jsou nyní britské veřejné finance vážně v minusu, že britská populace stárne a náklady na zdravotnictví stoupají, Británie potřebuje vážnou debatu o budoucnosti státního zdravotnictví. Bohužel, z reakcí za minulých čtrnáct dní vyplývá, že jsme na to příliš infantilní. Šílený konzervativní europoslanec se dostane v důsledku svých výroků o britském zdravotnictví v americké televizi do přestřelky ohledně Obamových reforem, v Británii toho zneužije Labouristická strana ve snaze pomluvit před volbami konzervativce a konzervativci pak v panice spěchají skládat veřejné pocty zakladateli státního zdravotnictví Aneurinu Bevanovi.

Když je prý britské státní zdravotnictví tak vysoce efektivní, proč náš model nepřijala žádná jiná země? Měli bychom studovat, z čeho se můžeme poučit ze zahraničí. Nikdo rozumný si nepřeje importovat do Británie americký systém. Ale existují prvky amerického systému, které jsou obdivuhodné: populární komunitní nemocnice, důraz na efektivní diagnózu, dokonce i aspekty oné tolik vysmívané kultury odškodňování pacientů. A v Evropě jsou systémy, které chrání pacientovu možnost volby, spojují soukromý a státní systém, jsou levnější, než je britský systém, a mají lepší zdravotní výsledky.

Francie je známá tím, že má centralizující přístup k vládě. Francie má také velmi dobré zdravotnictví - podle Světové zdravotnické organizace nejlepší na světě. Její zdravotnictví, založené na systému pojišťoven, se zdá být chaotickou směsicí veřejného a soukromého partnerství, ve skutečnosti je to ale rozumné řešení, které spojuje zájmy pacientů s potřebou centralizovaného řízení, profesní autonomie a záruk pro chudé lidi. Jako jinde v Evropě nalezla Francie způsob, jak využít prospěchu konkurenčního systému v rámci všeobecného zdravotnictví, zaměřeného na pacienta.

Takže co by se mělo dělat? Zaprvé je jasné, že organizace, která zaměstnává 1,5 milionu lidí, bude mít potíže s pojmem "dynamické jednání". Mělo by smysl rozbít ten monolit, vytvořit skutečnou konkurenci, avšak zároveň zachovat zásadu státem financované zdravotní péče, která je pro pacienty zdarma. Čím větší možnost volby pro pacienta, tím lepší bude zdravotnictví. A věřte mi, pacienti jsou schopni činit velmi složitá rozhodnutí, když jim jde o zdraví.

Zadruhé, cílová kultura by neměla být tolik preskriptivní a kvalita manažerů by se měla zvýšit. Zatřetí, manažerům a zdravotníkům by měla být poskytnuta větší svoboda experimentovat a vymýšlet nová řešení. To znamená určité neúspěchy, ale experimentování je životně důležité v každé organizaci. A vláda poskytuje bezpečnostní síť. Začtvrté, musí existovat co největší otevřenost, od výdajů až po výsledky operací.

Za páté, zdravotníci si všichni musejí uvědomit, že je jejich povinností sloužit veřejnosti. A politikové by měli přestat se snažit NHS řídit ve všech maličkostech - a voliči a média by je měli přestat obviňovat, kdykoliv se něco ve zdravotnictví nepovede.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 21.8. 2009