O CO ŠLO V ŠEDESÁTÉM OSMÉM?

Rusáci -- politická frustrace, ponížení a ztráta nadějí, nebo nevyhnutelnost v bipolárním světě?

21. 8. 2009 / Štěpán Kotrba

Je to kacířské, ale řeknu to: rok 1968 realizoval strategii, ke které by muselo dojít v realitě bipolárně rozděleného světa tak jako tak. Umožnil SSSR přesunout dále na západ obrovskou masu konvenční výzbroje. V rámci akce Javory měl u nás SSSR sklad jaderné munice. Smlouva mezi ČSSR a SSSR o dočasném pobytu sovětských vojsk (parlamentní tisk č. 208 27. schůze Národního shromáždění ČSSR z 16. 10. 1968) stejně jako rozpravy ze schůze Národního shromáždění z 18. 10. 1968, kdy byl dočasný pobyt schválen, by se realizovaly, i kdyby se k nim nepřidal paranoidní strach Kremlu z pozvolného politického drobení - odtrhávání států na linii dotyku se západní Evropou. I kdyby to "drobení" přičinliví Češi neurychlovali a neradikalizaovali, opiti sluncem pražského jara a vidinou "socialismu s lidskou tváří". Scénář vícestupňového rozvolňování evropského pilíře Varšavské smlouvy byl nicméně prvním "barevným" či "sametovým" scénářem, kterých se od té doby dodnes uskutečnilo mnoho. Naposledy v Íránu.

Nezapomínejme ale na jedno: v roce 1968 byla podepsána Smlouva o nešíření jaderných zbraní. Měla tři pilíře: nešíření zbraní , odzbrojení a mírové využití atomové energie. V řeči diplomatů znamenala uvolňování napětí. Slova, slova, slova.

Od roku 1961 se do výzbroje pozemních vojsk bundeswehru nicméně začaly zařazovat vylepšené verze nejadené rakety vysoce mobilního systému Honest John M50, které mohly nést jaderné hlavice. Reakční doba pro atomovou válku se tak zkrátila z necelé půl hodiny na několik minut. To bylo ohrožení Varšavské smlouvy, které nemohlo zůstat bez odpovědi. Následovalo rozmístění raket Pershing s doletem 600 km s jadernými hlavicemi v SRN a harašení revanšistickými náladami tamtéž. A odpověď byla asymetrická a rychlá. Východní blok si během silových her nemohl dovolit ukázat váhavost nebo slabost.

Uvědomme si, že v roce 1968 vládl republikán Richard Nixon a poradce pro otázky národní bezpečnosti mu dělal vynikající stratég Henry Kissinger. USA sice podporovaly Dubčekův obrodný proces, ale jasná podpora eroze socialistického bloku by znamenala vměšování se do záležitostí sovětského zájmového prostoru, na kterém stál od konce 2. světové války křehký mír s němou hrozbou třetí světové .

Teprve v září 1971 po krachu plánu Pražského jara se zrealizovala dohoda o Berlínu (4 velmoci), která uznávala existující stav rozdělení Berlína, zvláštní vztah "západního" Berlína ke SRN. Krátce poté v roce 1971 byly teprve Bundestagem ratifikovány smlouvy SRN s Moskvou, které odmítaly použití síly jako způsobu řešení vzájemných sporů. Až pak následovaly smlouvy SRN – Polsko o hranici na linii Odry – Nisa a v roce 1972 smlouvy mezi SRN a NDR, ve kterých se SRN vzdává práva na jednostrannou prezentaci německého národa. Teprve v roce 1973 následoval vstup obou zemí do OSN.

Francouzský prezident Geogres Pompidou spolu se svým minsitrem zahraničních věcí Michelem Robertem usiloval zlepšování vztahů USA a Francie, když souhlasil s Nixonem , že SSSR je stále pro Západ hrozbou. Tvrdil, že americká přítomnost v Evropě je nejspolehlivější zárukou udržení SRN v Alianci.

Československá krize byla nevyhnutelným asymetrickým řešením nasazení jaderných zbraní do Německa. Porážka západní expanzivní strategie obsazením Československa vojsky Varšavské smlouvy znamenala, že jakýkoliv pokus o obsazení ČSSR by znamenal globalizaci konfliktu. , Přitom do dlouhodobé přípravy na změnu v Evropě USA vložily obrovské množství politického potenciálu i obrovské množství lidských zdroj a peněz. Proto byla porážka pro USA hořká. Teprve v roce 1972 došlo k podepsání smlouvy SALT I v Moskvě . Ta znamenala moratorium na počet jaderných zbraní na dobu 5let, zákaz antibalistických raketových systémů a z toho vyplývající nemožnost bránit se útoku protivníka a potvrzení práva na stejnou míru bezpečnosti. Nastupující Sonnenfeldetova doktrína v USA přijala jako fakt nadvládu SSSR nad východní Evropou. Normalizace měla i druhou stranu.

Sovětský svaz určil základní operační zbraní pro evropské bojiště operačně-taktické střely kratšího středního doletu na pevné palivo Temp (9K71) s operačním nasazením v roce 1967 a později Temp-S (9K76, NATO SS-12 Scaleboard, OTR-22) na šasi MAZ-543 s dosahem téměř 900 km). Oba typy s jadernými hlavicemi. Svým spojencům je ale nesvěřil. Tak dalece jim nevěřil. To ovšem znamenalo, že ruské posádky musí být na území členů Varšavské smlouvy. To byl hlavní důvod k urychlenému přesunu obrovské armády do Československa.

V roce 1979, s ohledem na budování jaderné síly ve Varšavské smlouvě, ministři NATO schválili rozmístění amerických jaderných zbraní - střel s plochou dráhou letu a raket Pershing II v Evropě. A na druhé straně coby protiváha amerických střel Pershing, resp. MGM-31C Pershing II a BGM-109G Gryphon se na konci roku 1983 upgradovaly rakety Temp na Temp-S. Husákovskou normalizaci na pozadí studené války a zbrojních závodů mezi Ruskem a USA dnes nikdo nechce vidět. Přitom právě Československo bylo v době Pražského jara tím nejstrategičtějším bojištěm na světě. Ofenzivní vojenskou strategii NATO díky rychlé reakci prohrálo. Tolik geopolitika ve středoevropském prostoru. Zbyla pouze touha po revanši, která přišla až op dvacet let později, kdy se režim komunistické gerontokracie sám od sebe rozpadal.

Proč to vše píšu? K opakování této vojenské strategie dochází teď. 27.4. 2007 ruský prezident Vladimir Putin po setkání s Klausem v Moskvě označil americký záměr postavit v Evropě protiraketovou základnu za hrozbu podobnou americkým raketám typu Pershing a zdůraznil, že Rusko si v této souvislosti vyhrazuje právo na obranu. V tradici "velké hry" je to hrozba, kterou není radno podceňovat. Ale v Česku málokdo chápe geopolitiku jako určující rámec vnitropolitických rozmíšek. Vzpomene si někdo na půl století starou armádní strategii, když všichni mluví o ekonomické krizi kapitalismu, demokracii a svobodě?

9.2.2009, ATM, BL, Lukáš Visingr, Štěpán Kotrba: Ruské balistické rakety - odkaz dvou géniů ZDE

4.4.2008, ATM, BL, Wieslaw Strzondala, Vladimír Panuška: SS-12 - Raketový systém kratšího doletu Temp-S v Československu ZDE
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 21.8. 2009