1. 4. 2009
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
30. 3. 2009

UKÁZKA Z KNIHY "ZAHRANIČNÍ POLITIKA USA"

Problémy Baracka Obamy

Cesta prezidenta USA Baracka Obamy do Evropy je spojená s mnoha očekáváními. Praktické kroky nové admistrativy USA zatím však zaostávají za sliby z předvolební kampaně. Zdá se, že více než dva měsíce po příchodu do Bílého domu by měly být kontury Obamovy zahranič-ní politiky jasnější. Jením z důvodů, proč tomu tak není, je trvající souboj nejrůznějších frakcí Demokratické strany o vliv na nového prezidenta, jehož výsledek zatím není zcela zřejmý.

Na začátku 21. století se na první pohled rozdíly mezi dvěma nejmocnějšími stranami v USA jeví jako srozumitelné: dělicí čára mezi Demokratickou a Republikánskou stranou běží po linii vymezení zdrojů moci USA, užití síly a role mezinárodních institucí, včetně mezinárodního práva.

  • Demokraté jsou multilateralisté kladoucí důraz na nevojenské prostředky, zdůrazňující význam mezinárodních organizací, jsou mezi nimi realisté i idealisté, bez sklonu k izolacionismu;
  • Republikáni jsou unilateralisté kladoucí zdůrazňující roli vojenské síly, vnímající mezinárodní organizace jako brzdu, také mezi nimi jsou realisté i idealisté, bez sklonu k izolacionismu.

Takový je skutečně hlavní proud. Tabulka číslo 68 ukazuje, jak se takovéto rozdíly promítly do volebních programů obou stan v roce 2008. Ne vždy ale bylo takovéto dělení – na začátku studené války to byli demokraté, které bylo možno označit jako „stranu války“. Až během kampaně George McGoverna v roce 1972, která směřovala proti válce v Indočíně vedené demokratickým prezidentem, se demokraté identifikovali jako opozice proti vojenským výdajům a používání síly. V devadesátých letech minulého století to však byl demokrat Bill Clinton, kdo prosadil větší výdaje, než navrhoval jeho předchůdce George Bush st. Dokonce i v roce 2000 Al Gore v kampani sliboval zvýšit výdaje na obranu o 80 miliard dolarů v následujícím desetiletí. Z tabulky je navíc patrné, že ani současní demokraté nemíří k pacifismu či zcela jednoznačnému multilateralismu.

Zahraniční politika USA podle Republikánské a Demokratické strany – volby roku 2008

téma Demokratická strana
Renewing America's Promise
Republikánská strana
2008 Republican Platform
hlavní heslo Obnova amerického vůdcovství. Mír prostřednictvím síly.
multilateralismus vs. unilateralismus Znovu vybudovat vazby se spojenci v Evropě a Asii, posílit partnerství v celé Americe
a Africe. OSN nezbytné, ale vyžadující hluboké reformy, právě tak jako další globální instituce.
V podkapitole Svrchovanost amerického vůdcovství v mezinárodních organizacích se uvádí, že USA jsou členy organizací, které někdy slouží míru a prosperitě, ale tyto organizace nesmějí nikdy nahradit principiální americké vůdcovství. Občané USA nikdy nebudou podřízení Mezinárodnímu trestnímu tribunálu.
armáda Základ světového vůdcovství, nutnost posílit a zvýšit péči
o vojáky, rezervy i veterány.
Nejlepší na světě, zvýšit péči o vojáky, rezervy i veterány.
jaderné zbraně Nukleární odzbrojení, bojovat proti šíření zbraní hromadného ničení. Jaderná dostatečnost, bojovat proti šíření zbraní hromadného ničení.
Národní
protiraketová obrana
Žádná zmínka. Poděkování vládám Polska a Česka za slib instalovat základny.
zpravodajské služby Vice peněz na agenturní sítě
i techniku, potřeba reformy
a odpolitizování.
První linie boje proti terorismu, více peněz na agenturní sítě i techniku.
terorismus Velké nebezpečí. Hlavní nebezpečí.
pořadí regionů
v programu
Afrika, Amerika, Asie, Evropa, Střední východ. Latinská Amerika, Afrika, Pacifik, Evropa, Střední východ.
Irák Stáhnout bojové brigády, zachovat ale vojáky pro boj s terorismem, ochranu velvyslanectví a civilního personálu, poradce a podporu iráckých bezpečnostních síl. Odchod vojáků až po vítězství a se slávou.
Afganistan Neukončená válka, vyslat dvě další bojové brigády, nutná větší pomoc od spojenců v NATO. Úspěšně vedená válka, úkoly ale zůstávají, nutná větší pomoc od spojenců v NATO.
Írán Nebezpečný režim, zvýšit nátlak. Bez zmínky o přímém jednání či o použití síly. Nebezpečný režim, zvýšit nátlak, žádné jednání bez předchozí změny jeho politiky. Možné použití síly.
Evropa Vítá silnou Evropskou unii.
NATO spojenec, ale potřeba větší angažovanosti. Posílit
spolupráci s Ukrajinou a Gruzií. Žádná zmínka o Kosovu.
Zmínka o Evropské unii chybí.
NATO spojenec, ale potřeba větší angažovanosti, podpora dalšího
rozšiřování. Žádná zmínka o Kosovu.
Rusko Podporovat demokracii a vypočitatelnost, spolupráce v oblastech společného zájmu, bránit ruskému porušování mezinárodního práva, trvat na respektu k suverenitě a územní celistvosti sousedů. Mnoho společného, omezuje ale demokracii a ohrožuje sousedy.
Čína Je jen jedna, ale závazky k Tchaj-wanu. Požadovat její větší začlenění do systému
a dodržování lidských práv.
Tchaj-wan zůstává spojenec. Vznik mírové a prosperující Číny vítán, ale je nutná demokratizace. Příliš zbrojí, má nepřijatelnou politiku jednoho dítěte, porušuje lidská práva v Tibetu a omezuje demokracii v Hongkongu.
Severní Korea Nukleární odzbrojení je nutné, přímá i skupinová jednání. Nukleární odzbrojení je nutné.
Blízký východ Zvláštní vztahy s Izraelem, na příští dekádu 30 miliard dolarů pro Izrael, potřeba demokratizovat region. Žádná přímá zmínka
o Saúdské Arábii.
Bezvýhradná podpora Izraele, Jeruzalém je jeho hlavní město. Palestina musí být demokratická. Žádná přímá zmínka o Saúdské Arábii.

Prognózovat z takovýchto programů zahraniční politiku nového prezidenta je velmi obtížné. Je například nápadné, že v textu programů některá témata chybí – například Národní protiraketová obrana USA u demokratů, Kosovo či Saúdská Arábie u obou stran. To není dáno tím, že nejsou pokládány za důležité. Tato absence je způsobena tím, že se při psaní programů nepodařilo dosáhnout kompromisu, natož shody. Je pravděpodobné, že se zahraniční politika nového prezidenta zformuje v zápase mezi jednotlivými proudy uvnitř vlastní strany a mezi novými ministry zahraničí, obrany a poradcem pro otázky národní bezpečnosti. V administrativě Baracka Obamy jsou zastoupeni představitelé všech stranických proudů. A zápas mezi nimi bude pokračovat v průběhu vlády nového prezidenta. Může mít vítěze, ale nemusí.

Je zřejmé, že uvnitř dvou hlavních politických stran existují frakce, které se liší představou o povaze a cílech zahraniční politiky USA. V říjnu 2006 zveřejnil Eben Kaplan na serveru Council on Foreign Relations pozoruhodnou analýzu osmi hlavních názorových proudů uvnitř Republikánské a demokratické strany.

Demokraté

  • Liberální internacionalisté obdobně jako neokonzervativci věří ve wilsonovskou představu, že šíření demokracie je imperativem globální stability. Důraz ale kladou na mezinárodní organizace, méně na sílu. Věří ve stále rostoucí moc USA a spolupráci s tradičními spojenci. I oni jsou spojeni s realpolitikou. Kaplan k tomuto názorovému proudu řadí současného viceprezidenta Josepha Bidena, bývalého prezidenta Billa Clintona, senátora Johna Kerryho, ale i Franklina Roosevelta, Johna Kennedyho či Zbigniewa Brzezinského.
  • Protekcionalisté jsou přesvědčeni, že zdroje mají být využity doma. Používání moci v zahraničí (například obrana před pandemií AIDS) musí sloužit posilování bezpečnosti doma. Jako Michael Moore propagují opatrnou zahraniční politiku, protože cítí, že vměšování do zahraničních záležitostí přináší doma více škody než užitku. K této skupině patří například bývalý vůdce demokratické většiny Richard Gephardt, Howard Dean, ale podle Kaplana i Ralph Nader a Ross Perot z „třetí strany“. Protekcionalisté vytvářejí často aliance s obdobně smýšlejícími republikány při blokování zákonů týkajících se svobodného trhu.
  • Monotematické skupiny nazývané „internacionalisté sociálního státu“ („social welfare“ internationalists) jsou pro aktivitu USA při směrování světových událostí. Kladou důraz na nové mezinárodní otázky, jako je odstranění chudoby či prevence šíření chorob, mají vliv při formování politiky k jednotlivým státům – Haiti, Jižní Afrika, Izrael, Myanmar. Jejich nahlížení na mezinárodní politiku obsahuje morální prvky a zdráhají se používat sílu, ovšem nevylučují humanitární intervenci. Spojují výjimečnou mocenskou pozici s unikátní historií i ideály. Jako příklady lze uvézt Samanthu Powerovou z Harvard University či kongresmana Earla Blumenauera, člena zahraničněpolitického výboru Sněmovny.
  • Protiválečníci kritizují nejen válku v Iráku či válku proti terorismu. Část z nich jsou pacifisté vycházející z mravního odporu vůči válce. Jiní požadují efektivnější strategie, neboť válka přináší méně bezpečí a omezuje občanské svobody. Mezi významné představitele tohoto proudu patří senátor Russell Feingold, jeden z 23 senátorů, kteří hlasovali proti válce v Iráku a první senátor, který požadoval stažení amerických okupačních jednotek, ale též senátor Carl Levin.

REPUBLIKÁNI

  • Klasický konzervatizmus zastánců „tvrdé linie“ vyrůstá z nacionalismu. Mezinárodní režim podle nich určuje dominantní mocnost, ne mezinárodní organizace. Spojené státy jsou nejsilnější a musí si toto postavení udržet – je nutné zabránit ostatním, aby toto postavení USA ohrozili. Mnozí jsou rádi, když se jim říká unilateralisté. Užívají rétoriku neokonzervativců, což působí zmatky. Do tohoto proudu patří například exprezident George Bush ml., bývalý viceprezident Dick Cheney a bývalý ministr obrany Donald Rumsfeld.
  • Neokonzervativci věří v sílu jako nástroj urychlení demokratizace světa. Navazují na představy Woodrowa Wilsona o tom, že šíření demokracie znamená zajištění stability světa. Na rozdíl Wilsona ovšem neokonzervativci kladou důraz na sílu. Nejoblíbenější knihou neokonzervativců jsou Thukydidovy Dějiny Peloponéské války. Mezi prominentní neokonzervativce podle Kaplana patří: Paul Wolfowitz; komentátor Los Angeles Times Charles Krauthammer; spolupracovník Council on Foreign Relations Max Boot; vydavatel Weekly Standard (a syn Irvinga Kristola) William Kristol; bývalý poradce Pentagonu Richard Perle; řada dalších teoretiků z takových konzervativních pracovišť jako jsou American Enterprise Institute či Heritage Foundation.
  • Tradiční internacionalisté hájí aktivní zahraniční politiku, která má prosazovat státní zájmy USA. K tomuto ideově-politickému proudu patří klasičtí realisté, hlásající realpolitiku. Pro ně je mezinárodní prostředí nebezpečný mocenský terén, kde je třeba užívat sílu, ale i diplomacii a brát ohled na multilateralismus. Hledají i společné zájmy s jinými státy, a to bez ohledu na to, zda jsou demokratické. Do této skupiny patří například Henry Kissinger, Brent Scowcroft, senátor Richard Lugar, bývalý ministr zahraničí Colin Powell a prezident Council on Foreign Relations Richard Haass.
  • Izolacionisté se vracejí k Washingtonovu projevu na rozloučenou, k jeho výzvám nezaplétat se do aliancí. Tento proud měl velký význam před 2. světovou válkou. Uvnitř dnešní Republikánské strany Kaplan rozlišuje tři izolacionistické skupiny:
    • Klasičtí izolacionisté jako Pat Buchanan, který psal projevy Richarda Nixona a sám kandidoval na prezidenta.
    • Umírnění izolacionisté patří k jacksonovské linii v chápání zahraniční politiky USA: jako cíl vidí především „bránit tomu, aby se špatné věci stávaly doma“. K této skupině patří hlavně politici ze států, hraničících s Mexikem.
    • Další skupinu izolacionistů uvnitř Republikánské strany představují libertarianisté jako Ted Galen Carpenter z CATO Institutu. Jsou to vlastně jeffersonovci v podání Waltera Meada v jeho knize Zvláštní prozřetelnost. Ti spojují americké intervence v zahraničí s daňovým břemenem a ohrožováním osobní svobody. Patří sem také ekonomičtí populisté ze států jako je Jižní Karolína či jižní středozápad, jejichž produkce je pod tlakem zahraničních levných výrobků (v minulosti měli společnou agendu s protekcionalisty v Demo-kratické straně, kteří stáli proti NAFTA a dalším iniciativám, podporujícím volný obchod).

Nátlakové skupiny

Na rozdíl od politických stran zájmové či nátlakové skupiny vykazují konzistenci v tlaku na zahraniční politiku USA. V podmínkách malé připravenosti politických vůdců, při důrazu na pragmatismus politické elity a nezájmu veřejnosti je vliv zájmových skupin mimořádně velký. Škála aktivit těchto skupin je velmi široká – od snahy ovlivňovat rozhodnutí vlády, přes působení na kongresmany při úpravách starých zákonů či předloh nových zákonů, zvláště pak rozpočtových rozhodnutí, až po podporu vybraných a skandalizování jiných kandidátů ve volbách.

Roli nátlakových organizací plní i nejrůznější think tanks, výzkumná pracoviště s jasným ideologickým zaměřením a zabývající se bezpečnostními a zahraničněpolitickými otázkami. Jejich základní funkcí je stavět most mezi univerzitním světem abstraktních idejí a vládou. Podle Richarda Hasse to především znamená, že tato pracoviště nabízejí nové myšlenky rozhodovatelům, poskytují experty vládě USA a Kongresu, spojují politiky s názory veřejnosti, pomáhají vzdělávat veřejnost a jsou zprostředkovateli v mezistranických konfliktech. Tendence k ideologizaci politiky, tedy k nahrazování věcné analýzy ideologickými předsudky, je při odklonu od pracovišť základního výzkumu k think tanks zřejmá a pravděpodobně byla jedním ze zdrojů chybných rozhodnutí vlády Bushe ml.

Think tanks vznikaly v USA ve třech vlnách. Prvním takovým pracovištěm, které se věnovalo bezprostředně mezinárodní politice, byl Carnegie Endowment založený již v roce 1910. Jako příklad prvních univerzálních pracovišť mohou sloužit Institute for Government Research, který vznikl již v roce 1916, a Brooking Institution z roku 1927. Za nejvlivnější bývá pokládán již zmiňovaný dvoustranický Council on Foreign Relation, který zahájil činnost roku 1921. Druhá vlna zakládání think tanks se zvedla po roce 1945, kdy Spojené státy začaly provádět plně globální politiku – již zmiňovaným příkladem takového pracoviště je RAND Corporation.

Třetí vlna vzniku think tanks spadá do šedesátých a sedmdesátých let minulého století, kdy byly zakládány ústavy, snažící se pomáhat ideologickým hnutím a stranám. Příklad ideologicky orientovaného pracoviště je konzervativní Heritage Foundation, které dodalo řadu pracovníků do Reaganovy administrativy. Naopak liberálním je Institute for Policy Studies; obdobně liberální Brookings Institute poskytl své pracovníky a služby Clintonově administrativě. Konzervativní i neokonzervativní American Enterprise Institute byl významný při sestavování administrativy George Bushe ml. V současné době působí ve Spojených státech přibližně 1200 pracovišť, pokládaných za think tanks. Tabulka číslo 69 uvádí přehled nejvýznamnějších z nich.

Nejvýznamnější výzkumné instituty zabývající se zahraniční politikou

název, sídlo založení tematické zájmy ideologická
orientace
Carnegie Endowment
for International Peace
Washington, D.C.
1910 zahraniční liberální
Foreign Policy Association
New York
1918 zahraniční centristická
Hoover Institution
Palo Alto, Kalifornie
1919 domácí a zahraniční konzervativní
Council on Foreign Relation
New York
1921 zahraniční centristická
Brookings Institution
Washington, D.C.
1927 domácí a zahraniční liberální
American Enterprise Institute
Washington, D.C.
1943 domácí a zahraniční konzervativní
Rand Corporation
Santa Monica, Kalifornie
1948 domácí a zahraniční centristická
Aspen Institute
Washington, D.C.
1951 zahraniční liberální
Foreign Policy Research Institute
Filadelfie
1955 zahraniční konzervativní
Hudson Institute
New York
1961 domácí a zahraniční konzervativní
Center for Strategies
& International Studies
Washington, D.C.
1962 zahraniční konzervativní
Institute for Policy Studies
Washington, D.C.
1963 domácí a zahraniční liberální
Centre for Defense Information
Washington, D.C.
1972 zahraniční liberální
Trilateral Commission
New York
1973 domácí a zahraniční centristická
Heritage Foundation
Washington, D.C.
1974 domácí a zahraniční konzervativní
World Wash Institute
Washington, D.C.
1974 zahraniční liberální
Cato Institute
Washington, D.C.
1977 domácí a zahraniční izolacionistická
Institute for International Economics
Washington, D.C.
1981 zahraniční liberální
Carter Center
Atlanta
1982 domácí a zahraniční liberální
World Policy Institute
New York
1983 zahraniční liberální

Autor je profesorem politologie na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze a vedoucím katedry mezinárodních vztahů a diplomacie na Fakultě politických věd a mezinárodních vztahů University Mateja Bela v Banské Bystrici a spolupracuje s Ústavem politických věd SAV v Bratislavě.

Ukázka z knihy Zahraniční politika USA, kterou v březnu 2009 vydalo nakladatelství Professional Publishing.

437 stran, přibližně sto třicet tabulek, grafů a map. Součástí knihy je CD se  168 nejdůležitějšími dokumenty , které se týkají zahraniční politiky Spojených států.

PŘEDCHOZÍ UKÁZKA

Obama, radar a globální nula ZDE
                 
Obsah vydání       1. 4. 2009
1. 4. 2009 Oběť masakru spáchaného srbskými policisty má dodnes noční můry
31. 3. 2009 OECD varovala vedoucí představitele skupiny G20: Globální ekonomika zažívá volný pád
1. 4. 2009 Jemelíkova břitva Jan  Rovenský
1. 4. 2009 Tomáš Töpfer se zapojil do propagandy již za minulého režimu Petr  Nachtmann
1. 4. 2009 Podobu klipů ODS diriguje lídr evropské kandidátky Zahradil
1. 4. 2009 Smiešna vážnosť románopisca Milana Kunderu Igor  Daniš
1. 4. 2009 Jak (ne)začít dialog o jaderné energetice Bohuslav  Binka
1. 4. 2009 MIT: Je třeba "ekologizovat" výrobu solárních panelů Karel  Dolejší
1. 4. 2009 "Guardian se stane prvním deníkem, který bude vycházet jen na Twitteru"
31. 3. 2009 Írán nabídl Spojeným státům pomoc v Afghánistánu
1. 4. 2009 Politické strany " se musejí přidržovat ideologie" Luděk  Prokop
31. 3. 2009 Lety a romská mozaika Pavel  Pečínka
30. 3. 2009 Václav Klaus: Více Kožených!
31. 3. 2009 Rekordních 150 000 podpisů pro referendum o radaru
1. 4. 2009 DNES: Globální hospodářská krize pohledem politického filosofa
31. 3. 2009 Experti všech zemí, spojte se
31. 3. 2009 Další "45 minutová hrozba", tentokrát z USA
30. 3. 2009 Problémy Baracka Obamy Oskar  Krejčí
31. 3. 2009 Evropa v krizi: o důvod více, proč přijmout Lisabonskou smlouvu Michael  Kroh
31. 3. 2009 Umějí autokraté lépe hospodařit?
31. 3. 2009 Březen -- za kamna vlezem? Miloš  Dokulil
31. 3. 2009 Kosovo: Lidská práva nesmí být rukojmím současných politických tlaků
30. 3. 2009 Jak jsem se na stará kolena dala na politiku Bushka  Bryndová
1. 4. 2009 Ministerský Kampf
31. 3. 2009 Za všechno mohou dvě K. Zdeněk  Jemelík
31. 3. 2009 Izraelské bezpilotní prostředky údajně podnikly nálety v Súdánu
27. 3. 2009 Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy
2. 3. 2009 Hospodaření OSBL za únor 2009

USA 2009: Obama a očekávání RSS 2.0      Historie >
31. 3. 2009 Experti všech zemí, spojte se   
30. 3. 2009 Topolánek on the Road Karel  Dolejší
30. 3. 2009 Problémy Baracka Obamy Oskar  Krejčí
28. 3. 2009 Tržní mystika   
27. 3. 2009 Lesk, anebo bída nachystané pasti na vládu? Miloš  Dokulil
27. 3. 2009 Topolánkův útok na Obamu byl začátkem předvolební kampaně   
26. 3. 2009 Beznadějná finanční politika   
26. 3. 2009 Obamobijce štrasburský aneb Ztraceno v překladu Karel  Dolejší
24. 3. 2009 K teorii mezní zlodějny Karel  Dolejší
23. 3. 2009 Miloš Pick: Can Obama lead the world out of the crisis? Miloš  Pick
23. 3. 2009 Wall Street: Zločiny proti lidskosti   
18. 3. 2009 American voice against proposed radar in the Czech Republic John Lindsay Poland
17. 3. 2009 Konec zatlačování, konec mentorování - jasné priority a respekt Karel  Dolejší
13. 3. 2009 Scott Ritter: Obamo, vyřiď to s B týmem   
13. 3. 2009 Debata Hersh-Mondale: Americká ústavní krize   

Trilateral Commision RSS 2.0      Historie >
30. 3. 2009 Problémy Baracka Obamy Oskar  Krejčí
16. 6. 2008 Bombastický titulek mladého pravičáka v iDnes nic neosvětlil Štěpán  Kotrba
27. 5. 2008 Lisabonská smlouva: O co větší ticho na povrchu, o to větší šramot pod pokličkou   
29. 2. 2008 "Tak trochu jiná" euroatlantická diplomacie v Sýrii: Brzeziński a Paroubek Štěpán  Kotrba
30. 1. 2007 Velké problémy malé základny raketové rozvědky Oskar  Krejčí
16. 1. 2007 Problémy utváření, nebo změna paradigmatu? Kodži  Watanabe, Strobe Talbott, Sir Roderic Lyne
14. 3. 2006 Duhové peníze Štěpán  Kotrba

Council of Foreign Relations - veřejnosti neznámá tvář americké zahraniční politiky RSS 2.0      Historie >
30. 3. 2009 Problémy Baracka Obamy Oskar  Krejčí
19. 1. 2009 G. W. Bush: Nejhorší prezident USA Oskar  Krejčí
15. 1. 2008 Vážné pochybnosti o regulérnosti voleb a férovosti prezidentské volební kampaně Jan  Zeman
14. 3. 2006 Duhové peníze Štěpán  Kotrba
28. 2. 2006 Ropa, militarizace a zájmy nadnárodních korporací Mesfin  Gedlu
21. 1. 2003 Vést či nevést válku proti Iráku? Miloš  Kaláb

Atlantic Council RSS 2.0      Historie >
30. 3. 2009 Problémy Baracka Obamy Oskar  Krejčí