Že musí Obama honit mnoho zajíců naráz, a že mu jich nejspíš spousta uteče, o tom od počátku není sporu. Koneckonců, voliči dokáží tu a tam leccos odpustit, jsou-li zde a onde nějak odškodněni. Jenže čím dál více přemýšlivých lidí má už z Obamy obavy. Vůbec ne proto, že v něm zčistajasna rozeznali zloducha, ale proto, že podle mnohých z nich jedná necitlivě a nepředvídavě. Nikdo nemá ani desetinu těch pochybností o intelektuálních schopnostech amerického prezidenta, které se vnucovaly v dobách jeho předchůdce; nicméně těžko tvrdit, že se Obama obklopuje správnými lidmi.

Tři dekády nadvlády neoklasického paradigmatu v ekonomii kupodivu přežilo několik umírněných keynesiánců. Joseph Stiglitz, Paul Krugman nebo James K. Galbraith mají ovšem velmi daleko ke kritice systémových chyb kapitalismu, jakou lze nalézt u samotného Keynese. Jsou to někdy lehce zahořklí, jindy ostře ironičtí kritici pozdní podoby toho, co kdysi Rudolf Hilferding popsal jako monopolistický finanční kapitalismus; nechtějí nic více, než kolabující systém racionálně přeorganizovat z hlediska potřeb reálné ekonomiky - tak, aby lépe fungoval. Nikdo z tří jmenovaných ovšem nepatří do užšího Obamova kruhu, jsou to outsideři. Kolem prezidenta se naopak točí lidé, kteří těžiště ekonomiky i nadále vidí ve finančním sektoru a hájí takové "protikrizové" kroky jako daňové škrty pro bohaté.

V rozhovoru pro Spiegel Galbraith právě barvitě popsal, proč je podle něj nesmyslné dávat peníze krachujícím finančním institucím, dokud nebude vyhozeno jejich vedení a revidováno účetnictví. Ten scénář není pro mnohé obyvatele České republiky vlastně ničím novým, zažili ho v době klausovské tzv. privatizace na vlastní kůži desetitisíce lidí. Podnik, o němž se jaksi předem vědělo, že nemá perspektivu -- buď proto, že je příliš zadlužen, nabízí zastaralý sortiment, chybí mu pořádná prodejní síť, nebo je prostě s konkurencí domluveno zrušení -- byl v ČR nejrůznějšími způsoby tunelován managementem, který ho vycucl jako ústřici a odevzdal škeble ke zrušení. V zásadě totéž se podle Galbraitha právě děje s americkými finančními institucemi. Rozdíl je ovšem v tom, že tyto instituce jsou již nyní onou prázdnou skořápkou, neboť de facto bankrotují, a aby je bylo vůbec možno tunelovat, musí do nich stát nejdříve nalít pot a krev amerických dělníků, farmářů a učitelů vymačkané z nich formou daní. Češi, jak známo, trpělivě snášejí cokoliv. Američané však staletími útlaku k podobnému přístupu vychováváni nejsou.

Psát v této souvislosti o iracionálním populismu může pouze člověk, který v životě nestudoval dynamiku lidových vzpour. Nikdy se přece předem neví, která je přesně ta mezní urážka, po níž zavládne jasné a rozhodné přesvědčení, že už toho zkrátka bylo dost. Kdo se pozorně nedívá, nevšimne si. Vrchnost se vždycky plete, pokud je přesvědčena, že na ty blbce dole může donekonečna nakládat další a další břemena -- a pak se diví, zjistí-li, že to přehnala. Obyčejní Američané, kteří pomalu začínaji potěžkávat baseballové pálky, jsou už velmi blízko mezní zlodějně, kterou jsou ještě ochotni tolerovat, protože mají pocit, že se nic nezměnilo a vláda z jejich daní dál sanuje účty podvodníků. Jestli tihle lidé nedostanou jasný signál, že je někdo bere vážně, začnou možná brzy baseballovou pálku považovat za vcelku adekvátní odpověď na Obamovu břitvu.