24. 11. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
25. 11. 2006

DOKUMENT

Kudy a jak dále?

Jiří Paroubek
Projev na mezinárodní konferenci „Alexander Dubček - významný Slovák a Evropan“, Bratislava, 24. listopadu 2006

„protože kolem celé postavy Sašenky Dubčeka vycházela záře … politika byla jeho osud a on kraluje teď na oběžné dráze křesťanských a komunistických nebes, krásný frajer… Sašenka byl hrdina a vypil si kalich až do dna...

Bohumír Hrabal

Rád bych se pokusil o zamyšlení nad některými rysy Alexandra Dubčeka jako středoevropského politika a současně vůdčí osobnosti i symbolu událostí Pražského jara 1968. V jarních měsících roku 1992 zavítal Alexander Dubček tehdy ve funkci předsedy Federálního shromáždění na návštěvu do školicího centra přední švýcarské banky. Mezi otázkami - reflektuji ne doslovné znění, nýbrž smysl vyřčených slov - které mu tam byly položeny, zazněl i dotaz týkající se obsahu Dubčekovy životní cesty: cesty původně předního komunistického funkcionáře, syna rovněž předního komunistického funkcionáře, který byl původně sociálním demokratem, od komunistické strany k sociálně demokratickému hnutí. Dubček na zdánlivě neřešitelný dotaz odpověděl s moudrou prostotou a jistotou muže, který vždy šel svou nezaměnitelnou cestou: vrátil jsem se tam, odkud kdysi vyšel můj otec.

Ta slova jsou víc než odpovědí na nesnadnou otázku.

Jsou symbolem i zkratkou, kterou prošla a prochází česká i slovenská levice, česká i slovenská společnost; pro současné Čechy a Slováky jsou připomenutím někdejší společně sdílené československé státnosti, jsou – v plném smyslu toho slova - spoluoslovením podstaty novodobých českých i slovenských dějin. Chceme-li totiž pochopit alespoň zčásti skutečný význam a dosah Dubčekova života a jeho odkazu, nemáme jinou možnost.

Dubček-osobnost-symbol je totiž víc než zosobnění Pražského jara, víc než osobnost vítaná bouřlivým jásotem statisíců na bratislavském náměstí Slovenského národního povstání nebo na pražském Václavském náměstí či na Letenské pláni v listopadových dnech devětaosmdesátého roku. Je dějinným fenoménem sociokulturního typu a společenské tendence, která právě na přelomu 80. a 90. let vlastně zároveň končí i začíná.

Novodobé české i slovenské dějiny mají mnoho společného ve své česko-slovenské vzájemnosti. Ve svém českoslovenství. Jsou vzrušujícím příběhem národů, které ztratily svou státnost a málem i identitu. Z různých výchozích pozic dospěly odlišným způsobem ke stejné startovní čáře: 28. a 30. říjnu 1918. K republice, o níž kdysi vynikající český veřejný činitel a literární kritik začátku dvacátého století František Xaver Šalda výstižně poznamenal: „Tábor je náš program, pravil roku 1918 Masaryk a je to pravda potud, že k jeho splnění máme dnes stejně daleko jako před 5 lety.“ Jinak řečeno: člověk-politik Dubček je nepředstavitelný bez jevu známého jako „otázka sociální“, úzce spojeného s otázkou národní emancipace nejen slovenské, ale mnoha ostatních srovnatelných evropských národů a etnik. Je to o důležitější, že se stále jedná o ne zcela uzavřenou záležitost vně i uvnitř také současné Evropy Evropských společenství.

Rád bych v této souvislosti připomenul, že se z dnes nepředstavitelného útlaku druhého nevolnictví na přelomu 18. a 19. století rodí novodobý evropský národní stát. A s ním již zmíněná „otázka sociální“. I obec českého národa a architekt novodobé české identity a jeho skutečný vůdce František Palacký si na konci svého života uvědomoval, že cosi není v pořádku: politické svobody zaručené únorovou a prosincovou ústavou let 1861a 1867 neodstranily společenské nerovnosti. Naopak: v něčem jako by je ještě prohloubily a dále vyhrotily. Socialistické dělnické hnutí, které se na přelomu 19. a 20. století postupně stalo celospolečensky významným fenoménem, jenž podstatným způsobem dokreslil základní kontury současné euroatlantické politické kultury, postavilo před soudobou společnost ještě naléhavěji otázku: kudy a jak dále?

Česko-slovenský osudový dějinný pár také nemohl, jak víme, na tuto otázku nereagovat. Vždyť ohrožovala a problematizovala - a tak také byla a je dobově i současně vnímána - základy jak národního bytí, tak holého biologického přežití lidových vrstev. Pokusy o odpovědi byly různé, jedno však měly ve svém úsilí o vytvoření silného funkčního prvorepublikového státu společné: pokus i snahu o důsledné propojení demokracie, rovnosti a svobody, tj. moderního demokratického socialismu jako reálného a realistického pokusu o rázné řešení tohoto historického gordického uzlu.

Aniž bych chtěl jakkoliv problematizovat, podceňovat či dokonce okatě přehlížet přínos našich slovenských přátel, je zřejmé, že starší český sourozenec byl ten, kdo formuloval minimálně první koncepty našich společných odpovědí. „Velká čtyřka“ českého národního obrození Palacký-Havlíček-Masaryk-Beneš dospívala na rozhraní liberálních a socialistických konceptů k evolucionistickým závěrům, zprvu sociálně založeného liberalismu, později - zhruba od 90. let 19. století ve větách zejména Masarykovy OTÁZKY SOCIÁLNÍ - stále koncepčněji a určitěji k vývojovému pojetí demokracie socializující. Stručně shrnuto: šlo o odpověď na otázku po formulování a dosažitelnosti socialistických ideálů, o uskutečnění věčného snu bájeslovného zlatého věku. O konfrontaci vývojové cyklové sociální revoluce a jednorázové revoluce politické. Málokdo tušil, že zahájením 1. světové války navždy končí to, čemu se říkalo „belle epoque“.

Sociokulturní civilizační šok, který vyvolala první světová válka, otřásl dosavadními jistotami a tradičním způsobem života. Náruživá víra, živená do té doby neslýchaným strádáním stamilionů, že je možné tento stav zvrátit jednorázovými politickými akty, nabídla mimoto vyhrocenou odpověď jednak leninskou, jednak radikálně pravicovou.

Komunistické hnutí, odvozující oproti demokratickému socialismu svou ideovou základnu z důsledného respektování myšlenek a závěrů už tehdy více historického než aktuálního MANIFESTU KOMUNISTICKÉ STRANY, bylo přesvědčováno s postupem doby stále leninsko-stalinskou praxí o své pravdě. Pravdě podložené potěmkinovsky pojatými výsledky sovětového modelu, jejichž rubem však bylo jak hmotné strádání desetimiliónů obyvatel sovětového státu, tak gulagy moderních otroků – částečné realizace Trockého ideálu militarizované práce. Avšak už v třicátých letech ti, kdo chtěli vidět a slyšet, – v českém případě Šalda, Teige, Kalandra a nečetní další představitelé intelektuálních levých avantgard – si byli vědomi četných mocenských – a kulturněpolitických paralel mezi jinak protichůdnými režimy Osy a kominternovské Moskvy, jak ji výstižně na stránkách svého románu MOSKVA-HRANICE rovněž ještě před Mnichovem stačil zachytit český spisovatel Jiří Weil.

To, co se dnes nazývá krizí nebo v lepším případě stagnací levicových konceptů, volalo po řešení. V dlouhé řadě pokusů o humanistickou alternativu, navazující na tradice nekomunistického radikálního socialismu první poloviny dvacátých let, patří nesporné přední místo osmašedesátému roku dvacátého století. Nedoceňovanému a často povrchně zatracovanému pokusu o vzkříšení občanské společnosti. Roku, který plně sdílel specifika vzestupné novodobé dějinné cesty obou bratrských společností české i slovenské: cesty dočasných, byť tíživých porážek, tragických pro životní osudy svých protagonistů, které se však posléze ukazovaly být nezvratnými dějinnými průlomy, šťastnými pro společnosti, ke kterým se vztahovaly.

Do značné míry to platí i o naší současnosti a oprávněně to lze vztáhnout i na poslední měsíce Dubčekova života. Podnětná zmínka o Dubčekových stále aktuálních myšlenkách, obsažená v Štátnej doktríně Slovenskej republiky, významném programovém otevřeném dokumentu sesterské strany SMER - Sociálna demokracia, je pro mé úvahy v tomto ohledu důležitým potvrzením shody našich výchozích úvah.

Alexander Dubček totiž ztělesňuje i pro nás dva důležité dějinné přístupy: patos klasického dělnického hnutí, spojený ještě před počátkem dvacátého století se zdánlivě šedou střízlivostí masarykovsko benešovských konceptů, ale také oheň a vzmach těch, kteří dále tvořili kontinuitu hnutí a v mnohém tento rozměr přesahovali. Vyslovím-li jména Pecka-Strahovský, Steiner, Krapka-Náchodský, Habrman, Soukup, Fischer, Lehocký, Pocisk, Martinček, Dérer, ale také jména davistů - Novomeského, Clementise, či vašich hrdinů z obou světových válek Jesenského, Nálepky, Schmidkeho, nad jehož rakví v době stále silných politických procesů začínající politik Dubček pronesl jeden ze svých prvních projevů, snažím se tím vyjádřit kontinuitu vývojových konceptů, které se v Dubčekově osobnosti jakoby prolínají. A také tu v jiném ohledu stejně spontánně a přirozeně navazuje na své velké předchůdce, architekty slovenské národní identity Ľudovíta Štúra, Milána Hodžu a Milána Rastislava Štefánika. Mužů, kteří stejně jako on byli výraznými ztělesniteli a ohnivými zastánci česko-slovenské vzájemnosti.

Globální rozměr Dubčekova odkazu jakoby potvrzoval zdánlivě okrajový, přitom však i příznačný a nadmíru významný prvek Dubčekova života. Dříve než se Dubčekovi rodiče stali občany sovětského Ruska, zaznamenali – jako desetitisíce a statitisíce jiných Slováků – i svou lidskou a občanskou zkušenost lidí práce ze života ve veliké americké demokracii počátku dvacátého století. Kdyby se byl býval Alexander narodil o několik měsíců dříve, získal by – podobně jako jeho starší bratr Július – americké státní občanství. Shoda okolností však vedla – jak známo – k jiné pozoruhodné souvislosti Alexandrova života. Dům v Uhrovci, kde se před pětaosmdesáti lety narodil, byl a je i rodným domem tvůrce moderní slovenštiny a hlavy velké a výrazné slovenské generace již připomenutého Ľudovíta Štúra. Zatímco americká rodinná zkušenost Dubčeka minula, ta sovětská ho doživotně poznamenala. Stejný význam v jeho životě měla také jeho činná účast partyzána ve Slovenském národním povstání, v němž Dubčekův starší bratr Július padl.

Dubčekovský životní postoj je tedy, dámy a pánové, životním pohledem ne vědce, ale muže práce, dělníka, který byl s to svou dělnost slova a především srdce a intuice zachovat a přenést i do nejvyšších pater praktické politiky, i do obsahu nezpochybnitelného charismatického symbolu Pražského jara. Není proto v této své pozitivní podobě globalismem méně hodnotným.

Rád bych tento svůj postřeh dokumentoval na příkladu dnes již klasické reportáže Československé televize. Stalo se to – neklame-li mě paměť – v prvních dnech po proslulé mexické letní olympiádě. K Dubčekovi, vystupujícímu z auta a směřujícímu do své pracovny v budově dnešního ministerstva dopravy, znenadání přiběhly zpěvačka Marta Kubišová a herečka Iva Janžurová, aby ho ujistily o své podpoře a sympatiích, které k němu chovají. Noblesa a takt a současně i spontánní vřelá vlídnost, se kterou tento srdečný, neokázalý muž reagoval na jejich stejně spontánní gesto, dokládají, tuším, víc než výstižně má předcházející slova.

Obdobný ohlas vznikl v českém prostředí i bezprostředně po tragické a dodnes neuvěřitelné Dubčekově smrti 7. listopadu 1992. Jeden z největších českých spisovatelů dvacátého století Bohumil Hrabal tehdy do předního českého deníku té doby mimo jiné napsal: „protože kolem celé postavy Sašenky Dubčeka vycházela záře … politika byla jeho osud a on kraluje teď na oběžné dráze křesťanských a komunistických nebes, krásný frajer… Sašenka byl hrdina a vypil si kalich až do dna... Auferstehung Symphonie …Gustava Mahlera …je u Sašenky už za života … Titan …“.

Když před třemi lety naše strana, nejstarší slovanská sociálně demokratická strana, oslavovala 125. výročí svého vzniku, pojala je jako vědomé navázání na dějinně nejbližší událost srovnatelného významu, velkolepé oslavy 60. výročí svého založení v tragickém roce Mnichova a vídeňské arbitráže a v jeho duchu i na připomenutí a zhodnocení všeho, co přetrvalo zkoušky ještě tragičtějšího půlstoletí 1938-1989. Mezi historickými událostmi, které si připomenula, byly i události Pražského jara, a mezi osobnostmi, jež ztělesňují svým životem i odkazem tradiční spolupráci českých a slovenských sociálních demokratů, která svými kořeny sahá do počátků dvacátého století, i Dubčekovu osobnost. Když 26. dubna 2003 na zasedání našeho ÚVV přebíral Alexandrův syn Peter pamětní plaketu připomínající osobnost zakladatele naší strany, dělnického básníka a žurnalisty Josefa Boleslava Pecky-Strahovského, byl to – tak jsme to všichni tehdy cítili – slavnostní, historický okamžik česko-slovenských vztahů, česko-slovenské vzájemnosti, společně sdíleného českoslovenství.

Alexander Dubček, právě tak jako události nezapomenutelného Pražského jara, i pro nás, české sociální demokraty, zůstává pevnou a zvlášť významnou součástí také našich novodobých dějin. Součástí nejen historickou, ale v plném významu toho slova i současnou a živoucí. Nezastíraná láska a úcta, kterou dával při každé příležitosti najevo české zemi a jejím lidem, je láskou a úctou, která je vždy z naší strany při vyslovení Dubčekova jména stejně vroucně a srdečně opětována.

                 
Obsah vydání       24. 11. 2006
26. 11. 2006 Tajná studie USA: Výsledkem americké okupace Iráku je občanská válka
26. 11. 2006 Smrt ruského špiona spojena s krádežemi jaderného materiálu
25. 11. 2006 Smrt ruského špiona: Vážné zdravotní riziko veřejnosti
26. 11. 2006 Říjen 2006: rekordní čtenost stránek Britských listů
24. 11. 2006 Vrtění Hučínem a zakroucené paragrafy Filip  Rožánek
24. 11. 2006 Verdikt Etické komise Syndikátu Novinářů ČR o 11. září - aneb blažené rozjímání v klokaním vaku MFD Michal  Brož
25. 11. 2006 Kudy a jak dále? Jiří  Paroubek
24. 11. 2006 Na hlubinách František Emanuel Zelenka
24. 11. 2006 Bývalý pracovník KGB zemřel v londýnské nemocnici
25. 11. 2006 Maji ženy povinnost chlapům vařit? Lenka  Vytlačilová
26. 11. 2006 Autorské dílo a právo ho vlastnit Alexandr  Vojta
23. 11. 2006 Mediální monopoly narážejí na společenskou potřebu sdílení kultury Štěpán  Kotrba
25. 11. 2006 Ti mrda, ne? Štěpán  Kotrba
24. 11. 2006 Nejde o pár korun, jde o princip
24. 11. 2006 Tvůrčí činnost managementu, anebo nutnost kontroly Uwe  Ladwig
24. 11. 2006 „Když umíral Říman ve svém domě, přijal nejstarší syn v jeho polibku jeho vydechnutí a zavolal jej jménem“ (conclamatio) Jan  Paul
24. 11. 2006 Nelze morálně apelovat se zkreslenými informacemi Petra  Procházková
25. 11. 2006 Jiří Karas jedná jako zákoníkové a farizeové Boris  Cvek
24. 11. 2006 Zajímavá pivní matematika Jan  Hošek
24. 11. 2006 Vypalování: Když mám předplaceno Jan  Bláha
24. 11. 2006 Gottwald – padouch nebo hrdina ? Jiří  Dolejš
24. 11. 2006 Klement Gottwald a Jiří Dolejš Boris  Cvek
24. 11. 2006 NO SANTA: protest proti symbolu spotřebních vánoc už napadl i reklamní textaře Štěpán  Kotrba
24. 11. 2006 Zpravodajství iráckého odboje za dny 1. – 15. listopadu 2006
24. 11. 2006 Máj Alex  Koenigsmark
23. 11. 2006 Názor dne Oldřich  Průša
23. 11. 2006 Jiří Karas napadl novinářku z BBC
23. 11. 2006 Kdo je "hlasatelka z BBC" Jenni Murray
23. 11. 2006 Jenni Murray Britským listům
23. 11. 2006 Čtyři závažné otázky Petr  Wagner
23. 11. 2006 Sebevražedné sesterstvo Petra  Procházková
23. 11. 2006 Lief hebben – mít rád Meike  Snijder
23. 11. 2006 Lief hebben Meike  Snijder
22. 11. 2006 Manžel a manželky
24. 11. 2006 Srovnání antikomunismu s nacismem je primitivní
22. 11. 2006 Labyrint revoluce byla propaganda jak za Husáka Peter  Dinuš
22. 11. 2006 Nemohu uvěřit v existenci dopisu soudců! Stanislav  Křeček
21. 11. 2006 Hospodaření OSBL za říjen 2006
22. 11. 2003 Adresy redakce

21. srpen 1968 RSS 2.0      Historie >
25. 11. 2006 Kudy a jak dále? Jiří  Paroubek
25. 8. 2006 Veselme se, radujme se, svět patří nám Václav  Dušek
24. 8. 2006 Spomienky Alexandera Dubčeka na 21. august   
24. 8. 2006 Slovensko: Hnus a hanba – 21. august 2006 Jakub  Topol
21. 8. 2006 Řím a SSSR Bohumír  Tichánek
21. 8. 2006 Nekulaté výročí invaze spojeneckých vojsk a Základna Vladislav  Černík
10. 8. 2006 1968 Petr  Wagner
8. 8. 2006 Osmašedesátníci – čest, nikoli cejch Lubomír  Novotný
7. 9. 2005 Některé skvrny na rudé košili jsou patrně neodstranitelné Karel  Dolejší
22. 8. 2005 O odvážných Polácích, flegmatických Češích a neutrálních Brazilcích Fabiano  Golgo
18. 8. 2005 Překvapivé paměti Čestmíra Císaře Jan  Čulík
11. 8. 2005 Pozvali jsme si v roce 1968 "spřátelená vojska" k okupaci sami? Jan  Polívka
30. 6. 2005 1968: Jak se nás komunisté báli Jan  Štěpánek
22. 11. 2004 Udalosti, ktoré zmenili pohľad na svet Michal  Barnovský
13. 9. 2004 Definitívny koniec československej jari Peter  Greguš