Napsal jsem řadu článků pro Britské listy na téma umírání, které jsem opřel o svoji přímou zkušenost.

Jakou řečí k nám mluví bůh?

Umírající je rukojmím falešné hry mezi námi a lékaři

I v dnešní době je možné být šťastný

Ještě jednou o štěstí v umírání

Stav mezi životem a smrtí se nazývá umírání

Smrt je nejprostší a nejúžasnější proměna člověka, stejně tak, jako jeho zrození

Chcete umřít doma? Věnujte se nyní svým dětem!

O štěstí v umírání a o institucionalizované smrti )

Pět let jsem "nemusel" pečovat o svoji matku, kdybych to udělal, zcela jistě by zemřela, avšak chtěla žít. Když přišla její chvíle, "nemusel" jsem si ji vzít umřít domů, ačkoliv toto přání už nemohla vyslovit, ale já bych byl ochuzen o dar, který změnil můj život i moji práci. Jednal jsem intuitivně, empaticky, chci tím říci, že podobné rozhodování je vždy velmi individuální věcí toho, kdo se rozhoduje, podmíněnou mnoha faktory a takového člověka nelze samozřejmě soudit, byť je jeho rozhodnutí jakékoliv.

Myslím že není možné přistupovat k problému umírání člověka z hlediska argumentační rivality, jež nyní zazněla v diskusi na Britských listech, natož z pozice společenského renomé nositele názoru. Stejně jako v reakci pana Karase nelze spatřovat útok - nese spíše než soud jistý morální apel, kterému lze mezi řádky obecně rozumět, neboť je reakcí na komercializaci života a zmedializování velmi osobního postoje novinářky BBC Jenni Murray - nelze ani za toto zveřejnění novinářku odsoudit, neboť se na svém příkladu odmítnutí péče snaží otevřít diskusi na těžké a závažné společenské téma.

Ano, potvrzuji z vlastní zkušenosti, že služba umírajícímu je nejhumánnější a nejlidštější službou, jakou člověk člověku vůbec může dát (buddhistická Kniha mrtvých), ale pro ty, kteří neprošli podobnou zkušeností a opírají se jen o morální principy, náboženství či humánní kategorie je snadné dovolávat se svědomí u těch, kteří pomoc umírajícímu odmítnou a nebo ji nenabídnou. Toto rozhodování je nesmírně těžké, klade na člověka opravdu ty nejtěžší osobnostní nároky, neboť do hry nevstupuje jen vůle, cit, ale i řada objektivních okolností.

Člověk stojí v těchto chvílích tváří v tvář psychice všech zainteresovaných, čelí tabuizaci tématu smrti ve společnosti, ztrátě kulturní tradice, v níž smrt byla součástí života, protože lidé umírali doma a ti, co o umírající pečovali, věděli jak smrt vypadá a jejich děti jim dali to, co viděli u svých rodičů. Člověk čelí mlčení lékařů, kteří se bojí zklamat očekávání blízkých, čelí jejich špatnému systému vzdělání, neboť se o skutečném stavu pacienta většinou bojí mluvit i přesto, že blízcí si to přejí. Člověk stojí proti své vlastní naději, kterou nechce nechat padnout a nakonec i proti vlastnímu strachu, ke kterému se novinářka přiznává.

Nelze jí mít za zlé, že přiznává nedostatek odvahy a nehodlá pečovat o svou matku, která trpí Parkinsonovou nemocí, koneckonců když se o její maminku stará především otec, její životní partner, avšak v jejím textu postrádám ještě cosi podstatného, co nebylo řečeno ani v příspěvku Petra Wagnera, ani Petry Procházkové. Jde o rub této problematiky, obrácenou stranu téže mince. Člověk totiž tváří v tvář smrti milovaného člověka nejen strádá, ale také získává a podle své zkušenosti tvrdím, že zisk nakonec převáží, zbaví doživotního traumatu nedosloveného a v konečném důsledku člověka posílí a zušlechtí.

Nemohu se proto zbavit pocitu, jakoby byla smrt pojímána diskutujícími jen jako cosi nepatřičného, negativního, tragického a ponižujícího. Jenni Murray nechce nutit svým nejbližším břemeno volby, současně s tím ale musí přijmout odpovědnost za to, že je navždy zbaví možnosti obdarovat je prožitkem své smrti, odvrácenou stranou tohoto břemena, zbaví je možnosti vlastního rozhodování, které ona nyní má a tak, jako je nechce vystavit chátrajícímu tělu, onomu "prázdném plevu", vezme jim kus vlastního života a možnost duchovního obohacení.

Slyším argumenty, a co smrt v řevu bolesti, ponížení v rozkladné nemoci, rozpad osobnosti, jaké v tom může být duchovní obohacení? Tvrdím že v přijetí, podstoupením této cesty, v doprovázení člověka, který trpí víc, než kdokoliv jiný, který ztrácí vše z tohoto světa. Ano, to vše je velmi těžké, avšak cožpak je hluboké poznání snadno dostupné? Petra Procházková soudí, že Jenni Murray chce, aby si ji děti pamatovaly jako jejich mámu, nikoli jako dementní trosku. Opakuji, umírající člověk je stále člověk, je to stále táž bytost, jakkoliv fyzicky a psychicky proměněná, je ve svém hlubokém bytí stále stejně identická!

Toto poznání jsem učinil, nevnucuji ho, jen vyvažuji poněkud egocentricky konvenční pohled na smrt a strach s ní související. Nemá smysl psát o tom, že v našich dětech jsme především tím, co jsme jim dali ze sebe a nikoliv vizuálně ideálním obrazem, hezkou fotografií v rámečku. Nemá smysl psát o tom, že v těle existuje cosi jako duše, o které každý ví během života, když chce být milován (!!!) a ve smrti najednou (kdy má milovat!!!) jakoby nebyla. V textu Petry Procházkové cítím až příliš extrémní úsilí chránit děti před utrpením, nedivím se, je to společenský trend, člověk je přece stále krásný, mladý a zdravý.

To je také jeden z důvodů, proč smrt společnost vytěsnila, lidé se bojí fyzické proměny a tím opouštějí umírající a zanechávají je napospas. Smrt i umírání je přece nehezké a tak se bojí pohledět na utrpení, bojí se bolesti a tzv.ztráty důstojnosti. Jenomže umírající člověk ztrácí důstojnost nikoliv ve svém údělu, ve faktu poslední cesty a proměně těla, ale v opuštěnosti, ve vyvázanosti z důležitých sociálních a interpersonálních vztahů. Opuštění domova, blízkých a odsun do neznámého prostředí, jakož i ztráta projevů lásky je počátkem smrti psychické a sociální a jak už jsem uvedl, člověk by neměl umřít dřív psychicky, než fyzicky.

A jestliže musí umírající ležet ve výkalech, páchnout, trpět hladem, žízní a bolestí, je to chyba všech žijících kolem něho, nikoliv jeho. Pochybuji, že tomu se chce paní Murray vyhnout, předpokládám, že v Británii tyto paliativní služby a základní technické vybavení v péči o umírající funguje. Petra Procházková se ptá, zda bude dost péče, abychom mohli zemřít důstojně, jestli k tomu budou mít naše děti dost sil a současně si odpovídá, že od nejbližších lidí ani od cizích paní Murray pomoc v umírání čekat nemůže. Myslím že to vše je velmi individuální, vycházející z výchovy, z příkladu, nejde v těchto věcech jen o sílu, ale také o cit.

Jenni Murray prý přiznala, že se nechce dostat do pasti čtyřiadvacetihodinové péče pro svou matku, která trpí pozdní fází Parkinsonovy choroby. "Ženy tolik bojovaly o své osvobození a nyní končí v pasti, v níž se musejí čtyřiadvacet hodin denně starat o své nemocné rodiče." Myslím že toto tvrzení je velmi teatrální, jakkoliv míněno jistě upřímně. Co je pro jednoho "pastí", může být pro druhého výzvou a šancí. Domnívám se, že Jenni Murray v tuto chvíli ještě nemůže přesně odhadnout, jak se zachová, až přijdou skutečně poslední dny její matky, stejně tak, jako jsem to nebyl schopen odhadovat já a řada dalších lidí, kteří se ocitli ve stejné situaci.

Petra Procházková se domnívá, že pan Karas odsuzuje paní Murray a s ní i nelogicky všechny feministky a ptá se, zda je tento přístup opravdu křesťanský a lidský. Upřímně řečeno, lidskosti je v jeho textu ze všech nejvíc, jen zůstala jaksi skryta, pod domnělou a jemu podsunutou averzí vůči feministkám. Jenni Murray hovoří o "prázdné plevě", o pasti, Petra Procházková o "ležácích" a o "dementní trosce", obě píší o sobě, o svých obavách, o svých postojích, o svých pohledech, jen Karasův text obsahuje naopak jistou snahu vidět problém z hlediska umírajícího. Myslím že je jasné na co reaguje a co kritizuje.

A to především v této zásadní větě : "Nenalhávejme si, že přání zemřít je jen přání starých lidí. Jistě, někdy ano, ale ve většině případů je to kvůli tlaku rodiny a ztrátě podpory ze strany blízkých". To je pohled ve všech textech ojedinělý, upozaděný, avšak ve své podstatě velmi pravdivý, z hlediska několika druhů smrti člověka a průběhu umírání. Petr Wagner jen konstatuje, že nemocní si to (zemřít) přejí, avšak nic to nevypovídá o tom, jaké jsou jejich skutečné pohnutky a motivy. Tři zdánlivě paušalizující slova "ve většině případů" totiž také mohou odpovídat trendu vytěsněné smrti ze společnosti, z nedostatku času, ze strachu a neochoty přijmout smrt jako součást života.

Jestliže připustíme, že nevyléčitelně nemocní si mohou právem přát co nejdříve zemřít, byly bychom pokrytci si myslet, že jejich důvody jsou vždy průkazně osobní a neskrývá se za nimi to, co pan Karas zmínil, že volání po smrti je potom spíše vyjádřením protestu proti nedostatečné či chybné péči, než skutečnou vůlí zemřít. Současně Karas vytváří potřebný kritický postoj když tvrdí, že pokud pacient fyzicky trpí, je to s velkou pravděpodobností selhání medicíny a pokud trpí duševně ze ztráty sociálních vazeb, pak je to selhání rodiny a širšího okolí. Moje vlastní zkušenost i velmi renomované odborné texty týkající se péče o umírající tento názor jen potvrzují.

Zcela logicky, lékaři ani ošetřující personál přece nemohou při vší vůli a ohleduplnosti nikdy nahradit vztahy, které má umírající uvnitř rodiny a naopak, láskyplná péče a zájem o umírajícího logicky nikdy nenahradí odbornou péči a zákrok, pakliže je nutný k tomu, aby umírající fyzicky netrpěl a nebo trpěl pokud možno co nejméně. Myslím že je jasné, na co pan Karas reaguje a o čem informuje, otázkou je vůle chtít tyto obsahy v jeho textu vnímat. "Když umíral říman ve svém domě, přijal nejstarší syn v jeho polibku jeho vydechnutí a zavolal jej jménem", ano, je to výstižná metafora ve smrti pokračujícího života, jen naše civilizace si tyto osobní příběhy nechce dopřát.