Jedním z krutých paradoxů polistopadového dění bylo to, že česká společnost pokračovala ve vylučování části intelektuální elity, která byla jistým způsobem spojena s reformními 60. lety. Neproduktivnější česká generace narozená v rozmezí let 1910-1930, generace s nejzajímavějším, nejdobrodružnějším a často tragickým osudem byla onálepkována cejchem "osmašedesátníka", což se stalo synonymem pro obzvlášť nebezpečné komunisty, ježto rafinované a schopné. Typickými představiteli této generace v oblasti kultury jsou například Pavel Kohout či Eduard Goldstücker. Oba s vysokým intelektuálním potenciálem, lidskými i profesními zkušenostmi z domova i ze zahraničí, Goldstücker i se zkušeností z komunistického kriminálu v 50. letech, a přesto byli po návratu do Československa víceméně zavrženi.

Je hořkou skutečností, že jejich schopnosti byly, a v případě Kohouta jsou, mnohem více ceněny na Západě, který je schopen bez předsudků ocenit přínos levicových intelektuálů, i když s komunistickými kořeny, pro evropskou politickou zkušenost. To, že české polistopadové politické i kulturní elity izolovaly a vylučovaly představitele této generace je smutnou vizitkou netolerance a misesovské bigotnosti programových antikomunistů.

V rámci až rituálního vyrovnávání se s komunistickou minulostí se muselo dehonestovat vše, co mělo nějakou spojitost s minulými 40 lety, a vše co by mohlo ukázat, že i v Jaltou rozdělené Evropě a s nepříznivě rozdanými kartami, šlo hrát vysokou hru, která by zpochybnila dnes všeobecně přijímanou tezi o nereformovatelnosti komunistického režimu. Československý rok 1968 prozatím čeká na své spravedlivé hodnocení, pro začátek by stačilo jej přestat zlehčovat a uvědomit si jeho výjimečnost, jak v rámci sovětského bloku, tak i v rámci nekomunistické Evropy 2. poloviny 60. let.