1. euthanasie -- ukončení života na žádost nemocného

2. s jistou dávkou nadsázky snad eugenika prevence vrozených vad

3. přerušení těhotenství

4. léčba bolesti

ad 1/

Ukončení života na žádost nemocného je jedním z uvažovaných typů euthanasie. Může být uvažováno o provedení medicínským profesionálem -- lékařem nebo laikem. Ač je na jednu stranu jakoby výrazem lidského práva na život a možnosti o něm svobodně rozhodnout, není úplně bez kontroverzí. Především situace, o které se hovoří -- těžké onemocnění maminky, dává předpoklad, že rozhodovací schopnost takto nemocné/ho je limitována. Dále ve většině současných legislativ by se laik provedením takového výkonu dostal do rozporu s trestním právem. A v takřka stejné většině legislativ i medicínský profesionál (viz dr. Smrt USA). Jiný, spíše technický problém je, že není až tak zcela triviální namíchat "smrtící kokteil". Řada léků má antagonisty, jsou dialyzovatelné, či odstranitelné perfusí. Jinými slovy podávající člověk by vědomě musel nepřivolat pomoc a nechat dotyčnou/ho zemřít. A opět jsme u trestního práva.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že nemocní si to přejí. Ne ojediněle. Ale v Česku jim pomoci legálně nelze.

Ad 2/

Trochu váhám, zda reagovat na tuto pasáž článku. Screening vrozených vývojových vad je v civilizovaných zemích považováno za zcela nezpochybnitelnou složku prenatální péče. Opravdu jsem se nesetkal s nikým, kdo by si "při zmodrání papírku" přál narození poškozeného dítěte. Pokud se opravdu narodí, tak samozřejmě řada rodičů se o něj stará i s hendikepem. Ale prenatálně? Pokud by pan Karas u vědomí informace o nevratném poškození dítěte volil radši donošení a porození plodu než potrat, tak se prostě a jednoduše jeho názory neshodují s názory medicínských profesionálů a troufám si říci, že ani s názory absolutní většiny matek této planety.

Ad 3/

Toto téma je tradičním lidoveckým tématem. Částečně souvisí s předešlým bodem a částečně s tím, že porozené dítě je třeba vychovat a zabezpečit jeho potřeby. To někdy dělá rodina, někdy osamoceně matka, někdy osamoceně otec. Celý problém je a bude opakovaně probírán. Můj názor je zcela jednoznačně ten, že o svém těhotenství a další obrovské zodpovědnosti může validně rozhodnout pouze žena -- budoucí matka. Již jsem na toto téma článek psal a nehodlám opakovat svoje názory. Kdo tvrdí opak, nerespektuje skutečnost.

Ad 4/

Pan Karas není praktikující lékař. Jeho kolega Janeček se rovněž léčbou bolesti zcela jistě již řadu let nezabývá. Nebylo by ode mne korektní oba pány zesměšňovat, ač by to v daném bodě bylo snadné. Léčba bolesti je samostatný, velmi komplikovaný obor, zahrnující od farmakoterapie, přes invazivní zákroky aplikace látek do páteřního kanálu až po chirurgické zákroky na míše samotné. Kromě toho bolest není nemoc, ale příznak. Proto se omezím na velmi jednoduchou větu, s kterou snad budou kolegové profesně pracující v této oblasti souhlasit: současná medicína NEMÁ!!! prostředky na odstranění všech typů bolestí při zachování rozumné kvality života.

Nevím a netuším, proč přesně pan Karas dotyčnou novinářku napadl. Ta pouze prezentovala svůj osobní postoj k určité životní situaci, v níž se můžeme ocitnout jeden každý z nás. Diskuse na tato témata je jistě potřebná a povede k ujasnění názorů a postojů. Myslím ovšem, že článek pana Karase postoje neobjasňuje a tak nutně působí jako demagogické (při)kázání.