25. 10. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
25. 10. 2004

Beslan, Beroun, Berkeley...

Čím víc čtu, co se (dokonce i v Britských listech) píše o terorismu, tím víc si říkám, že alespoň u tohoto závažného tématu by čeští novináři měli vzít rozum a srdce do hrsti a ponořit se trochu hlouběji. Téma si to zaslouží. Potěšil mě Martin Jazairi, který tváří v tvář beslanské tragédii neváhal říct v přímém přenosu do televize, že ve chvíli, kdy musel chodit kolem zlomených obětí a vyptávat se na jejich pocity, poptvé v životě pocítil stud za své povolání.

Ještě víc mě ale potěšil Karel Hvížďala, který 9. září otiskl v deníku Mladá Fronta Dnes článek „Cílem teroristů je smrt“. Novinář v něm bere do ruky něco, o čem dobře víme - událost, které se po celé Zeměkouli chopily tisíce mediálních továren na bubliny, jako vzducholoď (aby byla dobře vidět) ji vyzvedly do výšky, načež ji podle zavedeného zvyku lhostejně nechaly plout.

Hvížďala udělal něco právě opačného (a v dnešní době už vpravdě málokdy vídaného) - podržel si událost v ruce a začal si ji prohlížet ze všech stran:

„V ruském Beslanu na místní škole se nejspíš předvedla zřetelněji poprvé nová generace teroristů... Pro tuto novou generaci platí heslo: Útočíme, protože chceme smrt. To je zásadní novum. Požadavky této druhé generace teroristů jsou až dodatečné... Život bez ceny? Tuto domněnku lze empiricky doložit průzkumem UNICEF z roku 1997, prováděném na dětech ve věku od osmi do osmnácti let v Kábulu. Z průzkumu vyplývá, že jednoho nebo oba rodiče ztratilo v souvislosti s konflikty jedenačtyřicet procent z nich. Více než polovina byla svědky mučení a poprav. Osmdesát procent těchto dětí řeklo, že život nemá smysl, ani cenu. Vlastní a cizí smrt je pro tuto generaci jediné přijatelné východisko... Zatímco první generace teroristů útočila kvůli změně politických a hospodářských požadavků či kvůli splnění nějakých konkrétních přání (třeba propuštění zajatých spolubojovníků), tato generace už ztratila nejen úctu před životem a sebezáchovné pudy, které jsou vlastní všem živočichům. Důvody, které uvádějí, jsou k jejich akcím jen uměle přimontovány. Nepřipomínají už ani sebevraha z Dostojevského, který je rozhodnut spáchat sebevraždu a jen zoufale shání jasný motiv, protože si ještě myslí, že by ho smrt měla mít. Tato generace ho nejspíš ani nepotřebuje, je geneticky poškozená.“

Tím, že se Karel Hvížďala dopustil v dnešním českém tisku něčeho nevídaného: hluboké úvahy, probudil zároveň k úvaze i mne.

Ve své úvaze ztotožňuje KH memy (citové stopy v paměti, které ovlivňují charakter a jednání jedince) s geny. Myslím si, že lidské zážitky se okamžitě po procítění otiskují do genů, čímž působí nejen na nás, ale i na potenciální nekonečnou řadu našich potomků. Kromě toho (jak vyvozujeme my věřící) si s sebou nezávisle na genech neseme své zážitky a jejich následné reflexe i přes hranici fyzické smrti, čímž naše memy ovlivňují 1 až x našich potomků duševních. Pakliže věříme na vesmírnou paměť zvanou třeba Boží vědomí, víme ještě, že každý náš nepatrný čin se může dotknout kohokoli, kdo se mu svou činností či myšlenkami přiblíží, a to nezávisle na čase. Tomu už vlastně ani netřeba věřit - fyzikové to dokázali.

Víme tedy, že ani ten zdánlivě nejpominutelnější čin se nedá vymazat a přináší neodvratné následky. Jediná facka navíc a naše dítě bude do smrti postiženo. Jediná facka nazbyt a nebožtík musí navěky strašit v divotvorné hospodě (jak se to stalo kostlivci ve Werichově „Frantovi Nebojsovi“), úder křídel jihoamerického motýla rozhoduje o intenzitě sněžné bouře v Grónsku. Kdybychom na tuto osudovost měli stále myslet, nemohli bychom už udělat ani krok, což se u psychické přecitlivělosti zvané terminální agorafobie stále častěji stává i v našich zeměpisných šířkách. Jak ale asi reaguje psychika lidí v oblastech, kde následkem každého kroku může být zkáza a smrt (moje vlastní, rodiny, vesnice, celého kraje)?

Za celý svůj život jsem prožil smrt jen jednoho člena své užší rodiny. Dokážu si stěží představit rodinný pohřeb (pohřeb, na který přijde celá naše, typicky evropská - rozpadlá a špatně komunikující - rodina). Už vůbec pak nevím, jak bych reagoval na to, kdybych na onen pohřeb přišel z celé rodiny jedině já sám, protože bych jako jediný zůstal naživu. Tím méně pokud by za obět padla celá moje obec. I moje potomky (pokud bych po takové zkušenosti ještě nějaké chtěl a mohl mít) by taková věc zřejmě ovlivnila na mnoho generací dopředu. Jestliže bych v domě našel Bibli a otevřel ji, zřejmě bych se zhrozil starozákonního příběhu o Jobovi a knihu bych odložil.

Možná (a to je pravděpodobnější) bych si ale vůbec nevzpomněl, k čemu ta divná věc z papíru slouží. Když k tomu připočtu bezprávný život člověka, který ví o tom, že musí vynaložit stejnou práci za tisíckrát nuznější mzdu, než je tomu na opačné polokouli, který občas žije jako divoké zvíře ve stále se proměňující smečce v horských doupatech, a při vědomí, že tento stav trvá už dvě, tři, sedm generací (Afghánistán), od doby kdy se z obdělávaného pole mého předka stalo pole se střelným prachem, pak bych už nejspíš byl jiný člověk s úplně jinými, nelidskými a bezbožnými argumenty (s patřičnými následky na všechny rozměry, kterých se má osobnost dotýká). Jsem si téměř jistý, že (pokud bych neměl opravdu silnou víru v Boha, který ví, co dělá a který mi přikazuje to vše trpně snést) bych se dal naverbovat kamkoli a kýmkoli, jen abych zapomněl.

Karel Hvížďala pokračuje:

„Nabízejí se dvě řešení: to první je drahé, ale perspektivní. A sice dát těmto mladým lidem a 'černým vdovám' vzdělání a práci, a tím vrátit jejich životu smysl. Zároveň by to představovalo i velké investice do znovuvýstavby měst a vesnic, protože perspektivu musí vyzařovat i městské siluety. Druhá možnost je Čečence vyvraždit a rozptýlit. Takové řešení je jak kvůli financím, tak z ruské tradice nejpravděpodobnější, jenže jak my Evropané víme po zkušenosti z šoa, žádné konečné řešení se úplně nepodaří a zbytky Čečenců v diaspoře v diaspoře budou mít jen větší důvody k pomstě. Řešení, v němž smrt vlastní i nepřátel je považována za jediné možné, začne ještě více převažovat.“

Někteří čtenáři si možná i po těchto úvahách ponechají názor, že v těchto „nám vzdálených“ oblastech (Kavkaz, Přední Východ, Severní a Střední Afrika, Střední Amerika) žijí prostě bezdůvodně vyšinutí šílenci. (A basta!) Další budou přemýšlet nad nám nepochopitelnou chudobou, zoufalstvím, bolestí a morálním hnusem takových krajů a budou je v duchu porovnávat s tím nejhorším, co si kdy sami prožili, a živě si vybavovat a rekonstruovat své možné reakce na takovou situaci. Přitom se jim možná vybaví obraz vlastní známé společnosti, a, porovnávaje dostatečně hluboce „svůj“ (dejme tomu) Sever s „jejich“ Jihem, vyjde jim tato strašlivá, orwellovská rovnice:

Nesnesitelné, rozstřílené a opuštěné barabizny ve vybombardovaných městech na Jihu. Nesnesitelné opevněné, betonové, zamřížované a na mnoho průmyslových zámků zamčené barabizny s posprejovanými zdmi na Severu. Rozbité, roztroušené rodiny, u nichž mnoho příslušníků nepřežilo a další jsou tělesně invalidní na Jihu. Rozbité, roztroušené rodiny, kde nikdo nemá na nikoho čas, takže všichni jsou duševně invalidní na Severu.Nesvobodné otrokyně, zakuklené ve svých burkách a nucené bez výhrady poslouchat své muže na Jihu.

Nesvobodné otrokyně nestíhající ani povolání ani rodinu, zakuklené ve svém dětinském feminismu na Severu. Předčasně (ale už nikdy ne skutečně) dospělé děti, přepásané náboji se samopaly kolem krku na Jihu. Předčasně (ale už nikdy ne skutečně) dospělé děti, se schovanými náboji a s fotkou oblíbeného bojovníka na tričku na Severu. Nesvobodní muži, pachtící se pod vševidoucím okem despotického velitele na Jihu. Nesvobodní muži, pachtící se pod vševidoucím okem despotického šéfa na Severu. Teroristé, na které jsou, coby na desperáty, vypsány vysoké odměny, skrývající se v ilegálních táborech v poušti na Jihu. Beztrestní teroristé, naverbovaní za vysoký důchod, teroristé, cvičení jako řadoví vojácí oficiální armády Severu.

Perlička Karla Hvížďaly na konec:

„Zatímco jsem psal úvod tohoto komentáře, dostal jsem e-mail od Jaromíra Štětiny, v němž stojí, že Nurpasaji Kulajev, kterého představily ruské tajné služby jako údajného zatčeného teroristu z Beslanu, a druhý, o němž prohlašují, že byl zabit, byli zadrženi ruskou armádou už před třemi lety. Chanpasa zemřel údajně ve vězení při mučení a pak byl dovezen do Beslanu a Kulajev vypověděl po mučení to, co Rusové chtěli slyšet.“

Zveřejněno v Britských listech dne 9.9. 2004 ZDE
je to však ověřená, seriózní informace? Pozn. JČ.

Trochu vcítění místo toho pohledu z ptačí perspektivy, pánové novináři. Kulajev se může jmenovat Novák, Chanpasa Johnson a všichni ve stejné kaši. A všichni si klademe otázku, proč v ní jsme, právě my, teď a tady. Odpověď je (zdánlivě!) jednoduchá. Někde jsme (možná mnohokrát, možná jednou silně) klopýtli, už si to ani nepamatujeme, ale má to za následek fakt, že jsme se narodili ve světě plném klopýtání. Jak z toho ven? Karel Hvížďala, který se kupodivu nevciťuje do zraněného establishmentu, ani do smutných obětí útoku, ale do oněch naverbovaných "žoldáků terorismu" a do jejich rezervoárů, píše: "Buďto dáme šanci dočasně levnému a tradičně ruskému (Autorova poznámka k úvaze: americkému, čínskému, obecně velmocenskému?) řešení pomocí vyvražďování, nebo zvolíme nekonečně dražší a náročnější řešení, na kterém se bude muset celá naše civilizace finančně podílet.

Uchráníme se před tím, abychom dopadli jako Čečenci? Že to zní absurdně? Ano, teď. Kdo ví, jak tomu bude za padesát let! Otázka je jestli i my nejsme už tak geneticky poškozeni, že umíme myslet jen na momentální zisk." Pokud si máme odpovědět upřímně, bude odpověď znít ano. Zisk pěšáka-teroristy je v ukojení prvoplánové frustrace. Zisk našince, Seveřana, v ukojení prvoplánové pažravosti.

Ano, úkol, který nastiňuje Karel Hvížďala je nadlidský, jobovský. Tak snad abychom otevřeli na obou polokoulích bibli a korán, našli si tam Jobův příběh a zapřemýšleli nad možným dluhem, který bylo v jeho případě nutné splatit.


Poznámka JČ: Informace, že "terorismus" lze neutralizovat pouze prosperitou - a pak také pevnými, etickými státními strukturami (ty zajišťují svobodu), není nová; je ve skutečnosti tak stará, až je banální. Bohaté státy světa jsou ovšem ochotny poskytovat rozsáhlé finanční dotace pouze těm selhávajícím státům, které jsou důležité pro realizaci vlastních státních sobeckých zájmů.

Jinou banální informací je, že protiruští bojovníci v Čečensku jsou místním obyvatelstvem nenáviděni asi tak stejně intenzivně jako ruští vojáci. Mnoho obyčejných Čečenců by dalo přednost ruské nadvládě, pokud by zajistila právní stát a konec vraždění. Tuto skutečnost bohužel někteří aktivističtí novináři v českém prostředí dlouhá léta zamlčovali.

                 
Obsah vydání       25. 10. 2004
25. 10. 2004 Poslanci jako prostitutky u E 55 Václav  Žák
25. 10. 2004 S kýmpak se to pan prezident kamarádí? Jan  Čulík
25. 10. 2004 Prezidenti v ČR a totalitní myšlení Bohumil  Kartous
25. 10. 2004 Klaus žádá: Odvolejte šéfa policie Josef  Vít
25. 10. 2004 Zkreslování
25. 10. 2004 Zkreslování?
24. 10. 2004 Defensive nationalism, Czech-style Jan  Čulík
23. 10. 2004 Telefonujte zdarma přes internet a zlikvidujte Český Telecom
25. 10. 2004 Šifrování internetové telefonie Tomáš  Stýblo
14. 7. 2003 Kdo dnes může bez povolení odposlouchávat i poslance? Štěpán  Kotrba
25. 10. 2004 Technologie ve službách objednávky, možná i politické Štěpán  Kotrba
25. 10. 2004 Kdo zastaví bestii Stanislav  Huml
25. 10. 2004 Michael  Marčák
25. 10. 2004 Deník Washington Post podpořil Kerryho
25. 10. 2004 "Škoda, že v Británii nedošlo k 11. září..."
25. 10. 2004 Nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě Štěpán  Kotrba
25. 10. 2004 Kdo kontroluje minulost, kontroluje přítomnost...
25. 10. 2004 Ministr Mlynář se chlubil Oleg  Rybnikář
25. 10. 2004 Beslan, Beroun, Berkeley... Tomáš  Koloc
25. 10. 2004 Myslivectví jako způsob ochrany práva lovu Radek  Batelka
23. 10. 2004 EK vypracovala šokující reklamy proti kouření
25. 10. 2004 Zpravodajství iráckého odboje za dny 12. října 2004
24. 10. 2004 Nárok na milost mají i darebáci. Jsme pro? Jsme proti? Daniel  Ženatý
23. 10. 2004 Kdo je dokumentarista Adam Curtis?
23. 10. 2004 O bizarním filmu televize BBC
22. 10. 2004 Rozdíl mezi českou a jinou dokumentární tvorbou Jan  Čulík
21. 10. 2004 Jak neokonzervativci a islamisté vytvořili nový "svět globálního terorismu"
22. 10. 2004 Michael Ledeen: "Fašistického nacionalismu lze úspěšně využít k moderním politickým cílům"
25. 10. 2004 Jirásek: Tam, kde sami jenom na píď ustoupíme
10. 10. 2004 Hospodaření OSBL za září 2004
17. 6. 2004 Provizorní umístění starých archivů
22. 11. 2003 Adresy redakce
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
25. 10. 2004 "Škoda, že v Británii nedošlo k 11. září..."   
25. 10. 2004 Prezidenti v ČR a totalitní myšlení Bohumil  Kartous
25. 10. 2004 S kýmpak se to pan prezident kamarádí? Jan  Čulík
25. 10. 2004 Beslan, Beroun, Berkeley... Tomáš  Koloc
25. 10. 2004 Poslanci jako prostitutky u E 55 Václav  Žák
25. 10. 2004 Kdo zastaví bestii Stanislav  Huml
23. 10. 2004 Telefonujte zdarma přes internet a zlikvidujte Český Telecom   
22. 10. 2004 Británie tvrdě zasahuje proti firmám, zneužívajícím dial-up   
22. 10. 2004 Hlas z jiného světa Michael  Marčák
22. 10. 2004 Pokus Guardianu ovlivnit americké volby se stal globálním fenoménem   
22. 10. 2004 Michael Ledeen: "Fašistického nacionalismu lze úspěšně využít k moderním politickým cílům"   
21. 10. 2004 Jak neokonzervativci a islamisté vytvořili nový "svět globálního terorismu"   
21. 10. 2004 Politický systém SOS Bohumil  Kartous
20. 10. 2004 George Bush vyhlásil válku deníku New York Times   
19. 10. 2004 Vy britští pitomci!   

Kavkaz, Náhorní Karabach, Čečensko RSS 2.0      Historie >
25. 10. 2004 Beslan, Beroun, Berkeley... Tomáš  Koloc
24. 9. 2004 Žvástat lze i o plynových komorách... Karel  Dolejší
21. 9. 2004 Čečensko: lidská práva jako sentimentální žvást Milan  Valach
21. 9. 2004 "Rusko není schopno samo řešit situaci v Čečensku"   
20. 9. 2004 Je možné pochopit, proč Bůh dopouští, aby trpěly nevinné děti? Ondřej  Chrást
20. 9. 2004 Askar Akajev sa ešte nerozhodol   
20. 9. 2004 Otevřít oči, nebo je vyškrábat? Ondřej  Slačálek
9. 9. 2004 Jak američtí neokonzervativci manipulují čečenskou válkou ve svůj prospěch proti Rusku   
9. 9. 2004 Beslan: Příběh bratrů Kulajevů   
8. 9. 2004 Putin odmítl zahájit veřejné vyšetřování katastrofy v Beslanu   
8. 9. 2004 Rusové demonstrovali proti terorismu   
8. 9. 2004 Rusko: V boji proti terorismu nemá volbu nikdo Oskar  Krejčí
7. 9. 2004 Nechte maličkých přijíti ke mně Václav  Dušek
7. 9. 2004 Mír v jeskyních a válka světa Martin  Škabraha
7. 9. 2004 Naše typicky české priority Miloš  Dokulil

Asymetrická válka a to, co nazýváme terorismem RSS 2.0      Historie >
25. 10. 2004 Nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě Štěpán  Kotrba
25. 10. 2004 Beslan, Beroun, Berkeley... Tomáš  Koloc
21. 9. 2004 Čečensko: lidská práva jako sentimentální žvást Milan  Valach
20. 9. 2004 Je nutné udělat z muslimů Evropany Bohumil  Kartous
20. 9. 2004 Otevřít oči, nebo je vyškrábat? Ondřej  Slačálek
20. 9. 2004 Čečenský problém Daniel  Šmihula
13. 9. 2004 Filozofové v jeskyni Pavel  Urban
9. 9. 2004 Beslan: Příběh bratrů Kulajevů   
8. 9. 2004 Putin odmítl zahájit veřejné vyšetřování katastrofy v Beslanu   
8. 9. 2004 Rusové demonstrovali proti terorismu   
8. 9. 2004 Rusko: V boji proti terorismu nemá volbu nikdo Oskar  Krejčí
7. 9. 2004 Ruská novinářka prý byla "přiotrávena"   
7. 9. 2004 Čečenští únosci: "Rusové zabíjejí naše děti, tak my zabijeme vaše"   
7. 9. 2004 "Je možné zabít 42 000 dětí podle práva?"   
7. 9. 2004 Proč došlo k tragédii v Beslanu Michal  Rusek