Jaký je rozdíl mezi člověkem, který si neklade otázky a člověkem, který na ně dává pouze "ty správné" odpovědi, i kdyby měly být falešné? Respektive jsou k ničemu, i kdyby mělo jít jen o morální hodnocení?

Sokratovu -- či Platónovu -- jeskyni považuji za jednu z nejlepších filozofických metafor. Až na toho filozofa, který vystoupí z jeskyně a nahlédne skutečný svět. Poselství těch, kteří se o to pokusili, se buď nepodařilo prakticky ověřit nebo se ukázalo, že pochází jen z jiného -- leckdy ještě temnějšího -- kouta jeskyně. Asi nám nezbude nic jiného, než nahlížet na její stínohru z různých úhlů a snažit se přiblížit oné neviditelné skutečnosti, jak to jen jde.

Podle Martina Škabrahy by se měli politici "otevřít okolnímu světu a otázkám, které vyvolává". Osobně to zkouším už delší dobu. Nějaký zjevně pozitivní závěr jsem ale nenalezl a kdyby šlo jen o tohle, nevylučoval bych, že pánové Putin a Bush junior o těchto otázkách uvažují také. A jestli ne, neznamená to, že jejich odpůrci jsou na tom nutně lépe. Žijeme ve světě, kde se lidé -- kromě jiného -- navzájem zabíjejí a i jinak si dělají ze života peklo.

Lidé jsou vražděni nejen proto, "co představují", ale i z "technických" důvodů -- prostě překážejí (Balkán, Rwanda atd.). Válka je vždy svinstvo, mrtví znamenají tragédii. I jinak není o bídu a utrpení na téhle planetě nouze, zejména mimo americkou, ale i evropskou jeskyni. A to i tam, kam "globální systém" dosud nedosáhl (je pravda, že tam je z naši jeskyně hůř vidět). K tomuhle ovšem nepotřebuji více slunečního svitu ani beslanskou tragédii. Viditelná stínohra mě pohříchu inspiruje víc než dostatečně. Ale co s tím?

Lidi změnit nedokážu a "mocenské vztahy" nemají v mé jeskyni tu váhu, kterou by podle filozofa mít měly. Tam, kde filozof vidí "vládnoucí globální systém" vidím já spíše neřiditelný chaos, který "mocenské vztahy" občas spoluvytvářejí, daleko častěji jej ale prostě využívají, aniž by byly schopny něco podstatného změnit.

Bohumil Kartous se zase chce vžít do postavení teroristů. To pro mě není až takový problém, ale k požadovanému výsledku opět nedocházím. "Přes veškerou hrůzu a nesmyslnost nevinných obětí je v teroristickém uvažování patrná snaha dosáhnout dohody." Obávám se, že tahle věta je zcela mimo realitu. Pokud se někdo dá dobrovolně na dráhu terorismu, pak jde zpravidla o radikála, který bere všechno nebo nic. Jakýkoli kompromis považuje za zradu (a jeho nositele za zrádce, který je horší nepřítele), v lepším případě za dočasný kompromis, který má umožnit přípravu k definitivnímu útoku. S takovýmhle člověkem se lze dohodnout těžko, pokud mu nechceme nebo nemůžeme dát vše, co požaduje.

"Flexibilní převaha Západu" je k ničemu v prostředí, které právě tuto flexibilitu odmítá. Jaká nová řešení lze nabídnout? A komu? Tradičním konzervativcům vz. Saúdská Arábie? S těmi problémy nejsou -- ale frustrace fundamentalistů už směřují i proti nim. Obyčejným lidem? Co jim můžeme dát? Jak "otupit radikální nálady"? Bush a Putin to zřejmě nevědí, já také ne, a ani BK neporadí. Ať už Západ ovlivňuje muslimský -- respektive arabský - svět jakkoli, především je perfektním hromosvodem pro jeho četné frustrace. "Násilí plodí další násilí a upevňuje pozice extremistů"? Možná. Ale co získal Izrael svou dočasnou ochotou ke kompromisu? Jenom další vlnu teroru a novou intifádu. Ustoupit teroru totiž znamená potvrdit jeho účinnost a tedy další použitelnost i pro ty, kteří by snad jinak k nějakému kompromisu ochotni byli.

"Podstatnou a dopředu zřejmou prohrou terorismu je to, že nemá širokou podporu. V opačném případě by se mohlo takové hnutí účastnit běžného politického života a mělo by dostatečnou moc, aniž by se uchylovalo k násilnostem, kterými si teroristické organizace opatřují to, co jim minimální veřejná podpora nedává." Pomiňme fakt, že stále existují země, kde masová podpora ještě není zárukou účasti na běžném politickém životě (kupodivu s teroristy většinou zas až tak velký problém nemají). Teroristická hnutí, která nemají masovou podporu, (západoevropská ultralevice) mají omezený dosah a většinou jsou poměrně rychle neutralizována. Terorismus, s nímž máme co do činění, naopak masovou podporu má. A to i ze strany lidí, kteří v životě nikoho nezabili a kteří mohou mít výhrady k některým detailům vlastního boje. Podstatné je, že sdílí stejný cíl a tento cíl je důležitější, než zmíněné výhrady. Pro morální podporu terorismu mají tito lidé leckdy větší význam, než samotná ideologie.

V tomhle směru se objevila přece jenom jedna pozitivní událost. V Iráku byli uneseni dva francouzští novináři. Požadavkem únosců je zrušení zákazu nošení náboženských symbolů ve francouzských státních školách (včetně muslimského šátku). Tento zákon vyvolal odpor i mezi částí francouzských muslimů, předpokládané protesty se ale smrskly do jediné slabé demonstrace. Nevím proč, ale snad si francouzští muslimové uvědomili, že klást v tuhle chvíli stejné požadavky jako únosci znamená postavit se na jejich stranu. A že jakýkoli pozdější distanc od terorismu by byl k ničemu. Je-li tomu tak, pak existuje šance, že tito lidé budou více Francouzi či Evropany, než muslimy. Respektive že existuje něco, co tyto lidi a jejich okolí spojuje a to "něco" je silnější než to, co je rozděluje. Tohle může být šance, jak se vyhnout střetu civilizací, v jehož světle by mohlo i tolikrát odsuzované dvacáté století vypadat jako ztracený ráj. Jen nevím, jak tuto šanci rozšířit i do vlastního muslimského světa.

K tématu se váže též důležitá diskuse rozhlasové stanice BBC Radio Four "Lze ve válce proti terorismu zvítězit pouze silou?"