9. 6. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
9. 6. 2004

Rok básníka a publicisty Ladislava Novomeského

V pozoru

Antonín Jaroslav Liehm

Je to už strašně dávno. Bylo po válce. Šel s Clementisem, kterého jsem znal. Jeho ne. Uctivě jsem pozdravil, možná jsem i o krok poodstoupil. Vlado Clementis byl skoro domácí, Laco Novomeský spíš mýtická postava. Nejen z vyprávění starších, ale i proto, že jako povereník pro kulturu měl odvahu… Jednou jsem mu to připomněl: „Vzpomněl jste Talicha,“ řekl mi. „Asi jsem rozuměl jeho významu pro národní kulturu líp, než by mohl dobrý politický profesionál. A jak jsme na tom vydělali, jak Talich pomohl slovenskému hudebnímu životu. Co se mi také později navyčítali, že v Bratislavě našel útočiště profesor Bohumil Němec. Jenže pro mě to nebyl Benešův odpůrce zprava, ale člověk, který velice pokrokově chápe svou botaniku a bylo mi docela lhostejné, že se kdysi dál politicky využít.

Nebo Jernek. I tady byla hlavní otázka, jak dělá divadlo. Po válce vznikla taková linie, že se neučilo němčině a nehrál nejen Wagner, ale ani Beethoven, a to, že jsme tato pravidla na Slovensku nezachovávali, vrhalo podezření ze sympatií k nacizmu. Dnes je to směšné, ale tehdy snad básník mohl spíš cítit, co přehlédne nacionální politické vědomí. Ani pozdější události mně nepoučily, že bych neměl trvat, na čem jsem trval tehdy: Jako politický funkcionář máš určité možnosti a těch je třeba využít, i když okolnosti jsou nepříznivé. Kdy se zrodil spor mezi komunistickým funkcionářem a básníkem, ve kterém zvítězil… kdo? Nevím. Já osobně prohrál. Ale nezdá se mi, že by se ty dvě věci zásadně neměly spojovat. Přestože můj obžalovací spis byl později vyšperkován příhodami jako ty, o nichž byla právě řeč. I když není básníkovým určením dělat politiku jako povolání, pořád zůstává jeho povinností zajímat se o věci národa, světa. Třeba i v básních. Což ovšem neznamená, že by měl psát, řekněme „Rudé zpěvy“…“

Osobně jsem ho poznal až po tom, když podruhé vyšel z Leopoldova: „…neměl jsem možnost politické činnosti, nechtělo se, abych se vrátil na Slovensko, stýkal se s přáteli…“. A tak žil v Praze, psal poezii a přátel tu měl množství. V době kdy byl v Leopoldově, se mnozí jeho pražští přátele stali i mými přáteli, a díky jim, mezi nimi, jsem ho poznal zblízka. Přesto, že mezi námi byl rozdíl víc než jedné generace, jsme se víc než sblížili. Já v něm viděl takového komunistu, za jejichž obrazem jsem se vydal ještě za války. On ve mně zase příslušníka generace svých dětí, který ho dokáže pochopit. A tak jsme se vídali v Praze, v bratislavském paneláku, na Zlaté Studničce, nebo po projekci Jakubiskových Sirotků a bláznů v Bratislavě, kdy jsme seděli ve třech dlouho do noci a nevěděli, že to je naposled.

Za těch dlouhých rozhovorů a setkání jsme mluvili málo o poezii – na to jsem si netroufal – ale především o Češích a Slovácích. V šedesátých letech to bylo velké téma, nejen jeho, ale moje (a zůstalo mi dodnes, i jeho zásluhou). Už někdy na začátku těch let mi řekl: „Charakteristikou našeho národního kulturního života je neustále trvající spor. Hádka, chcete-li. Řekl bych, že v tom je i ospravedlnění existence dvou národních kultur vedle sebe: v jejich dialogu, v tom, jak se mezi sebou přou, jak se v nich všechno jeví vždycky z dvojího aspektu, dvojíma očima. Tohle není Amerika, to věděl už Štúr, a ovšem Šalda, který o sobě říkal, že slovenským věcem nerozumí, že je nezná, ač jejich podstatě rozuměl jako málokdo. On to byl, kdo ve sporu s kýmsi dobře ukázal, jak je nezbytné, aby se česká a slovenská tvorba, literární, či jiná, neustále dotýkaly, přely se a ve sporu rostly… Jenže v Čechách je ta neustálá tendence sklánět se k mladšímu zaostalému bratříčkovi… Žil jsem v českém prostředí, mezi lidmi – třeba v Devětsilu – kde nám tohle všechno bylo jasné a nikdo nemyslel na to, že já jsem Slovák a ty Čech. Mě například vždycky víc zajímala česká poezie, objevování její specifiky, než spory o hádání o nacionálním nacionálně.“

Diskuse o Češích a Slovácích nikdy nekončila. Já měl od mládí silný vztah ke Slovensku a Slovákům – ani nevím, jak to vzniklo, ale bylo to tak a zůstalo - jenže jsem o problému vzájemných vztahů strašně málo věděl, málo chápal, jako ostatně většina Čechů. Kdo jiný než on, který tak dobře znal nejen obojí, ale i maďarskou stranu slovenské i československé otázky, kdo jiný mi tu mohl pomoci? Jednou jsme došli k Povstání. „Nebyl jsem voják ani partyzán,“ řekl, „což mne pochopitelně neosvobozovalo od služby cílům Povstání, které lze jednoduše definovat jako snahu vrátit Slovensko do koncertu demokratických a svobodymilovných národů, ba získat pro ně důstojnější místo, než jaké kdy mělo. Tento záměr se nám jevil jako nejlépe uskutečnitelný v těsné součinnosti českého a slovenského národa v obnovené ČSR, obnovované na nových, od praktik předmnichovské republiky osvobozených základech… Nebyli jsme proti Slovenskému státu jako svéprávné domovině slovenského národa. Dostávali jsme se s ním do sporů, dokonce ozbrojených sporů proto, že nebyl svéprávný, ale od prvopočátku výplod nacistické spekulace a tomuto svému původu chtěl být poplatný až do konce. Byli jsme tedy proti Slovenskému státu jaký byl, ne proto, že byl. Byli jsme pro obnovení Československa nikoli z potřeby a touhy slovenského národa, aby v něm byl poručníkován podle předmnichovské předlohy, ale v dobré víře, že po zkušenostech z okupace a ze Slovenského národního povstání v novém Československu najde slovenský národ v družbě s českým cestu mezi svobodymilovné národy, mezi nimiž vždycky chtěl být…“

To bylo v zimě v osmašedesátém. Za pár měsíců bylo po všem. Ale on, na rozdíl ode mne, chtěl pořád ještě usilovně věřit, že z dědictví předchozích let se dá zachránit aspoň něco. Tady se mýlil, ale byl to omyl starého, nemocného, velkého člověka, jednoho z tragických hrdinů minulého století.

Stále se stydím, že jsem se v uplynulých deseti, málem už patnácti letech nezeptal, kde v Bratislavě stojí jeho pomník. A Clementisův. Ale jestli ještě jednou do Bratislavy dojedu, půjdu k tomu pomníku a budu před ním dlouho stát. V pozoru.

Zveřejněno s laskavým souhlasem slovenského kulturně politického týdeníku SLOVO

                 
Obsah vydání       9. 6. 2004
9. 6. 2004 Další záporná mezinárodní zpráva o lidských právech v České republice
9. 6. 2004 Třetí zpráva o České republice
9. 6. 2004 "Vladimír Pecha vyskočil z okna"
9. 6. 2004 Skončilo americké nakladatelství, které vydávalo překlady českých knih Robert  Wechsler
8. 6. 2004 Rada bezpečnosti OSN schválila novou rezoluci o Iráku
9. 6. 2004 Skončila včera pro Blaira a Bushe irácká válka?
9. 6. 2004 Co si o rezoluci OSN myslí Iráčané
9. 6. 2004 Česká republika poskytla Registru konvenčních zbraní OSN nekvalitní zprávu
9. 6. 2004 Děsivé dědictví Reaganových let
8. 6. 2004 Politická abstinence Britských listů
9. 6. 2004 Násilí v médiích je odrazem násilí ve společnosti Štěpán  Kotrba
8. 6. 2004 BBC se rozhodla poskytnout svým novinářům ozbrojenou ostrahu
5. 6. 2004 Hospodaření OSBL za květen 2004
9. 6. 2004 Aneb proč místo sečítání tu není závažné upozornění? Miloš  Dokulil
9. 6. 2004 Povrchní Hynek Hanke: lidé, kterými pohrdá, obdivují přírodu jinak
9. 6. 2004 Putin slubuje mocné Rusko Adrian Peter Pressburg
8. 6. 2004 Jařab o kritice výboru OSN: Nejsme přesvědčeni, že "oni" rozumějí dostatečně "naší" realitě Jan  Čulík
9. 6. 2004 V pozoru Antonín Jaroslav Liehm
9. 6. 2004 Masaker na Námestí nebeského pokoja Peter  Greguš
9. 6. 2004 Odmeny manažérov rastú, platy pracujúcich klesajú Jakub  Topol
9. 6. 2004 Drogy hýbou světem Jiří  Šimůnek
9. 6. 2004 Robert Capa: Tváře dějin Jindřich  Zíka
8. 6. 2004 Reagan: "Při krizi mě vzbuďte, i když budu na zasedání vlády"
8. 6. 2004 Ronald Reagan "nebyl velká osobnost"
8. 6. 2004 George Novotny: Soud má nejen moji adresu...
8. 6. 2004 Emil Hakl: Autentické svědectví o světě Jan  Čulík
8. 6. 2004 Blízká setkání Emil  Hakl
8. 6. 2004 Učit se lásce Václav  Dušek
7. 6. 2004 Nový světový řád a jeho neřádné zdroje Marek  Hrubec, Martin  Brabec
7. 6. 2004 Kdo se bojí Michaela Moora Martin  Škabraha
7. 6. 2004 Právo jako nástroj v rukou neschopných Jan  Sýkora
7. 6. 2004 Třetí vlna mystifikace - nástup odložených Jiří  Bystřický
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
22. 11. 2003 Adresy redakce

Česká literatura RSS 2.0      Historie >
9. 6. 2004 V pozoru Antonín Jaroslav Liehm
8. 6. 2004 Blízká setkání Emil  Hakl
8. 6. 2004 Emil Hakl: Autentické svědectví o světě Jan  Čulík
4. 6. 2004 Jednota v mnohosti, aneb má česká kultura v Evropské unii šanci? Jan  Čulík
2. 6. 2004 Šroubovák Jaroslav  Hutka
31. 5. 2004 Jak ČR ignorovala slavné francouzské inscenace románu Ladislava Fukse Jiří  Tušl
25. 5. 2004 Hrabalova Hra života   
25. 5. 2004 Autorská čtení časopisu Weles   
10. 5. 2004 Jiří Kratochvil: Lady Carneval - Nesmyslnost a nutnost zapomnění Jakub  Kára
7. 5. 2004 Letenka do noci   
5. 5. 2004 Rytíři na Maltě Jaroslav  Hutka
3. 5. 2004 Demokracie, ČR, literatura a Evropská unie?   
3. 5. 2004 Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí "nezestárla"   
1. 5. 2004 Máj 1890 Jan  Neruda
1. 5. 2004 Slavný den Jaroslav  Seifert

21. srpen 1968 RSS 2.0      Historie >
9. 6. 2004 V pozoru Antonín Jaroslav Liehm
1. 6. 2004 Jak jsme v Československém rozhlase bojovali proti totalitě Jan  Čulík
27. 2. 2004 Před 35 lety v ČR začala masivní vlastizrádná kolaborace Karel  Mašita
17. 2. 2004 Ostře sledované vraky (kromě AJL) Tomáš  Koloc
14. 10. 2003 Karel Hoffmann odsouzen za podvracení socialistického zřízení Jan  Paul
5. 9. 2003 Co má Pražské jaro společného s Wernerem Heisenbergem? Jan  Čulík
5. 9. 2003 Jak se dívá Jiří Pehe na Pražské jaro   
3. 9. 2003 Kniha Jamese Manna About Face a jedno neslavné výročí Petr  Fiala
22. 8. 2003 O mentalitě svlačce a mentalitě bolševníku Jaroslav  Pour
21. 8. 2003 O mentalitě svlačce Jan  Čulík
21. 8. 2003 Proč se mlčí o občanském odporu ze srpna 1969? Karel  Mašita
21. 8. 2003 Poučení z krizového vývoje - dvacáté první srpny a přítomnost Michal  Jurza
20. 8. 2003 Okupácia 1968: KSS je hlboko zakotvená vo svojej minulosti Juraj  Marušiak
11. 8. 2003 Nedožitých 55 let Jana Palacha Jaroslava  Čajová
14. 7. 2003 1968 Přemysl  Janýr

T. G. Masaryk a odkaz Republiky československé RSS 2.0      Historie >
9. 6. 2004 V pozoru Antonín Jaroslav Liehm
1. 6. 2004 120. výročí od narození Edvarda Beneše Lubomír  Zaorálek
26. 5. 2004 Češi a Němci: sporná minulost Jan  Baláč
26. 5. 2004 Edvard Beneš - chycen v pasti mezinárodních vztahů Ondřej  Slačálek
11. 5. 2004 Odvážně a suverénně, ale také v tragickém smutku? Miloš  Dokulil
10. 5. 2004 Český chřestýš Efraim  Israel
9. 4. 2004 Národ, který nechce být svůj Efraim  Israel
2. 4. 2004 Jsme v něčem ještě dědici Masarykových koncepcí a mělo by to smysl? Miloš  Dokulil
15. 3. 2004 Demokracii zelenou viděti… Karel  Dolejší
10. 3. 2004 Třetí odboj Tomáš  Koloc
10. 3. 2004 Kdyby Beneš viděl, jak to válčíte vy, asi by mu bylo špatně   
9. 3. 2004 Nese Edvard Beneš vinu za všechno? Martin D. Brown
9. 3. 2004 Beneš se zasloužil o přežití československého státu Martin D. Brown
8. 3. 2004 „Jaksi“ obnovený a už bezobsažný stereotyp? Miloš  Dokulil
8. 3. 2004 Můj článek o Benešovi nebyl pro historiky, pane Browne! Ladislav  Kahoun