15. 3. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
15. 3. 2004

Nad brožurou Vize ekologické demokracie – politický program Strany zelených

Demokracii zelenou viděti…

„…co se nemyslí, to se musí konat,
a co se myslí, nelze vyslovit“

Karl Kraus

Existuje mnoho důvodů, proč nečíst stranické programy. Soukromník spoléhající na své konexe nevidí v manifestačním vyhlášení společných cílů nic užitečného; estét shledá tento typ literatury neskonale nudným; konečně skeptik si pospíší s tvrzením, že valná část slibů takto vytroubených se nikdy nestala skutečností. Lze však nalézt též nejméně jeden důvod, proč stranický program číst. Stává se totiž, že právě v takovém dokumentu se ze sféry předpolitiky, tvořené esejisty, společenskými kritiky a politickými komentátory, vynoří hmatatelný tvar nějakého dogmatu, které tu vlastně poprvé nabývá kanonického charakteru.

Ve sféře předpolitiky může totiž veřejně činná soukromá osoba bez zábran střídat různé perspektivy – a vůbec je jí dovoleno užívat imaginace, jak se jí zlíbí, jen když se podaří publikum zaujmout. Z pozice mluvčího oslovujícího přihlížející publikum se autor v další větě posouvá do role vládce a o dva řádky dále už komentuje dění jakoby přímo z obecenstva. Nadsázka, ironie, parodie – vše je tu přípustné, neboť nikdo vážně neočekává, že by se řečené stalo závazným návodem k jednání. „Malebnost a muzikálnost jsou argumenty, které zdolají všechny námitky. – Když se všechny zvony rozezvoní, obejmu radního.“ (Karl Kraus)

„Nudnost“ stranického programu je naopak založena na skutečnosti, že skupina usilující o politickou moc vyhlašuje cíle svého jednání. Pro imaginaci zbývá pak mnohem méně místa a text působí dojmem obřadné přísahy. Jistěže slibované v plném rozsahu nikdy nedojde uskutečnění: avšak přesto se kterákoli část programu v budoucnu může stát základem politiky, jejímž důsledkům soukromník, estét ani skeptik neujdou …

Předkládám čtenáři analýzu pojetí demokracie v publikaci „Vize ekologické demokracie – politický program Strany zelených“ (Praha 2003). Brožura má 57 stran textu, jehož autory jsou Jakub Patočka, Olga Lomová, Jan Beránek, Ondřej Liška a Matěj Stropnický.

Program doprovází také celkem 16 grafických příloh tvořených reprodukcemi obrazů. Úvodní text Jakuba Patočky a Jana Beránka nás z případného údivu vysvobozuje následující formulací: „Rozhodli jsme se namísto například grafů či tabulek doprovodit náš dlouhodobý program malbami čtyř mladých českých malířů v přesvědčení, že moderní umění, které se zajímá o svět, v němž žijeme, má přirozeně blízko k tomu typu moderní politiky, o nějž se chceme ve Straně zelených pokoušet.“ Aha. Spousta lidí se ovšem domnívala, že po surrealistickém dobrodružství s komunisty už žádné další privilegované vztahy umělců s konkrétní politickou stranou nepřipadají v úvahu. Jenže kdo ví. Třeba si dnes výtvarníci beze všeho píší do curricula: „Ilustroval jsem politický program Strany zelených“…

Vzhledem k evidentní zastaralosti mých estetických názorů přenechávám vize i obrazy jiným a omezuji se na rozbor různých tvrzení v brožuře obsažených. Situací ve straně ani bližšími okolnostmi vzniku a přijetí programového dokumentu se zde rovněž nezabývám. Konečně neaspiruji ani na komplexní zhodnocení programu. Zaměřuji se pouze na ty jeho části, jež oproti programům jiných stran přinášejí nejvíce neobvyklého – ty, jež krouží kolem pojmů „nová, živá demokracie“, „neodemokratismus“ a „politická kultura veřejného zájmu“. Jde o kapitoly 2. (Nová, živá demokracie) a 14. (Nová politická kultura: Ve veřejném zájmu).

Alternativní návrh programu zpracovaný Martinem Machem a Petrem Uhlem, původně určený táborskému sjezdu strany, jsem neměl k dispozici.

Kapitola 2. Nová, živá demokracie

Název sugeruje potřebu zásadní politické změny a sám o sobě vyvolává řadu otázek. Jak by „nová, živá demokracie“ měla konkrétně vypadat? Postačí působení Strany zelených v parlamentu k tomu, aby byla stará demokracie nahrazena novou? Úvodní odstavec nás pouze ujišťuje o prospěšnosti demokracie a o jejím centrálním místě v politickém myšlení autorů programu. Podrobnosti nalezneme až v oddíle nazvaném Neodemokratismus.

Neodemokratismus

V úvodu se autoři hlásí k dědictví emancipačních hnutí, k „politické tradici českého humanismu Jana Amose Komenského“ (Patočka et al. [2003], S. 9) a k české humanitní demokracii od Karla Havlíčka Borovského až k ideálům listopadu 1989. Dědictví emancipačních hnutí není nijak podrobněji specifikováno a v dalším textu se o něm již nehovoří; o to bujněji se však rozrůstá košatý seznam významných zjevů a politických směrů českých dějin. Velmi zvláštně vyhlíží zejména odkaz na politickou tradici humanismu Komenského. Humanismus byl až dosud považován za směr filozofický, nikoliv politický – a Komenský sám se navíc proslavil především spisy pedagogickými. Jeho politické názory naopak zůstávají širšímu publiku prakticky neznámé a laika by nejspíše velmi překvapily. Například kniha Independentia, aeternarum confusionum origo (Amsterdam 1661) napadá anglické independenty a proti jejich republikánství vyzdvihuje monarchii. Cum grano salis lze za politické považovat některé části Komenského hlavního spisu Všeobecná porada o nápravě věcí lidských – text tohoto díla byl však až do roku 1935 pokládán za ztracený a jeho český překlad vyšel teprve v roce 1992, takže o nějaké tradici působení na české politické myšlení nelze vůbec uvažovat. Pokud by se členové programové skupiny Strany zelených přesto v roce 2003 dovolávali knihy vzniklé v 70. letech 17. století, která přinesla svébytné rozvinutí křesťanského chiliasmu, bylo by přinejmenším třeba říci, co z Komenského je vlastně považováno za politicky nosné. To se však neděje, protože jakákoli interpretace chybí. U Havlíčka atd. je to obdobné.

Určitého výkladu se naopak o něco níže dostává Masarykovi: tvůrci programu se odvolávají na jeho demokratismus. Masaryk skutečně v květnu 1912 na pražské technice pronesl přednášku nazvanou Demokratism v politice (Masaryk [1990/1], S. 99 – 113), určenou členům Studentské organizace České strany pokrokové. Představil v ní však demokratismus jako všeobecnou tendenci nové doby, protiklad aristokratické oligarchie. Lze pochopit, že a proč představitel Realistické strany Masaryk pro vystoupení na půdě politického konkurenta zvolil konsensuální téma širší než vlastní politický a filozofický program. Pro ten používal název realismus a v návaznosti na Havlíčka jej vymezoval proti konzervatismu a radikalismu (politicky), metodicky pak proti historismu, hledajícímu „základy našeho bytu a národní taktiky v minulosti, co možná nejméně známé“ (Masaryk [1990/2], S. 133). Masaryk tedy nenabízel nějaký vlastní demokratismus („program demokratický je empiricky dán“ – Masaryk [1990/1], S. 100), pouze poddané c. a k. monarchie s jinde běžným demokratismem seznámil a kriticky přezkoumal jeho možnosti („Oligarchie de facto vládne v demokracii jako vládne za absolutismu“ – Masaryk [1990/1], S. 102). Zmíněná přednáška stojí na počátku dlouhé řady Masarykových nadstranických projevů o demokracii a demokratismu, proslovených později v dobách jeho prezidentství. Interpretace Masaryka naznačená autory Vize je tedy v nejlepším případě zmatečná. Jedno z mála přijatelných vysvětlení této situace představuje hypotéza (prozatím u ní zůstanu), že jména různých představitelů tradice v dosti strohém textu plní především ornamentální funkci.

Po rodokmenu neodemokratismu následuje pasáž, která je pro pochopení pojetí demokracie zastávaného autory programu klíčová. Cituji tedy v plném znění:

„Po roce 1992 se v naší republice navzdory tradici české humanitní demokracie ujal doktrínou neoliberalismu hlásaný blud, že vše vyřeší trh. Podle Strany zelených lze naopak s jistou nadsázkou říci, že vše vyřeší demokracie. Právě proto Strana zelených se značným znepokojením sleduje vzrůstající znechucení lidí politikou. Odpor lidí k politice navíc prohlubuje skutečnost, že politici se často chovají tak, jako by pociťovali větší odpovědnost ke korporacím, které jim přispěly na volební kampaně, než k lidem, kteří jim dali svůj hlas. Neoliberalismus vytváří prostředí, v němž korupční tlaky korporací a dílčích ekonomických zájmů soustavně oslabují vazbu politiků k občanům, což demokracii ohrožuje.

Jedná se o celosvětový problém. Tak jako Masaryk ve své době prosazoval jako alternativu k různým –ismům demokratismus, Strana zelených dnes nabízí namísto neoliberalismu neodemokratismus. Demokracie pro nás není jen souborem formálních procedur, ale především názorem na svět, přesvědčením, že problémy lze nejlépe zvládat diskusí odpovědných občanů. Neoliberalismus v lidech vidí především spotřebitele a především spotřebitele se z nich svým tlakem snaží udělat. Neodemokratismus se snaží navodit stav, v němž jsou lidé především občany – a jejich spotřebitelské chování je odvozenou součástí chování občanského. Právě v systematickém posilování občanů (pokud text není zamýšlen jako propagace kulturistiky, namístě by snad byla formulace „v systematickém posilování vlivu občanů na politiku“ – K.D.) vidí Zelení způsob, jimž by demokratické společnosti mohly přivést korporace a další ekonomické zájmy zpět pod důslednou demokratickou kontrolu… Nová, živá demokracie pokládá svobodné volby a parlament za podstatnou součást politického systému demokracie, ale stejný důraz klade na každodenní podíl občanů a jejich iniciativ na tvorbě rozhodnutí.“(Patočka et al. [2003], S. 9)

Autoři programu především bez jakýchkoliv argumentů předpokládají, že česká tradice humanitní demokracie, přerušená padesáti lety totalitních režimů, je plně funkční a bez dalšího zkoumání aplikovatelná v soudobém světě. Údajně však byla po roce 1992 narušena „neoliberálním bludem“, podle nějž vše vyřeší trh.

Jak tedy „blud“ působí na českou politiku? Demokracie sice může vyřešit takřka vše, ale v demokratických podmínkách šířený „neoliberální blud“ ji přesto ohrožuje. Lidé „bludem“ svedení se totiž domnívají, že když trh vše vyřeší, jejich angažovanosti ve veřejných záležitostech už není třeba. Oslabují tak vazbu mezi politiky a občany, pročež se – opuštění a znechucení politikou – pod nátlakem a snad takřka ze zoufalství uchylují ke konzumu. (Proč se však lidé, kteří věří, že trh vyřeší vše, nechají znechutit demokratickou politikou, když přece v souladu se svou vírou museli být přesvědčeni, že ta neřeší takřka nic? Jak se mohu znechutit věcí, od níž jsem nic neočekával?)

„Blud“ tedy ve svém důsledku vytváří prostor pro korupční tlaky korporací a dílčích ekonomických zájmů na demokraticky volené politiky, které nyní nikdo nekontroluje. (Autoři programu spojují korporace a „dílčí ekonomické zájmy“ výhradně s „korupčními tlaky“ a požadují jejich demokratickou kontrolu. O tom, že by korporace za určitých okolností mohly být třeba partnery v jednání, nepadá ani slovo. Například v USA jsou přitom zájmy korporací chráněny 14. dodatkem ústavy – na základě nálezu Ústavního soudu z roku 1886. Jsou tedy Masarykem obdivované Spojené státy ve skutečnosti již téměř 120 let zemí nedemokratickou? Nebo je otázka korporací poněkud složitější, než jak ji prezentují autoři Vize?)

„Neoliberalismus“ je v textu Vize představen jako pachatel duchovního znásilnění obyvatel České republiky, kteří jakoby do té doby statečně odolávali všem pokusům neostalinistů o zavedení „reálně socialistické“ verze konzumní společnosti. Sama demokracie je v textu představena jako „bludem“ ohrožená, před zánikem.

Jak tedy nakonec špatně fungující demokracii nahradit „novou, živou demokracií“? Nuže: zbloudilí lidé budou navráceni svému občanství i správnému chápání pravověrné české politické tradice, pakliže poslechnou neodemokraty a začnou systematicky posilovat (svůj vliv na politiku). Potom se podaří obnovit prioritu občanství před konzumentstvím i vazbu politiků k lidem. Nakonec bude možné přivést korporace atd. pod demokratickou kontrolu, která těmto zločincům zabrání v korupci demokraticky volených zástupců lidu.

Alarmující, ale naprosto nutný důsledek přijetí těchto názorů představuje přesvědčení, že neodemokraté jsou mezi demokraty těmi úplně nejdemokratovatějšími. Jakým je kdo demokratem – to se totiž nepozná z toho, jak se chováme k zastáncům jiných názorů, menšinám atp. (Charakteristika demokracie se omezuje na výraz „diskuse odpovědných občanů“ – co si zde však počít s tím prapodivným adjektivem? Bude někdo určovat, který občan je odpovědný a který ne? Podle čeho? A co s těmi „neodpovědnými“?) Kdo nebojuje proti „neoliberalismu“ a za posilování občanů, nejen že není neodemokratem – je špatným demokratem, protože svým chováním nahrává korupčním tlakům korporací atd. a stává se objektivně spojencem v jejich tažení proti demokracii.

V závěru citované pasáže k nám osobně promlouvá nová, živá demokracie navazující na politický odkaz humanismu Komenského a oznamuje, že shledala svobodné volby a parlament součástí sebe samé, že však ke svému boji s neoliberalismem potřebuje též větší podíl občanů na tvorbě rozhodnutí.

Čtenáři, kterého tvůrci programu osvobodili od otázek po vlastní zodpovědnosti za neuspokojivý stav české politiky (byl přece sveden „bludem“, teď však – uchvácen vizí – prohlédl a stal se „odpovědným“), je nyní zřejmé, že sama střízlivá analýza naší nynější krize snížila šance „neoliberálního bludu“ v ČR takřka na nulu. Ohrožení demokracie bylo přece zapříčiněno „bludem“, jenž před námi leží v troskách. Co chtít více? „Jedná se o celosvětový problém“ – tedy vyjet na spanilou jízdu do světa a obracet tam pomýlené na víru pravou?

Pokud však čtenář nutkavě nehledá obětního beránka, kterého by obtížil vlastní zodpovědností za politický vývoj v minulých letech, mohou jej napadnout další otázky. Jaký skutečný podíl na oslabování demokracie má vlastně neoliberalismus? A jaké jiné funkce než funkci rituálního očištění splňuje neodemokratismus?

Pozadí prosazení „neoliberálního bludu“ (nejen) v České republice

Zatímco určitá část obyvatel Čech a Moravy vzpomínala na prvorepublikovou tradici humanitní demokracie, ve svobodnějších zemích se zhruba v letech 1945 – 1975 završovala metamorfóza občanství trvající již bezmála 200 let. Jestliže v občanovi Francouzské revoluce byl ukryt buržoa restaurace, nyní se z buržoi postupně stával konzument. Dopady tohoto procesu na Českou republiku jsou v dokumentu Vize ekologické demokracie zjednodušeny na přímý důsledek kontaminace ctihodné české politické tradice „neoliberálním bludem“.

Poválečná stabilita západních demokracií spočívala na ekonomickém růstu opírajícím se o státní ekonomickou politiku (ve velké míře uplatňující zestátňování a plánování), o formalizaci sociálního konfliktu založenou na tripartitním vyjednávání sociálních partnerů a na státem garantovaném systému sociálního pojištění.

Tváří v tvář hrozbě z Východu byla západní spotřeba přírodních zdrojů vystupňována na nebývalou úroveň a na její úkor se rozvinula demokracie konzumentů. Vše s jistými obtížemi fungovalo až do Jomkippurské války v roce 1973; po jejím skončení převážně islámské země kartelu OPEC přijaly rozhodnutí o snížení těžby ropy, kterým hodlaly potrestat Spojené státy a Západ vůbec za vojenskou a diplomatickou podporu Izraele během konfliktu (vynucenou však mimo jiné i rizikem použití jaderných zbraní, k němuž byla izraelská premiérka Meierová v případě egyptského průlomu odhodlána). Ropný šok způsobil hospodářskou krizi z let 1974 – 1979 a nevratně poškodil globální investiční klima: očekávání stabilního a bezproblémového ekonomického vývoje vyspělých ekonomik s výhledem na desítky let dopředu se ocitlo v troskách, velcí investoři ztratili ochotu k dlouhodobým investicím. Schopnost vlád ovlivňovat velký kapitál výrazně poklesla a situace, kdy vlády předepisovaly investorům daňové zatížení, se během několika let doslova otočila naruby.

Jedním z důsledků se stalo podkopání schopnosti vlád zdaňovat velký kapitál, dalším byla krize poválečného sociálně tržního modelu atd. (Ve Spojených státech například činil podíl federálních příjmů z daně z korporací v roce 1951 ještě 33%, ale v roce 1987 již jen 9,8%. V 80. letech 20. století průměrná americká rodina platila na daních více než nadnárodní korporace s desetimiliardovým obratem (Samuelson, Nordhaus [1991], S. 787).)

Proces ztráty státní kontroly nad velkým kapitálem ovšem neproběhl jednorázově – měl postupný charakter a ropný šok jej jen urychlil. Podmínky pro demontáž poválečného ekonomického modelu se nicméně v hrubých rysech dotvořily v letech 1973 – 1979. Na konci hospodářské krize způsobené ropným šokem, v zemi, které 30 tučných poválečných let přineslo jen slabý ekonomický růst a spadalo navíc v jedno s rozpadem impéria, Margaret Thatcherová vyvinula pravicovou politiku přizpůsobenou novým ekonomickým parametrům mezinárodního ekonomického systému. Politika Thatcherové ale jako každá praktická (a tudíž komplexní) politika ani zdaleka nespočívala na jediném hesle typu „Trh vyřeší vše“.

Z komplexní politiky thatcherismu toho dnes již mnoho nezbylo – zůstala však neoliberální ekonomická politika, která se coby „umění možného“ stala stejně univerzální a ideologicky neutrální, jako byla v dobách daňové suverenity politika keynesiánská. Neoliberální ekonomická opatření dnes nezávisle na svém přesvědčení musejí provádět stejně pravicové jako levicové západní vlády, nejinak si počínají i šéfové zemí rozvojových; dokonce i hlavní proud islámského fundamentalismu hledá cestu k soužití s nadnárodními investory. (Islamisté jsou ovšem zvlášť nakloněni přejímání všelikých „bludů“ západní provenience.)

Vydávat důsledek všeobecných poměrů za plod špatného přesvědčení – to je asi jako nad omrzlinami žebráka rozvíjet úvahy o volbě životního stylu. Moralistní poučování tohoto typu dává smysl pouze ve spojení s jistotou, že co postihlo jiné, nás nikdy nepotká – „vždyť jste si to zavinili sami“. Odkud se tak silná jistota tváří v tvář osudu vlastně bere?

Investory požadovanou neoliberální politiku nemohou bez újmy zanedbat ani podstatně bohatší ekonomiky než je (nejen v důsledku nepodařené privatizace) podkapitalizovaná ekonomika česká. Změn snad může být postupně dosaženo mezinárodněprávními regulacemi globálního trhu – zatím se však rýsuje spíše opak (viz pokus o Mnohostrannou dohodu o investicích). Představa, že korporace lze mobilizací občanů podřídit demokratické kontrole, je bez zásadní proměny globální ekonomiky nerealistická a úsilí občanů desetimiliónové České republiky o kolektivní akci je hodno méně titánského cíle.

K velké smůle neodemokratů navíc mezi ideovými směry, které se blíží představitelnému řešení demokratické kontroly korporací, nalezneme neoliberální idealismus autorů jako jsou Falk, Bobbio, Waltz nebo Held. Tato odrůda neoliberalismu zdůrazňuje především potřebu dalšího rozvíjení demokracie – včetně jejího přenesení na mezinárodní úroveň. Stavět proti neoliberalismu neodemokratismus tedy znamená dobývat se do otevřených dveří. Avšak ocenit podobně zaměřené myšlenky mimo Českou kotlinu, to zřejmě není nic pro zelené programátory, kteří vedle iluzivní návaznosti na českou tradici pracují hlavně s představou radikální proměny: „Aj, nové činím všecko.“ (Zj. 21, 5)

Shrňme: neoliberální ekonomická politika není ani tak výsledkem indoktrinace, jako spíše sebezáchovného přizpůsobení vlád po krachu poválečného keynesianismu, a neoliberální politická teorie jako celek zase není vůči cílům vytyčeným neodemokratismem v žádném nesmiřitelném protikladu. Ani jedna z těchto skutečností však autorům programu SZ nebrání v hlásání teorie „bludu“.

Funkce neodemokratismu

Z předchozího oddílu je zřejmé, že neodemokratismus jako všelék na problémy současného světa nemůže obstát – přinejmenším ne v podobě prezentované Vizí ekologické demokracie. Nemůže však aspirovat ani na roli politické doktríny v běžném smyslu slova. Tvůrci politických doktrín – s důležitou výjimkou fašistů – totiž v podmínkách soutěže politických stran obvykle usilují alespoň o zdání logické konzistentnosti svých výtvorů a (podle možností) o adekvátnost ve smyslu neodporování faktům. Ne že by vždy mluvili pravdu: podléhání vlád v partii s investory všemožně maskují a vynuceným tahům se snaží dodat pozitivní spin. Autoři programu Strany zelených však se svým pojetím boje „neoliberalismu“ a „neodemokratismu“ zacházejí mnohem dál: logiku i realitu ponechávají stranou a soustřeďují se výhradně na konstrukci kolektivní identity.

Z příběhu vyprávěného programovou skupinou se totiž dozvídáme, že býti Zeleným znamená býti neodemokratem. Jak se však někdo, kdo jím dosud není, může neodemokratem stát? Text hovoří jen o jediné možnosti: boji proti „bludu neoliberalismu“ spojeném s posilováním občanů na úkor konzumentů. Pak ovšem s někým, kdo nebojuje proti „neoliberalismu“ a za občana, vlastně ani nemá smysl vést diskusi – ta je totiž možná vždy až v demokracii, tj. tam, kde se již „neoliberalismus“ coby nepřítel demokracie potírá. Kolektivní identita strany, jejíž program čteme, je vymezena identifikací rozdílem a v jejím jádru stojí zcela svévolně zkonstruovaný protiklad „neodemokratismus – neoliberalismus“, který je třeba chápat jako variantu rozlišení „přítel – nepřítel“. Všimněme si, že identifikace nepřítele v konkrétní situaci má k dispozici opět jen jediné kritérium: nepřítel je odlišný od přítele, kdo nejde s námi, jde proti nám.

Příkré vymezení neodemokratismu vůči „neoliberálnímu“ protihorizontu je pro jeho charakter naprosto rozhodující. Ornamentace slavnými jmény a ideovými proudy české politické historie naproti tomu plní jen sekundární funkci spojníku s tradicí. Ta – jak bylo ukázáno výše – výpovědi programové skupiny pouze formálně autorizuje, aniž by jakkoli ovlivňovala jejich obsah.

Některé podnětné návrhy obsažené v oddílech Rozvoj občanské společnosti, Subsidiarita a Posílení ústavního pořádku bohužel zastiňuje skutečnost, že základní orientace na „neodemokratismus“ je naprosto neslučitelná s pluralitní demokracií.

Kapitola 14. Nová politická kultura: Ve veřejném zájmu

Diagnóza krize české politiky z pera autorů Vize vyhlíží následovně: „velká většina politických stran“ má mezi členy hojně těch, kdo sledují výhradně své osobní zájmy, aniž by se zdržovali svou představou o veřejném zájmu nebo programem své strany. Neboli: jestliže nepřítelem demokracie je „neoliberalismus“, pak protivníkem veřejného zájmu je „sobectví členů politických stran“. Tomuto problematickému stavu programová skupina poněkud překvapivě čelí vlastní definicí politiky.

„Pro Stranu zelených je politika uskutečňováním morálně ukotvených programových principů“ (Patočka et al. [2003], S. 57). Čtěme: abychom čelili sobectví členů naší strany, veřejně vyhlašujeme za svůj cíl uskutečňování programových principů. Tím bychom se ovšem od sobectví individuálního dostali pouze k sobectví kolektivnímu, nikoli k veřejnému zájmu; proto navíc vyhlašujeme i to, že naše programové principy jsou ukotveny v morálce, která představuje pravlast veřejného zájmu. Poslední zárukou prosazení veřejného zájmu je tedy morálka. (Ale jaká morálka? Veřejný zájem kotví v morálce asi stejně bezpečně, jako neodemokratismus v tradici: autorita má nos z vosku.)

Odpovědi na konkrétní otázku: „Co je veřejným zájmem?“ v oblastech vědeckého bádání, národní bezpečnosti, ekonomické a dopravní politiky atd. tedy budeme hledat v oblasti morálky… Lékem na sobectví členů politických stran je morální argumentací podepřená stranická disciplína plus několik praktických, ale podstaty problému se nedotýkajících opatření, jako zavedení veřejně dostupných etických kodexů pro představitele vlastní strany, omezení poslanecké imunity nebo zákonné vyloučení střetu zájmů u představitelů exekutivy.

K čemu vede toto křížové tažení proti sobectví v politice? Specifické možnosti morálky ve vztahu k politice se nikde neberou v potaz; na přísloví „Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“ se dočista zapomnělo. Řečeno s Weberem, etika důsledků byla bez rezervy obětována etice svědomí. Vyjdeme-li pak z prezentovaného vysvětlení naší nynější krize a z podané definice politiky, nutně se dostaneme do jedné z následujících situací:

  1. Přestože většina ostatních stran je tvořena převážně sobeckými kariéristy, část jejich členů přece jen usiluje o hájení veřejného zájmu a chápe politiku jako uskutečňování morálně ukotvených programových principů. Nakonec však zjišťujeme, že jejich programové principy jsou zakotveny v jiných hodnotách (sociálně demokratických, liberálních, konzervativních) než principy Strany zelených! Politický spor, v němž byl kompromis možný, se ovšem díky nové definici politiky přesunul na pole morálního přesvědčení, kde nic takového jako kompromis neexistuje (je tu jen třetí zpěv Dantova Pekla se zástupy těch, „jež Bůh ni ďábel za své neuznával“). Není tedy jiného východiska než konkurenční pojetí veřejného zájmu odhalit jako výtvor kolektivního sobectví nepřátelského skutečnému veřejnému zájmu, který hájí výhradně Strana zelených. (Rozumí se, že konkurenti budou nuceni postupovat obdobně.) Politika veřejného zájmu se tu stává politikou permanentního podezření z partikularity, která směřuje k úplnému popření politického pluralismu. Léčba veřejným zájmem se ukazuje jako zhoubná, jestliže „Potřebujeme a chceme zavést morálku do politiky, nikoli ji zpolitizovat“ (Popper [1994], S. 106).
  2. Přestože většina ostatních stran je tvořena převážně kariéristy, část jejich členů přece jen usiluje o hájení veřejného zájmu, ale nechápe (zatím?) politiku jako uskutečňování morálně ukotvených programových principů. To znamená, že někteří členové ostatních stran jsou snad potenciálními příznivci programu SZ, někteří však nikoli, neboť mají špatný pojem politiky a trvají na něm. Avšak nehledě na to, jak bude Strana zelených při přesvědčování konkurentů úspěšná, představuje jediného oprávněného zastánce veřejného zájmu.
  3. Ostatní strany jsou do té míry zkažené, že vliv jejich nezkažených členů můžeme zcela zanedbat. Závěr je stejný jako v případě 2).

Ukazuje se, že Strana zelených by během postupu podle programu Vize v každém myslitelném případě vznášela nárok na výlučné označení „Strana veřejného zájmu“. To je ovšem zásadní inovace. Až dosud se teoretici zastupitelské demokracie domnívali, že je na politických aktérech, aby hájili svá pojetí veřejného zájmu, jak nejlépe dovedou – a na publiku zase, aby jeden z těchto nároků na veřejný zájem autorizovalo. Teď tu ovšem máme aktéra, jenž teprve zahajuje vystoupení, ale již se dojímá dojmem budoucího dojmu, v němž předjímá nadšení přihlížejících – aktéra, který konkurenty předem vylučuje. Kýčařskou deklamaci předjímavých závěrů ohledně veřejného zájmu, kterou předvádí uchazeč o moc předstírající jednotu s publikem, je třeba chápat jako nárok na despoticky vykonávanou moc. A „veřejný zájem“, z jehož formulace je veřejnost soukromých osob de facto od počátku vyloučena, lze označit za „veřejný“ pouze ve smyslu, jakého tento výraz nabývá ve slovním spojení „veřejný dům“. Neboť to, co se jinak spontánně rodí v soukromí, je tu předem organizováno ve velkém.

Vzájemný vztah moci a ctnosti je v evropské tradici pojímán různě – a jeho použití k obhajobě „nepošpiněné politické alternativy“ (Jan Beránek) hájící „veřejný zájem“ před jeho nepřáteli není vůbec typické. Liviova ctnostná Lucrecia je například protipólem moci směřující ke zneužití, moci bez rozpaků ničící hranici soukromého a veřejného. Jen ctnostná princezna mučednického dramatu je na výši úkolu sjednotit moc a vznešenost (v kantovském smyslu). Téma nevinné moci překonávající všechny zájmy a vášně by sotva nalezlo výmluvnější symbol. Moc nárokující si vznešenost je ovšem princeznou vystavující pás cudnosti na odiv – princeznou, jejíž jediný důkaz cudnosti musí být nutně obscénní, tj. sám sebe vyvrací. Některým v podobné situaci skutečně upřímnost nechyběla: „V posvátné lásce k vlasti je něco strašného – je tak jedinečná, že obětuje veřejným zájmům všechno; bez lítosti, beze strachu, bez ohledu na lidskost…“ (St. Just). Takže konstatujme s Lyotardem: „Pokud jde o nějakou politiku vznešeného, ta prostě neexistuje. Byla by jedině Terorem.“

Závěrem

Text Vize ekologické demokracie je v předmluvě charakterizován jako politický program odlišný od programu volebního. Cílem předvolební agitace je samozřejmě oslovení voličů a jejich získání v omezeném časovém období, tj. nosnými hesly. Při formulování dlouhodobého politického programu se však autoři na roli výrobců hesel omezit nemusejí a nemají. Přesto Vize často právě tam, kde neobvyklé téma nejvíc volá po soustavném výkladu, zůstává zjednodušená a zkratkovitá. Dodatečný výklad navíc odhalil mnoho znepokojivého, co tato stručnost vlastně zakrývá. Ať už bylo její příčinou cokoli, výsledkem není ani tak program, jako kryptogram. Na obálce brožury stojí nápis „Vize ekologické demokracie“. Čtenář nepropadlý transu nechť si pravé jméno doplní sám.

Benjaminovo tvrzení, že primitiv se vyjadřuje v dokumentech, se týkalo literární kritiky – ale i kdyby je byl autor myslel obecněji a měl ještě ke všemu pravdu, potřebnost dokumentu by tím nezrušil. Najde-li však touha masy po štěstí svůj předpřipravený výraz v kýči s maskou dokumentu, na útěku před věcí se jí slova zredukují ve třpytky lákající zasuté reflexy. Zelená jako zelená, vyjde to koneckonců nastejno: „Lid je nástrojem vlády a problém demokracie ve světě je s konečnou platností vyřešen“ (Muammar Al-Kaddáfí: Zelená kniha).

Především nás pánbůh chraň před pokusy navodit stav, v němž budeme všichni náležitě poučeni, čím máme býti především.

Při zpracování tématu bylo přihlédnuto mimo jiné k následujícím titulům:

  • Die Zukunft ist grün. Grundsatzprogramm von BÜNDNIS 90/DIE GRÜNEN. http://www.gruene.de
  • Dolejší, K.: J. F. Lyotard a postmoderní univerzita. In: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, B 48, 2001
  • Masaryk, T. G.: Demokratism v politice. In: Ideály humanitní, Praha 1990
  • Masaryk, T. G.: Česká otázka. Naše nynější krize. Praha 1990
  • Patočka, J. (ed.): Vize ekologické demokracie. Politický program Strany zelených. Praha 2003
  • Popper, K. R.: Otevřená společnost a její nepřátelé I. Praha 1994
  • Samuelson, P.A. – Nordhaus, W. D.: Ekonomie. Praha 1991

Autor vystudoval sociologii a filozofii v Brně, od roku 1990 se postupně angažoval v Levé alternativě - hnutí za demokratický a samosprávný socialismus, Hnutí Duha a Nezávislém sociálně ekologickém hnutí, nyní působí v Amnesty International.

                 
Obsah vydání       15. 3. 2004
15. 3. 2004 Španělská pravicová vláda prohrála volby
15. 3. 2004 Volby v Rusku: podle očekávání zvítězil Putin
15. 3. 2004 Britští vězni z Guantánama: Američané porušují lidská práva
14. 3. 2004 Za masakry v Madridu "přijala odpovědnost al Kajda"
15. 3. 2004 ČTK a matematika: v Madridu zatčeni čtyři Arabové... Štěpán  Kotrba
15. 3. 2004 Se starostmi do Štrasburku Zdeněk  Jemelík
12. 3. 2004 Hrozba demokracii Jan  Čulík
12. 3. 2004 Panenka a gorily Štěpán  Kotrba
14. 3. 2004 Zpráva Výboru proti mučení potvrzuje problém policejního násilí
15. 3. 2004 Bizetova Carmen a tak trošku Troškova "Prodaná nevěsta"? Jan  Paul
14. 3. 2004 Léky proti AIDS pro Afriku nebudou k dispozici
15. 3. 2004 „Spravedlivá globalizace“: zpráva Mezinárodního úřadu práce při OSN Martin  Hekrdla
15. 3. 2004 Ta ostuda - americký demokratický kandidát John Kerry umí francouzsky
15. 3. 2004 Ústavu Němci zřejmě nezmění, v Berlíně ale zasedá bezpečnostní kabinet
15. 3. 2004 Demokracii zelenou viděti… Karel  Dolejší
15. 3. 2004 Teroristický útok a volby v Madridu Josef  Vít
15. 3. 2004 Nejen ke čtvrtečním masakrům v Madridu Petr  Kužvart
15. 3. 2004 Kdo zachrání svět, když ne USA Michal  Rusek
15. 3. 2004 Dočkají se harki uznání? Simone  Radačičová
15. 3. 2004 Jak odhalit rafinovanost nového antisemitismu
15. 3. 2004 "Žiji již v deváté desítce svého života" Jan  Čulík
15. 3. 2004 Opravdu divnej chlap Štěpánka  Matúšková
15. 3. 2004 Opravdu sprostá výstava Jan  Čulík
15. 3. 2004 Pane, Brezino, měl byste se stydět za své lži o Greenpeace Miroslav  Šuta
15. 3. 2004 Ani v muslimských zemích není zakázána interrupce Jana  Malá
15. 3. 2004 Nevnucujte ženám zákaz potratů
15. 3. 2004 Potraty: Argumentace pana Mareše je nepoctivá Aleš  Kubeczka
14. 3. 2004 Hospodaření OSBL za únor 2004
22. 11. 2003 Adresy redakce
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
15. 3. 2004 Demokracii zelenou viděti… Karel  Dolejší
15. 3. 2004 Bizetova Carmen a tak trošku Troškova "Prodaná nevěsta"? Jan  Paul
15. 3. 2004 „Spravedlivá globalizace“: zpráva Mezinárodního úřadu práce při OSN Martin  Hekrdla
15. 3. 2004 Britští vězni z Guantánama: Američané porušují lidská práva   
15. 3. 2004 "Žiji již v deváté desítce svého života" Jan  Čulík
15. 3. 2004 Se starostmi do Štrasburku Zdeněk  Jemelík
15. 3. 2004 Ta ostuda - americký demokratický kandidát John Kerry umí francouzsky   
15. 3. 2004 Opravdu sprostá výstava Jan  Čulík
15. 3. 2004 Opravdu divnej chlap Štěpánka  Matúšková
14. 3. 2004 Léky proti AIDS pro Afriku nebudou k dispozici   
14. 3. 2004 Zpráva Výboru proti mučení potvrzuje problém policejního násilí   
12. 3. 2004 Hrozba demokracii Jan  Čulík
12. 3. 2004 Panenka a gorily Štěpán  Kotrba
12. 3. 2004 O evropském antisemitismu   
12. 3. 2004 Čtenářem Labyrintu Jiří  Lněnička

Zelení RSS 2.0      Historie >
15. 3. 2004 Demokracii zelenou viděti… Karel  Dolejší
11. 2. 2004 Není pravda, že česká Strana zelených má v Evropě špatnou pověst   
11. 2. 2004 Britské listy nechodí ke kováříčkovi, když mohou dojít ke kováři   
11. 2. 2004 Neztrácet zelenou naději Martin  Škabraha
10. 2. 2004 Zelené facky na pokračování   
10. 2. 2004 Tmavozelení proti temným silám aneb paměť jazyka aparátnického Karel  Dolejší
5. 2. 2004 Zelení jsou v pořádku, problém má Pavel Pečínka Jan  Beránek
4. 2. 2004 Zelená na levačku aneb Proč nemohu být „novodemokratem“ Karel  Dolejší
2. 2. 2004 Nadace Heinricha Bölla se distancuje od Patočky a Beránka Pavel  Pečínka
8. 12. 2003 Zelení hledají dobrovolníky proti Sládkovi Pavel  Pečínka
25. 11. 2003 Jak se zocelovala strana - aneb V žáru temnězeleného slunce Pavel  Pečínka
31. 10. 2003 Nové revolty proti systému Immanuel  Wallerstein
23. 10. 2003 Romští členové Strany zelených nečekají na milost shůry Pavel  Pečínka
24. 9. 2003 Európske voľby 2004: výzvy pre Stranu európskych socialistov Nick  Crook
22. 9. 2003 Jak Strana Zelených svlékla starou kůži Pavel  Pečínka

T. G. Masaryk a odkaz Republiky československé RSS 2.0      Historie >
15. 3. 2004 Demokracii zelenou viděti… Karel  Dolejší
10. 3. 2004 Třetí odboj Tomáš  Koloc
10. 3. 2004 Kdyby Beneš viděl, jak to válčíte vy, asi by mu bylo špatně   
9. 3. 2004 Nese Edvard Beneš vinu za všechno? Martin D. Brown
9. 3. 2004 Beneš se zasloužil o přežití československého státu Martin D. Brown
8. 3. 2004 „Jaksi“ obnovený a už bezobsažný stereotyp? Miloš  Dokulil
8. 3. 2004 Můj článek o Benešovi nebyl pro historiky, pane Browne! Ladislav  Kahoun
8. 3. 2004 „Prezident Edvard Beneš se...“ ... nám trochu pos(trašil)! Ladislav  Kahoun
5. 3. 2004 Za co vděčíme nacionalismu Martin  Škabraha
3. 3. 2004 Pochopit Hitlera a Beneše Martin  Groman
2. 3. 2004 Je infotainment nevinný? Martin  Škabraha
27. 2. 2004 Lásky kdybych neměl, nic nejsem Zdeněk  Bárta
26. 2. 2004 Hans Adam II. Nechci odškodnění, chci svůj majetek v ČR zpět Ladislav  Kahoun
26. 2. 2004 Jak a hlavně proč vznikl rozhovor s lichtenštejnským knížetem Ladislav  Kahoun
26. 2. 2004 Budou se v Česku měnit hranice? Jan  Čulík