Evropská unie však zaujala k problému majetkových restitucí, jdoucích před rok 1948, a k požadavkům na odškodné, vážícím se k Benešovým dekretům, velmi jasné stanovisko. Definuje základní právní postoje.

Analýzu Benešových dekretů vypracoval pro Evropský parlament profesor Jochen Frowein z Ústavu Maxe Plancka pro srovnávací veřejné a mezinárodní právo v Heidelbergu. Oponenty mu byli Ulf Bernitz ze Stockholmské univerzity a z Oxfordu a soudce a poslanec britské Horní sněmovny lord Kingsland Oponenti měli jen minimální připomínky. Všechny analýzy jsou v angličtině ZDE

Zákony Evropské unie, zdůrazňuje Frowein, "pohlížejí do budoucnosti a nikoliv do minulosti". Stejně argumentoval i pořad televize BBC o Benešových dekretech: mezi Francií a Británii je z minulosti tolik trpkých sporů, že kdyby politikové v EU nehleděli do budoucnosti, spolupráce by nebyla možná. "Zákony z minulosti ovšem mohou mít právní dopady na dnešní situaci," píše Frowein. Tři mezinárodní právníci argumentují takto: Zákony z doby před padesáti či šedesáti lety jsou jistě často, pokud je poměřujeme současnými měřítky, nepřijatelné a nedokonalé. Nelze však posuzovat způsob, jímž se uvažovalo před půlstoletím, měřítky dneška, a na základě toho zpětně měnit historii. Benešovy dekrety jsou možná pochybné a nespravedlivé, ale zákony EU se nezabývají minulostí a na jejich základě nelze otevřít právně dávno uzavřenou otázku majetkových konfiskací. Odsun německého obyvatelstva ze střední Evropy schválily vítězné mocnosti na Postupimské konferenci v roce 1945. Otázka konfiskací na základě Benešových dekretů by tak mohla být otevřena pouze se souhlasem válečných mocností: Velké Británie, USA a Ruska, a ty nedávno platnost svého postupimského rozhodnutí potvrdily.

Dále, Evropský soud pro lidská práva správně potvrdil rozhodnutí německého Ústavního soudu, že německá jurisdikce nemá právo rozhodovat o platnosti konfiskací lichtenštejnského majetku podle Benešových dekretů, protože se podle mezinárodní poválečné dohody německé soudy nesmějí vyjadřovat ke konfiskacím, které byly součástí mezinárodního narovnání po ukončení druhé světové války. Lichtenštejni tedy nemají právo na své straně.

Mimochodem, co se týče samotného odsunu, jak na to poukázal historik Martin D. Brown v časopise londýnského Královského institutu pro vojenské záležitosti (Journal of the Royal Services Institute), čeští politikové ani neměli pravomoc nikoho odsunout na území okupovaného Německa, odsun schválila Komise spojenecké kontroly (Allied Control Commission) v listopadu 1945. (Jiná věc je "divoké" vyhánění Němců z Čech, avšak mezinárodní právníci usuzují, že bylo v dané situaci víceméně pochopitelné a nepožadují ani zrušení pochybného, nacisty inspirovaného zákona č. 115/1946, který amnestoval násilné činy spáchané proti Němcům v období od 30.9. 1938 do 28. 10. 1945, vzhledem k tomu, že už uplynulo téměř 60 let.) Brown našel listinu, z níž vyplývá, že Beneš zamýšlel odsunout Němce jen na základě jejich prokazatelné individuální "válečné viny", avšak britské ministerstvo zahraničí požadovalo kolektivní odsun, jemuž se Beneš přizpůsobil. (Dokument britského ministerstva zahraničních věcí FO 371 30835 C9161/326/12A. Cadogan minute, 29. září 1942.)

Jde o mezinárodní záležitost. Doufejme, že se české úřady budou i nyní inspirovat mezinárodním právním názorem a budou ignorovat různé domácí mediální bubliny v této věci.

(Psáno před časem pro Lidové noviny.)