Zkušenost toho, jaká je vlastně kultura v dané zemi, je, zdá se nepřenosná. Zajímavým příkladem je, jak se zdá, bývalé východní Německo, jehož obyvatelé za komunismu neměli přístup do Německa západního. Člověk by řekl, že hlavním nositelem étosu dané země jsou sdělovací prostředky.Většina východních Němců měla za komunismu běžně přístup k západoněmecké televizi a taky ji systematicky sledovala. Přesto, když padla berlínská zeď, ukázalo se, že východní Němci nevědí o kultuře a politice Německa západního nic, anebo skoro nic.

V ČR i nadále většinou přežívá představa o Británii, jako by to byla země gentlemanů s buřinkami, archaická země Sherlocka Holmese a dr. Watsona. Realita je naprosto jiná: Británie prošla nejméně za posledních pětadvacet let, co tam žiji, bouřlivým společenským a kulturním vývojem a radikálně se proměnila. V Británii taky vládne archaizující pohled na Českou republiku. Britové už vědí, že v "Československu" nevládne komunismus, ale občas si ho ČR pletou s Jugoslávií (o rozdělení Československa na ČR a Slovensko většinou nevědí nic) a ptají se, jestli se tam ještě bojuje. Informovanější Britové mají dodnes představu, že je dodnes Česká republika rájem intelektuálů, kteří zvítězili v sametové revoluci roku 1989, a jimž až donedávna z pohádkového Pražského hradu vévodil hodný intelektuální král Václav Havel.

Možná si myslíte, že přeháním, ale není tomu tak. Mám tady příklad. Dne 1. května 2004, při příležitosti vstupu středoevropských zemí do Evropské unie, publikoval intelektuální britský deník The Guardian ve své pravidelné sobotní kulturní příloze celou řadu článků o literatuře jednotlivých přistupujících zemí ZDE. Bylo to dobře míněné heslo, ale bylo zklamáním.

Jako v osmdesátých letech, stále ještě, patnáct let po pádu komunismu, píší kritikové v listě Guardian o Kunderovi, o Klímovi, o Havlovi. Kdysi mnohým západním intelektuálům trvalo docela dlouho, než pochopili, že je reálný socialismus sovětského typu totalitní diktaturou a co se proti tomu snaží dělat středoevropští spisovatelé.

(Mimochodem se mimo jiné na tomto přesvědčování v sedmdesátých letech podílel v Británii i Jan Kavan, když se snažil vysvětlit západním aktivistům z Kampaně pro jaderné odzbrojení, že nelze léčit příznaky, totiž existenci jaderných zbraní, ale je nutno léčit samu nemoc, totiž totalitu -- že s odstraněním totality zmizí i jaderná hrozba. Tohle se těžko vysvětluje, ale lidi, žijící v demokracii, kteří nikdy nezažili totalitu, nepřesvědčíte, že totalita vlastně taky není demokracie. Oni si myslí, že existuje proto, protože ji lidé chtějí -- kdyby tyranii nechtěli, svrhli by ji.)

Když tedy trvalo západním intelektuálům tak dlouho, než pochopili, co je komunismus, zdá se, že se jim to pochopení zalíbilo a že u té představy zůstanou dodnes. Jistě, představa utlačitelské totalitní moci a disidentského intelektuála, který proti ní bojuje, že jednoduchá, pohodlná a romantická. Problém je, že současná Česká republika už nežije svou "disidentskou" minulostí. Vznikla tu úplně nová kultura a civilizace, která je kontroverzní, rozporná, zajímavá a stimulující. Posuzujeme-li to listem Guardian, to se zdá být západnímu pozorovateli neviditelné.

Mírou toho, do jak dalece zůstává současný Guardian v minulosti, je to, že tento list věnoval čtyři velké stránky formátu A3 portrétu dvaasedmdesátiletého pražského spisovatele Ivana Klímy. Článek reportérky Mayi Jaggi opakuje všechny známé fráze o "dojemném údělu středoevropského intelektuála ve dvacátém století". Dovídáme se, jak Klíma strávil několik let v nacistickém koncentračním táboře, jak vstoupil do komunistické strany, jak si uvědomil, že je komunismus zločinecký, jak se pokusil, s přáteli ho reformovat, jak se po invazi v roce 1968 stal disidentem a po roce 1989 vstoupil do pohádkové říše svobody a demokracie. Je to krásné a dojemné, jenže jsme to všichni slyšeli už asi tisíckrát.

Ještě daleko depresivněji mimo mísu je esej Jonathana Jonese "Argument pro komunismus". "Dnešní globální prestiž středoevropské kultury z posledních let komunismu a prvních let po roce 1989 je už jen vzdálenou vzpomínkou," píše Jones a pokračuje: "Od příchodu demokracie nevznikly v těchto zemích žádné tvůrčí hvězdy. Kde jsou knihy, které by byly tak naléhavé, že by je četlo mezinárodní publikum? Čtu Houellebcqovu knihu Atomizováno, čtu Murakamiho Norské dřevo. Kde jsou knihy této naléhavosti z oblasti, která bývala za železnou oponou, a odkud přicházelo nové klasické dílo skoro každý týden?

Jonathan Jones pak opakuje staré, kontroverzní klišé, které vytvořil v sedmdesátých letech americký spisovatel Philip Roth o "významu" totalitního útlaku pro tvůrčí schopnosti umělce. "Tam (tj. ve východní Evropě) je všechno zakázáno a všechno má význam; tady, tj. v Americe a na demokratickém Západě, je všechno povoleno a nic nemá význam." Tento zdánlivě chytrý bonmot je nepravdivý. Každý autor, žijící v diktatuře, vám řekne, že by dal přednost životu ve svobodě, ve prospěch vlastních tvůrčích schopností. Útlak kreativitu ničí. Omezuje autora na úroveň dítěte, které, protože nemá informace, neví dost dobře, co se děje kolem něho. Když padl komunismus, mnoho středo a východoevropských intelektuálů nevědělo, co se s nimi stalo, protože se náhle rozložilo komunistické sanatorium kolem nich a oni si s tím nevěděli rady. Rothovo tvrzení by znamenalo, že autoři v komunismu dokáží přesvědčivě psát jen o komunistickém útlaku a nemají žádná jiná témata. To není pravda.

Stejně falešné je tvrzení mnoha českých novinářů, že prý po roce 1989 "slovo ztratilo váhu". To totiž vůbec není pravda: spíš je to výmluvou za neschopnost a lenost. Vůbec není pravda, že v demokracii "je všechno povoleno a na ničem nezáleží". Vždyť je přece je svoboda a demokracie vždycky ohrožována těmi, kdo jsou u moci. Po práci těch, kteří na to poukazují a stavějí se proti nespravedlnosti v zájmu obyčejných lidí, stejně jako po autentickém umění, je vždycky poptávka. Pokud lidé nechtějí číst v ČR literaturu, není to tím, že by "slovo ztratilo váhu", ale zjevně tím, že to spisovatelé neumějí dobře psát. Dodnes zveřejňují česká média často jen to, co je podle jejich názoru "přijatelné". Za těchto okolností má svobodně vyjádřený názor obrovský dopad, jak to dokazuje existence svobodné novinářské práce na internetu.

Je-li původní a stimulující myšlenka vyjádřena dobře, působí stejně explozivní silou v demokracii jako působila za totality. Jestliže je pravda, jak opakuje Jonathan Jones po Rothovi, že "je všechno dovoleno a na ničem nezáleží", proč mají v USA tak obrovský dopad knihy a filmy Michaela Moora?

A konečné tvrzení Jonathana Jonese je opravdu už totálně absurdní. "Není pochyb," píše tento autor, "že mladí tvůrci ve východní Evropě pracují pod obrovským tlakem nedávné tradice. Je už tak velmi obtížné pro mladé britské dramatiky vyrovnat se s Haroldem Pinterem -- jaké by to asi bylo, kdyby byl Pinter prezident?" Představu, že čeští literáti nepíší, protože je znervózňuje dílo velikána Václava Havla, nechávám bez komentáře.

Proč je kultura "nové" České republiky tak málo známá na Západě? Jedním z důvodů může být, jak to zformulovala jedna má studentka, která studovala rok v Brně i v Berlíně: "Když hovoří o něčem Němci, jejich debata je otevřena mezinárodnímu publiku; Češi vždycky hovoří jen sami mezi sebou". Pohled Jonathana Jonese na středoevropskou realitu je tak "turistický", stereotypní a klišovitý, jako Svěrákův film Kolja, ono pro západní trhu úmyslně sentimentalizované a černobílé pojetí posledních let života v komunismu. Znamená to, že má-li se umění z menších evropských zemí prosadit na Západě, musí ztratit veškeré své jemné rysy, aby bylo mezinárodně srozumitelné?

Percepce literární a kulturní tradice v jiné zemi je zvláštní věc. V Británii můžete sledovat v televizi vážné umělecké filmy z mnoha zemí světa, nikoliv však komedie či zábavné filmy. Britové tedy vůbec neznají např. francouzského Louise de Funese, či německé detektivky. Je to proto, že ty filmy jsou špatné? Je populární kultura jiných zemí nepřenosná? Evropská rocková hudba, nebo spíše mainstreamový pop, jaký slyšíme na televizních soutěžích Eurovision Song Contest je pro Brity zdrojem komiky.

Je zjevné, že se z menší kultury v anglosaském prostředí prosadí skutečně jen něco. Proč všichni v Británii pořád znají Kunderu, Havla, Klímu, Hrabala, Škvoreckého? Částečně je to jistě dáno marketingově: Kundera a Škvorecký byli na Západě přítomni a starali se o marketingové prosazování svých knih i knih jiných v Československu zakázaných autorů.

Jonathan Jones se ve svém článku v Guardianu zmiňuje o jediném nedávném zajímavém českém filmovém díle: o Švankmajerově Otesánku. Je pravda, že Švankmajer má mezi odborníky v Británii nadšené stoupence už od začátku osmdesátých let, jednou dokonce byla vytvořena podle jeho filmu Rozměry dialogu velmi populární televizní reklama na jedno anglické pivo, takže se Švankmajerova poetika dostala naprosto všude, aniž by kdokoliv tušil, že jde o českého filmového tvůrce. Obávám se však, že se k Jonesovi dostal Otesánek jen proto, že měl západního, britského koproducenta -- je to asi jako s českým pivem, které nyní v mnoha značkách dostanete v Británii točené skoro všude, protože je distribuuje britská firma. Je celá řada dobrých nových českých filmů, o nichž si myslím, že by se mezinárodně velmi prosadily, kdyby o nich někdo vůbec věděl. Určitě je to Nuda v Brně. Zajímavým hybridem je nový český film islandského režiséra Börkura Gunnarssona Silný kafe. Tam asi -- alespoň částečně najdete odpověď na otázku, jak může být česká kultura mezinárodně přitažlivá. V první řadě je velmi dobrý film.

Při recepci české kultury v zahraničí zažíváme i podstatné anomálie. Čím to je, že za jednoho z největších světových básníků druhé poloviny dvacátého století je mezinárodně považován Miroslav Holub, kterého -- hlavně asi z politických důvodů -- nepatřil mezi disidenty -- v českém prostředí skoro nikdo nečte a nezná -- alespoň neexistují o něm skoro vůbec žádné české literární studie. Holub se dobře překládá, protože v jeho básních jde o složitou hru myšlenek -- jazyk je u něho jen nástrojem, nikoliv cílem, asi tak jako při digitálním záznamu jsou čísla jen nástrojem, nikoliv podstatou informace. Jiná česká poezie je stále ještě "analogová" -- její význam je neoddělitelně spojen s českým jazykem.

To vede k dalšímu aspektu: mezinárodně přijatelné umělecké dílo nesmí být posedlé místními významy a symboly, které jsou širšímu čtenáři nesrozumitelné. Extremním příkladem je například literární dílo olomouckého autora Milana Kozelky Ponorka, které se točí kolem olomoucké kavárny téhož jména a jejích štamgastů. Pro lidi, kteří tu kavárnu nenavštěvují, obávám se, je ta knížka nezajímavá a nesrozumitelná.

Velká díla sedmdesátých a osmdesátých let od Milana Kundery či Josefa Škvoreckého četli západní čtenáři nikoliv proto, že byla ta díla protestem proti komunismu -- komunismus západní čtenáře v podstatě vůbec nezajímal, nebyl součástí jejich životů -- ale proto, že tato díla -- kromě toho, že byla protestem proti komunismu -- vypovídala cosi podstatného o jejich vlastním životě. Vidím to jasně na svých studentech, kteří často nemají o české literatuře či kultuře ani ponětí a které učím tyto autory v různých srovnávacích kursech na Glasgow University. Je strašně zajímavé zjišťovat, co z české kultury je v mezinárodním kontextu nosné. Paradoxně reagují studenti velmi pozitivně například na starý český film Kdyby tisíc klarinetů -- má obecný význam a překypuje energií a humorem, které jsou přenosné a mezinárodně srozumitelné. Z nejnovějších českých autorů má myslím naději na mezinárodní úspěch prozaik Emil Hakl. Nebo že by jeho vize krutého současného lidství, potenciální přítomnosti zla v každém z nás, byla přece jen příliš vázána na místní pražskou lokalizaci?