23. 1. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
23. 1. 2004

Podivuhodné úspěchy propagandy

Hromadné sdělovací prostředky a metody manipulace veřejným míněním

Noam Chomsky
Noam Chomsky: Media Control – The Spectacular Achievements of Propaganda, prosinec 2002 ISBN: 1583225366 , EUR 6,26

Úloha sdělovacích prostředků v současném politickém dění nás nutí položit si otázku, v jakém světě a v jakém typu společnosti chceme žít, a obzvláště - má-li být tato společnost demokratická - jak má být tato demokracie vykládána. Dovolte mi začít porovnáním dvou odlišných koncepcí demokracie. Jedna z těchto koncepcí je založena na tom, že veřejnost v demokratické společnosti disponuje prostředky, kterými se může smysluplným způsobem účastnit řízení svých vlastních záležitostí, a že prostředky toku a šíření informací jsou otevřené a svobodné. Přibližně podobnou definici najdete také v naučném slovníku pod heslem demokracie. Druhá koncepce demokracie vychází z toho, že veřejnosti musí být bráněno ve spravování vlastních záležitostí a že prostředky toku a šíření informací musí být striktně řízeny shora.

Takové pojetí demokracie se může zdát na první pohled dosti podivné, je však třeba si uvědomit, že právě tato koncepce demokracie v dnešním světě převažuje. Ve skutečnosti tento stav trvá již dlouhou dobu, a to nejenom v politické praxi, ale dokonce i v teorii. Počátky vývoje této situace lze vystopovat již v prvních moderních demokratických převratech v Anglii v 17. století. Cílem této úvahy, v níž se budu zabývat pouze nedávnou historií, je naznačit současné vývojové stádium tohoto pojetí a v jeho kontextu vysvětlit roli sdělovacích prostředků a důvody pro zkreslování informací.

Počátky dějin propagandy

Začněme první vládní informačně propagandistickou akcí moderních dějin. Proběhla za administrativy prezidenta Woodrowa Wilsona, který byl zvolen v roce 1916 přímo uprostřed 1. světové války. Jeho volební program se nazýval 'Mír bez vítězství'. Obyvatelstvo Spojených států amerických bylo v té době výrazně pacifistické a nevidělo žádný důvod k účasti v evropské válce.

Jinak tomu bylo s Wilsonovou administrativou, která se chtěla ve válce angažovat a hledala způsob, jak tohoto cíle dosáhnout. Z tohoto důvodu byl vytvořen vládní propagandistický úřad (Creelův úřad), kterému se během šesti měsíců podařilo pacifistické nálady obyvatelstva zvrátit do podoby válečné hysterie s cílem jít do války, zničit vše německé i s Němci samými a zachránit svět. Vládní propagandistická mašinérie dosáhla svého, akce skončila úspěchem a tento její úspěch vedl k úspěchům dalším. V tutéž dobu i po skončení války byla stejná propagandistická taktika použita k vyhrocení hysterických nálad tzv. 'rudé paniky', která měla výrazný podíl při rozbíjení odborů a eliminaci tak nebezpečných výstřelků, jakými byly svoboda tisku a svoboda politického myšlení. Kampaň probíhala s masivní podporou sdělovacích prostředků a obchodních kruhů a dopadla v podstatě velmi úspěšně.

Mezi těmi, kdo se aktivně a nadšeně účastnili přípravy Wilsonovy války, byli také mnozí pokrokoví intelektuálové, v jejichž čele stál John Dewey. Z jejich vlastních tehdejších materiálů je zřejmá pýcha na úspěch těch, které nazývali 'inteligentnějšími příslušníky společnosti' (tzn. jinými slovy oni sami) a kteří dokázali vytvořením atmosféry strachu a vybičováním šovinistických nálad přimět zdráhavé obyvatelstvo k ochotě vstoupit do války. K dosažení tohoto úspěchu byly použity nejrozmanitější prostředky od líčení válečných zvěrstev ve stylu hunských nájezdů až po články o belgických dětech bez rukou – o všech těchto hrůzách a ukrutnostech se lze stále dočíst v knihách, zabývajících se dějinami moderního světa. Mnohé z použitých materiálů byly 'vynalezeny' britským Ministerstvem propagandy a informací, které se v této době (jak je uvedeno v zápisech jeho interních porad) zabývalo hledáním způsobu, jak 'účinně ovlivňovat myšlení větší části světa'. Rozhodně se jim však podařilo ovlivnit myšlení oněch inteligentnějších příslušníků obyvatelstva USA, kteří poté prostředky vládní propagandy šířili tato vykonstruovaná fakta tak úspěšně, že pacifistické obyvatelstvo celé země podlehlo vlně válečné hysterie. Fungovalo to. Fungovalo to výborně.

Výsledkem kromě jiného byla cenná lekce: příslušníky inteligence podporovaná státní propaganda, zbavená v maximální míře všech možných nežádoucích vlivů, může být velmi účinná. Této lekci se později vyučil Hitler a mnozí další, ovoce této setby sklízíme do dnešních dnů.

Demokracie pro diváky

Další skupinou, na kterou tyto úspěchy zapůsobily, byli teoretici liberální demokracie a přední osobnosti masových sdělovacích prostředků, jako např. přední americký novinář, přední komentátor zahraničního i domácího politického dění a současně přední teoretik liberálně demokratického směru Walter Lippmann. Pokud nahlédnete do jeho sebraných statí, zjistíte, že jejich podtitul zní přibližně 'Moderní teorie liberálně demokratického myšlení'.

Lippmann působil v uvedených výborech pro šíření a kontrolu informací a byl si dobře vědom dosažených úspěchů. Zastával názor, že to, co nazýval 'revolucí v umění demokracie', může být použito k 'vytváření souhlasu'. Jinými slovy šlo o zmanipulování veřejného mínění, tedy o to, jak některé skupiny obyvatelstva pomocí nových propagandistických metod přimět k souhlasu s něčím, proti čemu se původně stavěly. Realizace této myšlenky mohla být podle jeho názoru velmi přínosná a ve skutečnosti nezbytná. Nezbytná z toho důvodu, protože podle jeho vlastních slov 'veřejnost není naprosto schopna vyhodnotit, co je v jejím vlastním zájmu to nejlepší'.

Této problematice se v celé šíři může věnovat pouze 'specializovaná třída odpovědných odborníků', kteří jsou natolik inteligentní, aby dokázali zájmy veřejnosti správně formulovat. Podle této teorie a lidí z okruhu Johna Deweye se obecnými zájmy celé společnosti může zabývat pouze nepočetná intelektuální elita, a to s 'vyloučením širší veřejnosti'. Nic nového pod sluncem, v dějinách se s podobnými názory setkáváme již celá staletí.

Současně má tato teze mnoho společného s leninskou koncepcí státní moci, která je soustředěná do rukou předvoje revolučních intelektuálů. Ti se moci chopí prostřednictvím lidových revolucí a poté povedou nevzdělaný národ k budoucnosti, kterou si tyto pologramotné a nekompetentní masy nejsou schopné přestavit.

Liberálně demokratické teorie a marxismus-leninismus vycházejí obecně z velmi blízkých ideologických předpokladů. To je podle mého názoru také příčinou toho, že i po letech se lidé dokáží nechat vláčet od jednoho tohoto krajního postoje k druhému, aniž by si byli vědomi nějaké výraznější změny. Je to pouze věc správného vyhodnocení míst skutečného soustředění moci. K lidové revoluci možná dojde a státní moc se tak dostane do našich rukou, anebo nedojde – v takovém případě pouze budeme pracovat pro lidi se skutečnou mocí, tzn. pro příslušníky obchodní komunity. V obou případech však budeme postupovat stejně: povedeme nevzdělané masy k budoucnosti, kterou nejsou ve své hlouposti schopné pochopit.

Lippmann podpořil tento názor důmyslně propracovanou teorií moderní demokracie. Tvrdil, že v odpovídajícím způsobem fungující demokratické společnosti je obyvatelstvo rozděleno do tříd. V prvé řadě je zde specifická třída občanů, kteří se aktivně věnují řízení obecných záležitostí. To je tzv. třída odborníků. Tito lidé vyhodnocují nashromážděná fakta a na základě získaných výsledků volí optimální postupy a řídí správný chod politického, ekonomického a ideologického systému. Tato třída představuje pouhý zlomek z celkového počtu obyvatel.

Každý, kdo vystoupí s něčím novým v rámci těchto idejí, je zcela přirozeně částí této malé skupiny, jejíž příslušníci řeší záležitosti těch ostatních. Ty ostatní, v jejichž čele naše malá skupina odborníků stojí, Lippmann označoval souhrnným pojmem 'splašené stádo', před jehož nekontrolovatelnými projevy je nutné se chránit. Obě tyto skupiny mají své specifické funkce. Třída odborníků vykonává exekutivní funkci, což znamená, že rozumí zájmům celé společnosti a v souladu s těmito zájmy vyvíjí intelektuální činnost, plánuje, řídí atd.

Dále je zde ono splašené stádo, jehož role je podle Lippmannových vlastních slov omezena na téměř pouhé 'diváky', nikoli na přímé účastníky této demokracie. Říkám téměř, protože se přece jenom jedná o demokracii. Čas od času je publiku povoleno vybrat si některého z příslušníků třídy odborníků a složit své starosti na jeho bedra. Jinými slovy je jim dovoleno prohlásit: Tohoto člověka chceme mít ve svém čele' anebo 'Tohoto člověka chceme mít ve svém čele'. Jedná se přece o demokracii a ne o totalitní stát. Tento postup se nazývá volby. Jakmile ale veřejnost poskytla svou důvěru jednomu anebo druhému příslušníkovi třídy odborníků, je od ní očekáváno, že opět zaujme roli pouhého publika, nikoli však roli skutečných účastníků dění. Takto tomu tedy má být ve správně fungující demokratické společnosti.

Celá věc má nejenom svou logiku, ale obsahuje dokonce i přesvědčivý morální princip: široké masy veřejnosti jsou zkrátka tak hloupé, že nedokáží porozumět svým vlastním záležitostem. Pokud se nějak pokusí zúčastnit se spravování svých vlastních záležitostí, způsobí jenom nesnáze a všechno zkomplikují. Bylo by tedy nežádoucí a vůbec nemravné jim tuto spoluúčast umožnit. Splašené stádo je nutné uklidnit a zabránit mu, aby vše rozdupalo a zničilo. Podle téže logiky nedovolíme tříletému děcku rozběhnout se na druhou stranu ulice. Takovou míru svobody tříletému děcku neposkytneme, protože tříleté děcko neumí s touto svobodou správně naložit. Stejným způsobem nelze z uvedených důvodů povolit splašenému stádu účast na správě vlastních záležitostí.

Potřebujeme tedy něco, čím splašené stádo přivést k rozumu. A právě k tomu nám může posloužit 'nová revoluce v umění demokracie', kterou lze souhrnně označit jako 'vytváření souhlasu'. Je nutné rozdělit sdělovací prostředky, školy i celou oblast populární kultury. Politická elita a tvůrci rozhodnutí musí zbytku společnosti poskytnout jakýsi snesitelný pocit reality a současně mu vštípit odpovídající názory. Je však třeba míti na paměti jeden nevyřčený a zastíraný předpoklad, a ten se vztahuje k otázce jak se dostat do postavení, které příslušníky elity zplnomocňuje k vytváření rozhodnutí.

Způsob, jak toho dosáhnout, samozřejmě spočívá v tom, sloužit lidem se skutečnou mocí, kteří vlastní celou společnost a představují velmi uzavřenou skupinu. Pokud se představitelé třídy odborníků dokáží dostat do blízkosti této skupiny a přesvědčit ji, že budou sloužit jejím zájmům, stanou se součástí výkonné skupiny.

O těchto skutečnostech je nutné dále mlčet a nechat si je pro sebe. To znamená přistoupit na teze a doktríny, sloužící zájmům soukromé moci. Dokud adepti nezvládnou toto umění, nestanou se součástí třídy odborníků. Máme zde tedy jeden typ vzdělávacího systému, zaměřený na přípravu třídy odpovědných odborníků. Musí jim být hluboce vštípeny hodnoty a zájmy soukromé moci a vztahy mezi státem a korporacemi, které jsou výrazem této soukromé moci. Pokud se to podaří, stanou se příslušníky třídy odborníků.

Pozornost zbytku splašeného stáda je v podstatě nutné již jen zaměstnat odpovídajícím způsobem. Obraťte jeho pozornost k něčemu jinému. Zajistěte, aby veřejnosti zůstala přisouzena role diváků dění - s tím, že si bude moci čas od času zvolit z řad třídy odborníků některého skutečného vůdce do svého čela.

Tato teze byla vyvíjena celou řadou lidí a lze ji považovat za již téměř konvenční. Například komentátor zahraničně politického dění Reinhold Niebuhr, občas nazývaný 'teolog establishmentu', učitel George Kennana a celého intelektuálního trustu kolem prezidenta Kennedyho, prohlašoval, že racionalita je velmi vzácná dovednost, kterou si osvojil pouze nevelký počet lidí.

Většina lidí se nechává vést pouhými emocemi a impulsy. Ti racionální mezi námi musí vytvořit 'nezbytné iluze' a emociálně silná 'zjednodušení', pomocí nichž lze udržet naivní prosťáčky více méně ve správné linii. Tato teze se stala významnou součástí současné politické vědy. Zakladatel moderního pojetí komunikací a jeden z předních amerických odborníků politických věd Harold Lasswell vysvětloval ve 20. a počátkem 30. let uplynulého století, že bychom neměli podléhat 'demokratickému dogmatizmu o tom, že lidé rozumí sami nejlépe svým zájmům'. Je tomu přesně naopak – veřejným zájmům rozumíme nejlépe my. Je tedy pouze logické, že veřejnosti neumožníme jednat na základě jejích mylných myšlenkových postupů.

V tzv. totalitním státě anebo ve státě, vedeném armádou, je naplňování této teze jednoduché. Nad hlavami zástupů stačí pouze držet hůl a toho, kdo se z řady příliš vychýlí, touto holí praštit. Této možnosti však ubývá úměrně s prosazováním občanských svobod a s postupnou demokratizací společnosti. Je tedy nutné uchýlit se k prostředkům propagandy. Logický závěr je zřejmý: propaganda má v demokratické společnosti stejnou roli jako zmiňovaná hůl v totalitním státu. To je dobré i moudré, protože, jak už bylo řečeno, splašené stádo není schopné obecné zájmy správně rozpoznat a tudíž mu jejich význam uniká.

Oddělení pro styk s veřejností a sdělovací prostředky

Spojené státy americké byly průkopníky průmyslu vytváření veřejného mínění. Podle jeho vůdců bylo cílem celého tohoto průmyslového odvětví 'ovlivňování, manipulace a řízení myšlení veřejnosti'. Mnohé se naučili z úspěchů Creelova úřadu, z úspěchů při vyvolávání 'rudé paniky' a z jejich důsledků. Průmysl vytváření veřejného mínění prodělal v té době mohutný vzestup.

V průběhu 20. let bylo jeho úspěchem po nějakou dobu vytvoření téměř naprosté podřízenosti veřejnosti pravidlům byznysu. Tato podřízenost byla natolik extrémní, že s nástupem 30. let začaly její příčiny vyšetřovat zvláštní kongresové výbory. Právě z výsledků jejich činnosti čerpáme významné množství zde uváděných informací. Vytváření veřejného mínění představuje celý mohutný průmysl. Jeho činnost stojí v současné době řádově biliony dolarů a jeho cílem je od samých začátků řízení myšlení veřejnosti.

Ve 30. letech a stejně tak za 1. světové války se začaly objevovat velké problémy. Byly to roky hluboké hospodářské krize a doba masivního organizování dělnictva.

V roce 1935 dosáhlo dělnictvo prvního velkého legislativního vítězství, a to práva organizovat se (Wagnerův výnos). Tím vyvstaly dva vážné problémy.

Za prvé: demokracie přestala plnit svou funkci. Splašené stádo dosáhlo skutečného legislativního vítězství a od demokracie nebylo něco podobného očekáváno.

Za druhé: lid začal mít možnost organizovat se. Lidé musí být vzájemně rozděleni a izolováni. Není předpokládáno, že se budou organizovat, protože v takovém případě přestávají být pouhými diváky dění. Pokud se mnoho lidí s omezenými možnostmi dá dohromady a vstoupí do politického života, stanou se z nich skuteční účastníci dění. A to již představuje vážnou hrozbu.

Tyto tendence vyvolaly v obchodním světě silnou odezvu, která měla dosáhnout toho, aby právo organizovat se bylo posledním legislativním vítězstvím dělnictva a počátkem konce této demokratické deviace. Stalo se. Bylo to skutečně poslední legislativní vítězství pracujících. Od tohoto bodu (ačkoli došlo k dočasnému zvýšení počtu odborářů za 2. světové války, po níž se stavy odborů opět snížily) začala schopnost dělnické třídy jednat prostřednictvím odborů soustavně upadat. Nebylo to náhodou.

Mluvíme nyní o obchodní komunitě, která věnuje spousty finančních prostředků, pozornosti a intelektuálního úsilí tomu, jak s podobnými problémy nakládat prostřednictvím průmyslu vytváření veřejného mínění a dalších organizací, jako jsou Národní asociace výrobců, Obchodní komora a další. Okamžitě byla zahájena činnost s cílem nalézt způsob, jak těmto demokratickým deviacím čelit. K první zkoušce došlo o rok později v roce 1937, kdy byla zorganizována velká stávka ocelářských dělníků v Johnstownu v západní Pennsylvánii.

Obchodní komunita vyzkoušela nový postup rozbíjení dělnického hnutí, který se velmi dobře osvědčil. Nebylo zapotřebí najímat provokatéry ani se dopouštět fyzického násilí, což v této době již nebylo dost dobře možné. Cíle bylo dosaženo mnohem jemnějšími a účinnějšími prostředky propagandy. Úspěch spočíval v myšlence obrátit sympatie veřejnosti proti stávkujícím a vytvořit obraz stávkujících jako rozvratného a škodlivého elementu, který jedná proti obecně prospěšným zájmům a proti veřejnosti. Obecně prospěšné zájmy se týkají 'nás všech', tzn. obchodníků, dělníků i žen v domácnosti. Tito všichni lidé jsme 'my'. Máme společné cíle a těmi jsou harmonie, americký způsob života a společná práce.

Tam venku jsou ti špatní stávkující, kteří představují rozklad, vyvolávají potíže, narušují harmonii a znesvěcují americký způsob života. Musíme je zastavit, tak abychom mohli i nadále společně žít a pracovat. Vysoký představitel korporací i chlapík, který umývá podlahy, mají tytéž společné zájmy. Všichni můžeme přece společně pracovat a v harmonii a ve vzájemné úctě a lásce můžeme usilovat o americký způsob života. Toto byla v podstatě hlavní myšlenka celé informační kampaně. Její prezentaci bylo věnováno nesmírné úsilí. Jedná se však konec konců o obchodní komunitu, která ovládá média a disponuje obrovskými prostředky. Opět to fungovalo, a to velmi účinně.

Celý postup, později shrnutý pod název 'Mohawk Valley Formula', byl opět a opět používán k rozbíjení stávek. Jednalo se o tzv. 'vědecké metody rozbíjení stávek', kterými se dařilo velmi účinně mobilizovat sympatie veřejnosti ve prospěch neživých a bezobsažných koncepcí, jakou byl např. americký způsob života. Kdo může s něčím takovým nesouhlasit? Sloganem, provázejícím válku v Perském zálivu, bylo 'Podporujte naše oddíly'. Kdo může mít výhrady proti něčemu tak ušlechtilému? A tak dále a tak podobně.

Co znamená ve skutečnosti to, když se vás někdo zeptá, zda podporujete obyvatelstvo státu Iowa? Lze odpovědět: 'Ano, podporuji', anebo: 'Ne, nepodporuji?' To není dokonce ani otázka. Je to bezobsažné. A zde jsme u jádra věci. Smyslem sloganů průmyslu pro vytváření veřejného mínění, např. onoho 'Podporujte naše oddíly', je to, že neznamenají nic. Znamenají přesně tolik jako dotaz, zda podporujete obyvatele státu Iowa. Tato otázka ve skutečnosti zní 'Podporujete naši politiku?' Třída odborníků však nestojí o to, aby se lidé skutečností zabývali. Zde je skrytá veškerá pointa kvalitně prováděné propagandy.

Je zapotřebí vytvořit slogan, s nímž se všichni ztotožní a proti kterému se nikdo nepostaví. Nikdo neví, co znamená, protože neznamená vůbec nic. Jeho pravá hodnota tkví v tom, že odvrátí pozornost dotázaného od otázek, které skutečně něco znamenají. Podporujete naši politiku? Toto je otázka, o které vám nebude umožněno diskutovat. Bude snad někdo diskutovat o tom, zda je dobré podporovat naše oddíly? 'Samozřejmě, že je podporuji'. A je vyhráno. Podobně je to i s americkým způsobem života a s veškerou tou harmonií. Všichni máme společný cíl a dostatečné množství prázdných hesel k dispozici a tak se dejte na naši stranu a společně se zbavme těch špatných lidí kolem, kteří ruší naši harmonii svými řečmi o třídním boji, o lidských právech a všemi těmi podobnými nesmysly.

Je to velmi účinné, funguje to do dnešních dnů a je to také samozřejmě pečlivě promyšlené. Zaměstnanci průmyslu pro vytváření veřejného mínění zde nejsou pro legraci. Dělají nesmírně důležitou práci. Cílem jejich úsilí je vštěpování správných hodnot do vědomí společnosti. Jejich koncepcí demokracie je systém, v němž je třída odborníků připravována k práci ve službě skutečných vlastníků společnosti. Zbytku populace by mělo být zabráněno v jakékoli možnosti organizovat se, protože to je příčinou všech nesnází. Jednotlivci, z nichž se skládá zbytek populace, by měli sedět izolováni před svými televizemi a nechat si vtloukat do hlavy poselství, které zní: jedinou hodnotou v životě je mít více výrobků, žít životním stylem rodin majetné střední třídy, který je tak dojemně líčen na obrazovkách, a vyznávat pozitivní hodnoty, jako jsou harmonie a americký způsob života. O ničem jiném život není.

Možná by vás mohlo napadnout, že život je možná přece jenom ještě něco víc, před svými televizemi ale dojdete zákonitě k závěru, že chyba asi bude na vaší straně a že vám kape na karbid, protože ten skutečný život se odehrává zde a před vašima očima. A protože je zabráněno jakékoli možnosti organizovat se – a to je zde absolutně rozhodující – nenajdete žádný způsob, jak se přesvědčit, že vám nehrabe. Za těchto podmínek je zcela přirozené dojít k závěru, že problém je pouze někde ve vás.

Vylíčená situace je tedy ideálem, k jehož dosažení je vyvíjeno obrovské úsilí. Toto úsilí se přirozeně opírá o koncepci demokracie, kterou jsem právě vylíčil. Problémem je vždy splašené stádo, které je nutné za všech okolností udržet v klidu. Jeho pozornost je nutné rozptylovat. Může sledovat mistrovství ve fotbale, nějaký sitkom anebo akční filmy. Stádu čas od času prospěje provolávání nějakých bezobsažných hesel typu 'Podporujte naše oddíly'. Stádo je zapotřebí udržovat ve strachu a úzkosti, protože bez strachu ze všech možných ďáblů, které ho ohrožují zvenčí, zevnitř anebo odkudkoli, by mohlo začít uvažovat. A to je velmi nebezpečné, protože k myšlenkové činnosti není stádo kompetentní. Proto je nutné jeho pozornost zaměstnat a rozptýlit.

Toto je jedno pojetí demokracie. Vrátíme-li se nazpět k obchodní komunitě, byl Wagnerův výnos v roce 1935 skutečně posledním legislativním vítězstvím dělnictva. Po začátku války došlo k úpadku odborů a podobně i k úpadku velmi živé kultury pracující třídy, která byla spojena s odbory. To vše bylo zničeno. Posunuli jsme se ke společnosti, která je v pozoruhodné míře vedena obchodními zájmy. Toto je jediná státně-kapitalistická průmyslová společnost, která nedisponuje dokonce ani normální společenskou smlouvou, běžnou ve společnostech srovnatelných.

Domnívám se, že s výjimkou Jihoafrické republiky je to jediná společnost, která nemá národní systém zdravotní péče. Není zde žádná všeobecná zodpovědnost za přinejmenším minimální životní úroveň těch částí populace, které se nemohou řídit pravidly většiny a nedokáží se zaopatřit individuálně. Odbory prakticky neexistují a podobně neexistují také žádné jiné podoby autonomních společenských struktur. Nejsou zde žádné politické strany ani organizace. Cesta k dosažení ideálního stavu je, přinejmenším ze strukturálního hlediska, velmi dlouhá.

Sdělovací prostředky mají podobu korporačního monopolu. Vycházejí ze stejných stanovisek. Obě současné politické strany jsou dvěma frakcemi téhož obchodního uskupení. Většina obyvatelstva se ani nenamáhá jít volit, protože to zjevně postrádá jakýkoli smysl. Lidé jsou vzájemně rozptýlení a nepodstatní. A přinejmenším právě toto je cílem. Vůdčí osobností průmyslu pro styk s veřejností je Edward Bernays, který ve skutečnosti vyšel z Creelova úřadu. Spolupůsobil v něm, zvládl příslušné lekce a dále je rozvíjel. Vyvinul teze a metody tzv. 'vytváření souhlasu', který podle jeho vlastních slov tvoří 'podstatu demokracie'. Lidé, schopní vytvářet souhlas, jsou ti, kteří k tomu mají k dispozici prostředky a moc. Jsou to představitelé obchodních vrstev a jsou to ti, pro které pracujete i vy.

Vytváření veřejného mínění

V celém tomto kontextu je nezbytné vyburcovat veřejnost k podpoře zahraničních válečných dobrodružství. V obyvatelstvu obvykle převažují pacifistické tendence, tak jako tomu bylo i za 1. světové války. Veřejnost nevidí žádný důvod k účasti v zahraničních válečných dobrodružstvích, v zabíjení a v násilí. Proto je nutné ji vyburcovat. A aby bylo možné veřejnost vyburcovat, je nutné ji postrašit. Sám Edward Bernays dosáhl na tomto poli významného úspěchu. Tento člověk vedl informačně propagandistickou kampaň v zájmu společnosti United Fruit Company v roce 1954. Oddíly USA tehdy zasáhly v Guatemale, podporovaly svržení tamější demokraticko-kapitalistické vlády a založily zde společnost vražedných komand a popravčích oddílů. Ta zde v nezměněné podobě zůstala do dnešních dnů, udržovaná neustálými finančními injekcemi ze strany USA, které brání prosazování všeho nového s výjimkou nepatrných demokratických deviací.

Je neustále nezbytné uskutečňovat domácí politiku, se kterou veřejnost nesouhlasí. Také toto vyžaduje masivní propagandu. Mnohé z toho jsme viděli v posledních deseti letech. Programy Reaganovy administrativy byly v převážné míře neoblíbené. Voliči v roce 1984 (v poměru zhruba 3:2) doufali, že Reaganovy programy nebudou uskutečněny.

Při bližším pohledu zjistíme, že téměř žádný z jeho konkrétních programů, ať už šlo o výdaje na zbrojení anebo snižování federálních výdajů ve sféře sociální péče, se netěšil podpoře převážné většiny obyvatelstva. Dokud jsou ale lidé izolováni, rozptýleni, dokud nemají žádnou možnost organizovat se, vyslovit své názory anebo dokonce ani neví, že s nimi podobné názory sdílí i jiní, potom ti z nich, kteří dali přednost zvyšování výdajů v sociální sféře před zvyšováním výdajů za zbrojení a kteří se takto vyjádřili v průzkumech veřejného mínění, jak tomu také v převažující míře bylo, automaticky předpokládali, že jsou jedinými, komu se mohl podobný šílený názor vylíhnout v hlavě.

Nikdy o něčem podobném od někoho jiného neslyšeli a nepředpokládali, že by podobným způsobem mohl uvažovat také někdo jiný. Pokud jste si tedy něco podobného mysleli a vyjádřili se v tom smyslu v některém z průzkumů veřejného mínění, pouze jste předpokládali, že se jedná o váš privátní problém. Protože nemáte možnost dát se dohromady s dalšími lidmi, kteří tento názor sdílí anebo ho dále rozvíjejí a pomáhají vám ho formulovat, připadáte sami sobě jako podivíni. Stojíte tedy stranou všeho a snažíte nevnímat, co se děje. Sledujete raději něco jiného, například mistrovství ve fotbale.

Do určité míry bylo tedy požadovaného ideálu dosaženo, nikdy ne však zcela a beze zbytku. Jsou zde instituce, které se stále ještě nepodařilo zničit. Stále existují například kostely. Značná část disidentské činnosti v USA má svůj původ v kostelech, a to jednoduše z toho důvodu, že kostely zde prostě stojí. Pokud chcete pronést politický projev v některé evropské zemi, stane se tak velmi pravděpodobně v nějakém sjezdovém sále odborového svazu. V USA tomu tak být nemůže, protože odbory zde stěží existují a pokud existují, nejsou politicky zaměřené. Kostely zde ale existují a proto je možné přednést svůj projev v kostele.

Společensky prospěšné akce ve Střední Americe vzešly hlavně z církevního prostředí - prostě z toho důvodu, že církve zde zkrátka existují. Splašené stádo není nikdy možné zcela zkrotit a boj tedy probíhá neustále. Vlna odporu se zdvihla ve 30. letech a byla potlačena. V 60. letech došlo k další vlně nepokojů, které byly třídou odborníků pojmenovány jako 'krize demokracie'. Demokracie údajně v 60. letech začala prodělávat krizi, spočívající v tom, že početné skupiny obyvatelstva se začaly organizovat, začaly být aktivní a pokusily se vstoupit do politického života.

Zde se dostáváme opět k oběma uvedeným koncepcím demokracie.

Podle slovníkové definice se jedná o pokrok demokracie. Podle převažující koncepce se však jedná o problém, který musí být odstraněn. Veřejnost musí být přivedena nazpět do stavu apatie, poslušnosti a pasivity, který jí přísluší. Je tedy nutné vykonat něco, čím bude tato krize překonána. Tomuto cíli bylo věnováno nemalé úsilí, tentokrát ale neúspěšně. Probíhající krizi demokracie se naštěstí zastavit nepodařilo, nicméně v politické sféře se příliš neprojevila. Navzdory všemu, čemu lidé věří, se však daří pozvolna posouvat veřejné mínění. Překonávání tohoto neduhu bylo po 60. letech věnováno značné úsilí. Jeden z příznaků krize se ve skutečnosti v 70. letech dočkal technického pojmenování tzv. 'vietnamského syndromu'. Norman Podhoretz, jeden z intelektuálů Reaganovy administrativy, definoval jeho příznaky jako 'nezdravé zábrany vůči použití vojenské síly'. Těmto nezdravým zábranám vůči použití násilí podlehla značná část veřejnosti.

Lidé prostě nechápali, proč by měli jiné lidi týrat, zabíjet a vystavovat kobercovým náletům. Už Goebbels chápal, že je velmi nebezpečné dovolit veřejnosti podlehnout těmto nezdravým zábranám, protože mohou znamenat začátek konce zahraničních vojenských dobrodružství. Důležité je, jak poněkud nabubřele uvedl deník Washington Post v týdnech hysterie kolem války v Perském zálivu, vštípit lidem úctu k 'hodnotám vojenské cti'. To je důležité. Pokud chcete vybudovat násilnou společnost, která v zemích celého světa používá prostředků násilí k potlačení elity, je nezbytné vštípit lidem patřičný respekt k armádě a jejím hodnotám a nedovolit převládnout uvedeným nezdravým zábranám vůči použití násilí.

Až potud vietnamský syndrom. Je nezbytné ho vykořenit.

Vytváření obrazu skutečnosti

Dále je nezbytné kompletně zfalšovat dějiny. To je dalším krokem k překonání nezdravých zábran, tak aby to vypadalo, jako když případní tázající útočí na ty, kdo nás ve skutečnosti chrání před agresory a podobnými netvory. Od dob vietnamské války bylo vyvíjeno obrovské úsilí k přepracování dějin této války.

Příliš mnoho lidí začalo chápat, co se ve skutečnosti dělo, včetně mnoha válečných veteránů a mladých lidí, zapojených do mírových a jiných hnutí. To bylo zlé. Bylo nezbytné vyvrátit tyto špatné myšlenky a obnovit jakýsi pocit zdravého rozumu, jmenovitě uznání toho, že cokoli děláme, je vznešené a správné.

Byl-li bombardován Jižní Vietnam, bylo tomu tak proto, že jsme ho proti někomu bránili – tzn. proti jeho vlastnímu obyvatelstvu, protože nikdo jiný tam nebyl. Přesně toto bylo intelektuály prezidenta Kennedyho nazýváno v souvislosti s Jižním Vietnamem obranou proti 'vnitřní agresi'. Tuto frázi používal Adlai Stevenson a další. Na jejím základě bylo nutné vytvořit oficiální a snadno pochopitelný obraz souvislostí. Postup se osvědčil.

Pokud máte beze zbytku ve svých rukou sdělovací prostředky a vzdělávací systém a pokud je vzdělání konformistické, máte úspěch zaručen.

Náznak těchto tendencí byl odhalen ve studii, prováděné Univerzitou státu Massachusetts o postojích veřejnosti k probíhající krizi v Perském zálivu a vlivu televizního zpravodajství na vytváření těchto postojů. Jedna z otázek této studie zněla: 'Kolik mrtvých bylo podle vašeho odhadu v době vietnamské války na vietnamské straně?' Dotázaní Američané uváděli v průměru počet zhruba 100000 obětí. Oficiální údaje hovoří o zhruba 2 milionech obětí, jejich skutečný počet bude dosahovat nejspíše 3 až 4 milionů. Lidé, kteří na této studii pracovali, vznesli nabízející se dotaz: 'Co bychom si mysleli o německé politické kultuře, kdyby lidé, dotázaní na počet Židů, zavražděných v holocaustu, odhadli jejich počet na 300000? Co by nám tyto výsledky napověděli o německé politické kultuře?' Tuto otázku ponechali nezodpovězenou, můžete si však na ni odpovědět sami.

Co nám tyto výsledky napovídají o naší vlastní kultuře? Je toho docela dost.

Je nezbytné překonat nezdravé zábrany vůči použití vojenské síly a další demokratické deviace. V tomto případě se použité metody osvědčily. Totéž lze také prohlásit o ostatních aktuálních zahraničně politických tématech: Střední Východ, mezinárodní terorismus, Střední Amerika. Vyberte si cokoli a nutně dojdete k závěru, že obraz světa, tak jak je předkládán veřejnosti, nemá s realitou společného téměř nic.

Pravda o každém konkrétním problému je pohřbena pod nánosy vykonstruovaných lží. Z hlediska odražení hrozby demokracie představuje tato metoda skutečně podivuhodný úspěch, což je nesmírně zajímavé, protože byla uskutečňována v podmínkách svobody. V podmínkách totalitního státu je vynucena silou, v našem prostředí se tak však děje v podmínkách svobody. Pokud chceme porozumět naší vlastní společnosti, je třeba dobře tato fakta zvážit. Jsou nesmírně závažná – obzvláště pro ty, kterým není lhostejné, v jakém typu společnosti žijí.

Kultura disentu

Navzdory všem uvedeným skutečnostem kultura disentu přetrvala a od 60. let značně vyspěla. V 60. letech byl vývoj disidentské kultury velmi pomalý. Protesty proti válce v Indočíně vypukly teprve roky poté, co USA začaly shazovat bomby na Jižní Vietnam. Zpočátku se jednalo o omezené hnutí převážně studentů a mladých lidí. V 70. letech se situace změnila. Objevila se masová hnutí: ochrana životního prostředí, feministky, zákaz používání výzbroje s nukleárními hlavicemi a další. V 80. letech došlo k šíření podobných hnutí – obzvláště hnutí, vyjadřujících solidaritu s jinými částmi světa - v ještě větším měřítku, což je něčím velmi novým a důležitým v dějinách přinejmenším amerického disentu, pokud ne celosvětového.

Účastníci těchto hnutí vyjadřovali nejenom protest, ale aktivně se angažovali – a někdy velmi přímo a s vlastním nasazením - při pomoci trpícím lidem v jiných částech světa. Mnohé se za poslední léta naučili a představují tak značný přínos pro nejširší vrstvy americké veřejnosti. Situace ve společnosti se změnila. Této skutečnosti si musí být výrazně vědom každý, kdo byl zapojen do tohoto typu aktivit po delší řadu let.

Vím sám ze své zkušenosti, že o tématech, které dnes běžně probírám při svých projevech v nejreakčnějších částech USA, jako je střední Georgia, venkovské oblasti státu Kentucky apod., nebylo možné hovořit v dobách vrcholu mírového hnutí ani před mnohými z řad aktivistů mírového hnutí. Nyní lze o těchto věcech mluvit kdekoli. Lidé mohou souhlasit anebo nesouhlasit, přinejmenším ale chápou, o čem je řeč, a je zde určitá společná základna.

Navzdory všem mediálním kampaním a veškerému úsilí o řízení myšlení a vytváření veřejného mínění jsou zde patrné příznaky civilizačního dopadu těchto aktivit a lidé si osvojují schopnost a vůli věci promýšlet do hloubky. Přibylo skepticizmu v nahlížení na státní moc a změnily se postoje veřejnosti k mnoha sporným otázkám.

Tyto změny probíhají pomalu, nicméně jsou patrné a významné. Jinou otázkou je, je-li možné v souvislosti s pomalým tempem jejich prosazování docílit také výraznější změny toho, co se děje ve světě. Tento proces lze ilustrovat na jednom známém příkladu a tím je slavná diskriminace podle pohlaví.

V 60. letech odpovídaly postoje mužů i žen k celé této problematice přibližně poměru mezi hodnotami 'vojenské cti' a 'nezdravými zábranami' vůči používání vojenské síly. Počátkem 60. let těmito nezdravými zábranami netrpěli muži ani ženy. Tomu odpovídaly i výsledky průzkumů veřejného mínění. Každý se domníval, že použití síly k potlačení skupin obyvatelstva vně USA je zcela oprávněné. Tento náhled se s postupem let změnil. Nezdravé zábrany se všeobecně rozmohly. Problém diskriminace podle pohlaví však také postupně narůstal a nyní je již velmi výrazný. Co se stalo? Došlo k vzniku přinejmenším částečně organizovaného lidového feministického hnutí.

Organizování se přináší výsledky a jedním z nich je vědomí, že nejste se svými problémy sami a že i jiní se zabývají podobnými myšlenkami. Můžete tak posílit své názory a naučit se více o tom, co si myslíte a čemu věříte. Tato hnutí nejsou zdaleka tak formální jako v případě organizací s členskou základnou, jedná se spíše o jakousi náladu, jejíž součástí je interakce mezi jednotlivými účastníky.

Mají však velmi pozoruhodné výsledky, které ohrožují samou podstatu demokracie: pokud lidé přestanou být pouhými pasivními diváky televizních sitkomů a začnou se tímto způsobem organizovat, mohou se jim začít v hlavách rodit všechny ty legrační myšlenky, jako jsou např. ony nezdravé zábrany vůči používání vojenské síly. Tomu je nutné zabránit, což se ale ještě nestalo.

Přehlídka nepřátel

Místo toho, abych se věnoval poslední válce, dovolte mi zabývat se válkou příští, protože někdy je lepší být připraven předem a ne pouze reagovat dodatečně. Spojené státy americké prodělávají v současné době velmi charakteristický vývoj. Nejedná se o první zemi na světě, která tímto vývojem prochází. Vnitřní sociální a ekonomické problémy narůstají a možná hrozí přerůst do rozměrů katastrofy. Nikdo nemá dostatečnou moc - ale ani záměr - vůbec něco proti této situaci podnikat. Podíváte-li se na vnitřní programy vládních administrativ v uplynulých 10 letech – a sem zahrnuji i demokratickou opozici - nenajdete žádné seriózní návrhy, jak řešit vážné problémy, ať už se jedná o zdravotní péči, vzdělání, bezdomovce, nezaměstnanost, kriminalitu a její vzestup, vězeňství anebo úpadek vnitřních městských čtvrtí. Tyto okruhy problémů, kterých jsme si všichni vědomi, se neustále zhoršují.

Za pouhé 2 roky vykonávání prezidentského úřadu Georgem Bushem se za hranici chudoby dostaly další 3 miliony dětí, zadluženost země prudce stoupá, úroveň vzdělanosti se zhoršuje, skutečná hodnota mzdy většiny obyvatelstva poklesla zpět na úroveň konce 50. let a nikdo proti tomu nic nepodniká. Za takových okolností je nutné nějak zaměstnat pozornost splašeného stáda - pokud si tyto věci uvědomí, nemusí se mu to líbit, protože právě toto stádo tímto stavem věcí trpí. Ponechat stádo sledovat mistrovství ve fotbale anebo televizní sitkomy již nemusí být dostatečné, je nutné v něm vyburcovat strach z nepřítele.

Ve 30. letech Hitler v Německu vyburcoval ve veřejnosti strach z Židů a Cikánů. Aby bylo možné se bránit, bylo nutné je zničit. Také my máme své metody.

V průběhu posledních 10 let bylo každý rok anebo dva vykonstruováno nějaké obrovské nebezpečí, kterému bylo nutné se bránit. Celé dlouhé roky představovali toto nebezpeční Rusové. Před Rusy bylo možné bránit se vždy. Rusové jako nepřátelé však přestali být atraktivní a bylo stále těžší a těžší je takto veřejnosti předkládat, bylo tedy nutné evokovat nějaká nová monstra. Veřejnost ve skutečnosti velmi nespravedlivě kritizovala George Bushe za neschopnost definovat a formulovat, čemu se vlastně bráníme. To je velmi nespravedlivé. Až do zhruba poloviny 80. let to byla do nekonečna obehrávaná písnička: Rusové přicházejí.

Tento vnější nepřítel však přestal být nebezpečný a prezident tedy musí předložit veřejnosti nepřítele nového, tak jako to v 80. letech provedl mediální aparát Reaganovy administrativy. A tak zde náhle vyvstalo nebezpečí mezinárodního terorismu, ilegálního dovozu drog, fanatických Arabů a Saddáma Husajna v roli nového Hitlera, který se chystá dobít celý svět. Strašidla přicházejí jedno za druhým.

Vyděsíte obyvatelstvo, vystavíte ho teroru a zastrašíte ho tak, že se začne bát cestovat a bude jenom sedět doma a krčit se strachy. Potom můžete slavit skvělé vítězství nad grenadskou, panamskou, anebo nějakou jinou bezbrannou armádou některé ze zemí třetího světa, kterou můžete rozprášit ještě dříve, než se podíváte jejím směrem - to je přesně to, k čemu došlo. To přináší úlevu. Národ byl zachráněn v poslední minutě. Toto je jeden ze způsobů, jak lze zabránit splašenému stádu, aby si skutečně začalo všímat toho, co se v jeho okolí děje, jak rozptýlit jeho pozornost a jak ho účinně ovládat.

Dalším monstrem, které nás ohrozí, bude s největší pravděpodobností Kuba. To si vynutí další pokračování ilegální hospodářské války a možná zde opět vyvstane mimořádného nebezpečí mezinárodního terorismu. Do nedávné doby byla největším činem mezinárodního terorismu Operace Mongoose administrativy prezidenta Kennedyho a po ní další akce, zaměřené proti Kubě. Jinak zde není nic ani vzdáleně souměřitelného – možná s výjimkou války proti Nicarague, pokud zde lze vůbec mluvit o terorismu. Světový soudní tribunál celou tuto záležitost klasifikoval za cosi více než agresi. Vše vždy začíná ideologickou přípravou, kterou je chimérické monstrum přivedeno k životu, a po ní následuje mediální kampaň, požadující jeho zničení. Do této akce se nelze pustit, hrozí-li zde nebezpečí ozbrojené obrany. To je příliš nebezpečné. Pokud jste si však jisti vítězstvím, lze nového nepřítele rozdrtit a opět si vydechnout úlevou.

Výběr podnětů k manipulování veřejného mínění

Toto vše se děje již nějakou dobu. V květnu roku 1986 vyšly paměti, které napsal propuštěný kubánský vězeň Armando Valladares. Rychle se staly senzací sdělovacích prostředků. Uvedu několik citací. Sdělovací prostředky popsaly jeho odhalení jako 'vyčerpávající popis rozsáhlého systému věznění a týrání, kterým Castro trestá a likviduje politickou opozici'. Bylo to 'inspirativní a nezapomenutelné vylíčení' 'brutálního vězeňského systému', 'nelidských muk', (a) záznam státního násilí (pod vládou) dalšího z masových vrahů tohoto století, který – jak se z této knihy dovídáme - 'vytvořil nový despotizmus, institucionalizoval fyzické násilí jako mechanizmus společenské kontroly' v 'pekle s názvem Kuba, v níž (Valladares) žil'.

Toto bylo uvedeno v opakovaných recenzích časopisů Washington Post a New York Times. Castro zde byl líčen jako 'diktátorský zabiják'. Jeho zvěrstva zde byla popsána tak nezvratně, že 'na tyranovu obranu se může postavit pouze ten nejlehkomyslnější a nejotrlejší západní intelektuál' (Washington Post). Uvědomme si, že se jedná o popis toho, co se stalo jednomu člověku. Předpokládejme, že je to vše pravda.

Nevyptávejme se na podrobnosti o tom, co se dělo s člověkem, který tvrdí, že byl mučen. Při slavnostní ceremonii v Bílém domě při oslavě Dne lidských práv ho Roanald Reagan odměnil za jeho odvahu a vytrvalost, s níž snášel hrůzy a sadismus krvavého kubánského diktátora. Valladares byl poté jmenován zástupcem USA ve Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů, v němž se ihned postavil na podporu vlád El Salvadoru a Guatemaly, obviněných z provádění zvěrstev v ohromném masovém měřítku, které svou zrůdností předčily vše, co bylo uváděno o něm. Takto to zkrátka chodí.

To se odehrálo v květnu roku 1986. Celá záležitost je velmi zajímavá a může vám napovědět leccos o metodách vytváření veřejného mínění. Ve stejném měsíci došlo k uvěznění a mučení zbývajících členů hnutí za lidská práva v El Salvadoru – vůdci hnutí byli pozabíjeni již dříve. Uvězněn a mučen byl také vůdce celé skupiny Herbert Anaya. Všichni byli eskortováni do vězení La Esperanza (naděje), kde i nadále vyvíjeli činnost pro obranu lidských práv. Byli to právníci, a tak i zde pokračovali ve shromažďování svědeckých výpovědí. Ve vězení bylo 432 vězňů.

Tito právníci shromáždili podepsaná místopřísežná prohlášení, v nichž 430 vězňů pod přísahou vylíčilo způsoby mučení, které zde museli prodělat, včetně mučení elektrickým proudem a dalších zvěrstev - a také v jednom případě mučení majorem USA v uniformě, který zde byl dosti podrobně popsán. Jedná se o neobvykle jednoznačné, komplexní a pravděpodobně unikátní svědectví toho, co všechno se může v mučírně odehrávat.

Tato 160 stran dlouhá zpráva, obsahující místopřísežná svědectví vězňů, byla propašována z vězení spolu s videozáznamem osob, vypovídajících ve vězení o postoupených mukách. Zpráva i s videozáznamem byla distribuovány aktivisty zdejší (Marin County) skupiny Interfaith Task Force. Národní tisk se odmítl celou záležitostí zabývat. Televizní stanice odmítly videozáznam uvést.

O celé věci vyšel článek v místních novinách San Francisco Examiner a to bylo podle mého názoru vše. Nikdo jiný se tím dále nezabýval.

V této době více než pouze několik 'nejlehkomyslnějších a nejotrlejších západních intelektuálů' opakovalo fráze José Napoleóna Duarteho a Ronalda Reagana. Pro Herberta Anayau zde žádné projevy uznání nebyly. Nebyl na oslavě Dne lidských práv. Do žádné funkce nebyl jmenován. Byl propuštěn v rámci výměny uvězněných a poté zavražděn – zřejmě lidmi ze státních bezpečnostních složek, podporovaných USA. Na veřejnost prosáklo jen velmi málo informací.

Masmédia nikdy nepoložila otázku, zda by odhalení ukrutností – namísto jejich utajování – mohlo jeho život zachránit. Tyto skutečnosti vám mohou napovědět mnohé o tom, jak funguje dobře zavedený systém vytváření veřejného mínění. Ve srovnání s tím, co zveřejnil Herbert Anaya v El Salvadoru, nevypadají paměti kubánského vězně ani jako zrnko hrachu, položené vedle vysoké hory. Zadaný úkol je však třeba splnit.

Tím se blížíme k další válce. Domnívám se, že o kubánské straně mince toho ještě před dalším ozbrojeným zásahem uslyšíme víc.

Věnujme ještě konečně několik poznámek zásahu poslednímu. Dovolte mi začít onou studií Univerzity státu Massachusetts, o které jsem již mluvil. Lze z ní vyvodit několik zajímavých závěrů. V rámci této studie byli lidé dotazováni, mají-li USA zasáhnout silou z důvodu zabránění ilegální okupace cizího území anebo při vážném porušování lidských práv. Dotázaní odpovídali v poměru zhruba dva ku jedné ve prospěch podobných zásahů. V případě ilegální okupace cizího území a v případě vážného porušování lidských práv bychom vojenskou sílu použít měli. Pokud by se USA touto radou řídily, už dávno bychom měli za sebou bombardování El Salvadoru, Guatemaly, Indonésie, Damašku, Tel Avivu, Kapského města, Turecka, Washingtonu a celé řady míst dalších.

Ve všech těchto případech lze hovořit o ilegální okupaci, agresi a o vážném porušování lidských práv. Pokud jste seznámeni s fakty, vztahujícími se k těmto uvedeným příkladům, víte také velmi dobře, že ukrutnosti a agrese ze strany Saddáma Husajna spadají přesně do této kategorie, v níž však nepředstavují žádný extrém. Proč nikdo nepřijde k podobnému závěru? Důvodem je to, že ve skutečnosti nikdo nic neví. V dobře fungujícím systému mediálního vytváření veřejného mínění nikdo nebude ve skutečnosti vědět, co uvedením těchto příkladů sleduji. Pokud si s tím dáte práci, zjistíte, že tyto příklady přesně odpovídají vymezeným kategoriím.

Vezměme si z těchto příkladů jeden, který začal hrozivě vyvstávat před zraky světové veřejnosti v době války v Perském zálivu. V únoru, přímo uprostřed probíhajících bombardování, vláda Libanonu vyzvala Izrael, aby uposlechl Rezoluci 425 Bezpečnostního výboru OSN, která požadovala jeho okamžitý a bezpodmínečný odchod z Libanonu. Tato rezoluce spatřila světlo světa v březnu roku 1978. Od těch dob byly vydány ještě další dvě dodatečné rezoluce, požadující také okamžitý a bezpodmínečný odchod Izraele z Libanonu. Izrael tyto rezoluce ignoruje, protože okupace má podporu USA. Jižní Libanon je po celou tuto dobu vystaven agresi a teroru. Byly zde vybudovány prostorné mučírny, v nichž se odehrávají děsivé věci. Jižní Libanon má funkci základny Izraele k útokům do dalších částí země.

Od roku 1978, kdy došlo k okupaci Libanonu a kdy bylo zahájeno bombardování Beirutu, zde bylo zabito zhruba 20000 lidí, z nichž 80 procent představovaly oběti z řad civilního obyvatelstva. Byla zničena řada nemocnic a vypukl teror, drancování a loupení. Vše je v pořádku, protože se tak děje za podpory USA. To je pouze jeden případ. Sdělovacích prostředky mlčí a neexistuje zde žádná diskuse o tom, zda by se Izrael anebo USA měly podřídit Rezoluci 425 Bezpečnostního výboru OSN anebo některé z dalších rezolucí. Stejně tak nikdo nevolá po bombardování Tel Avivu, ačkoli by k němu podle dvou třetin obyvatelstva USA mělo dojít. Jedná se přeci o ilegální okupaci cizího území a o vážné porušování lidských práv. A to je pouze jeden případ.

Jsou zde případy mnohem horší. Indonéská invaze Východního Timoru stála život 200000 lidí. To je však druhořadé. Invaze měla silnou podporu se strany USA a těší se jí v podobě diplomatické a vojenské pomoci i nadále. Takto bychom mohli pokračovat případ od případu.

Válka v Perském zálivu

Tento příklad dokumentuje, jak má probíhat dobře připravená mediální kampaň. Lidé mohou věřit tomu, že použijeme-li vojenskou sílu v souvislosti s Irákem a Kuvajtem, naplňujeme vlastně princip, že ilegální okupace cizího území a porušování lidských práv by měly být řešeny nasazením vojenské síly. Lidé si vůbec neuvědomují, co by nastalo, kdyby měl být tento princip použit v případě USA. A to je právě výsledkem informačně propagandistické práce zcela zvláštního typu.

Uvedu další případ. Podíváte-li se pozorněji na posrpnový (1990) vývoj válečného zpravodajství, zjistíte, že zde cosi chybí. Irák má například svou velmi aktivní a značně početnou demokratickou opozici, která samozřejmě vyvíjí svou činnost v exilu, protože na domácí půdě by nepřežila. Příslušníci této opozice jsou rozptýleni především v Evropě. Jsou to hlavně bankéři, inženýři, architekti apod. V únoru, v době, kdy Saddám Husajn byl stále ještě oblíbeným přítelem a obchodním partnerem prezidenta Bushe, se mluvčí této opozice podle jejich vlastních informačních zdrojů vydali do Washingtonu z žádostí o podporu svého úsilí o vytvoření parlamentní demokracie v Iráku. Jejich žádosti byly beze zbytku odmítnuty, protože USA neměly na podobném vývoji zájem. Událost proběhla v masových sdělovacích prostředcích zcela bez povšimnutí.

Po srpnu se ignorování existence této opozice začalo stávat obtížné. V srpnu se po celých letech obliby a přízně obrátily USA proti Saddámu Husajnovi. Byla zde irácká demokratická opozice, která mohla rozhodně k celé záležitosti vyslovit své stanovisko. Ráda by viděla Saddáma Husajna svrženého a rozčtvrceného. Vraždil jejich bratry, mučil jejich sestry a je samotné vyštval ze země. Bojovali proti jeho tyranii po celou tu dobu, po kterou mu Ronald Reagan a George Bush projevovali svou náklonnost. Jak naložit s jejich hlasy? Nahlédněte do archívů národních sdělovacích prostředků a pokuste se v nich zjistit cokoli o irácké demokratické opozici v době od srpna do konce března (1991). Nenaleznete v nich jediné slovo.

To neznamená, že by tato opozice byla němá. Měla svá prohlášení, návrhy, požadavky a výzvy. Při bližším pohledu zjistíte, že se neliší ničím od obdobných materiálů amerického mírového hnutí. Opozice byla proti Saddámu Husajnovi a byla proti válce v Iráku. Nepřála si zničení své země. Přála si mírové řešení a byla si velice dobře vědoma toho, že toto řešení může být dosažitelné. To byl ale nežádoucí názor a tak se vše obešlo bez její účasti.

O irácké demokratické opozici neslyšel nikdo z nás jediné slovo. Pokud se o ní chcete něco dozvědět, vyhledejte si tehdejší německé anebo britské tiskoviny. Moc se toho sice nedozvíte, nicméně sdělovací prostředky těchto států jsou ovládány v menší míře a lze v nich nalézt alespoň něco.

To, co jsem zde vylíčil, představuje skutečně významný úspěch informačně propagační mašinérie. Hlasy irácké demokratické opozice byly za prvé zcela vyloučeny, za druhé bylo všechno provedeno tak, aby si nikdo ničeho nevšiml. To stojí také za pozornost. Jenom skutečně dobře vychované a zpracované obyvatelstvo si dokáže nevšimnout absence irácké demokratické opozice, nehledat příčiny a tudíž nenalézt následující zjevně se nabízející odpověď: 'Je tomu tak z toho důvodu, že iráčtí demokraté uvažují svým vlastním způsobem a souhlasí s mezinárodním mírovým hnutím. Z tohoto důvodu byla jejich účast vyloučena.'

Položme si otázku o důvodech války, které byly veřejnosti nabídnuty: agresory nelze odměnit a agresi je nutné zvrátit rychlým uchýlením se k násilí. V podstatě žádné jiné důvody zde nebyly. Lze takto odůvodnit válku? Prosazují samy Spojené státy pravidlo, že agresory nelze odměnit a agresi je nutné zvrátit rychlým uchýlením se k násilí? Nebudu urážet vaši inteligenci rozborem faktů, nicméně zůstává skutečností, že uvedené důvody vyvrátí každé vzdělané dospívající dítě během 2 minut. Tyto důvody však vyvráceny nebyly. Pohleďte na sdělovací prostředky, na liberální komentátory a kritiky, na lidi, kteří vypovídali v Kongresu, a uvidíte, zda-li někdo někdy zpochybnil předpoklad, že samy Spojené státy se řídí těmito principy. Postavily se USA proti své vlastní agresi v Panamě a trvaly na zahájení bombardování Washingtonu, aby tato agrese byla zastavena?

Když byla okupace Namibie Jihoafrickou republikou prohlášena v roce 1969 za nezákonnou, uvalily zde USA nějaké sankce na dodávky léků a potravin? Šly do války? Bylo Kapské město bombardováno? Nikoli, následovalo 20 let 'diplomatických rozhorů'.

V celé oblasti nebylo během těchto 20 let příliš příjemně. Pouze v letech Reaganovy a Bushovy administrativy bylo vojáky Jihoafrické republiky povražděno v sousedních zemích 1,5 milionu lidí. Zapomeňme na to, co se v Jihoafrické republice a v Namibii dělo. Nijak se to našich citlivých duší nedotklo. Roky 'diplomatických rozhovorů' byly zakončeny bohatým odměněním útočníka. Byl mu odevzdán významný namibijský přístav a celá řada dalších výhod s ohledem na jeho bezpečnostní zájmy.

Kde zůstalo ono pravidlo, kterým se řídíme?

Opět lze jenom konstatovat, že i dítě by bylo schopné dokázat, že uvedené důvody nijak neospravedlňují USA k vyhlášení války, protože je samy nedodržují. Nikdo však nic podobného nedokazoval a to je velmi důležité. A nikdo se nepokusil formulovat závěr, který z toho všeho vyplývá: pro vyhlášení války nebyl uveden žádný důvod. Nebyl uveden žádný takový důvod k vyhlášení války, který by každé sečtělejší dospívající dítě nedokázalo během 2 minut vyvrátit. Toto je opět charakteristický znak totalitní kultury. Měli bychom být zděšeni tím, že jsme tak hluboce totalitním státem, že můžeme vstoupit do války bez udání jakéhokoli důvodu a bez toho, že by si kdokoli dokázal povšimnout požadavků Libanonu. To je velice pozoruhodná skutečnost.

V polovině ledna, těsně před zahájením bombardování, bylo odhaleno cosi velice zajímavého průzkumem veřejného mínění, prováděným deníkem Washington Post a společností ABC. Lidé byli dotazováni, zda by byli pro to, aby Irák souhlasil se stažením svých vojsk z Kuvajtu výměnou za vyřešení arabsko-izraelského konfliktu prostřednictvím Bezpečnostního výboru OSN. Dotázaní zhruba v poměru dva ku jedné souhlasili. A stejně tak i celý svět, včetně irácké demokratické opozice. Průzkum tedy vedl k závěru, že dvě třetiny Američanů souhlasí s podobným způsobem řešení celého problému.

Vypadá to však tak, že podobným způsobem uvažovali ale zřejmě pouze ti dotazovaní. Samozřejmě se nikdo v tisku nevyjádřil v tom smyslu, že to je dobrá myšlenka. Příkazy z Washingtonu zněly: jsme proti diplomatickému řešení. Všichni tedy jako jeden muž povstali proti diplomatickému řešení. Pokusíte-li se najít v tisku nějaký komentář k celé této záležitosti, najdete jeden fejeton v novinách Los Angeles Times, ve kterém Alex Cockburn prohlašuje, že diplomatické řešení krize by bylo dobré. Lidé, kteří se k fejetonu vyjadřovali, tak činili v následujícím smyslu: 'domnívám se, že diplomatické řešení je správné, ale zřejmě jsem jediný'.

Předpokládejme, že by tito lidé věděli, že nejsou jediní a že něco podobného si myslí i lidé další včetně irácké demokratické opozice. Předpokládejme, že by věděli, že vznesený návrh není pouze hypotetický, ale že byl skutečně Irákem navržen. Návrh byl zveřejněn vysokými americkými představiteli o pouhých 8 dnů dříve. 2. ledna tito představitelé zveřejnili nabídku Iráku, že stáhne veškerá svá vojska z Kuvajtu výměnou za to, že vyřešení arabsko-izraelského sporu a řešení otázky zbraní hromadného ničení budou přenechány Bezpečnostnímu výboru OSN. Před samotnou invazí do Kuvajtu odmítaly USA o této záležitosti jednat.

Předpokládejme, že by lidé věděli, že návrh mírového řešení byl již ve skutečnosti učiněn, že se těší široké podpoře a že to je ve skutečnosti přesně ten typ řešení, které by napadlo každého racionálně uvažujícího člověka. Tak by tomu také mělo být ve všech ostatních případech s výjimkou těch vzácných situací, kdy chceme zvrátit nějakou agresi.

Předpokládejme, že by tyto okolnosti byly známé. Úsudek si učiňte sami, já však předpokládám, že uvedené dvě třetiny obyvatelstva by se pravděpodobně rozrostly tak na 98 procent. Uvedené skutečnosti představují skutečný úspěch státní propagandy. Pravděpodobně nikdo z těch, kteří odpovídali v uvedeném průzkumu veřejného mínění, tato fakta neznal. Každý si myslel, že je sám. Proto bylo možné prosadit válečné řešení bez jakékoli opozice.

Proběhla celá řada diskusí o tom, zda sankce splní svůj účel. Ředitel CIA vystoupil a diskutoval o tom, zda sankce budou plnit svůj účel. Nikdo však nediskutoval o mnohem zjevnějším problému: 'Už sankce splnily svůj účel?' Odpověď zní ano, zřejmě splnily – pravděpodobně se tak stalo do konce srpna anebo velmi pravděpodobně do konce prosince. Jinak je velmi obtížné nalézt nějaké důvody pro návrhy ze strany Iráku ke stažení amerických oddílů, které byly potvrzeny a v některých případech předány sdělovacím prostředkům vysokými vládními činiteli USA, kteří je označili za 'seriózní' a 'diskutovatelné'. Skutečná otázka tedy měla být: 'Splnily sankce již svůj úkol? Existovalo nějaké další řešení této situace? Bylo zde nějaké řešení, přijatelné pro převážnou část obyvatelstva, pro svět jako takový i pro iráckou demokratickou opozici?' O těchto otázkách se nemluvilo – a pro dobře fungující informačně propagandistickou mašinérii má rozhodující význam právě to, aby se o nich nemluvilo. Tím je umožněno předsedovi Republikánského národního výboru prohlásit, že kdyby byl v úřadě jediný demokrat, Kuvajt by dnes nebyl osvobozen.

Toto může prohlásit, aniž by některý demokrat povstal a odpověděl, že kdyby byl prezidentem, byl by Kuvajt osvobozen nejenom dnes, ale již před 6 měsíci, protože se zde nabízela různá řešení, mezi kterými šlo volit, a Kuvajt tak mohl být osvobozen bez zabití desítek tisíců lidí a bez katastrofy životního prostředí. Žádný demokrat by nic takového neprohlásil, protože žádný podobné stanovisko nezaujal. Toto stanovisko zaujali Henry Gonzales a Barbara Boxerová a další, ale jejich počet byl tak malý, že byli prakticky přehlédnutelní. Vzhledem k tomu, že by téměř žádný demokratický politik nikdy nic takového neprohlásil, může Clayton Yeutter o této záležitosti tvrdit co chce.

Když rakety Scud dopadly na Izrael, nikdo tomu v tisku neaplaudoval. To je opět další zajímavý fakt, poukazující na dobře fungující informačně propagační systém. Můžeme se ptát, proč byla reakce tisku právě taková, jaká byla. Konec konců měly Husajnovy argumenty stejnou váhu jako argumenty George Bushe. Vezměme si například Libanon. Saddám Husajn tvrdil, že nemůže vystát anexi cizího území. Nemůže se dívat na to, že Izrael v rozporu s jednohlasným rozhodnutím Bezpečnostního výboru anektoval Syrské Golanské výšiny a východní Jeruzalém. Nemůže vystát obsazování cizího území. Nemůže vystát agresi. Izrael okupoval jižní Libanon od roku 1978 v rozporu s rezolucí Bezpečnostního výboru, kterou odmítl uznat. Během tohoto období zaútočil na území celého Libanonu a stále podle libosti většinu jeho území bombarduje. Saddám Husajn to nemůže vystát.

Možná četl zprávu organizace Amnesty International o ukrutnostech, páchaných Izraelem na Západním břehu. Jeho srdce krvácí. Nemůže to vystát. Sankce nefungují, protože USA vetují jejich uplatnění. Jednání neprobíhají, protože USA je blokují. Co zbývá jiného, než použití síly. Čekal celé roky. 13 let v případě Libanonu a 20 let v případě Západního břehu. Něco podobného byste bývali mohli slyšet už dávno. Jediný rozdíl mezi tímto argumentem a argumentem, který jste ale slyšeli, je v tom, že Husajn mohl skutečně prohlásit, že sankce ani jednání neprobíhají, protože USA je blokují. George Bush však nic takového prohlásit nemohl, protože sankce byly zřejmě očividně úspěšně uplatněny a dále zde byly všechny důvody k víře, že jednání mohou být úspěšná – až na to, že je vytrvale odmítal. Víte o někom ve sdělovacích prostředcích, kdo tuto skutečnost zdůraznil? Ne.

Je to pouhá banalita. Je to opět způsob jednání, kterému by sečtělejší dospívající dítě porozumělo během pouhé minuty.

Nikdo však tyto souvislosti nezdůraznil – žádný komentátor ani žádný redaktor se o ničem podobném nezmínil. To je opět příznak velmi dobře řízené totalitní kultury. Dokazuje to, že vytváření veřejného mínění funguje optimálním způsobem.

Poslední poznámka k celé věci. Podobných příkladů lze uvést mnoho a čtenář si je může dále libovolně doplnit o další. Představte si Saddáma Husajna jako netvora, chystajícího se dobít celý svět. Této představě v USA věří mnoho lidí a ne zrovna neoprávněně. Kolem do kola a neustále bylo lidem podsouváno: 'Husajn se chce zmocnit všeho. Musíme ho zastavit, dokud je čas.' Kde se vzaly tyto obavy? Irák je malá země třetího světa bez průmyslové základny. 8 let trvaly boje s porevolučním Iránem. Irák byl v této válce podporován Sovětským Svazem, Spojenými státy, Evropou, velkými arabskými zeměmi a arabskými těžaři ropy, Irán však porazit nedokázal. A najednou představuje hrozbu celému světu. Poukazoval někdo někdy na toto nebezpečí? Jednalo se přece o zemi třetího světa s rolnickou armádou. Najednou je přiznáváno, že do sdělovacích prostředků byly vypuštěny spousty dezinformací o stavu opevnění, o chemických zbraních apod. Poukazoval na to někdo někdy? Nikoli. Zjistíte, že na toto potenciální nebezpeční ve skutečnosti nepoukazoval nikdo nikdy. To je typické.

Všimněte si toho, že vše začalo přesně rok poté, kdy byl stejný postup použit proti Manuelu Noriegovi. Ostatně Manuel Noriega je ve srovnání s Bushovým přítelem Saddámem Husajnem, s Bushovými přáteli v Pekingu anebo s Georgem Bushem samotným pouze gangster druhořadého formátu. Je to ničema, není to však gangster světového formátu, za jakého bychom ho rádi považovali. Mávnutím proutku se z něho stal netvor v nadživotní velikosti. V čele kartelů, zabývajících se pašováním ilegálních drog, se chystal zničit USA. Museli jsme rychle zasáhnout a porazit ho, zabít několik stovek anebo možná tisíců lidí, k moci dosadit příslušníky početně nepatrné (možná 8 procent) bílé oligarchie a předat kontrolu nad všemi úrovněmi politického života důstojníkům americké armády. Museli jsme vykonat toto vše, protože konec konců šlo o naši záchranu. V opačném případě by nás tento netvor zničil. O rok později se totéž opakovalo se Saddámem Husajnem. Poukázal někdo někdy na tyto souvislosti? Ukázal někdo někdy, co se vlastně stalo anebo proč se to stalo? Odpověď si budete muset nalézt velmi pracně sami.

Všimněte si toho, že použité postupy se ničím neliší od metod Creelova úřadu, kterému se podařilo pacifistické nálady obyvatelstva zvrátit do podoby válečné hysterie s cílem zničit vše německé a zachránit naši zemi před barbary, kteří trhali ruce belgickým dětem. Dnešní metody jsou možná propracovanější - hlavním masmédiem je zde celý televizní průmysl, saturovaný obrovskými finančními částkami - nicméně požívané techniky ovlivňování veřejného mínění jsou velice tradiční.

Abych se vrátil ke své úvodní poznámce - podstata problému nespočívá pouze v dezinformační mediální kampani kolem krize v Perském zálivu. Problém je mnohem širší. Jde zde o to, zda chceme žít ve svobodné společnosti anebo v jakési obdobě dobrovolně přijatého totalitního státu se zmanipulovaným obyvatelstvem, které jako vyděšené splašené stádo skanduje vlastenecké slogany, bojí se o své životy a s bázní uctívá svého vůdce, jenž ho neomylně vyvádí z katastrofy. Situace je taková, že dobře vychované a propagandou zpracované masy se na povel řadí k pochodu a tak, jak je to od nich očekáváno, opakují naučená hesla. Celá společnost se mezitím propadá do stále hlubší krize. Končíme jako autoritativní násilnický donucovací stát a jako žoldnéři doufáme, že nám druzí budou platit za rozbití celého světa.

Z těchto dvou uvedených možností si budete muset vybrat. Odpověď je v rukou lidí jako jste vy a jako jsem já.

                 
Obsah vydání       23. 1. 2004
23. 1. 2004 USA: Hlavní expert na irácké zbraně hromadného ničení rezignoval
24. 1. 2004 Proč tvrdil Blair, že existují irácké zbraně hromadného ničení, když pro to neměl důkazy?
23. 1. 2004 „Zázračná“ Atkinsova dieta: Jak to, že můžete jíst, co chcete, a přesto hubnete?
23. 1. 2004 Fukuyama: Spojené státy se musejí naučit, jak zavádět demokracii v jiných zemích
23. 1. 2004 BBC: Pochybnosti o davoském fóru
23. 1. 2004 PR agentury nejspíš vědí, co dělají Štěpán  Kotrba
23. 1. 2004 OSN neudělala dost Simone  Radačičová
23. 1. 2004 Cuba Libre? - Svobodná Kuba? Fabiano  Golgo
24. 1. 2004 O školství - v ČR i jinde Jan  Čulík
23. 1. 2004 Sociální fóra - historie, současnost, budoucnost Jan  Růžička
23. 1. 2004 Točení v kruhu Milan  Valach
23. 1. 2004 Pentagon chtěl prosadit svůj systém internetových voleb, neuspěl Štěpán  Kotrba
23. 1. 2004 Demokracia Tibor  Moravčík
23. 1. 2004 Hrozný sen demokracie Ivo  Šaněk
23. 1. 2004 Davos: Stretla sa "svetová vláda"
23. 1. 2004 Kto zaplatí reformy?
23. 1. 2004 Hromadné sdělovací prostředky a metody manipulace veřejným míněním Noam  Chomsky
23. 1. 2004 Baronka Uddin - muslimka ve sněmovně lordů
23. 1. 2004 Independent: Eko-farmy podléhají cenové válce velkých firem
23. 1. 2004 Parlamentní demokracie nebo monarchie? Michal  Rusek
22. 1. 2004 Líbí se mi multietnická tolerance v USA Ester  Crall
22. 1. 2004 Revolúcia elít Ryszard  Bugaj
22. 1. 2004 Kuba, jak ji neznáte - v číslech
23. 1. 2004 Neviem, prečo si s tým lámem hlavu Peter  Macsovszky
22. 1. 2004 ČRo 6 a česká sekce BBC: Kvalitní rozhlasové stanice by měly navzájem spolupracovat Jan  Čulík
22. 1. 2004 Případ dr. Kellyho: BBC udělala chyby, ale britská vláda zneužila výzvědné informace k politickým cílům
22. 1. 2004 BBC ve vysílání kritizovala svého generálního ředitele
22. 1. 2004 Co všechno je kulturním dědictvím Evropy? Miroslav Václav Steiner
22. 1. 2004 Raghu Rai „Éxposure” Miloš W. Mlčoch
21. 1. 2004 Finanční dary na nový server Britských listů
22. 11. 2003 Adresy redakce
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
31. 12. 2003 Hospodaření OSBL za prosinec 2003
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech

Sdělovací prostředky RSS 2.0      Historie >
23. 1. 2004 Hromadné sdělovací prostředky a metody manipulace veřejným míněním Noam  Chomsky
22. 1. 2004 Případ dr. Kellyho: BBC udělala chyby, ale britská vláda zneužila výzvědné informace k politickým cílům   
22. 1. 2004 BBC ve vysílání kritizovala svého generálního ředitele   
22. 1. 2004 ČRo 6 a česká sekce BBC: Kvalitní rozhlasové stanice by měly navzájem spolupracovat Jan  Čulík
21. 1. 2004 Dr. David Kelly dnes večer "vstane z hrobu"   
20. 1. 2004 Sprivatizovalo KDH Slovenskú televíziu? Robert  Žanony
20. 1. 2004 STV: Nový začiatok so starými tvárami Peter  Takáč
20. 1. 2004 TeleMele Miloslava  Kodoňová
20. 1. 2004 ČT musí průběžně sledovat případy, o nichž informovala   
19. 1. 2004 Výběr koncesionářských poplatků - fízlování není řešení Štěpán  Kotrba
19. 1. 2004 Digitální televize: BBC slaví úspěch s Deníky Alana Clarka   
19. 1. 2004 "Fízlování" sice není řešení, ale zákon o televizních poplatcích je vynutitelný Jan  Čulík
16. 1. 2004 BBC zahajuje ofenzívu na obranu svého digitálního vysílání   
16. 1. 2004 BBC odvysílala "55 dnů televizních pořadů, na něž se nikdo nedíval"   
13. 1. 2004 Zákaz psát politické komentáře do novin se bude týkat i reportérů z české sekce BBC Jan  Čulík

Kuba a Fidel Castro RSS 2.0      Historie >
23. 1. 2004 Hromadné sdělovací prostředky a metody manipulace veřejným míněním Noam  Chomsky
23. 1. 2004 Cuba Libre? - Svobodná Kuba? Fabiano  Golgo
22. 1. 2004 Kuba, jak ji neznáte - v číslech   
12. 1. 2004 Castro: Věřili jsme v právo na nezávislost a na vzpouru proti tyranii Štěpán  Kotrba
12. 1. 2004 Kuba se rozhodla omezit řadovým občanům přístup k internetu   
26. 11. 2003 Kuba: Kriminálne embargo Ivan  Štefunko
13. 11. 2003 Castrova zpráva pro OSN: Důsledky půlstoletí americké blokády Kuby   
13. 11. 2003 Kuba může být odbytištěm pro český průmysl Zdeněk  Jemelík
15. 10. 2003 Půjdete demonstrovat také proti americkému porušování lidských práv, Fabiano Golgo a Lidé v tísni?   
14. 10. 2003 Pozor, Kotrbo: protestovat proti Fidelovi je také veřejná služba Fabiano  Golgo
14. 10. 2003 Člověk v tísni: Měli by reportéři BBC také jít demonstrovat před vyslanectví Vatikánu? Jan  Čulík
13. 10. 2003 Stížnost Radě České televize na Člověka v tísni Štěpán  Kotrba
2. 10. 2003 Text petice Fidelu Castrovi: Propusťte vězněné   
29. 9. 2003 Kubánské velvyslanectví: "Policie selhala - záměrně?"   
29. 9. 2003 Jak se Praha rozloučila s básníkem Zdeněk  Jemelík