Skutečností je, že největší hrozba Americe i světovému pořádku pochází v současnosti od slabých, či rozložených států. V zemích, kde nefunguje vláda, se hromadí problémy spojované s terorismem, s uprchlíky, s AIDS a s globální chudobou. Před 11. září 2001 si Spojené státy myslely, že mohou chaos v dalekých zemích, jako je Afghánistán, bezpečně ignorovat, avšak hrozba náboženského terorismu a zároveň zbraní hromadného ničení znamená, že i naprosto odlehlé země muset být zdrojem znepokojení.

Americkým konzervativcům se nelíbily "humanitární" intervence v Somálsku, v Bosně, v Kosovu a na Východním Timoru; liberálové zase protestují proti invazi do Iráku. Avšak Spojené státy provedly za posledních 15 let množství intervencí a od ukončení studené války se snaží pomáhat vytvářet nové státní struktury v nějaké zemi v podstatě každý druhý rok.

Jde v podstatě o budování státu: vytváření či posilování takových vládních institucí, jako je armáda, policie, soudnictví, ústřední banky, daňové úřady, zdravotnictví a školství. Tento proces má dvě důležité, základní fáze. Během první je nutno zemi stabilizovat, nabídnout humanitární pomoc, začít obnovovat infrastrukturu, a přimět ekonomiku, aby se začala rozvíjet. Druhá fáze začíná, jakmile bylo dosaženo stability, a v ní jde o vytváření samostatných politických a ekonomických institucí, které umožní kompetentní demokratickou vládu a hospodářský růst.

První fázi svět i Spojené státy rozumějí dost dobře a vědí, jak na to. Druhá fáze je daleko obtížnější a v dlouhodobější perspektivě je daleko důležitější. Vzniklé vládní struktury totiž musejí být samostatné od vnějších vlivů a musejí být nekorupční.

Američané jsou často ohledně Iráku kritizováni, že se na situaci po válce nepřipravovali. Americká vláda však připravila celou řadu nouzových plánů, například pro útoky chemickými a biologickými zbraněmi a pro sabotáže ropných polí, avšak těchto plánů nebylo zapotřebí -- Saddám zjevně žádné chemické a biologické zbraně neměl. Před válkou záviselo šedesát procent Iráčanů na zahraniční humanitární pomoci od OSN -- Spojené státy zajistily, aby potraviny dostávalo během války veškeré obyvatelstvo Iráku.

Největší chybou, kterou Spojené státy učinily, však bylo, že si nepřipravily žádné nouzové plány na to, že se irácký stát téměř úplně rozloží. Přitom pro rozklad státu, k jakému došlo v Iráku, existovaly precedenty -- něco podobného se například stalo v Panamě v roce 1989, kdy také došlo v rozsáhlému plenění a rabování. Bushova vláda to měla asi předvídat. Jediným řešení by bývalo bylo vyslat do země bezodkladně mezinárodní mírové sbory. Avšak takové mezinárodní akce bývají pomalé a neohrabané a asi by to moc nefungovalo.

Američané získali za posledních 15 let podstatné znalosti, jak si počínat při budování států v zemích, kde se stát rozložil. Dokázala to nedávná studie Rand Corporation. Bushova vláda však těchto znalostí nevyužila. Chybou bylo, že si vytvořila svou organizaci pro poválečnou rekonstrukci Iráku až na poslední chvíli, nedala jí dostatečné pravomoci a podřídila ji Pentagonu, který neměl schopnosti záležitosti řádně řídit. Je to podivné, protože americké ministerstvo zahraničí, USAID, CIA a americká válečná kolej měly připraveny rozsáhlé plány na rekonstrukci a není jasné, proč je Bushova vláda nezkoordinovala a nepoužila jich.

Ministr obrany Rumsfeld měl dobré důvody, proč chtěl udržet kontrolu nad rekonstrukcí Iráku v Pentagonu. Předchozí americké rekonstrukční úsilí v jiných zemích mělo vždy dvojí velení -- vojenské a civilní. To podle Rumsfelda svazovalo americké jednotky, protože civilní velitelství nikdy nebylo ochotno souhlasit s vojáky na strategii pro odchod ze země a pořád požadovalo od armády, aby dělala věci, pro něž nebyla armáda vycvičena, jako policejní práci. Tento problém byl podle Rumsfelda velmi akutní v Bosně, kde jsou americké jednotky stále přítomny, ještě sedm let po podepsání Daytonských dohod a došlo k němu i v Afghánistánu po porážce Talibanu.

Pentagon také bojoval po dlouhé měsíce s americkým ministerstvem zahraničí ohledně toho, jakou roli má mít Ahmed Čalabí a jeho Irácký národní kongres. Nakonec zvítězil Rumsfeld a Pentagon, jenže tato strategie měla značné nevýhody: Pentagon neuměl dělat celou řadu věcí, jichž je zapotřebí při znovuvýstavbě země, neumí psát novou ústavu či vyrábět televizní pořady, atraktivní pro muslimy, které by dokázaly konkurovat televizi al Džazíra.

Záhodná by byla jistě mezinárodní pomoc, avšak mezinárodní společenství je v těchto věcech ještě méně koordinované než americká vláda. Neexistuje žádný ústřední koordinační orgán a OSN to nemůže dělat -- nemá specializaci ani zdroje k tomu, aby dokázalo autoritativně řídit budování nových států. Mohou to dělat jediné velké státní celky s podstatnými finančními zdroji -- USA, EU, do menší míry Japonsko.

A kromě toho, nikdo dosud nevyřešil daleko vážnější problém, jak realizovat druhou etapu budování států, které selhaly -- vytváření samostatných, domorodých, tedy místních, institucí. Poukázal na to nedávno Michael Ignatieff, který psal o tom, že kdykoliv mezinárodní společenství tzv. "poskytuje humanitární pomoc", ve skutečnosti jsou to většinou parazitické akce, kdy mezinárodní instituce s množstvím peněz, podnikatelé a nevládní organizace přijedou do postižené země se svými mobilními telefony, laptopy a západními platy. V nedávném článku v časopise Journal of Democracy se argumentuje, že se Bosna stala jakousi novou "západní imperiální říší", kolonií Západu bez domácí demokracie i domácí vlády. Ani v Bosně ani v Kosovu dosud není vidět žádné dlouhodobé řešení, protože odchod mezinárodního společenství by vedl k obnovení neřešitelných problémů, které tyto země zavedly do krize.

Nicméně by mezinárodní multilateralismus měl být podporován, už proto, že při multilaterálním přístupu poskytuje svět daleko více peněz. Zahraniční mocnosti poskytly pro první válku v Perském zálivu 70 miliard dolarů, pro druhou však jen 13 miliard dolarů.

Historicky bylo budování nových států nejúspěšnější v Německu, v Japonsku a na Filipínách -- tam, kde americké jednotky zůstaly celé generace. Neměly bychom se pouštět do zahraničních dobrodružství, pokud nebudeme ochotni platit takto vysokou cenu, argumentuje autor.

Zdá se, že problémy americké vlády v Iráku byly hlavně důsledkem toho, že si americká vláda špatně připravila instituční struktury. Podle autora je zapotřebí nejméně čtyř věcí, které by to napravily.

Zaprvé musejí Spojené státy vytvořit ústřední úřad s permanentními zaměstnanci, který by koordinoval a řídil budování státu. Měl by být jmenován Ředitel pro rekonstrukční práce a měl by pravděpodobně sídlit v Bílém domě. Takový ředitel by byl také fondem institučních zkušeností, takže by Amerika pořád nezapomínala, jak se tyto věci mají dělat.

Zadruhé, tento ústřední úřad musí mít dostatečné množství pravomocí, aby dokázal zvládnout svářející se vládní úřady, pokud dojde ke krizi. Musí existovat civilní ekvivalent vrchního velení armády, který by plánoval civilní poválečnou výstavbu.

Zatřetí, takováto organizace musí udržovat styky s obdobnými organizacemi v jiných zemích.

Začtvrté, rekonstrukční úsilí musí být pod jasnou civilní kontrolou. Rozhodnutí, jak rychle se má předat moc místním činitelům, a jakým způsobem, nemůže být ponecháno Pentagonu. Armáda totiž vždycky bude usilovat o předčasný odchod ze země.

O to se právě snaží Donald Rumsfeld, důsledkem ale je, že nová irácká vláda bude administrativně slabá a Iráčané ji nebudou považovat za plně legitimní.